obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391780 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Splněný sen ::

 autor Lusie publikováno: 19.02.2010, 7:34  
Nejdelší povídka, kterou jsem doposud napsala. Přeji pěkné počtení:)
 

„Pro dnešní hodinu to bude vše,“ takto učitel ukončil hodinu a hned poté zazvonilo.
Poslední hodina, začínají jarní prázdniny. Všichni ve třídě si rychle sklidili věci do tašek a už se hrnuli ze dveří.
„Konečně, myslela jsem, že už těch deset minut nepřežiju,“ usmívala se na mě moje nejlepší kamarádka Sandra.
„Jo, já taky,“ nepřítomně jsem jí odpověděla. Šli jsme společně do šatny odložit si tašky a poté pokračovali dále do školní jídelny. Sandra celou dobu povídala o jarních prázdninách, jela s rodiči a starším bráchou, se kterým si skvěle rozuměla na chatu, kterou tak milovala. Vůbec celá její rodina měla velmi ráda přírodu. Otec byl povoláním hajný, zároveň to byl i jeho koníček a syn byl celý on. Obě děti po něm zdědily lásku k přírodě a zvířatům. Sandřina maminka zamilovala svoji rodinu, ale také klid při čtení svých oblíbených románů. A protože na chatě vždy děti a manžel zmizeli do lesa, měla klid na svoje příběhy.
„Tak co říkáš? Posloucháš mě vůbec?“ dívala se na mě zamračeně Sandra. Byli jsme už skoro u výdejních oken a tak jsem se na ni jen omluvně usmála a otočila se ke kuchařce, která mi nabírala oběd.
Vybrali jsme si výborná místa. Svítilo na nás pěkně jarní sluníčko a tentokrát jsem se připojila k Sandře.
„Ty se tak máš. Vypadneš odsud a já tady budu sama. Co budu dělat?“ byla to spíše řečnická otázka, ale Sandra odpověděla.
“Pojeď s námi. Budeme všichni moc ráda,“ rozzářila se jak sluníčko.
Věděla jsem, že by její rodiče proti tomu nic neměli, každý rok mě několikrát zvali, ale já to nikdy nepřijala. Já a venkov, to nejde dohromady. Mám raději město. A pokud někam jet, tak k moři. Byla jsem tam s rodiči jen jednou, ale ihned jsem si ho zamilovala. Rodiče říkají, že to jednou stačilo. Ani jeden nemá vodu zrovna v lásce, jeli tak spíše kvůli mně a sestře. Ta už má však přítele a žije s ním v bytě a tak je jí to jedno. Říká, že k moři pojede na svatební cestu, s kým, to zatím neví, ale já myslím, že to bude brzy a s Romanem.
„No, tak co, pojedeš?“ znovu mě vytrhla z myšlenek Sandra.
„Pravděpodobně ne. Sice nemám nic naplánovaného, ale víš jak je to se mnou a přírodou,“ odpověděla jsem. Moje oči se nyní zaměřily na úplně něco jiného. Do jídelny vcházel jeden z mých spolužáků. Jmenoval se Tim a byl moc krásnej. Dá se tak říct, že jsem do něj byla pěkně zaláskovaná. Nikdo to však nevěděl, pouze Sandra, která si všimla mého pohledu. Také viděla, jak se mu o dva roky starší holka věsí kolem krku a dává mu pusu.
„Neboj, najdeš si někoho lepšího,“ stiskla mi pod stolem ruku.
Chvíli jsme jedli mlčky. Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy. Nejvíce mě fascinovaly ty jeho modrý oči. Ani blonďatý vlasy, asi sportovní postava, pouze oči.
„Pojď už, chci už být doma,“ zvedala se pomalu kamarádka vedle mě.
Rychle jsme vyběhli, a protože jsme měli částečně společnou cestu, Sandra se rozpovídala nejprve o klukovi, který se líbil jí. Já na něm nic moc neviděla, ale Sandra ho zbožňovala. Měla to jednodušší. Vašek nebyl na starší holky, neměl žádnou holku. Tim se na stejně starou holku ani nepodívá. Když viděla, že už ji zase neposlouchám a jsem myšlenkami v jiným světě ztichla. Už mě znala, věděla, že toho moc nenamluvím a moc ráda se vracím ke svým myšlenkám.
