|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Panenka z porcelánu (1.kapitola) ::
Původně měla být tato kapitola o něčem úplně jiném, ale jaksi se mi to tak nějak zvrhlo. Kdyby to nezabralo tolik místa, nikdy bych to nedala jako samostatnou kapitolu. Ale tak třeba to nei tak trapný jako to mě teď připadá . to koneckonců posuďte sami.
Kolgar a jeho sestra odešli od otce, který přišel o všechno co měli. Jejich situace je však více než mizerná. Celkově je vztah obou dětí velmi zvláštní. Kolgar ví že je třeba se někde schovat. Zaprvé před deštěm, za druhé před otcem, u něhož očekává, že je půjde hledat. Ovšem kam by se tak asi mohli jít schovat? A vysvětlí termii, že už se domů nikdy nemůžou vrátit?
PS: Děkuji Mardom, že si to přečetla před zveřejněním a řekla mi svůj názor, jinak bych ais nesebrala ovdvahu to zveřejnit.. |
| |
|
|
Kůrky pro štěně
Co teď?, položil si základní otázku. Neřekl jí nahlas. Nebylo komu ji klást. Zahnuli už za dva rohy a blížili se k hlavní ulici po které právě projel černý kočár.
Zastavil se. Od deště už byl celý promočený. Kolem spěšně prošel jakýsi bohatší pár. Dáma v hezkých šatech módního střihu a muž s kloboukem a pevným pláštěm. Chlapec je propaloval nehostinným pohledem. Ušklíbl se. Bohatí, nebo chudí, prší na každého stejně, že?! Pomyslel si, když sledoval dámu jak se snaží krýt pod pláštěm svého partnera.
„Kolgale?“ zatahala ho sestřička za rukáv. Co je?!, ohlédl se po ní zlostně až se nahrbila, zahanbeně sklopila pohled a líčka jí znachověla. Zatvářil se otráveně. No dobře…Nesnášel když se Termie chovala jako vyplašené štěně. Koneckonců musel uznat, že ona nemůže za jejich současnou situaci ani za jeho vlastní nervozitu a momentální nerozhodnost.
„KolgaRE,“ opravil ji, „co je?“ zeptal se pak trochu netrpělivě. Holčička nesměle zvedla hlavu.
„Kam deme? A co táta? Psíde?“
Kam deme? A co táta?! U všech draků, copak nemůžeš bejt aspoň chvíli zticha a přestat myslet na “tatínka“? My už žádnýho otce nemáme! Podíval se směrem kterým přišli a viděl jen několik lidí, kteří se spěchali schovat, nebo je povinnosti vyhnali do toho nečasu všude kolem. Nezajímali ho. Ne, já otce nemám! Otočil se zpět k sestře.
„Deme si hrát, jasný?!“ řekl tvrdě. Nečekal na odpověď. Hrát, hrát… Ale tohle přece není žádná hra.
To ona nemusí vědět.
Dojde jí to.
Do tý doby něco vymyslím! Okřikl se v myšlenkách. Děvčátko přikývlo, ale chlapec už se rozhlížel po okolí.
„Kolgare! Termie…!“zaslechl z velké dálky otcův zoufalý hlas. Tvář se mu zkřivila odporem. Musíme jít. Popadl sestru za ruku a vedl ji dál k hlavní ulici.
„Ale, Kolgu,“ chtěla Termie něco namítat. Nenechal ji.
„Zahrajeme si na schovávanou, jo? Musíme najít skrýš, kde se schováme aby nás “táta“ nenašel, ano?“ opět byl tázací tón jen jakýmsi prostředkem pro uklidnění holčičky, kterou teď téměř bezvládně vláčel za sebou.
Přiblížili se rušné ulici. Hlasy lidí zesílily, ale Kolgar je ignoroval. Soustředil se pouze na svou cestu. Věděl, že se potřebují dostat někam, kde budou “jako“ schovaní a kde bude moci v klidu přemýšlet, co dál… Mnohokrát si představoval, že od otce odejde, ale vždycky byla právě Termie, důvodem proč ne. A když už by odcházel, měl být takový útěk zahalen pláštěm temné noci a předem promyšlený a připravený. Dnes na vlastní kůži poznal jak snadné je změnit plány. Snadné… To jo, teda…! Hořce si uvědomil, že vzhledem k náhlé změně a okamžitému rozhodnutí, není ve výsledku připraven vůbec na nic a hlavně v návalu potřeby, ochránit malou Termii před jejich “bezpáteřním“ otcem, vzal svou sestru s sebou, což ovšem znamenalo mnohé komplikace a on sám nedokázal ještě přesně určit jak velké…
Aniž by se zastavil vedl čtyřletou dívenku za ručičku do davu spěchajících lidí směrem z tržiště. Pokud se potřebovali ztratit, bylo tohle ideálním řešením. Nemusel se soustředit na nutnost zmizet Amauteru Ladogovi z očí a mohl přemýšlet nad samotnou skrýší, kam se na nějaký čas uchýlí aby se mohl rozhodnout jak pokračovat.
To bude problém. Telmir je velké město a já ho tak dobře neznám, abych věděl o nějakém místě… Mohl bych jít k Valenovi. Ne, to ne. Jeho otec je jeden z městských biřiců, to nejde. No dobře. Pro teď stačí cokoliv, kde se dá na chvíli zastavit. Ale co sestra? Myslí si, že si hrajeme na schovávanou…
O tři křižovatky dál se pak s Termii oddělili a zamířili k řece. Nedaleko byla dřevěná lávka pro pěší. Znal to místo velice dobře. Jako malý sem chodíval s matkou krmit kachny. Tehdy ještě Termie nebyla na světě a mezi ním a matkou nezela ona bezedná propast smrti…
Tady ne, pomyslel si při té vzpomínce. Tak kde? Chce to místo, kde nebude pršet. Taky to musí bejt někde, kde nás nebude nikdo hledat.
Díra! To byl ten spásný nápad. Chytil sestřinu ruku pevněji a vydal se přes lávku. Díra bylo místo v Dolné, jedné ze čtvrtí sousedních čtvrtí města, kde dříve stával nějaký dům. Údajně se v něm stalo neštěstí a zemřela tam celá rodina i s malými dětmi, kdysi mu ten příběh kamarád vyprávěl. Lidé uvěřili, že je dům prokletý a nikdo už ho nechtěl koupit, až ho nakonec zbourali a na jeho místě zůstala jen díra v zemi, která pomalu zarůstala různým trním a plevelem. Kolgar samozřejmě na takové povídačky nevěřil. Ostatně to co se stalo, se událo dávno a všichni byli mrtví. Démoni minulosti toho místa jej netrápili. Byl tam již dříve a proto věděl, že dům, který s tím původním sousedil, je také neobydlený a hlavně, z díry vede v jednom místě vstup do jeho sklepení…
Vnořili se opět do městské zástavby. Pršelo čím dál tím víc. Oblečení se na ně lepilo, voda z vlasů jim tekla snad proudem a nohy v botách pleskavě šplouchaly.
„Kolgu, uš nemůšu…“ zadýchaně škemralo děvčátko. Bratr se zastavil a zpražil ji chladným pohledem. Nesnášel, když mu říkala Kolgu a ještě k tomu ho zdržovala od cíle, který si pro teď vytyčil, než bude moct vymyslet nějaký plán. Už jen fakt, že žádný neměl jej znervózňoval. Teď litoval, že ji vzal s sebou. Sestra ho jen zdržovala, omezovala, znamenala břímě, závaží, starosti… Že sem se tě tam radši nenechal! – „Ochraňuj svou sestřičku… Slib mi, že na ni dáš pozor…“ – Žádala jej matka před svou smrtí a on jí samozřejmě svůj slib dal. Ještě před chvílí mu přišlo jako nejlepší řešení odvést ji od otce, teď však cítil jisté pochybnosti.
„Fajn, odpočnem si támhle,“ ukázal na konec ulice aniž by na sobě dal cokoliv znát. Znovu ji pobídl k chůzi a dovlekl až na zmíněné místo, kde se schovali před deštěm do podloubí kolem malého náměstíčka, kde tak jako oni postávalo i několik místních lidí.
Alenino náměstí bylo skutečně jen malým dlážděným pláckem mezi domy, jehož středu dominovala studna s černou mříží. Podloubí po všech jeho stranách krylo vstupy do domů, krčmy, ke krejčímu, ševci a do pekárny, odkud se linula teplá vůně čerstvého pečiva a vzduch kolem sládl po koláčích až se jim ve vteřině začaly sbíhat sliny. Ze všech dveří u kterých se můžeme schovat si musím vybrat zrovna pekárnu…, povzdechl si naštvaně. Horší narozeniny snad ještě nikdy neměl. Termie dýchala ztěžka, ale ani to jí nezabránilo aby nahlédla do okna vedle dveří. Stalo se přesně to co mohl v této situaci očekávat…
„Jůůů… to klásně voní, viď? Koupíš mi něco, plosím? Še mi něco koupíš, še jo bláško?“ škemralo děvčátko a upřelo na něj své velké modré oči. Uvnitř se právě mačkalo šest lidí, nakupovalo a o něčem diskutovalo s pekařkou.
Cože? Koupím? To snad… Ne! To nemyslíš vážně…! Zatvrdil se a polknul sliny. Fakt, že sám má hlad a dal by nevím co za trochu něčeho do žaludku okázale ignoroval.
„Ne.“
„Ale já mám hlad…“ smutně se ohlédla dovnitř a zakručelo jí v břiše.
Svěsil ramena. To snad není možný! Jak si to představuje? Přes tvář se mu mihl temný stín a v očích se zalesklo. Musí něco sníst. Dneska měla jen snídani a to ještě jen kus chleba, od Valena… Uvědomil si. Už-už chtěl přitakat.
Při nejlepším vás to jen zdrží ale při nejhorším skončíte v šatlavě!
Ne. Při nejhorším nás vrátí “otci“! Ta představa jej zadržela.
Nemám žádný peníze. Nemůžu jí něco koupit.
Tak to budeš muset ukrást.
Ne… To nejde.
Proč?
Krást není dobrý!
A všechno to co dělali lidé tobě, to špatné nebylo? Mlátili tě, ponižovali, smáli se ti. To co vám udělal otec? Připravil vás o všechno co vám zbylo po matce, o budoucnost i střechu nad hlavou, i tu pitomou panenku nechal tomu darmožroutovi… To nebylo nic? To bylo v pořádku?
Ne…! Krev se v něm téměř vařila tou zlostí. Zlostí na celý svět i sám na sebe. Termie ho ještě stále pozorovala a oči se jí zaplnily slzami.
Dobře. Vypadá to, že mi nic jiného nezbude. Ale teď se nehodí něco krást. Mohli by mě vidět a s Termie bych neutekl. Taky nechci aby viděla, že kradu…
Stejně se to dozví, pokud to uděláš…
Jo, ale ne hned. Až se to dozví už bude schopná to pochopit. Rozhodl se.
Naklonil se k sestře blíž a tiše k ní pravil: „Dobře, za chvilku jo? Teď je tam moc lidí…“ Budu muset počkat až ty lidi odejdou. Pak požádám pekařku o kůrky pro psa, ty by mi mohla dát…
Ale co když bude chtít vidět psa?
Řeknu, že jsem ho nechtěl brát dovnitř…
„Pamatuješ jak sme si hráli na psa a kočku?“ zašeptal.
„Emhm…“ přikývla.
„Až uvnitř bude jen jeden člověk, začneš štěkat a já vejdu dovnitř, ano?“ Opět přikývla.
„A ploč?“ zeptala se ještě.
„Je to taková hra, když vydržíš štěkat než se vrátím,“ Co, že jí to vlastně dovolím? Jo už vím, „další hru vybereš ty a já udělám co řekneš.“ Dodal odhodlaně. Bylo to riziko, ale Termie se zdála překvapená a šťastná, což sám sobě tvrdil, že za to riziko stojí. Ostatně to byla jeho jediná odměna za všechno co dělal už několik let.
„Vášně? Můšu? Tak jo…“ Rozzářila se. Tohohle budu určitě litovat… Zadíval se dovnitř, pak se i se sestrou stáhl kousek stranou, rozhlédl se po náměstí, aby se ujistil, že nejsou středem přílišné pozornosti a pak už jen tiše čekal, až bude možné provést plán.
Dešťové kapky bubnovaly o dláždění svou tesknou melodii, lidé se v podloubí střídali či spolu občas prohodili několik slov, z pekárny postupně kupující odcházeli a s každým otevřením dveří se blížila Kolgarova chvíle. Cítil jak mu srdce v hrudi bije na poplach. Nešel krást, ale přes to se necítil ve své kůži. Pekařka mu mohla klidně odmítnout dát kůrky pro psa. Kdykoliv mohl kdokoliv vejít dovnitř a pronést poznámku o štěkající holčičce venku. Těžko by pak vysvětloval svou malou lež a přímo prosit o jídlo pro sebe a pro sestru nechtěl. Nechtěl klesnout tak hluboko, aby vyloženě žebral, příliš by sám sobě připomněl vlastního otce, kterého nenáviděl už jen za to co musel teď udělat, když by opomněl všechno to předtím…
Dveře pekárny se otevřely a ven vyšla starší paní s prošedivělými vlasy. Zastavila se na kraji podloubí a rozhlédla, jakoby tím mohla utnout ten déšť. Tak teď… Nakoukl dovnitř, přikývl sestře a sám vešel dovnitř co nejledabyleji dokázal.
„Brý odpoledne, přeji,“ prohodil nesměle. V jednání s lidmi byl trochu pomalejší, ačkoliv teď tak nějak tušil, že by mu to nemuselo být úplně na škodu. Sundal by si čepici, ale ta jeho vzala za své už před rokem, ostatně by mu dnes už asi ani nebyla. Pekařka vyhlédla zpoza stolu a právě obsluhovanou ženou, aby si ho prohlédla.
„Dobré odpoledne, chlapče,“ pozdravila jej. „Co ste to? Ach ano, já opravdu nevím, Doris, říká se to, ale to víte, nemůžete věřit všemu, že?“ vrátila se pekařka k předchozímu rozhovoru se svou zákaznicí. Termie venku poctivě štěkala, ovšem v jejím podání připomínal štěkot nanejvýš pokusy malého štěněte a ještě k tomu míšené s pištěním prasete. Kolgar měl dojem, že mu místo krve v žilách koluje led. U Oheneho! To mi mohlo dojít, že to Termie pokazí! Tohle vůbec nezní jako pes!
Naštěstí byl zřejmě jediný, kdo si toho všiml. Pekařka štěkání ignorovala a paní se jen krátce ohlédla ke dveřím, aby se pak dál soustředila na svůj nákup.
Pokud vůně před pekárnou bylá lákavá, tak uvnitř jí byl vzduch přímo přesycený. Sladká se mísila se slanou a ty všechny útočily na chlapcovy smysly a nabuzovaly chuťové pohárky jeho jazyka téměř k nevydržení. Kdyby mohl dal by si ode všeho něco. Vzhledem k prázdnému žaludku měl dojem, že by to mohlo skutečně všechno sníst… Vypadalo to tak lákavě a chutně…
„Zatím naschle, Doris, a nezapomeňte na mě.“
„Nebojte, teta, o všechno se postarám,“ usmála se ještě zákaznice a pak už se vydala ze dveří. Kolgar si uvědomil, že zapomněl dávat pozor o čem se ty dvě baví.
„Přeješ si, chlapče?“ usmála se na něj kyprá pekařka a on si tak znovu uvědomil proč vlastně přišel a jaký vlastně byl jeho plán.
„Já, no…,“ polkl. „Přišel… Myslel jsem… Nemohla byste…“ Aniž by chtěl jeho jindy bledé tváře zrudly a musel se plně soustředit aby se jí dokázal dívat do tváře. No tak… Klid! Zeptám se jí na ty kůrky. Jo přesně to udělám, hlavně nekoukat… Nedat najevo hlad…
„Chtěl sem se jen zeptat, zda byste mi nemohla dát nějaké kůrky pro psa, prosím,“ Termie, díky drakům, stále ještě venku poctivě štěkala…
Zatraceně! Pes přece neštěká tak dlouho v jednom kuse pořád stejně… Teď litoval, že se vůbec k tomuhle nechal přemluvit.
„To je tvůj pejsek, co tam tak štěká?“ zeptala se dobrosrdečně pekařka.
„A-ano…“ vyhrkl možná až příliš rychle. Obvykle nebýval tolik nervózní, ale dnes jako by to snad ani nebyl on. Tvářil se rozpačitě.
„To víš, že ti dám nějaké kůrky, počkej, chvilku, ano?“ Jako by to snad bylo tak jednoduchý…!
„A-ano a… D-díky…“ zakoktal se. Ruce měl sevřené v pěstích aby si ulevil. Pekařka zašla dozadu.
„Ale to nemusíš děkovat, chlapče, kdo vlastně jsi? Nějak si tě nepamatuju, viděli sme se už někdy? To víš, já znám skoro všechny tady z okolí…“ rozpovídala se takže ve výsledku nemusel odpovědět na jedinou z vyřčených otázek, za což byl rád. I tak mu čekání připadalo nekonečné. Ohlédl se a viděl jak se někdo za oknem sklonil k Termie, která na chvíli přestala štěkat. To ne… Jeho plán se bortil jako domeček z karet. Co mám dělat?
Za chvíli přinese ty kůrky.
Co, když jí ten člověk ublíží?
Ne, to nemůže, je tam moc lidí…
Tolik už ne a i kdyby bude jim to jedno. Lidem je vždycky všechno jedno! Stál jako na trní a očima hltal každý pohyb siluety za oknem. Víc než tu siluetu na pozadí šedého nebe a stínů v podloubí neviděl. Co když mu řekne kdo sme? Může to bejt “otec“…
„Tady to máš, hochu,“ podávala mu pekařku proutěnou ošatku plnou kůrek. A jak to mám asi odnést?
Kašli na to, musíš rychle! Vzal ošatku, zablekotal slova díků a vyrazil ze dveří.
„Tu ošatku mi pak přines…!“ zaslechl za sebou ještě, ale to už stál venku.
„Kolgale,“ zaradovala se holčička. „Slyšel si mě, Kolgu? Hafala sem dobše?“ ptala se nadšeně jakoby už zapomněla na muže, který jí do teď věnoval pozornost. To Kolgar si ho všímal dobře. Měřil si ho chladným nevlídným pohledem, jako by se ho snad chystal tady na místě zabít za tu drzost, že se byť jen přiblížil k jeho sestře.
„Ty si ten její bratr?“
„Ano,“ odvětil zdrženlivě a ochranitelsky položil sestře ruku na rameno. Cítil jak mu srdce rychle bije a byl připravený se dát na útěk, i kdyby je to mělo stát všechny právě lstí vyzískané chlebové kůrky.
„Tos jí nemoh vzít dovnitř s sebou? Štěkala tady jako pominutá. Měl bys mít rozum a nevymejšlet si takový nesmyslný hry. “Vysvětloval mu ten člověk.
„Jo, no. Příště se polepším.“ Jo, příště vymyslím něco lepšího a teď už táhni, zvědavče! Rozhlédl se a zjistil, že ten muž není jediný, kdo si jich nyní všímá. Musíme zmizet. Ošatku vrátím později.
„Poď, deme domů,“ pobídl svou sestru tak nahlas aby to ostatní kolem stojící dobře slyšeli a pak vyrazil i se sestrou hlouběji do Dolné. To bylo o fous. Tohle už víckrát neudělám. Stačí, že se tam budu muset vrátit i s tímhle krámem. Zlostně sjel pohledem ošatku a pak se zadíval na Termii, kterou vedl za ruku.
„Co to mělo znamenat? Řikal sem ti, abys štěkala až do konce. Řikal sem ti, že se s cizíma lidma nemáš bavit!“ rozčilil se.
„Ale já… On se ptal ploč hafám a já mu šikala še si v pekálně a še si jen hlajeme…“
„A to byla chyba,“ konstatoval, „když se na něčem dohodneme, tak to platí, jasný? A s cizíma se nebav. Alespoň pokud ti to neřeknu, nebo nedovolím.“ Tak klid… Už je to za náma, teď dojdem do Díry a pak se uvidí jak dál.
„Uš deme domů?“ Cože?
„Ne.“
„Ale ty si šikal…“ Aha…
„Jo řikal sem to, ale to jen pro to aby nám ten chlap dal pokoj, jo? Pořád hrajem na schovku.“ Tiše si povzdechl. Už teď toho lituju…
„Aha… Co si koupil?“ Tak tohle sem čekal. Nic sem nekoupil. Nemám peníze, “tatínek“ všechno prohrál, takže ti to musí stačit i kdyby to nestačilo. Jo a co neprohrál, to prochlastal a za chvíli by vsadil i nás…
„Nic, moc. Jen pár kůrek pro teď, nemůžeme se moc zdržovat.“ odpověděl. Takhle to bude lepší. Podal jí celou ošatku s nákladem, který obdržel, a spolu s ní se schoval pod střechu k velkým, zavřeným dveřím do dvora nějakého domu, který neznal. Termie se podívala do ošatky a chvíli hleděla zklamaně na její obsah, než se hladově zakousla do jedné kůrky.
Kolgar nedal nijak najevo, že ho bolí její zklamání, že je sám sebou zklamaný, že jí nedokázal obstarat něco víc. Pro teď to musí stačit. Nedá se nic dělat. Snažil se sám před sebou obhájit. Termie hladově hltala jednu kůrku za druhou a on ji pozoroval. Sám měl hrozný hlad. Vlastně už to bylo druhý den co vůbec nejedl. Napřed se musí najíst ona, já si vždycky něco najdu i kdybych měl žrát krysy… Vyhlédl na prázdnou, deštěm kropenou ulici a Termie se v jídle zastavila.
„Je ti něco, Kolgu?“ zeptala se svým nevinným, smutným hláskem.
„Ne,“ procedil skrze zuby.
„Máš hlad?“ nabídla mu kůrku.
„Ne,“ odmítl. To mě musíš pořád pokoušet? Nemůžeš to prostě sníst a mlčet?!
„Lšeš… Pošád jen lšeš…“ Popotáhla. „Ploč mi to nešekneš?“ Sevřel ruku v pěst. Při Gretiemovi, je to dítě normální?! Co si vlastně myslí? Že jí snad budu všechno vysvětlovat? Ne! To teda rozhodně nebudu!
„Měla by ses najíst, musíme jít dál.“ Vlastní hlas mu zněl dutě. Děvčátko se podívalo po něm, on však pohled neopětoval, a pak zpět do ošatky, kde ještě několik posledních kůrek zůstalo. Kolgar věděl, že má ještě hlad. Bylo víc než jasné, že jej má. Přesto se na něj sestřička vlídně podívala s dětskou naivitou v modrých očích a tiše pravila: „Na… Taky si vem…“
„Dík, nechci.“ Zalhal znovu.
„Jen si vem, já uš stejně nemůšu…“ Pohladila ho po ruce a on ucukl. Pozvedla obočí a vypadala, že se co nevidět rozbrečí. Jestli to takhle pude dál, strčim tě do sirotčince a bude! Dobře však věděl, že něco takového by nikdy neudělal, pokud by měl jakoukoliv jinou možnost.
„Tak dík.“ Nabral si hrstičku a jednu po druhé pak pomalu začal žvýkat. „Musíme jít,“ vykročil, „a ani slovo o “tátovi“, jasný?!“ Přikývla. Alespoň pro teď. Zdaleka ještě však neměli vyhráno.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
