obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Noc splněných přání ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Z Rychlovek na SASPI
 redaktor Šíma publikováno: 16.02.2010, 21:07  
Tak jsem si vám dovolil předložit další dílko z rychlovky, protože mě stejně nic jiného nenapadlo a když už jsem se s tímto textíkem tolik natrápil, proč by jej nemohl někdo i vidět a číst? ;-)

Jde o... a nebudu vám nic prozrazovat! Snad se vám bude líbit a šotkům zdar!
 

-- JSEM, JAKÝ JSEM --

      Malá porcelánová panenka plakala nad svým zpackaným osudem vysoko na poličce, tedy na nejvyšším místě poličkové skříně, jak by sama řekla. Necítila se jako hračka, se kterou si děti rády hrají, spíše jako taková okrasa dětského pokoje. Ono by to ještě nebyla tak velká katastrofa, kdyby těch hraček nebyl opravdu celý pokoj. Kam až její oči pohlédly, ležely různé panny, oblečení, botičky, zařízení domku pro panenky a různá autíčka. A také se nesmí zapomenout na několik koní, kteří leželi porůznu na huňatém koberci. Zdálo se, že pokojem proletělo přinejmenším tornádo, nebo velmi zlobivé dítě.

      „Proč pořád bulí?“ zeptala se jedna kulička počítadla své kolegyně po její levé straně. Ostatní kuličky si připadaly tak důležitě, že ani nemínily odpovědět.

      „Jak to mám vědět?“ osočila se na ni kulička stejné barvy. „A vůbec, brečí pořád, tak mě nech, přemýšlím o svém jedinečném postavení! Jsem hodně důležitá víš?“

      „To zrovna,“ odfrkla si zvědavá kulička. Měla sto chutí se vyvléknout z drátku a odkoulet se někam dál, kde jí bude lépe a nebude mít kolem sebe tolik nafrněných dřevěných kolegyň různých barev. Co na to říkalo počítadlo? Nic, bylo ještě více zpychlé, než jeho kuličky. A co na tom, že je jedna ze sta kuliček jiná? Jedna kulička nic neznamená! Ano, bez ní by nebylo počítadlo úplné, ale na nějakém tom kuliččím názoru přeci nesejde.

      „Ztratila svého milého,“ šeptla nafukovací žirafa. Její gumové tělo již pomalu ztrácelo svou přirozenou barvu a vypadala na vše, jen ne na gumovou zvířecí hračku.

      „Co tu ještě strašíš?“ zeptala se jí zelená žába na klíček se žlutými puntíky. Byla nová, pérko měla natažené jako napnutý řetěz mezi psem a boudou, když kolem náhodou projde kočka. „Jako žirafa už stejně nevypadáš...“

      „Že mi to říkáš zrovna ty!“ uchechtla se žirafa. „Máš do žáby daleko, ani kvákat nedovedeš!“

      „Já že nedovedu kvákat?“ osočila se na ni žába a v tu chvíli se to stalo. Otevřela svou nevymáchanou hubu a prasklo ji pérko v hodinovém strojku. Rázem hanbou oněměla.

      „Tak a máš to!“ souhlasilo autíčko pro panenky, které stálo vedle vysypaného domku pro panenky. „Konečně tu bude klid!“

      „Kam se poděl její milý?“ zeptala se kulička žirafy zvědavě.

      „To nikdo neví,“ špitla žirafa. „Jisté je, že do té noci stáli vedle sebe... Děvečka a pacholek, ale potom ten její milý zmizel a nikdo neví kam. Ani střepy se po něm nenašly...“

      „Je to tajemství...“ sýkla dětská žehlička na dětském prkně na žehlení, kde děti žehlily panenkám jejich šatičky. „A tajemstvím zůstat musí...“

      „Ale to je... strašné!“ špitla kulička a malinko rozdrnčela drátek, na kterém byla navléknuta.

      „Co to děláš?“ křičely na ni ostatní kuličky, které byly najednou vyrušeny ze svého snění.

      „Omlouvám se,“ začervenala se červená kulička, ale protože byla červená, nešlo to tak dobře poznat. „A co bylo dál?“

      „Od té doby ta panenka - děvečka - pláče, div jí nevyblednou barvy!“ řekla žirafa a pohlédla ke dveřím, odkud se ozval podezřelý šramot. „Že by kočka, nebo pes?“

      „Nebo děti!“ řekla žehlička celá natěšená.

      „Ale to je už pěkně dlouho, co si s námi ty dvě holky hrály!“ zamračil se rozložený a vysypaný dům na panenky. Jeho vybavení se válelo na koberci všude kolem něj jako po zemětřesení. Ono když se třese zem, nezůstane mnohdy někde kámen na kameni a je jedno, třese-li se čistě náhodou, nebo pod nožkami cupitajících a skákajících dětí.

      „Pro tebe je všechno moc dlouho,“ špitlo autíčko žehličce a málem mu selhal klakson.

      „Kdo to může být?“ povyskočil jeden z koníků a když se mu ulomila nalomená noha, spadl k zemi jako podťatý.

      „A už jsi doskákal!“ kvákla ze všech sil žába bez pérka.

      „Doskákal, ale ty taky!“ chechtal se koník, kterému bylo jedno, kde zítra skončí.

      „Ale já chci vědět, co se stalo s tím panáčkem!“ naléhala kulička, dokud ji neseřvalo samotné počítadlo. Venku zapadlo slunce a pokoj se propadl do šera, které zvolna vystřídala tma. V domě byl až podezřelý klid a tak si mohly hračky žít svým vlastním životem.

      „Co bude teď?“ zeptalo se autíčko a nerozhodně rozsvítilo světla.

      „Zhasni to!“ okřikla jej žehlička, div nespadla z žehlícího prkna.

      „Nemůžu, zasekl se mi vypínač!“ zatroubilo autíčko a vyděsilo se tak silně, div nezačalo jezdit dokola jako pominuté.

      „Vybiješ si baterie!“ nabádala jej žirafa.

      „Nevadí, koupí mi beztak jiné!“ popojelo autíčko, když tu se zarazilo. Dveře na chodbu byly pootevřené a škvírou mezi nimi a obrubní prosvítalo světlo. Buď se samy otevřely, nebo byl někdo v pokoji. Rázem bylo v pokoji ticho jako v hrobě.

      „Já se bojím!“ špitla kulička.

      „Je tu někdo?“ sýkla žehlička.

      „Nemůžu běhat, pomoc!“ brečel koník. „Snad to není ten otravný pes, nebo nenechavá kočka!“

      „Jsem tady správně v pokoji pro panenky?“ zeptal se docela tichý hlas ve tmě.

      „Kdo jste?“ zeptala se žirafa třaslavým hlasem.

      „Já jsem jen posel a nesu správu pro porcelánovou panenku...“ řekl neznámý a na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho, že by bylo i špendlík slyšet spadnout.

      „On žije?“ zeptala se panenka, div nespadla z police. „A jak se má a kde teďka je?“

      „Všechno popořadě!“ řekl neznámý. „Teda vy tady máte ale binec! To vám tu v pokoji děti neuklidí? Nikdo se o vás nestará?“

-- HOWGH --

      „Jsi dobrý, nebo zlý duch?“ zeptal se jej starý indián, kterému někdo málem vytrhal všechny pera v čelence. Vypadal všelijak a dokonce si už ani nepamatoval, kde ztratil luk se šípy. Chybělo málo a už by si jako indián ani nepřipadal. Ale jeho čest mu velela, aby se postavil vetřelci tváří v tvář.

      „Nejsem duch!“ zabručel neznámý.

      „Tak kdo jsi?“ trval na svém indián.

      „Už jsem to říkal, jsem jen posel a nesu zprávu pro porcelánovou panenku!“

      „Lžeš!“ řekl mu rudokožec. „Jak se jmenuje?“

      „To já netuším, jen vím, kde asi bydlí a jak vypadá!“ pokrčil neznámy rameny a protože byla v pokoji tma skoro jako v pytli, bylo to jedno, protože to nikdo neviděl. Neznámý si jen tiše povzdechl a zamyslel se.

      „Tak jak vypadá?“ hrál si indián na detektiva, přestože k tomu neměl žádné vzdělání a žádnou detektivku jaktěživ nečetl.

      „Jako obyčejná porcelánová panenka, která vypadá jako... Jako...“ zarazil se neznámý.

      „Jako?“ zeptal se indián vítězně.