Dorazili jsme pomalu ke křižovatce, kde naše společná cesta končila. Usmála jsem se na ni a objala ji.
„Měj se krásně a hlavně se mi v pořádku vrať,“ ještě jednou jsem se usmála. Měla jsem ji opravdu ráda, byla to moc hodná holka, měla ráda zvířata, bylo možná trochu upovídaná, ale dokázala se vcítit do lidí, a pokud poznala, že mluví jen tak nadarmo, zmlkla a nikdy mi nevyčítala, že jsem ji přestala poslouchat.
„Ahoj, bude se mi po tobě stýskat. Napíšu ti,“ vrátila mi úsměv.
Toulala jsem se dál zabořená do svých vlastních myšlenek, až jsem se dostala domů. Zapnula jsem počítač a brouzdala po internetu. Takto jsem strávila zbytek dne.
Rodiče žádné jarní prázdniny neměli a tak jsem byla doma sama. Vydala jsem se do města, provětrat hlavu a třeba si i něco koupit. Cestou jsem navštívila i sestru a Romana, ale chystali se navštívit nějaké jejich přátele a tak jsem byla znovu sama.
Aniž bych o tom věděla, vkročila jsem do obchodu, který jsem zrovna míjela.
Prohlížela jsem si nynější módní novinky a trendy až jsem se dostala ke zkoušecím kabinkám. Z jedné zrovna vycházela Aneta, Timova o dva roky starší holka. Neviděla, a i kdyby, stejně mě nezná. Nic by se nedělo, kdyby k ní nezamířil asi tak stejně starý kluk jako ona, objal ji a políbil.
Koukala jsem na ty dva. Opatrně jsem se posunula blíž k ním, abych slyšela o čem si povídají. Schovaná za pultem oblečení mě nemohli vidět.
„Tak co kotě, vezmeš si to, nebo půjdeme dál?“ ptal se jí.
„Asi ne, tato barva se mi moc nelíbí,“ usmála se na něj.
Uvažovala jsem, zda ten kluk ví o Timovi, nebo ne. A jestli to ví vůbec Tim? Na tyto otázky jsem dostala znenadání odpovědi.
„Nezajdeme zítra do kina? Slyšel jsem, že tam teďka dávají dobrej film. Kámoš na něm byl a prý ujde,“ usmál se na Anetu.
„Zítra to nepůjde. Mám rande s Timem“ otráveně odpověděla Aneta, „ale šla bych moc ráda.“
„Jednou se na něj vykašli. Však ty si něco na omluvu vymyslíš,“ lákal ji dál.
„Máš pravdu, je do mě tak zamilovanej, že si ani nebudu muset moc vymýšlet. Postačí, když řeknu, že přijela babička. Měli jsme se sejít na mostě ve dvě. Jsem zvědavá, jak dlouho na mě bude čekat, musím se ho pak zeptat,“ vyprskla smíchy.
To mě dorazilo. Ten kluk o Timovi ví, pravděpodobně mu to řekla sama Aneta. A ta si s ním jenom hraje. Tim o tom nemá ani ponětí. Ti dva pomalu odcházeli, přesto jsem stále zůstala přikrčená za pultem. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Chtěla jsem moc Timovi pomoct. Nemohla jsem se dívat, jak si s ním pohrává, nechá ho čekat a přitom se bude bavit s jiným. Stále v podobných myšlenkách jsem zamířila domů si to pořádně promyslet. Doma jsem zavolala Sandře, ale nebrala mi to. Asi byla zrovna někde venku.
Tim tam bude zítra čekat na Anetu, přece ho tam nemůžu nechat stát, když nikdy nepřijde. Kdybych na něho měla číslo, nebo mail, napsala bych mu to a bylo by. Pravděpodobně by tomu asi stejně nevěřil. Ne, budu tam za ním muset jí a říct mu to všechno na místě. Jak že to říkala? Ve dvě na mostě?
Sbírala jsem odvahu. Neměla jsem ani odvahu ho pozdravit ve třídě, natož mu něco takového sdělit. Celý večer jsem přemýšlela a rozhodovala se, zda tam mám jít a říct mu to nebo ne, třeba na to přijde sám.
V noci se mi zdál podivný sen. Ani nevím, zda to byl sen. Bylo to tak živé, že mi to ani jako sen nepřipadalo, ale ujistil mě o tom budík. Zapomněla jsem si ho včera vypnout, vždyť jsou jarní prázdniny, nemusím vstávat o půl sedmé, ale až se mi chce, nemám nic na práci.
Vzpomněla jsem si, že přece jen něco na práci mám. Oznámit Timovi pár věcí o Anetě. Stále jsem nebyla rozhodnutá. Jak jsem tak o tom přemýšlela v posteli, už jsem se skoro rozhodla, že tam přece jen nepůjdu, však on se to dozví jinak, není potřeba, abych se do toho pletla. Znovu jsem se rozpomněla na málem zapomenutý sen. V tom snu se mnou seděl Tim o přestávce ve škole, bavil se se mnou a dokonce se usmíval. Až po chvíli jsem se uvědomila, že mě držel za ruku a já zářila štěstím. Nemohlo to znamenat nic jiného, než že se rozešel s Anetou a nějakým způsobem jsem s ním chodila já. Bylo by to pro mě splnění toho největšího snu.
Přemýšlela jsem tak o tom, že se to asi nikdy nevyplní, tak bych neměla ani doufat. Odněkud z mé hlavy se vynořila myšlenka: „A co když se mnou v tom snu chodil proto, že jsem mu pomohla a řekla mu o Anetě a tom klukovi.“
Dodalo mi to novou krev do žil. Nyní jsem byla pevně rozhodnutá, že za ním na ten most půjdu a vše mu řeknu.
Moje vůle nezakolísala ani, když jsem ve tři čtvrtě vycházela z domu. Šla jsem pomalu, přesto jsem tam byla za sedm minut. Řekla jsem si, že si dám na posilnění v blízké cukrárně zmrzlinu. Sice byla ještě celkem zima, ale byla to pochoutka, kterou jsem milovala a zrovna teď potřebovala, protože mě zase odvaha opouštěla a já chtěla zůstat a svůj úkol vyplnit.
Seděla jsem v cukrárně a lízala svoji oblíbenou jahodovou zmrzlinu. Dala jsem si na posilněnou hned dva kopečky. Seděla jsem tak skoro dvacet minut, chtěla jsem počkat, co kdyby si to Aneta rozmyslela a přece jen přišla.
Když jsem však vyšla, Tim tam stále stál. Vypadal tak suprově. Světlé rifle, tmavě modrá bunda, ze které vykukovala kapuce od bílé mikiny. Blonďaté vlasy jako vždy měli plnit zdání rozcuchanosti, poznala jsem však, že tento účes dlouho piloval před zrcadlem.
Nohy jakoby mi vrostli do země. Nebyla jsem schopna se pohnout. Dělala jsem pomalu jeden krok za druhým, vzdálenost mezi námi se pomalu zmenšovala, stále si mě ale nevšiml.
Přešla jsem k němu zezadu, takže jsem ho patrně vyděsila.
„Ahoj,“ velmi potichu jsem ho pozdravila. Koukal na mě, pravděpodobně čekal Anetu.
„No, ahoj, potřebuješ něco? Já tu mám totiž rande s Anetou,“ odbil mě a znovu se otočil.
„Ano, něco potřebuju. A týká se to zrovna Anety. Ona totiž nepřijde,“ nenechala jsem se odradit jeho odmítavým počínáním, když už jsem se do toho pustila, tak to i splním.
„Ne? Poslala tě snad ona, že nemůže přijít? Nestalo se jí něco?“ jeho oči byli plné starostí.
„Vůbec ne, je v pořádku. A neposlala mě ona. Přišla jsem sama. Vyslechla jsem totiž zajímavý rozhovor, ani mi to nebudeš věřit. Zrovna teď je se svým klukem v kině,“ vypadlo to ze mě, že jsem se ani pořádně nekontrovala. Měla jsem nachystané, jak mu to opatrně řeknu, aby ho to moc nebolelo a stejně to ze mě vypadlo strašně rychle.
„Já se asi přeslechl. Pokud to nevíš, tak její kluk jsem já,“ kysele si mě měřil.
„Ano, to sice jsi, ale ona má ještě druhýho. Je asi tak stejně starej jako ona. Viděla jsem je včera v obchodě a slyšela jsem, jak říká, že se na tebe dneska vykašle a půjde do kina s jiným. Chce se vymluvit, že jí přijela babička,“ snažila jsem se vysvětlovat, bylo to ale očividně zbytečné.
„Já vůbec nevím, co mě to tady povídáš. Aneta je moje holka, a když nepřišla tak je určitě nemocná, nebo něco podobného. Nevymýšlej si pohádky. Sice spolu chodíme do stejné třídy, ale to neznamená, že mě můžeš tahat za nos. Vždyť ani pořádně nevíš, co je to láska. Ještě jsem tě neviděl s žádným klukem, tak se do toho laskavě nepleť, když tomu nerozumíš,“ všechno toto, co řekl, bolelo. Hodně bolelo, zvlášť od něho. Že nevím, co je to láska? Vždyť ho nosím v srdíčku aspoň půl roku. Snažila jsem se, aby na mě nic nepoznal, a co nejrychleji jsem náš rozhovor ukončila.
„Když to bereš takhle, dobře. Měj se,“ a už jsem byla pryč. Utíkala jsem domů, přes slzy jsem neviděla na cestu. Přes silnici jsem přeběhla bez rozhlídnutí, nevnímala jsem nadávky řidiče, chtěla jsem už být doma.
Zavřela jsem se v pokoji a do večera jsem nevyšla z pokoje. Až když přijela mamka. Za chvíli přijel taťka, dali jsme si večeři a s výmluvou, že jsem unavená a půjdu brzy spát, jsem se zamkla v koupelně.
Nechala jsem po sobě stékat teplou vodu společně s mými slzami. Až začala být voda opravdu horká a hrozilo, že se opařím, vylezla jsem se sprchy, oblékla se do pyžama, popřála jsem dobrou noc rodičům a běžela do pokoje.
Schoulila jsem se pod peřinu. Umiňovala jsem si, že na něj zapomenu. Je to jenom namachrovanej frajírek, najdu si někoho jiného. Stačí se kolem sebe jenom rozhlídnout. Asi o půlhodinky později mi volala Sandra. Všechno jsem jí řekla, soucítila se mnou. Bylo tak suprový si o tom s někým popovídat. Pravděpodobně mi taky chtěla něco říct, ale zapomněla na to, když jsem jí to všechno vypověděla. Utěšovala mě, což jsem v této chvíli potřebovala nejvíc. Asi půl hodiny jsme si spolu povídali a pak už musela jít. Čekali na ni s večeří. Rozloučili jsme se tedy se slovy, že se za pár dní uvidíme. A při nejhorším jí mám napsat smsku. Už jsem se tak těšila, až ji tu znovu budu mít, budu to muset bez ní těch pár dní vydržet. Přijedou den před začátkem školy, prázdniny trvají týden, takže ještě pět dní.
Abych už na nic nemusela myslet, dala jsem si do uší sluchátka od přehrávače a pustila si své oblíbené písničky, asi už po třech písničkách jsem usnula.
Probudila jsem se až ráno. Něco mě tlačilo, zjistila jsem, že je to přehrávač, který se sám od sebe vypnul, pravděpodobně byl vybitý. Neměla jsem sílu to zjišťovat, tak jsem se ještě zachumlala do peřiny.
Maminka zlehka zaťukala na dveře.
„Zlatíčko, dneska bych měla přijít dřív. Na oběd si uvař, co chceš, víš, kde co najdeš. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi,“ starostlivá vráska byla jasně zřetelná na jejím čele. Uvědomila jsem si, že určitě musela poznat, že něco není v pořádku. Musela jsem ji uklidnit. Měla tolik problémů, že jsem jí nemusela další přidávat. Znala jsem si dobře. I když to nevyslovila nahlas, ráda by věděla, jestli jsem v pořádku, zda se něco nestalo.
„Děkuju mami, ale všechno je v pořádku. Oběd zvládnu. Budu na tebe myslet,“ usmála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem viděla, jak se máma usmála. Ještě mi poslala pusu a už šla do práce.
Škola, tolik jsem se toho dne obávala. Budu tam muset jít a setkat se s Timem. Jak se ke mně bude chovat teď, když si myslí, že jsem jenom lhářka, která nemá nic jiného na práci, než otravovat spolužáky svými výmysly.
Celý den jsem nic pořádného neudělala. Neobědvala jsem, na školu jsem se ani nepodívala, nic jsem neuklidila. Říkala jsem si, že si přes jarní prázdniny uklidím, ale neměla jsem náladu vůbec na nic.
Když přišla mamka z práce, snažila jsem se chovat normálně, aby si o mně nedělala starosti, stejně mi připadalo, že jsem ji tak úplně neobalamutila.
Podobným způsobem proběhlo dalších pět dní, až do víkendu.
„Už to takhle dál nejde,“ řekla jsem si v sobotu ráno, „nemůžu se pořád jen litovat. Musím se přes to přenést, určitě si brzo najdu někoho jinýho, nejlépe bez holky a ne takovýho frajírka.“
Opravdu jsem se snažila. Přestala jsem poslouchat smutný písničky, uklidila jsem si přes víkend celej pokoj, udělala úkoly do školy. Stále jsem se ale obávala pondělí. Uvidím ho víc než po týdnu. Se Sandrou jsem neměla čas se sejít, chtěli přijet už v sobotu, ale nějak se jim to protáhlo a tak přijeli až odpoledne v neděli a ona musela ještě dělat úkoly. Takže se o prázdninách v přírodě dozvím až ve škole.
Ráno se mi vůbec nechtělo stávat, když už jsem vstala, tak mi to všechno trvalo. Už na mě ani nečekala Sandra na křižovatce, kde se spolu vždy scházíme a jdeme spolu do školy, ale nedivila jsem se, měla jsem víc jak deset minut zpoždění, budu ráda, když to stihnu na hodinu a to budu muset ještě běžet. Nedalo se nic dělat, tak jsem se rozběhla. Dorazila jsem do třídy zároveň se zvoněním.
Sandra seděla v lavici, kývla na mě, ale víc už nestihla, přišla učitelka. Dosti obávaná, mezi žáky byla neoblíbená pro nadržování určitým žákům a velmi přísným trestům za povídání. Proto v jejích hodinách bylo ticho, nikomu se nechtěl psát deseti stránkový sloh na pěkně blbé téma, které si sama vymyslela a protože milovala dějepis, který také vyučovala, byl z tohoto oboru.
Jednou jsem si povídala se Sandrou a každá jsem dostala sloh, avšak na jiné téma. Obě jsme měla ale pěkně blbé téma. Bylo to ještě, když jsme ji měli na suplování o dva ročníky níž, to jsme ji měli asi popáté a nebrali to vážně, od té doby už mlčím, stejně si s ní nemůžu povídat, protože nás učitel na začátku školního roku rozsadil a nyní sedím sama.
Opatrně jsem se rozhlídla po třídě, chtěla jsem se podívat, jak se tváří Tim, ale jeho místo bylo prázdné. Velmi mě to udivilo, ale byla jsem i ráda, aspoň si užiju den v klidu.
Skoro všechny přestávky jsem říkala Sandře o své neštěstí. Mlčela a poslouchala mě, až jsem jí vše vypověděla, utěšovala mě, no, jak to kamarádky dělají. Byla jsem jí za to moc vděčná. Anetu jsem za den viděla několikrát, jaká je to nespravedlnost, některá holka má kluky dva a ani si jich neváží a některá nemá žádného.
Sandra se mě zeptala, jestli by nemohla jít na chvíli ke mně, že mi musí něco říct. Souhlasila jsem, připadala mi nějaká zamlklá. Ani se o tom jejich výletu nezmínila a to o něm vždycky navykládá, ale byla jsem ráda, že budu mít návštěvu, aspoň přijdu na jiný myšlenky.
Když jsme šli společně domů, Sandra opatrně začala.
„Na chalupě bylo moc pěkně, ale musím ti něco říct,“ otočila se na mě, „ale asi na to teď není nejlepší chvíle, ale já už to před tebou nemůžu dál tajit.“
Musím říct, že mě těmito slovy pěkně vyplašila. Snad to nebude něco o Timovi, snad ne, o tom teď nechci ani slyšet.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš, ale určitě mi to řekni,“ povzbudivě, ale přece jen zmateně jsem se na ni usmála.
„Ještě se ti chci omluvit, že jsem na tebe ráno nečekala, byla jsem domluvená s někým jiným a neměla jsem kredit, abych ti to napsala,“ omlouvala se.
„To nevadí, já jsem stejně zaspala, takže jsem to ani nepostřehla, myslela jsem, že jsi už prostě šla,“ v tom jsem si uvědomila, že byla s někým domluvená, ale s kým, hned jsem se na to zeptala, „ale s kým jsi šla?“ byla jsem opravdu zmatená.
„S Vaškem,“ řekla to tak potichu, že jsem jí sotva rozuměla.
„Rozuměla jsem dobře, že s Vaškem?“ ujišťovala jsem se.
„Jo, s tím Vaškem. Nevím, jak, ale nějak zjistil moje telefonní číslo a celý prázdniny jsme si psali. Dá se říct, že jsme kamarádi a on se mně zeptal, zda bych s ním nešla ráno do školy. Proto nemám ani kredit, celý jsem ho s ním proesemeskovala,“ vysvětlovala.
„Tak to je skvělý. Ale proč seš taková vyplašená. Určitě spolu za chvilku budete chodit, neboj,“ ujišťovala jsem ji.
„A tobě to nevadí?“ překvapeně se zastavila.
„Proč by mělo? Vždyť jsme kamarádky, jsem moc ráda, že ti to s ním vyšlo,“ byla jsem znovu zmatená, už jsme vážně nic nechápala.
„Myslela jsem si, že ti to bude vadit kvůli Timovi. Vždyť jsou dost dobří kamarádi,“ byla pro změnu zmatená ona.
„Ty blázínku, kdepak. Jsem moc ráda, že to aspoň tobě vychází. Na Tima co nejdřív zapomenu,“ musela jsem se smát. Bylo vidět, jak se Sandře ulevilo. Teď už to zase moje stará kamarádka Sandra. Rozpovídala se o Vaškovi. Byla jsem ráda, že to Sandře vyšlo, na druhou stranu mi zase bylo trochu líto, že Sandra má někoho dalšího a nyní plně nechápe moje problémy. Byla to však moje nejlepší kamarádka a tak jsem to na sobě nedala znát.
I tak jsme prožili krásné odpoledne, udělali si spolu úkoly a večer ji vyzvedl Vašek. Šli spolu do kina.
Uběhl asi týden a Tim nebyl stále ve škole. Ani přes víkend jsem ho nikde nezahlídla, asi je nachlazený, ale že ani Aneta o něm nic neví.
V pátek jsem to už nevydržela a zeptala se Sandry.
„Nemohla by ses zeptat Vaška, co je s Timem?“ sice jsem si říkala, že na něj zapomenu, ale pravděpodobně to nepůjde tak rychle.
„Čekala jsem, kdy se na to zeptáš. Ptala. Prý má nějaký problémy s Anetou, rozchází se. Ale neví proč. Myslím, že my dvě to víme přesně. Pravděpodobně doma hraje, že je nemocnej, aby se s ní nemusel vidět a pravděpodobně i s tebou, za to, co ti řekl. V pondělí ale má jít do školy,“ překvapila mě svojí odpovědí.
Už jsem nic nechápala. Tak že by mi přece jenom trošku uvěřil a už Anetě nevěřil? Třeba ju s tím klukem nachytal v kině, nebo co já vím?
Ale to, že se bojí přijít do školy kvůli mně, tak ta fakt ne, to Sandra možná řekla jen tak. Ale zase to by neudělala. Známe se už dlouho, ona je ten typ povahy, která by mi řekla pravdu.
Raději jsem to nechala být a snažila se na to nemyslet.
Celkem se mi to dařilo, mohl za to hlavně jeden učitel, který mě rychle vrátil na zem, tím, že mě neočekávaně vyzkoušel.
Nějak jsem to však zvládla, takže to bylo za dva, takže jsem si domů nenesla nic hrozného. To mi zlepšilo náladu. Aspoň rodiče budou trochu spokojení.
Asi další týden se nedělo nic podivného. Tim stále nechodil do školy. Ani jsem o to nějak nestála, nevěděla jsem, co si o tom všem myslet.
Začínala jsem na to všechno zapomínat. Do pátku se Tim ve škole neukázal, Sandra byla šťastná, měla však přesto o mě starost, nechtěla mě nechávat samotnou, ale já to nepotřebovala. Dá se říct, že jsem se přes to už přenesla.
Když jsem však přicházela v pondělí do školy, nevěděla jsem, jak se mám chovat, co dělat. Do školy nyní chodím sama. Vybrala jsem si to tak, už to nezměním. Ve škole jsem byla neobvykle brzo, v naší třídě bylo jenom pár spolužáků. Schovala jsem se za sešit a předstírala, že si opakuji látku a nevnímám svět. Přitom jsem měl uši napnuté k prasknutí a přes okraj sešitu kontrolovala každého, kdo vešel.
Do zvonění se tu neobjevil. Sandra už s Vaškem došli, ale Tim s nimi nebyl. Očekávala jsem to, s Vaškem kamarádil. Ale stále tu nebyl. Po první hodině jsem se zaradovala, že už nedojde ani dneska a tak prožiju zase klidný den.
Celou přestávku jsem strávila na chodbě se Sandrou a s Vaškem. Bylo nás tam mnohem víc, většinou kluci, kteří se motali kolem Tima a taky pár holek. Byli celkem prima a tak jsem se nenudila.
Na hodinu jsem šla do třídy se Sandrou a Vaškem, přišli jsme pořádně rozesmátí, mě však smích okamžitě přešel, když jsem vstoupila do třídy.
V prostřední řadě seděl Tim. Nechápala jsem, co tam dělal, ale okamžitě, jak jsme všichni vešli, zvedl hlavu a podíval se na mě. Okamžitě však hlavu opět sklonil. Sandra byla neméně překvapená.
„Dělej jako že nic, nic se nestalo,“ zašeptala mi.
Stihla jsem pouze se na ni usmát, protože už do třídy vcházel učitel. Celou hodinu jsem se nemohla soustředit. Seděla jsem několik lavic před Timem a cítila na svých zádech jeho pohled, byla jsem však velký zbabělec, abych se otočila. Pořád jsem si opakovala: „Nic špatného jsi neprovedla. Prostě se na něj vykašli, to sis přece slibovala. To, že je ve škole a kouká na tebe, nic nemění.“
Vydržela jsem celou hodinu koukat před sebe někam do prázdna a vnímat na svých zádech jeho pohled. Tolik se mi ulevilo, když zazvonilo. Popadla jsem Sandru za ruku a utíkala s ní na chodbu. Nevěděla jsem, co jí říct. Ona asi věděla, co by řekla, ale poznala, že bych ji stejně neposlouchala a nebrala vážně a tak tedy mlčela.
Zamířil k nám Vašek. Sandře se rozlil na tváři úsměv. Prostě někdo má holt štěstí. Bála jsem se, že by mohl přijít Tim, proto jsem raději odešla.
Celou přestávku jsem strávila na dívčích záchodech, ale moc mi to nevadilo. Dokázala jsem si uspořádat myšlenky a do třídy jsem vcházela vcelku klidná.
Připadalo mi, jako by Tim čekal, až vejdu do třídy. Celou dobu, co jsme šla ke svému místo mě sledoval, i poté mě jeho pohled neopouštěl. Cítila jsem se nepříjemně, ale byla jsem poměrně klidná.
Zbytek dne jsem prožila v rámci možností normálně. Hodně jsem se bavila ze Sandrou, Vašek vždy zmizel s Timem někde na školních chodbách, ale musím říct, že mi to ani nevadilo a moje kamarádka taky nevypadala, že by jí bylo proti mysli být zase jenom chvilku se mnou.
„Vašek šel zjišťovat, co je s Timem,“ usmívala se.
„Já to ani vědět nemusím. Vím, že s ním není něco v pořádku, že jsem měla pravdu já a spletl se on, takže je správný, že se cítí provinile,“ tato odpověď překvapila i mě samotnou, natož pak moji kamarádku. Jen si mě udiveně prohlídla a dál už nic neříkala.
Sice jsem možná vypadala na venek, že mě to nezajímá, ale vevnitř jsem hořela zvědavostí vědět, co je s Timem. Stále jsem ho měla ráda, ale myslím, že jsme do něj nebyla tak zblázněná jako dřív, první známky uzdravení.
Po obědě jsem se chystala jít domů sama. Byl to poslední dobou zvyk. Sandra se někde toulala s Vaškem, takže jsem byla odkázaná na svůj přehrávač. Už jsem si chtěla strčit sluchátka do uší pustit si jednu z mých nejoblíbenějších písniček, když mě něco zarazilo. Před školou stál Tim, tak tam vždycky čekával na Anetu. Neměla jsem vůbec tušení, na koho čeká, sice mi bleskla hlavou myšlenka, že možná na mě, ale hned jsem ji zahnala.
Šla jsem tedy dál, ale sluchátka si nenasadila. Byla jsem už skoro za ním, když se ozvalo.
„Mohl bych si s tebou promluvit?“ zarazila jsem se. Bylo to vůbec na mě? Opatrně jsem se otočila. Ano, bylo to na mě, Tim se ke mně pomalu blížil. Najednou jsem věděla, že se neuzdravuju. Jak jsem ho takhle spatřil, přistupujícího ke mně, zamilovala jsem se do něho ještě víc, než předtím.
„Chtěl bych se ti ze začátku omluvit. Dlužím ti obrovskou omluvu. Za to, že jsem ti nevěřil a ještě za ty hnusný slov, co jsem ti tenkrát řekl. Bál jsem se ti přijít na oči, když se ukázalo, že máš pravdu,“ díval se mi přímo do očí, až jsem skoro neslyšela, co říká, nevěděla jsem o světě.
„Už jsem ti dávno odpustila,“ usmála jsem se. Na tohoto kluka se prostě nedokážu zlobit.
„Můžu tě pozvat do cukrárny jako odškodný?“ usmál se.
„To ale bude drahý,“ oplatila jsem mu úsměv a šli jsme. Třeba se mi můj největší sen jednou splní, kdo ví? Já v to začínám doufat.


 celkové hodnocení autora: 82.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lusie 19.02.2010, 19:36:26 Odpovědět 
   Chyby si plně uvědomuji, budu se snažit je opravit, ale děkuji moc
 Adriana Bártová 19.02.2010, 17:33:57 Odpovědět 
   uvedu pár příkladů chyb, vyskytujících se v textu a na které je třeba dávat pozor:
v prvních třech větách třikrát slovo hodina,
slečny jdou společně do šatny tudíž tvrdé y v příčestí, jde o dámy,
a znovu..Vašek nebyl na starší holky--holky jsou tam příliš často,
..schovaná za pultem oblečení.. nebylo by lepší - schovanou za pultem s oblečením?
..stále v podobných myšlenkách jsem zamířila domů si to pořádně rozmyslet- co takhle zamířila domů pořádně si to rozmyslet?
odbyl mě..
nohy vrostly do země..
ve výčtu podobných chyb bych mohla pokračovat, ale nebudu tě trápit, pokus se je najít sama, to je nejlepší škola
povídka je velmi milá, naprosto jsem cítila, jak jí tlouklo srdce, když ji Tim oslovil, krásný happyend, všechny atributy milostného příběhu, až později pochopíš, že některé věty lze vynechat a obsah se nezmění, ale nyní je to v pořádku, musíš psát, psát, číst a psát, máš vypravěčský talent, a proto hodnotím i přes spoustu chyb jedničkou, přeji krásný den
 čuk 19.02.2010, 7:33:32 Odpovědět 
   Text je příjemně holčičí, vypravovaný odpovídajícím způsobem, zajímavý pro vrstevníky hrdinky. Popsané problémy pro ně důležité jsou pro nás staré trochu malicherné avšak úsměvnéi tím, že navozují vzpomínky. Tento text ale pro nás napsán není. Je psán plasticky, s dobrou stylistikou, uvěřitelně.
Jen ta shoda podmětu s přísudkem. No co, pro známkování sestoupime z výšin dospělácké velké literatury.

všichni ráda? Měla být asi změna i v y, když jste obě byly ženského rodu. Vlasy měli?Nohy vrostli?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
1. Tetóóóóó?
Kittanya
Hučí mi
alder
Života bido má
zery
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr