» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141497

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Neocortext22 ::

kilgoretraut	publikováno: 20.02.2010, 7:47

Tudy:


	Promluvil na nás: kdosi šlápl na magickou krabičku, a okřídlencův hlas se tímto zásahem stal ozvěnou. Rezonoval nám v duších, naše spojité nádoby se rozezvučely hudbou, jak k nám promlouval: přesto tiše. Slova byla poslovým mozkem vyplivována jakoby ledabyle, takže se zdálo, že větné členy slepované do vět a věty zas do celých odstavců a ty zas do věčných litanií, tak monotónně, že ona inertnost způsobovala hlubokodušní pocit nudy, vytvářejí násilně sešitý amalgám z mrtvých těl různorodých organismů. Nerozuměli jsme mu a on, nebo spíše onaon, to pochopilo: počal kdesi ve svých nejzazších koutech hledat kód, kterým by se se smrtelníky dorozuměl. Čekáme trpělivě, zdá se, že se kolem nás utvořila kapsa, jakési odklonění od času takového, o jakém referují učebnice fyziky: systém parametrů, součást vzorce krát nebo děleno rychlostí, jakou vnímáme: rychlost problesku elektrických impulsů, obepnutí bělma víčky, rychlost praskotu kůže, růstu strachu. Našel zhruba to, co hledal: neohrabaným jazykem (teprve se učí, ačkoliv jeho hodnost je v hierarchii nebeských stvoření jedna z nejvyšších, ale na boha dosáhnout zatím nemůže) nám nabídl pomoc. Vyšplháme se serafovi na záda, dáme pohlazením znamení, že jsme usazeni, zamává šestero křídel až se vlasy utíkají skrýt zpátky do pórů, a vznese se vysoko nad Město dosud zpitomělé spánkem, neuměle řka: „Večerek ještě nezačala.“ Dni vládlo pekelné vedro: občanům kmitajícím pod námi se zužovaly zorničky, protože tolik světla sklivci škodí, z pohodlnosti si otevírali nové a nové tělesné otvory, aby organismy větraly, kdekdo dýchal dokořán rozevřeným chřtánem, jako by chtěl vzduch těm ostatním odsát coby mnohobuněčná vývěva. Zkrátka: léto v plné síle. Nám – hřbetním pasažérům – mohla být ve větrech naopak zima. Mou jsem zahříval ryze mužskou termoregulací, ale na mě už mnoho tepla nezbylo, a tak jsem se o to úzkostlivěji držel dobrodinci za ramena, kolem krku, pasu – očividně se mu to líbilo, neboť jsem cítil, jak mi nos penetruje duch myrhy nebo něčeho takového, nějak jsem poznal, že parfém vychází z božských žláz – stále intenzivnější vůně mi mátla smysly, až jsem téměř ztrácel vědomí. Pak už si pamatuji jen přistávání: struktura ulic se přibližovala jako ve zlém snu – ale ta denní můra patřila někomu jinému: měl jsem tušení, že svými prožitky diktuji život neznámému. Průvodce lehce sestoupil na dlažbu. V jinak predátorských očích obyvatel se zdálo, že naše přítomnost není nikterak zajímavá, natož hodna pozornosti bezpečnostních složek. Posel ukázal prorockou rukou na dům, který se ničím nelišil od sousedních: „Tam budeme pobývala. Pojď se mnou, zlotíčko.“ Pokrčil jsem rameny i vědomím, jelikož jsem pochopil, že nám nic jiného nezbývá. Jsme tu hosty a je naší povinností hostiteli důvěřovat, ale především ho bavit. Vevnitř se to proměňovalo. Nábytek se přeskupoval tak, jak to vyhovovalo zdím a nátěrem na nich: nohy skříní vrzaly po podlaze, občas jsme i pomáhali – to když se do cesty připlazil práh, vrostla díra do parket nebo se krabatilo linoleum. Majitel všech těch kočujících věcí byl jen slyšet: „Zdravím vás, mí drazí! Jen tu musím trochu poklidit. Doufám, že není nic na překážku.“ – almara přeskočila nůžkami komodu a lednice si razila cestu murénou z nádobí – „Ne, prosím. My rádi pomůžeme!“ A tak jsme byli k užitku: Madona masírovala mé ztuhlé svaly z kosterní perspektivy, když to nebylo nutné, poháněla krvetvorný aparát a čistila tepny, zatímco se mé tělo společně s andělským, které se do měňavých komnat skoro nevešlo, lopotilo s prostorem a udávalo řád stěhování nábytků. Byla to rozcvička na uvítanou, pomysleli jsme si. Vyhráli jsme ve chvíli, kdy poslední kus buku, ořechu nebo čeho vůbec ležel nebo stál bez energie, uhnán svou vlastní hmotou. Mezi uklidněnými jsme poprvé spatřili Umělce.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Aini	20.02.2010, 12:55:19

Nechápu, jak mohou tyto popisy v relativním bezvěrci vzbudit zdání rozšifrování genetického kódu nadpřirozena. Obecně se kupř. soudí, že andělé mají jinou stavbu těl. Létají pouze v důsledku nepotřebnosti stavby kostí. Kosti některých ptáků jsou údajně porézní... Ten příměr, část cituji: „masírovala mé ztuhlé svaly z kosterní perspektivy, když to nebylo nutné," konec citace. Hezky sugestivní čtení; říká se, že jsou mezi námi lidmi. Tomu se věřit chce. Je libo jedničku? Že na tom nesejde? No nevadí, dávám jedna a děkuji.

čuk	20.02.2010, 7:45:20

Tato část je dějovější a bohatá obraznost líčící podivnosti a perpetie slovních her a zákrutů se zdá být zapojována do struktur podobných sc - fi. Některá kouzla a ohniska krásy jako by vytvářely nový zvláštní svět. Ve sci -fi je řada absurdit chápána čtenářem jako význak něčeho, co je jiné a co jsme objevili.Tak mě napadá, že by sci -fi psaná autorem bylo velice poetické a novátorské, dá se říci krásně cizí, kde celkový absurdistan by byl čtenáři akceptován. Předchozí text je příliš nahuštěný a jednolitý, v jednom bloku, vše je z nezvyklého pohledu. Představuji si, že kdyby se přidala slovní vata a vytvořila se realistická postava běžného člověka, který je vystaven postupnému vnímání a zahlcování, (ale nepřehlcení) a má prostor pro údiv,vstřebání a reakce třeba i banální, blízké "obyčejnému" čtenáři, čitelnost a porozumění textu by se zvýšily. Docílil by se kontrast při zachování svébytnosti autorova vidění. Jinak řečeno: na sametové podušce, kterou čtenář zná a která odpovídá skutečnosti, se dosud neznámý zářící šperk lépe obdivuje, je zreálněn tím zasazením víc, než když pluje volně prostorem. Autorovy texty vyžadují od čtenáře plné se vzdání stávajícího modelu poznání, oddání se jakémusi fantazijnímu či snovému letu. Některé konstrukce tento let silně zpomalují, především snahou čtenáře po "překladu" do zažitých pojmů. Mnohopohledovost autorova stylu a vytváření někdy přímo "kubistických obrazů" spíš text posunuje do oblasti jakési zvláštní krásy, které ne vždy je možno porozumět. Opěrná konstrulce pak bývá rozhýbána, obrazy příliš rychle mizejí nahrazovány jinými. Mému vnímání (a snad i dalším čtenářům) by prospělo rozdělení volného toku do odstavců s dozníváním, pointou a oddechovým časem. Mé dojmy a pocity nelze považovat za kritické hodnocení. Autor je vždy svébytný a píše "co musí" bez ohledu na čtenáře, tím si ovšem jejich okruh zužuje. Při hledačství by asi prospělo konkretnější parafrázování či zrcadlení stávají reality (někdy ovšem neradostné i nechutné). Autorovy texty chutnají, ale absurdně poetická strava může být nestrávena, pokud není cílena tak, aby zasáhla častro konvenční mysl a srdce současníka.


ze dne 21.02.2010, 16:42:09
kilgoretraut: Aha. To máš dost těžkej úkol... A taky: Všechno je více či méně subjektivní.


ze dne 21.02.2010, 13:54:05
čuk: Chápu Tě a respektuji. Ale jako redaktor musím psát koment, který je podmínkou vydání. Snažím se psát tak, aby byl zrcadlem, ať pravdivým nebo falešným. Jako u mne neprofíka bude vždy méně kompetentní a více subjektivní. Horší než jakékoliv odezva je neodezva, z odezvy se může občas inspirativní zrníčko vyloupnout.


ze dne 21.02.2010, 11:30:56
kilgoretraut: Tohle všechno vím, čuku, ale to neznamená, že budu psát tak nebo onak. Píšu tak. Tečka.