      „Jen ho nechte!“ zasyčela žehlička. „Co se do něj pořád obouváte stará kůže...“

      „Já nejsem žádná stará kůže!“ zlobil se indián a zamával směrem k žehličce nalomeným tomahavkem. „Kdybych mohl...“

      „Ale nemůžete!“ uchechtla se žehlička.

      „Ale kdybych mohl...“ trval indián na svém a protože s žehličkou se hádat nedalo, otočil se k neznámému. „Tak jak?“

      „Už jsem to řekl!“ nasupil se neznámý a nakonec, ta zpráva je jen a jen pro ni!“

      „To byste si musel za ní vylézt...“ rozesmál se indián.

      „Taky že vylezu!“ řekl neznámy s ledovým klidem a na chvíli se v pokoji ozývalo jen ťapání malých nožiček a skřípění drápků na dřevěném obložení poličkové skříně, jak jí všichni v pokoji říkali. Nikdo ani nedutal a čekal, kdy neznámý spadne až úplně seshora a narazí si nos. Ale nic takového se nestalo.

      „Už je tam?“ zeptal se indián, jako by čekal, kdy tento tajemný návštěvník slítne dolů jako shnilá hruška.

      „Jo, je tam!“ sýkla žehlička.

      „A nespadnul...“ řekl koník bez jedné nohy.

      „A víte co? Že já se do toho vůbec montuju!“ zabručel starý indián. „Klidně, ať vás tu všechny někdo ukradne. Howg, domluvil jsem...“

      „Kdepak jste, panenko?“ zeptal se neznámý a pomalu kráčel po nejvyšší poličce, aby panenku neshodil dolů na koberec.

      „Tady,“ špitla bojácně i zvědavě zároveň. „Žije můj milý? Žije?“

      „Žije a pláče za vámi!“ řekl jí neznámý a chvíli jí něco šeptal do ouška...

-- TEORIE V PRAXI --

      „Ale já neumím chodit!“ zvolala najednou panenka rázně. „Jak se mám dostat dolů?“

      „Odnesu vás!“ nabídl se neznámý.

      „Odnesete?“ zamyslela se panenka. Na jedné straně ji všechno táhlo za jejím milým a na druhé straně měla strach odejít z tohoto pokoje. Přeci jenom si už zvykla na to, že tu stojí samotná na nejvyšší poličce a pomalu na ni sedá prach. „A kam?“

      „Tam, kam jsem vám říkal...“ pověděl jí tajemný hlas. „Ale budeme si muset pospíšit, noc brzy skončí a s ní i čas zázraků. Přes den se nebudete moci hýbat a ještě bych vás upustil, kdybyste se přestala držet...“

      „Ale já myslela, že...“ namítla panenka.

      „Co jste myslela?“ zarazil se neznámý, div nespadl na podlahu.

      „Že ožíváme jen když nás nikdo z lidí nevidí!“

      „To je hloupost,“ řekl neznámý. „Ano, můžete si povídat, ale hýbat se můžete až slunce zapadne a do ranního kuropění máte volnost pohybu!“

      „A jak to, že to tak všechno znáte?“ zeptala se panenka.

      „Víte...“ začal neznámý.“Já jsem... Vy mi to nebudete věřit!“

      „A proč by neměla?“ zeptala se ona odvážná kulička na počítadle, které stálo jen jednu polici pod porcelánovou panenkou a už měla plné zuby jejího neustálého pláče a naříkání.

      „Protože...“ zarazil se neznámy. „Jak je možné, že to zajímá právě vás, milá kuličko?“

      „Já nevím...“ řekla kulička. „Víte... jsem děsně zvědavá! V tom to nejspíš bude...“

      „Aha,“ souhlasil neznámý. „Ale když to teď řeknu, bude to vědět brzy celý pokoj a nakonec... Nemáme čas na nějaké to rozpovídání! Brzy bude ráno a...“

      „Tak já s vámi za svým milým půjdu!“ řekla náhle panenka. „Ale slíbíte mi, že mě cestou nerozbijete?“

      „Slibuji,“ souhlasil neznámý.

      „A kdo jako tento,“ zvolal náhle mlčící indián. „Ráčíte být? To by mě vážně zajímalo!“

      „Když vám to řeknu, budete držet jazyk za zuby?“ zeptal se neznámý všech v dětském pokoji, ve kterém již děti nebyly pěkně dlouho.

      „To ti tak budu žrát!“ řekla žába tiše jen na půl huby a všichni věděli proč.

      „Ona je střelená!“ zasyčela žehlička. „A ne snad?“

      „Prasklo jí pérko,“ souhlasil koník s ulomenou nohou.

      „Ale to už všichni víme!“ řekl domek pro panenky. „Tak kdo jste, smím-li být tak zvědavý, náš milý neznámý?“

      „Už zase veršuje!“ obrátil žehlička oči v sloup. „Jen to ne...“

      „Já jsem kouzelný skřítek...“ řekl neznámý.

      „To ti tak žeru!“ opáčil starý indián. „Ale chodíš jako nějaká krysa, nebo myš...“

      „A proč bychom, my skřítkové, nemohli mít nožky s drápky?“ opáčil tajemný návštěvník.

      „Kam ji chceš odnést?“ zeptal se indián znovu.

      „Za jejím milým!“ zasyčela znovu už posté žehlička. „Ty natvrdlý rudochu!“

      „Já nejsem natvrdlý, jsem jen z plastu!“ vybuchl indián, div mu neupadla ruka se sekyrkou.

      „O to hůře!“ řekla žehlička a přestala syčet, protože ji došly baterky.

      „Konečně...“ oddechl si indián. „Čekal jsem na tento okamžik a stalo se!“

      „Tak půjdete se mnou?“ zeptal se neznámý tiše panenky. „Necháte se nést?“

      „Ano,“ špitla panenka a kdyby mohla, zarděla by se...

      „Tak tedy půjdeme!“ vzal ji neznámý do rukou a za chvíli se za ním tiše zavřely dveře.

      „A je v čudu!“ řekl indián se zadostiučiněním. „Už ji nikdy neuvidíme...“

      „Unesli ji?“ řekla žába tiše a pomalu.

      „Je pryč!“ souhlasila kulička. Všichni v pokoji naráz utichli a čekali, zda neuslyší za stěnou ono tiché našlapování na chodbě a schodišti, ale nic se neozývalo.

      „Co když to byl čert?“ řekl domek pro panenky nesměle.

      „Čert?“ zamyslel se koník.

      „Jaký čert?“ lekla se žába.

      „Takový, co odnáší neposlušné děti a lidi do pekla!“ řekla žirafa.

      „Hračky do pekla nikdo nenosí...“ namítlo počítadlo. Všichni se lekli, protože bylo už hodně staré a jen málokdy něco vyslovilo.

      „Hračky jdou do nebe?“ zeptal se koník v blahé naději. „A budou tam mít všechno jako dřív? I ulomené nožičky?“

      „To... Nevím!“ řeklo počítadlo. „Ale nestrašte mi kuličky, nebo budou strachy drnčet celou noc a my se do rána nevyspíme!“

      „Tohle je teorie v praxi!“ řekla žirafa.

      „Jaká teorie?“ nechápal ji indián. „V jaké praxi?“

      „No...“ zamyslela se žirafa, aby to náhodou nepopletla. „Prostě... Prostě měl ten skřítek asi pravdu a my hračky ožíváme opravdu jen v noci, kdy nás nikdo nemůže rušit, protože lidé v tu dobu spí...“

      „A?“ sýkla žehlička z posledních sil.

      „Třeba se naše uplakaná panenka opravdu setká se svým milým...“ řekla žirafa.

-- ČESNEKOVÝ SALÁM --

      „Co je to tu cítit?“ zeptala se panenka, když ji neznámý nesl nejdříve chodbou, pak po schodech do přízemí a pootevřenými dveřmi kuchyně ven z domu. „A kam to vůbec jdeme?“

      „Za vašim milým přeci!“ řekl jí tajemný host, který o sobě tvrdil, že je skřítek, ale kdo ví, kým vůbec byl, protože jej v té tmě nebylo vidět.

      Panence se zdálo, že má srst jako nějaké zvíře. Nedala by ruku do ohně za to, že jde i o jakýsi kožíšek, třeba takový, jaký mají myši. Ale která myš by ji uzvedla a odnesla z pokoje skrze celý dům ven na zahradu. Na zahradu?

      „Co dělá můj milý venku?“ zeptala se trochu vyděšeně skřítka, který se na chvíli zastavil pod schody, které vedly až na štěrkem vysypanou cestičku. „Vážně jste skřítek?“

      „Jsem,“ souhlasil neznámý trochu zadýchaně. „A kouzelný k tomu!“

      „A kde je můj milovaný panáček? Pořád jej nevidím!“

      „To proto, že je ještě tma!“ řekl skřítek a znovu ji nesl kamsi do neznáma.

      Přešli ulici a vydali se ke starému domu se zatlučenými okny. Bylo vidět, že tu již dlouho nikdo z lidí nebyl. Všechna okna byla bez skel a nátěr na jeho dřevěných stěnách se loupal jako banánová slupka.

      „Já se bojím!“ špitla panenka.

      „Teď už je zbytečné se bát...“ řekl jí neznámý, který tvrdil, že je kouzelným skřítkem.

      „Kdo jste doopravdy?“ třásla se panenka, div ji nepopraskala glazura. „Čert?“

      „Čerty se straší přeci jen malé děti!“ pousmál se neznámý. „Ne, čertem nejsem...“

      Prošli dírou ve dveřích a vydali se po ztrouchnivělém schodišti do patra. Všude bylo cítit hnilobu, nepořádek, spadaný prach a ptačí trus. Čas běžel a slunce se pomalu chystalo vyjít nad obzor, aby se den rozloučil s nocí, dokud ji znovu nepředá svou vládu. V nastávajícím šeru spatřila panenka nejednu pavučinu, či pavouka, který ji sledoval svýma velkýma očima.

      „Já se tu bojím...“ řekla panenka, která se teď už opravdu bála. „Co tu můj milý pohledává?“

      „Neztratil se z vašeho pokoje náhle, jako pára nad hrncem?“ zeptal se neznámý, když se proplížil do jednoho ze zatuchlých pokojů. Byla v něm ještě dost velká tma na to, aby se mohla panenka porozhlédnout kolem sebe.

      „Jo,“ špitla. „Proč s ptáte? Proč jste mi vlastně sliboval hory a doly?“

      „Protože jinak byste se mnou nešla, vážená!“ řekl jí její únosce.

      „A bez mého souhlasu by to nešlo?“ podivila se panenka, když ji položil na špinavou podlahu.

      „Nešlo!“

      „Tak přeci jste čert!“

      „Ne,“ nesouhlasil tajemný skřítek. „Čert ne!“

      „Tak rarach!“

      „Také ne...“ rozesmál se.

      „Prosím, odneste mě zpátky do mého pokoje k ostatním hračkám!“ žadonila panenka.

      „Kdepak, ztratíte se stejně, jako váš milý!“ řekl jí a chystal se odejít.

      „A to mě tu necháte?“ řekla panenka vyděšeně. Tma se pomalu měnila v šero a dřív než vyjde slunce, pozná porcelánová panenka pravdu o sobě a svém milém. „Jen tak?“

      „Jen tak ne!“ souhlasil neznámý únosce. „Musím jít, nesnáším totiž denní světlo...“

      „A kde je můj panáček?“

      „Kousek od vás, moje milá,“ zasmál se. „Splnil jsem vám svůj slib a až přijde čas, vy budete muset splnit ten váš, který jste mi dala!“

      „Ale já tady nechci zůstat!“ křičela panenka, div se nepřevrhla na podlahu. „Co tu budu dělat?“

      „To už není na mně, já vás měl jen odnést za vaším milým...“

      „A kdo vám o mně vůbec řekl?“ zapochybovala na malý okamžik. „On?“

      „Ano, a slíbil mi totéž, co vy. A až přijde čas, vezmu si vás oba a odnesu sebou!“ řekl a chystal se odejít. Ještě ve dveřích se na panenku naposledy podíval a zamyslel se, zda udělal dobře, když ty dva dal zase dohromady.

      „A kam?“

      „I hračky mají své malé peklo...“ zachechtal se a zmizel jí z očí.

      „Tak přeci to byl čert!“ řekla si panenka vyděšeně.

      Když nastalo ráno, spatřila vedle sebe stát svého milého. Byl celý zaprášený, popraskaný a zašlý, jako by mu bylo již alespoň sto let. Dívali se jeden na druhého, ale ani jeden z nich neřekl jediné slůvko. Kam se vytratila jejich láska? Utopila se v slzách jejich společného strádání? Mohou se i hračky upsat čertu?

      Do poledne nespustili jeden z druhého oči. Stáli tam jako vytesaní z mramoru. Dvě hrdličky navždy zkamenělé úžasem. Jejich sen se naplnil, ale jejich životy nyní patřily někomu jinému. Jak dlouho jim bude dovoleno pobývat spolu jeden vedle druhého? Kdy si pro ně přijde ten, kdo je sem unesl? A co bude pak?

      „Miluji tě!“ řekla panenka svému panáčkovi. „Máš mě ještě rád?“

      „Já tebe také!“ odpověděl jí. Sotva mu rozuměla. „Tolik jsem se na tebe těšil...“

      „Kdo tě sem přinesl? On? A proč?“

      „Ne,“ řekl jí a kdyby mohl, zavrtěl by hlavou. „Odneslo mě sem jedno nezbedné dítě, které chtělo udělat na zlost jinému dítěti, které mne milovalo...“

      „Proto jsme byli rozděleni? Proto si se mnou už nikdo nikdy nehrál?“ zeptala se panenka užasle. „Protože jsem zůstala sama a nebyla jsem pro nikoho dost zajímavá?“

      „Ano, právě proto,“ souhlasil panáček.

      „Zůstaneme tu navždy spolu?“ zeptala se jej a vůbec jí nevadilo, že vypadal tak zpustle a smutně.

      „Dokud si pro nás ďábel nepřijde.“

      „A co to tam vonělo v té kuchyni, když mne odnášel z domu?“ zamyslela se, jako by na tom záleželo.

      „Česnekový salám,“ řekl jí. „Jak dlouho jsem ho už necítil... Lidé ho mají rádi, možná více než nás!“

      „Jídlo?“

      „Hraček se přeci nenají!“ řekl jí panáček. „Jsem rád, že jsi tady...“

      „Já také,“ špitla. „Jsem ráda, že tě mám!“

      A čas běžel. Den za dnem na ně sedal prach a špína, až byli oba takřka k nepoznání. A jednoho neurčitého dne zmizeli oba bůh ví kam. Zbyly po nich jen dva kolečka vykreslená na ušpiněné podlaze. Hračky v pokoji pro děti se nikdy nedozvěděly, co se stalo s panáčkem a panenkou. Možná to staré počítadlo přeci jen nemělo pravdu, třebaže bylo moudré a zkušené a vědělo, kolik je dvě a dvě!

      I hračky mají své peklo, kde si jich nikdo nevšímá, nebo je naopak schválně ničí a pramálo jim na nich záleží, protože jsou jen tak čertům na hraní. Třebaže upsaly svou hraččí duši ďáblu pro falešný pocit lásky a souznění...

-- KONEC --


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 12 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 26 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 54 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:02:32 Odpovědět 
   23. 07. 2014

- Text mi připomněl film Příběh hraček, ale zde o pohádku nešlo a jen dobře
- Nějak jsem se v textu ztratil. Co panenka slíbila svému únosci, že s ním uzavřela ďábelskou smlouvu?
 ze dne 01.08.2014, 13:54:46  
   Šíma: Zaujalo? Potěšení na mé straně. Co slíbila panenka únosci? To si už nepamatuju... ;-)
 Kondrakar 03.11.2010, 11:33:25 Odpovědět 
   Takové správně pohádkové. V tomhle byla cítit silná šímovina:-)
 ze dne 03.11.2010, 13:20:54  
   Šíma: Šíma má rád pohádky! ;-)
 angela25 03.03.2010, 13:54:09 Odpovědět 
   Místy málo "živé" dialogy.
 ze dne 03.03.2010, 15:12:54  
   Šíma: Málo živé dialogy? Hm... Nakonec spolu mluví jen hračky, neživé věci, možná nevyznívaly dost k věci a přesvědčivě? Ukecaný šíma děkuje za zastavení a komentík! ;-)
 Apolenka 23.02.2010, 17:08:19 Odpovědět 
   Trochu jsem si na konci povzdechla, neboť ono pohádkové "konec dobrý, všechno dobré" se tu nesplnilo. Ale je to velice čtivé dílko s vtipnými detaily. Takže závěr: MOC PĚKNÉ
P.S. A příště, prosím, vysvoboď ty malé chudáčky z pekla. Předem děkuji.
 ze dne 23.02.2010, 17:22:14  
   Šíma: Ahojda! ;-)

Díky za přečtení a komentář! Jo, jo, dobré konce... Ono i další dílko, které jsem sem vložil skončí špatně! šíma pesimista? Kdo ví! ;-)))

P.S. Pokusím se polepšit a jsem rád, že se líbilo!!!
 Pelion 20.02.2010, 19:13:22 Odpovědět 
   Posílám virtuální pozdrav do Bystřice a zdravím „ukecaného“ mistra Šímu!

Rychlovka nerychlovka – dobře vím, že než dokončím myšlenku, Šíma ji má už zpracovanou na čtyřech stranách. Prostě, když se rozjede…

Lze autorovi vyčítat (ostatně jako mnohokrát v minulosti) délku jeho textu? Vždyť ve spolupráci se svou „dětskou dušičkou“ vykouzlil čtivé, inteligentní dílko „o něčem“.
Vdýchnout život neživým věcem tu už přece tolikrát bylo – namítnou někteří. Ovšem – bylo a jistě ještě mnohokrát bude. Vždyť různých poselství, zakódovaných do textů je třeba jako soli. Historie, osudy, prohry, vítězství, zklamání… a mnoho jiného – to vše se opakuje a opakovat se bude.
Přece jen se nemohu zbavit dojmu, že kdyby autor text oživil stylistickými „kouzly“, bylo by dílko lepší nežli pouze dobré. Jaká to „kouzla“ mám na mysli? Například pár citoslovcí. (Óóó, Jééé, Jemináčku! apod.)
Také občas ruší drobné, dle mého názoru zbytečné, vysvětlování některých pojmů či skutečností. Sem tam nějaká část dialogu působí více „dospělácky“, ale i tak si myslím, že by se dílko mohlo potomkům přečíst před spaním.
Také pointa mohla být nějaká veselejší, překvapivá – znáš Peliona…

Závěr?
Takže, pane! Neusni na vavřínech a pracuj. Celou tuhle rádoby kritiku neber zase tak vážně. Vždyť Pelion je pouze Pelion a ne renovovaný kritik, natož pak odborník na prózu či cokoli jiného. Tož tak. Opatruj se a měj se hezky.
A zase něco, někdy, někde a někomu, napiš.
 ze dne 20.02.2010, 19:27:57  
   Šíma: Díky, Pelione, za vyčerpávající komentík! Jsem rád, že se dílko líbilo i takové, jaké je! Ano, vždy jde něco vylepšit, předělat a přepsat, ale důležité je, jak to vidí autor! ;-)))

A děkuji za tipy, rady a postřehy, protože konstruktivní kritiky není nikdy dost! Jo, jo!
 Dani 20.02.2010, 16:56:20 Odpovědět 
   Ahoj, Šímo. Moc se mi dílko líbilo. Mám ráda příběhy o oživlých hračkách. Trochu mi to připomnělo Andersenovu pohádku Pastýřka a kominíček. Já bych jen viděla konec trošku šťastnější. Vždyť mě znáš. Já jsem na ty dobré konce... a žili šťastně až do smrti :-) Ale nic se nemění na tom, že to bylo pěkné.
 ze dne 20.02.2010, 17:54:06  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! Jsem rád, že se líbilo. ;-)

P.S. Možná jsem měl nedobrou náladu a pohádka neskončila šťastně... :-(
 honzoch 19.02.2010, 22:23:42 Odpovědět 
   Zdravím, Šímo,
bylo to pro mně trochu lekce z pozornosti, přeskočil jsem pár řádků a už jsem byl vytrestán. Nakonec jsem ale dočetl a mohu říct, že to byla povedená rychlovka, která si zaslouží jedničku...

Ještě jedna věc, jak děláš to odsazení? :) mě to vždycky při vložení zlikviduje jakékoliv formátování a text se slije...
 ze dne 20.02.2010, 10:25:35  
   Šíma: Zdravím, Honzo! ;-)

Není radno u šímy "přeskakovat řádky"! :-DDD Děkuju za zastavení a komentík. Jsem rád, že se líbilo.

P.S. Jak dělám to odsazení? Vložím před každý nový odstavec html tág (do hranatých závorek) "TAB". A ještě odstavce odděluji prázdným řádkem, ale to není nutné... šíma je puntičkář! ;-))) Ukázka:

[TAB]I hračky mají své peklo, kde si jich nikdo nevšímá, nebo je naopak schválně ničí a pramálo jim na nich záleží, protože jsou jen tak čertům na hraní. Třebaže upsaly svou hraččí duši ďáblu pro falešný pocit lásky a souznění...
 chris ONNE 19.02.2010, 9:17:39 Odpovědět 
   Zdravím! Lehce napsaný příběh bez žádných křečovitých míst. Opět by to mohlo být dílko pro děti. Možná jsem až příliš moc rozežraný, ale mrknul bych se ještě na konec – nepatrně ho rozvést. Ta představa, kolik oblíbených hraček jsme během života vyhodili a ony to možná i svým způsobem cítily je…
Nápad a následné jeho naservírování čtenáři si zaslouží jedině jedničku…
 ze dne 19.02.2010, 12:03:30  
   Šíma: Děkuji za návštěvu i komentík a jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Dědek 18.02.2010, 12:38:54 Odpovědět 
   Paráda, tohle mi připomíná krátky kreslený film Vzpoura hraček, ale to Ti asi nic neříká, mlaďochu.
 ze dne 18.02.2010, 14:14:47  
   Šíma: Zdravím, Dědku! ;-)

"Vzpoura hraček" mi náhodou, něco říká! Viděl jsem ji několikrát... Hihi! Jo, jo, tam také hračky "ožily". Tenhle filmeček se mi také líbí a má i určité poselství... :-DDD

Jsem rád, že se dílko líbilo a děkuji za komentík a zastavení!
 Ariadne 17.02.2010, 10:57:39 Odpovědět 
   oživlé hračky, mluvící předměty je oblíbené téma... zpracováno něžně a poeticky... dětem by se to určitě líbilo...
 ze dne 17.02.2010, 14:44:26  
   Šíma: Díííky, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Amater 16.02.2010, 21:50:43 Odpovědět 
   Stačilo by napsat kouzelné? Je to kouzlo.
jen bych trochu zkrátila dialog, ale jinak výborné. Tohle se ti povedlo a to, že prý múzy spí. Spíš jsou unaveny...
 ze dne 16.02.2010, 22:04:15  
   Šíma: Děkuji za návštěvu a komentík! Jsem rád, že se i přes tu délku líbilo! ;-)

Kouzelné? Jo, to slůvko je... Kouzelné! Děkuji!!!! :-D
 jane05 16.02.2010, 21:09:43 Odpovědět 
   já už Ti to psala na Rychlovce: je to roztomilé a hezounké... přitom to člověku nasadí pár brouků do hlavy... prostě tleskám
 ze dne 16.02.2010, 21:39:02  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 čuk 16.02.2010, 21:06:48 Odpovědět 
   Dobře se četlo. Perzonifikaci jsi dovedl do všech důsledků, nakonec se vyklubal docela dojemný příběh s pointou a podtextem, který by byl i pro děti poučný. Dětem by se příběh docela líbil, i trpělivému čtenáři. Pojem nenápadného pekla nedostatku lásky a pozornosti je stále aktuální. Dialogy jsou mnohdy vtipné, občas trochu vatové. Pro trpělivého čtenáře bude text zábavný, pro toho, kdo jde po linii příběhu a nemá rád odbočky (jen někdy zvyšují plasticitu líčení)-to jako já- se příběh může zdát zdlouhavý. Ale dive divoucí: mé původní obavy z délky se nesplnily a uběhlo to, ani jsem nevěděl jak. Epický rozmach je stará vesta přepilného autora. Jsi balzakovský typ a vyprávíš dobře a bez chyb.
 ze dne 16.02.2010, 21:38:19  
   Šíma: Jéééé! Děkuji, milý čuku, za publikaci i kladné hodnocení! Jsem potěšen, spíše jsem měl strach ze záporného hodnocení, ne-li fiaska, což se nestalo a nepotvrdilo! Díky bohu a múzám! ;-)))

Já vím, je to krapet dlouhé, jenže ten šíma je fakt dost ukecaný a hrozně nerad, fakt nerad, škrtá! A zastřelit by ho byla asi škoda (škoda už té patrony a čistění zbraně)! :-DDD

Ještě jednou díky a přeji hezký večer!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr