|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (48. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 15.02.2010, 20:52
|
|
| |
|
|
Xeros vs. Daggor
„Vítej do rodiny.“
Corita neskrývala obavy, já jsem se cítila sama jako nikdy a připadalo mi, že se všechna divoká zeleň kolem posunula blíž k nám, aby mi zabránila z té samoty vylézt. Vzápětí se tmou rozlehl řev, jaký jsme zaslechly u řeky, když jsme zmateně pobíhaly mezi Bal´S´hraalem a bohyněmi. Stejně jako tehdy, i teď se ozvala ohlušující rána, vyloženě odnikud doskočila na všechny čtyři Narat ve své démonické podobě. Hluk, který přitom způsobila, vyděsil hejno ptáků, prudký závan větru přinutil oheň sklonit se před její silou, jeho plameny se natáhly po Coritě.
Obě jsme vyskočily. Věděla jsem, že mě Narat tak snadno nepřijme, znovu měla chuť lovit a Kaileen byla mimo, aby jí domluvila. Trochu jsem doufala v přítomnost Iss, ale druhá rána se neozvala, druhé monstrum se neobjevilo. Zajatci se vzbudili, rozšířenými zornicemi sledovali bestii a neodvážili se vydat ani hlásky. Iva se Cedrikem se pomalu posouvala pryč od nebezpečného tvora, zatím ji však nezajímali.
Narat se protáhla. Její mohutné, téměř zvířecí tělo se zavlnilo, svaly se napnuly. V jednu chvíli se ocitla tak nízko, jako by se chtěla mazlit s trávou. Pomalu zakroutila krkem, dlouhé světlé vlasy klouzaly po ramenou, oči slastně přivřené, tiše zavrčela. Náhle znovu zařvala a vrásčitou tvář otočila ke mně.
Cedrik plakal, Iva se ho snažila utišit, aby nepoutal pozornost bytosti, kterou ještě nemohla znát.
„Neruš!“ obořila se na něj.
„Tiše, Cedriku, neboj se,“ utěšovala ho Iva.
Narat se pomalu postavila. Ti dva ji nevzrušovali, zatímco Cedrik od ní nemohl odtrhnout oči, pláč se změnil v pouhé vzlyky a dítě napjatě očekávalo, proč něco tak ošklivého přišlo mezi nás.
„Pane bože!“
„Co to je?“
„Tiše!“
Frederik měl dost rozumu, aby ostatní okřikl, dokonce ani Rony už nepromluvil. Narat sklopila zrak, jako by chtěla zkontrolovat prostor za sebou a mírně se pousmála. Když se na mě opět zadívala, nebyla stejná jako vždycky. Buďto svou nadřazenost pouze hrála nebo se rozhodla pro krajní řešení, dívaje se na spící Kaileen mi to přišlo pravděpodobné.
Neubránila bych ji, přesto jsem bohyni zastoupila cestu. Měla jsem z ní strach jako vždycky, dnes to však bylo jiné, něco bylo navíc. Něco krásného, vřelého, ovšem nevhodného pro ni, a tak jsem jí uhnula, aby se o to mohla podělit s Kaileen.
Přestala si mě všímat, klekla si k ní. Stačilo napřáhnout... Měla jsem strach, že ji obětuje, že nás rozdělí za každou cenu. Corita vycítila moje obavy a položila mi ruku na rameno, což mě trochu uklidnilo. Letmo jsem se po ní ohlédla a poprvé v jejích očích rozpoznala soucit.
Sledovala jsem, jak se Narat snaží odkrýt Kaileen, ale její spáry nebyly přizpůsobeny takovému počínání. Chtěla ji vzít do náruče, opět bezúspěšně. Pokusila se ji alespoň pohladit po tváři, ale její dlouhé ostré drápy by jí ublížily.
Dívala se na ni a bála se jí dotknout. Prohlédla si svoje pracky, zaklonila hlavu, aby spatřila výsek noční oblohy mezi korunami stromů. Dlouhý nelidský řev se táhl lesem, po něm pár hlasitých výdechů a znovu se její kůže na krku napnula, znovu proklínala svoje smrtící spáry vztažené k nebi.
Divné, že by se Kaileen nevzbudila. To já bych zaspala i vlastní smrt, kdežto ona byla pořád ve střehu. Když jsem uvážila, jaký hluk Narat působila a fakt, že byla ochotna projevit jí náklonnost i před smrtelníky, přestávalo se mi to líbit. Zahleděla jsem se na ni a s úlevou si všimla, že dýchá. Žila, žal bohyně tedy musel mít jiný důvod.
Počkala jsem, až se utiší. Vyčerpaně oddechovala, hlavu skloněnou, zrak upřený na ruce složené v klíně. Nevadilo jí, když jsem se přiblížila. Odkryla jsem Kaileen a nadzvedla ji. Bezvládné tělo bylo těžké, i když jsem se ji snažila dostat pouze do sedu. Narat se na mě pochybovačně zadívala, Corita využila jejího zaváhání a rozhodla se odhalit zajatcům svou totožnost.
„To ne,“ ujelo Lany a z jejího hlasu se dalo vyčíst, že je nemile překvapena.
„Zdravím tě, Lany,“ pronesla pohrdavě Corita. „Později si důvěrně popovídáme, ale teď se nebude dívat nikdo, kdo chce přežít.“
Chtěli přežít a nejspíš se jim tu noc dostalo až příliš zlého, aby toužili po dalším. Od neznámého monstra nečekali nic dobrého, možná doufali, že si to přišlo pro Kaileen, bez ní by jejich šance na přežití byla mnohem větší. Zvlášť, když jim to nabídla sama Corita.
Narat se přisunula blíž a opatrně protáhla pracky mezi Kaileen a mnou, přesto mě lehce zranila. Ozvalo se sotva slyšitelné zakňučení, když ji konečně objala a přivinula ke svému mohutnému tělu, podle ní měla Kaileen postavu jako dítě. Dívala jsem se, jak se Narat snaží ovládnout pracky určené výhradně k zabíjení, aby mohla Kaileen obejmout tak jako my smrtelníci. Přestože se jí vlastní spáry občas zařezávaly do paží, nevzdala se možnosti přitisknout k ní alespoň dlaně a nesměle ji pohladit.
Podívala se k nebi, jako by zaslechla volání, které pro ni bylo drogou. Nechtěla jít, snažila se odolat, avšak stálo ji nemalé úsilí nepustit Kaileen a neskrývala zklamání, když jsem jí pomáhala přítelkyni znovu uložit. Její zoufalé kňourání už se nedalo poslouchat a co teprve až se vzbudí Kaileen a zjistí, co zaspala. Ona na mně určitě pozná, že se něco stalo a dostane to ze mě.
„Není čas, musíš ji vzbudit,“ naléhala Corita.
„Jak? Viděla´s, že to nejde.“
„Ale oni Narat chytí!“
„Proč by…“ Narat se na mě vyčítavě zadívala. „Podvádíš, abys nás rozdělila!“ během okamžiku jsem zapomněla na soucit, zato příval zlosti se nedal zastavit.
„Válka je krutá,“ odpověděla chladně.
„Láska dovede být horší, že? Vychovávala´s Kaileen, jako by i ona měla tvoje spáry a nedokázala´s unést, že by se mohla zbavit toho, čeho ty nemůžeš.“
„Tebe se nemohu zbavit!“ napřáhla, ale ruka holohlavého muže v dlouhém, rudě protkaném černém kabátě zachytila smrtící úder.
Xeros.
„Se mnou nebojuj,“ řekl jí do očí a bylo znát, že ho její chování trápí.
Nezkoumal, jak na sestru jeho slova zapůsobila, pustil ji a nechal nás samotné. Narat se na mě dívala pořád vyčítavě, ale přece jsme si nemusely překážet, vždyť mohla mít namísto jednoho přívržence hned tři. Proč to nemohla strávit, když právě její milovaná Kaileen po tom tak toužila?
„Ty malé štěně,“ pronesla ke mně pomalu, aby dala dostatek prostoru nenávisti. „Nejdřív proti mně poštveš Iss a teď i Xera? Nezkoušej zkrotit Kaileen, neodvažuj se na ni sahat!“
„Jinak co? Nemůžeš mě zabít, Kaileen by…“
„Neuvěří, že jsem to byla já. Ne teď, když neseš moje znamení,“ zasmála se samolibě a mně došla slova.
„Nic lepšího bych od tebe nečekala,“ přidala se do rozhovoru Corita.
„Ty se ke mně neznej,“ odpověděla Narat pohrdavě.
„Buď klidná, nemám ve zvyku klanět se lhářům,“ reagovala tónem hodným královny.
„Ty mě nazýváš lhářkou?! Ty?!“
Divila jsem se, že se Narat ještě neohnala, ale necítila jsem potřebu Coritu chránit, nezdálo se, že by byla v nebezpečí, přestože situace byla vyhrocená. Vůbec mi připadalo podivné, že jsme s bohyní mohly mluvit jako se sobě rovnou zcela beztrestně.
„Vím, jak na mne pohlížíš,“ odpověděla Corita, snažila se mluvit klidně a emoce si nechat pro sebe, ale nemohla se ubránit, aby bohyni nepředhodila křivdu, se kterou žila až příliš dlouho. „Nic, čeho jsem se dopustila, se nestalo z mého rozmaru. Pro svůj lid jsem udělala vše, cos po mně žádala. Mnozí si myslí, že jsem děvka, i Kaileen si to myslí,“ na okamžik sklopila zrak, vzápětí se jí znovu podívala pevně do očí, „přesto mě nikdy nepodvedla.“
„Nepotřebuje to, má mě.“
„Třeba by si chtěla sama vybrat,“ naznačila Corita.
„Vybrat?!“ pohoršeně zakroutila hlavou. „Co by si mohla vybrat? Já jsem jí dala všechno!“
„Ona ještě ne,“ ukázala královna na mě, „a přesto z ní udělala lidskou bytost!“
„Ještě ne?“ chytila se Narat po chvíli ticha. „Taky že jí to nedá.“
„Dá, o to se postarám,“ pokývala hlavou Corita. Žasla jsem nad jistotou, kterou v sobě našla tváří v tvář bohyni války. „Měla bys být hrdá, že se Kaileen rozhodla nezanechávat za sebou pouze potoky krve a slz. Nikdo nechce jen bezdůvodně zabíjet.“
„Kaileen ano,“ odpověděla Narat sebejistě. „Je panovačná, vzpurná a krutá.“
„To si o ní myslíš?“ pozvedla obočí. „Pak jsi jako matka selhala.“
Narat se na královnu zadívala jako by ji prosila, aby poslední větu vzala zpátky, ale Corita neuhnula pohledem ani slovem, a tak se mlčky otočila a odešla jako obyčejný smrtelník – po svých.
Zatímco já jsem sledovala, jak se Narat ztrácí ve tmě, Corita se posadila zpátky k ohni a hodila nenasytným plamenům pár větví. Přisedla jsem si a teprve mě napadlo, že jsme před nezasvěcenými zmínily snad až příliš mnoho důvěrností, ale celá kovářova rodina byla mimo.
„Xeros,“ odhadla Corita, na co myslím. „Rád uspává lidi, ovšem většinou v jiné situaci,“ pokusila se usmát. „I vás jednou uspí.“
„Raději ne, nespíš by přišel o sestru.“
„Šlechetné, ovšem stejně o ni přijde, bude-li Narat věnovat pozornost pouze Kaileen. Budou ji muset chytit, zbavit moci…“
„Jako Kaileen?“ vzpomněla jsem si, za jakých okolností jsme se seznámily, že i já jsem jí byla milejší než vězení, v němž se ocitla sama, společnost jí dělaly pouze šedivé balvany a převalující se dým.
„S ní to bylo snazší, nebyla jejich sestrou, Raamovou dcerou,“ konstatovala soucitně. „Nechtěla bych být na jeho místě. Těžké rozhodnutí ho čeká, pokud Narat nepřijde k rozumu.“
„Můžeme my něco dělat?“
„Po všem, čeho se na nás obou dopustila?“ zvedla oči od ohně, aby mi věnovala téměř vyčítavý pohled.
„Být bohyní války, namísto vraždění k sobě tisknout cizí dítě a vychovat ho jako vlastní, byly bychom lepší? Kaileen ke mně často byla zlá, když jsem se nehezky zmínila o Narat nebo se zastala tebe, třebaže jsem říkala pravdu, přesto ji…“
„Přesto ji co?“
„Se vším, co k ní patří.“
Coritu rozesmála rychlost, s jakou jsem vyhrkla zbytek věty, což mě trochu podráždilo. Copak jsem mohla za to, že jsem na nějaká vyznání nebyla stavěná?
„No co?“
„Ale nic,“ usmívala se dál.
„Radši vymysli, co uděláme s nimi,“ poukázala jsem na zajatce.
„Co uděláme s nimi? Lany je moje, o ostatních si rozhodne Kaileen sama, až se vzbudí.“
„Vy je opravdu chcete všechny zlikvidovat?“ nevěřila jsem a kývla ke dvěma mladým ženám. „Aspoň je byste mohly nechat, pokud opravdu nejsou Ronyho.“
„Ale jsou Lany,“ dostalo se mi chladné odpovědi.
Taky jsem se dlouho držela myšlenky na pomstu, ale teď, když už byla nadosah, jsem si připustila, že vlastně ani nevím proč. Mně Lany neublížila, i díky její zradě jsem poznala Kaileen, přestože mnoho času v její blízkosti bylo spíše utrpením než čímkoliv krásným. Královna by vesnici, kde Lany s Kaileen vyrůstaly, dříve či později stejně našla, Lany jí pouze vyhověla a uspíšila tím mnohé události. Našla jsem v sobě odvahu vyslovit tuto domněnku nahlas.
„Máš pravdu,“ připustila Corita, „ale neměla odvádět Ronyho.“
„Našla bys oba, koho bys ušetřila?“
„Kaileen,“ odpověděla bez váhání. Určitě vytušila moji další otázku, proto mi hned vysvětlila proč. „Rony byl téměř dospělý a já jsem nechtěla, aby Lonshi přežili. Myslela jsem, že ji roztrhá zvěř, ale když jsem ji po dvanácti letech spatřila v Ishar…“
Viděla jsem na ní tolik emocí, mezi nimiž převládala bolest, odhodlání, touha a to, co já bych nazvala rozhodnutím nelitovat. Nerušila jsem ji, ráda jsem si vyslechla kus jejího příběhu.
„Tenkrát můj muž ještě žil,“ začala. „Zrovna jsem se vrátila z úspěšného tažení a on se rozhodl zbavit mě pravomoci k armádě namísto toho, aby se mnou oslavoval. Sám na týden zanechal vladařských povinností, opět se chtěl věnovat mně a zplození následníka trůnu,“ nechápavě zakroutila hlavou. „Byli jsme na cestě z Ishar, ozbrojený doprovod nám razil cestu přeplněnými ulicemi, nikdo si nedovolil nepokleknout. Až na náměstí jediná dívka zůstala stát a já jsem věděla, že je to ona, ta, která přežila.
Nejen její světlé vlasy protkané rudými pramínky mi to prozradily, nejen její oblečení potřísněné krví. Viděla i cítila jsem její divokost a svobodu, kterou jinde nenajdeš a do níž ne každý má odvahu se vrhnout. Mluvila se mnou beze strachu, proto jsem prohlásila, že ona přede mnou nemusí klečet a sama potrestám každého, kdo ji k tomu bude nutit. Když jsem poprvé vyslovila její jméno, rozhodla jsem se. Jméno Kaileen mi pomohlo přežít ten týden rádoby něžností a vynucené lásky. Ona stála za pozvednutí meče, král nikoliv, proto jsem použila jed hned, jak jsme dorazili zpět do Ishar.“
„Takže kdyby Lany Ronyho neodvedla, byl by mrtvý.“
„Určitě,“ přikývla. „Teď se musím zbavit i Frederika. Slíbila jsem to a přestože Narat nedrží slovo, já to své neporuším. Těch dvou se nezastanu, to ode mě nečekej.“
„Za to tě přece neodsoudím,“ ujistila jsem ji. „Ale máš moc, díky ní by ses mohla přesvědčit, zda Lany mluvila pravdu a pokud ano, postarám se, aby Kaileen pustila Anet, Ivu i Cedrika.“
„Věříš si,“ naznačila, že to asi nepůjde tak snadno, jak možná doufám.
„Na nich jí nezáleží, potřebuje Lany, ta to schytá za všechny, s tím už zřejmě nic nezmůžu.“
„Udělám, co budu moci,“ slíbila, „zvláštní podporu ode mne však nečekej, můj názor znáš. Ty tři ti nechám, ale co se týká Ronyho, Frederika a Lany, jejich osud je zpečetěn.“
„Platí. Dobře si vzpomínám, za jakých podmínek jsme my dvě uzavřely mír.“
„Mysli na to,“ dodala téměř výhrůžně.
Svítalo, noční křik dravců a jejich obětí vystřídalo štěbetání ptáků. Kaileen pořád spala, zajatci také, Corita ležela a odpočívala. Nejprve se probudil Frederik. Nespokojeně zamručel, jistě měl tělo celé ztuhlé, když se víc jak půlku noci téměř nehýbal. Cedrikova očka po nás bázlivě pokukovala, přitiskl se k Ivě, ona ho podvědomě objala, brzy však musela vstávat, když ji bez přestání tahal za sukni.
„Mohla bych…“ oslovila nás nesměle. „On musí…“
Corita pouze kývla, Iva vzala malého za ruku a dovedla jej blíž k okolním keřům, aby si zády k nám mohl ulevit. Taky jsem se zvedla, posléze ani Corita nemohla zapřít, že je pouhý člověk. Když se vrátila, zastavila se, podívala se na mě a pak i na Lany, která si pomalu sedala.
„Dobré ráno, Lany,“ pozdravila nadřazeně. „Jak ses vyspala, Lany?“
„Ne příliš dobře.“
„Pojď k nám,“ pohybem ruky ji vyzvala, aby se posadila k téměř vyhaslému ohništi, nad nímž se vznášely poslední obláčky dýmu. Poslechla ji, Corita se uvelebila naproti Lany. „Doporučuji ti, aby ses nebránila. Kaileen se každou chvíli probudí, pak tvé děti nikdo nezachrání,“ naznačila, načež Lany přikývla a zřejmě už tušila, k čemu dojde.
Dívaly se na sebe, Corita se probírala její myslí, kupodivu si však získané informace nechala pro sebe. Tentokrát svou oběť nenutila mluvit, divila jsem se proč, ale nepátrala jsem po tom.
„Je to tak,“ obrátila se na mě, když Lany vstala a odebrala se k ostatním, „Iva a Anet nejsou Ronyho. Alespoň ona je o tom přesvědčena. Uvidíme,“ dodala a vyzkoušela své schopnosti na obou mladých ženách.
Kdyby byly jen zčásti Lonshi, nemohlo by se jí to podařit, ale na můj vkus to šlo až příliš snadno. Rony byl dávno vzhůru a vůbec se mu nelíbilo, co viděl, nevěřícně se zamračil.
„Co to je?! Jak to, že to dokážeš?“ křičel nejprve na Coritu, poté se obrátil přímo na Lany. „Jak to, že to dokáže? Tak řekni něco!“
„Rony,“ zvedla se a spoutanýma rukama pohladila jeho vousatou tvář.
„Nech mě!“ zavrtěl hlavou, aby se jí vysmekl. „Celá ta léta jsem vychovával cizí bastardy! Já jsem to věděl! Věděl jsem to! Frederiku,“ oslovil syna, „ty jediný mi děláš radost. Ty nejsi jako ony.“
„Táto!“ vrhla se k němu Anet, zjevně na něm velmi lpěla, ale byla surově odkopnuta.
„Otče!“ okřikl ho Frederik, ale Rony si nedal říct.
„Jdi ode mě, jsi stejná běhna jako tvoje matka! A já jsem vás uspával, živil, spadl s nimi pod jednou střechou!“
Narat Kaileen neodehnala, přestože věděla, že není její a možná že vždy, když ji držela v náručí, litovala, že nemůže mít vlastní děti. Možná že ta svalnatá barbarka pouze chránila „svou“ dceru.
Zatímco já jsem přemýšlela, jak Narat přesvědčit, že se mnou bude Kaileen vždy v bezpečí, Corita zaujatě sledovala, jak byla Iva se Cedrikem přijata do náruče matky, zatímco Anet se marně snažila přesvědčit Ronyho, že ona se ničím neprovinila. Byl však neoblomný, odmítl ji. Po dalších dvou kopnutích se zrazeně krčila v trávě, posléze našla slova útěchy u bratra, kterému visela kolem krku, zatímco on jí šeptal něco, co mělo zmírnit její pláč. Rony protestoval, ale Frederik se nedal zviklat, věděl, koho má rád a stejná či odlišná krev na tom nemohla nic změnit. Dívaje se na Coritu jsem pochybovala, že dokáže Frederika zabít a hlavně jsem si nebyla jistá, zda právě on si to zaslouží.
Dýka prosvištěla vzduchem a zabodla se k nohám Lany.
„Ber, Lany,“ pobídla ji Kaileen. „Umřete všichni, jednomu z vás však můžeš ulehčit. Zvol kohokoliv a zab ho.“
Podívaly jsme se s Coritou na sebe. Mě ani ji nenechala rodinná rozepře chladnou, zato Kaileen vypadala, že necítí nic kromě bolesti z nočního souboje, ačkoliv kromě četných podlitin neměla žádná vážná zranění. Zřejmě je schytala Narat, ostatní si Kaileen musela prožít sama.
„Čekáš, že zavraždím jedno ze svých dětí?“ zadívala se na ni pohoršeně.
„Proč ne? Zavraždila´s otce…“
„Ne, Kaileen, já ne! Ona to byla!“ ukázala na Coritu. „Ona vydala rozkaz, její vojáci drželi louče, stříleli zapálené šípy, sekali bezbranné vesničany! Na jejích koních seděli muži, kteří srazili mého otce.“
„Jak to víš?“ zasyčela Kaileen a nervózně přešlápla. „Jak to víš, pokud jsi utekla dříve než přijeli?“
„Všude to bylo stejné,“ vysvětlovala Lany.
„Možná, ale jak víš, že právě on nezůstal uvězněn pod jedním z padajících trámů? Jak víš, že právě jeho srazili jezdci?“ spustila na ni vodopád logických otázek. Vzápětí jí to došlo, zhluboka se nadechla. „Ty a Rony jste si užívali zvrácené zábavy a dívali se, jak nás vraždí!“ odstrčila mě i Coritu, aby se dostala k sestře.
„Ne, Kaileen, tak to nebylo!“ chtěla ustoupit, ale nebylo kam. „Přísahám!“
„Tak jak to bylo?!“ zuřila a bez váhání ji udeřila hřbetem pravé ruky přímo do obličeje, přičemž jí prudký pohyb způsobil bolest. „Mluv!“
„Tak ne, Kaileen,“ vecpala jsem se mezi ně a odstrčila ji.
„Dělej! Dej jí!“ ponoukal ji Rony.
„Ticho!“ okřikla ho Corita, tón jejího hlasu zastavil i Kaileen. „Ty se nějak těšíš, až tvá žena umře,“ naznačila.
„Zaslouží si to.“
„A ty snad ne?“ reagovala přítelkyně.
„Chtěla se tě zbavit a zbavila se tě,“ odpověděl. „Já jsem s ní šel, kam chtěla. Celé to byl její nápad.“
„Kašlu na to, kdo z vás nese větší vinu. Co mě se týká, dopadnete oba stejně.“
„Kaileen, pusť aspoň jeho,“ orodovala Lany za Cedrika. „On za to přece nemůže, je ještě malý.“
„Taky jsem byla malá, když náš dům shořel,“ odpověděla chladně.
„Náš dům, ne tvůj!“ vyjela Lany. „Tys byla cizí a já jsem se s tebou musela dělit o všechno! O postel, o otce!“
„Potřebovala jsem ho.“
„A já snad ne?! Měl mě rád, než ses objevila,“ vyčítala jí Lany.
„I potom tě měl rád.“
„Jako bys ty věděla, co to je,“ namítla pohrdavě.
„Myslíš, že to nevím?“ položila mi ruku na ramena a políbila na tvář, čímž překvapila nejen mě.
„Kdyby tě teď viděl,“ zatvářila se Lany pohoršeně.
„Jenže nevidí,“ připomněla Kaileen. „Zůstal tam, kde všichni ostatní. Jeho tělo shnilo, protože já jsem byla moc malá, abych ho dokázala pohřbít!“
„Za to ale já nemohu, tys to všechno způsobila. Vetřela ses mezi nás!“
„To není pravda, odvedli mě, já jsem s ním jít nechtěla,“ bránila se Kaileen.
„Mnoho týdnů jsem byla sama,“ ztlumila hlas Lany. „Odešli oba, otec i matka, ale vrátil se jen on a namísto ní mi přivedl tebe, cizí děcko! Nikdy mě nevzal tam, kde zemřela. Tys nepřišla o nic. Byl to můj dům, můj otec, moje matka, kterou jsi možná viděla umírat, zatímco já bych o to stála a místo toho jsem ji musela tiše oplakat a věnovat se tobě!“ křičela, Kaileen kousek ustoupila. „Pořád se mi o tom zdá. Neustále vidím, jak jsi vyhazovala hobliny do vzduchu a myslela sis, že sněží. Jak jsi seděla na mojí židli, nechávala se krmit chlebem a sýrem, šťastně sis u toho pomlaskávala a smála se, zatímco já jsem musela chodit kolem domu a kolem tebe jako tvoje matka…“
„Narat je mi matkou!“
Její výkřik se rozlehl lesem a přinutil Lany o krok couvnout. Kaileen už byla psychicky vyčerpaná, těžko se dalo odhadnout, jak se v příštích chvílích zachová.
„Narat vděčím za to, kým jsem. Jí a tobě,“ vděčně se podívala na Coritu.
„To se máš čím chlubit,“ vyprskl Rony. „Žiješ po lesích jako zvíře a miluješ ženy. Ty mně kážeš o zvrácené zábavě?“
„Něco se ti nezdá?“ zastala se jí Corita, která stála těsně vedle něj. „Rozvážu tě a můžete si to vysvětlit.“
„Nic mi neudělá větší radost.“
„Kaileen?“ oslovila protistranu, přitom dobře věděla, že s odmítnutím se rozhodně nesetká.
Kaileen ode mě ustoupila a výmluvným gestem jasně vyzvala soupeře.
„Všichni sednout!“ dělala si Corita pořádek.
Poslechli, sedli si do trávy, Iva po chvíli vzala Cedrika na klín. V hloučku svorně čekali, zda Rony uspěje. Čekala jsem od Frederika víc iniciativy, ale do ničeho se nepletl, nebylo na něm znát pohnutí ani tehdy, když Corita uvolnila provaz a pustila kováře.
„Zvol zbraň,“ vyzvala kováře, vtom si však uvědomila, že nemá svoji dýku. Nešťastně se na ni zadívala, ale bylo už pozdě, aby se pro ni sehnula.
„Já jsem si vybral,“ vytrhl dýku ze země, ani ji neotřel od hlíny, „ty jsi pozadu.“
Kovář se přikrčil, zatímco ona zůstala klidně stát. Přešlapoval a kousek po kousku se kradl blíž k ní. Zprudka zaútočil. Oběma rukama zachytila jeho pravačku se zbraní a kopla ho do nechráněného břicha. Zapotácel se, zatímco ona klidně stála na jedné noze a sledovala, jak se kovář zachová. Vytušil, že to asi nebude tak snadné jako v noci, pomalu kolem ní obcházel, Kaileen se postavila do výchozí pozice a vyčkávala.
„Asi si moc nevěříš, když se bojíš zaútočit,“ provokoval ji.
„Asi si moc nevěříš, když si na mě bereš dýku,“ kontrovala.
A ještě k tomu její, pomyslela jsem si, to nedopadne dobře.
„Znám tě, tebe není radno podceňovat, ale dnes z tebe cítím strach. Kdyby ta tvoje malá včera nezasáhla…“
„Kdybych předtím nebojovala proti tolika soupeřům, dávno bych to s tebou vyřídila.“
„Schválně,“ vysmál se jí.
Chtěla mu dýku sebrat, ale Rony se pohotově vrhl do protipohybu a dostal se za ni. Jeho svalnatá paže ji zachytila, nemohla se účinně bránit, když obě ruce potřebovala, aby udržela dýku dost daleko od sebe. Několikrát mu dupla na nohu, než ji od sebe odhodil. Pomalu a s bolestivou grimasou se sbírala ze země.
„Jsme vyrovnáni,“ řekl Rony.
Čekala jsem, že zaútočí, dokud Kaileen leží, ale byl chytřejší. Počkal, až se zpola zvedla a v jediné pozici, kdy se nemohla téměř nijak bránit, ji nakopl. Viděla jsem na ní, že už ho má plné zuby, prudké pohyby jí dělaly potíže, Corita nevraživě pozorovala, jak její šampiónka prohrává.
„Ty že jsi ta obávaná Kaileen? To snad ne,“ vysmíval se jí, sotva znova vstala a přikrčená si stírala ze rtu kapku krve. „Říkal jsem ti, že tady narazíš,“ rozhlédl se po přítomných a zřejmě od nich čekal podporu, která se však nedostavila. „Tak dělej, čekám,“ vyzýval Kaileen a zahodil dýku, tím ji vyprovokoval.
Prali se spolu jako by vylezli z putyky, Kaileen zapomněla na všechno, co se dosud naučila a právě v tomto souboji musel být Rony silnější. Ani při její postavě pro něj nebylo zvlášť těžké ji zvednout a odhodit. Kousek se proletěla, než narazila do kmene stromu. Stěží se dokázala pohnout, dokonce bych pochopila, kdyby jí mezi bolestným hekáním ukápla nějaká ta slza.
A Rony se blížil.
„Já se odtud dostanu,“ zasyčel. „Je mi jedno, koho budu muset zabít, ale dostanu se odtud.“ Stál nad ní, kdyby se přetočila, mohla mu podrazit nohy a získat trochu času. „Tebe si nechám na později, jsem si jist, že za tebe dostanu odměnu. Jako bych to slyšel: Rony, kovář, který přežil řádění Cority a chytil Kaileen,“ vyžíval se.
„Ještě ji nemáš,“ vložila jsem se.
„Chceš to se mnou zkusit? Máš kuráž.“
A taky rozum. Ne nadarmo se mi Corita věnovala a snažila se mě přimět, abych si našla svůj vlastní způsob boje. Přišel čas to vyzkoušet. Královna s jistými obavami sledovala, jak se Rony postavil doprostřed volného prostoru a vyzval mě, abych předstoupila, pokud si troufám.
Nejspíš jsem proti němu vypadala poněkud bezbranně, taky jsem se tak trochu cítila, ale kdo jiný než já by se měl Kaileen zastat? Nechtěla jsem mu zvlášť ublížit, jen ho odstavit, než se parťačka sebere. Přišlo mu zábavné, když jsem zaujala bojový postoj, ale nenechala jsem se rozhodit.
„Připadáš mi nějaká menší,“ naznačil.
Neměl se k útoku a mě nebavilo jen tak postávat a dívat se na něj. Zaútočila jsem na jeho koleno, abych ho co nejrychleji dostala na zem. Uhnul, sotva jsem vykryla ránu z levé strany, už se na mě řítila další. Proti jeho síle jsem byla bez šance, musela jsem ustoupit a zkusit to jinak, zatím jsem se však omezila na prachobyčejné uhýbání. Sehnout se a vzápětí kopnout mi vyšlo dvakrát, pak už s tím počítal a stejně jako Kaileen jsem se proletěla. Měla jsem více štěstí než ona, Corita mě zachytila.
„Umíš i něco jiného?“ popichoval kovář.
„Podívej se na ni,“ přidržela mě tak, abych viděla na Kaileen – přetočila se na bok a zkoušela vstát, všimla jsem si krvavých škrábanců od kůry stromu. „Copak mu to projde? Jsi menší, rychlejší,“ zašeptala a zároveň s jejími slovy ke mně dolehla i její kořeněná vůně. „Dojdi si pro něj!“ hodila mě zpátky.
Dojdi si pro něj. Ale jak? Rony byl chlap jako hora a jeho ruce jako dvě kladiva... A ty jsou nejsilnější na konci, proto jsem se pokaždé tak nadřela, abych jeho údery zastavila. Byla chyba držet se od Ronyho co nejdál.
Další jeho rána. Krok k soupeři, zároveň jsem napřáhla. Zasáhla jsem jeho paži až téměř u ramene, odrazila jsem ho snáz, než jsem čekala a dostala se tak do druhé fáze úderu. Malý kruh mi umožnil nasměrovat loket přímo do jeho žeber, následoval kop kolenem. Odstrčení soupeře oběma rukama bylo přirozeným zakončením.
„Mrcho!“ zasyčel, když se vzpamatoval a rozhodl se ukončit souboj.
Sáhl po dýce, která se pořád ještě povalovala na zemi. Jevil se mnohem silnější než já, mohutnější tělo ho téměř předurčovalo k jisté těžkopádnosti, boj s dýkou byl pro něj nešťastným výběrem, za nějž jsem poděkovala všem bohům, na které jsem si v ten moment vzpomněla. Moje dýka byla podstatně delší než Kaileenina, T´han mi ji určitě nedala na ozdobu. Jakmile jsem sevřela jílec a podívala se na ostří, měla jsem jasno.
Vyhnula jsem se neumělému máchnutí, rychlý krok k němu, vší silou jsem nasměrovala hrot přímo pod jeho bradu. Necítila jsem žádný odpor, když si čepel razila cestu skrz hlavu. Zarazil se a vytřeštil oči. Ještě jedno trhnutí, pro jistotu, než jsem na hřbetu ruky ucítila teplo krve.
Vlasy se mi lepily na zpocené čelo a potřebovala jsem se vydýchat, přesto jsem si připadala tak dobře, jako nikdy dřív. Kdybych se nebála trestu za drzost, mohla bych říct, že jsem se cítila jako bůh, když tělo bezvládně dopadlo na zem. Iva k sobě tiskla Cedrika, aby to neviděl, Lany se na mě dívala s otázkou, zda nakonec nejsem horší než Kaileen. Odpovědět jsem jí však nemohla, sama jsem to nevěděla.
„Výborný boj,“ přešla Corita ke mně a pochvalně se mnou zatřásla, v očích žár jako by bojovala sama.
„Nepřeháněj,“ ozvala se Kaileen, konečně se jí podařilo postavit se. „Pobíhala jako zajíc.“ Skoro jsem jí na to naletěla. „Ale pak,“ usmála se, i když jí nebylo nejlíp, „moc hezké. Sebrala´s mi kořist, víš o tom? Rony měl být můj.“
„Pohlídáš je?“ požádala jsem Coritu. Souhlasně přivřela oči a já jsem se vydala dořešit, co zbývalo. „Pojď, Kaileen, něco ti ukážu.“
„Teď?! Nepočká to?“
„Nepočká,“ podepřela jsem ji.
Nešly jsme daleko od tábora. Jednak to nebylo potřeba, jednak Kaileen stejně bolela záda, nechtěla jsem ji po lese vláčet zbytečně.
„Sedni si,“ pustila jsem ji.
„Tady? Vždyť tu nic není,“ projevila obvyklou ostražitost. Správně vytušila, že v těchto končinách se nenachází nic, co bych jí mohla ukázat a pochybovačně se na mě zadívala. „Na to teď opravdu nemáme čas.“
„Nechtěla jsem, aby nás slyšeli.“
„Hm,“ pokývala hlavou a s námahou si sedla, „tak spusť.“
Nevěděla jsem, jak začít, a tak jsem to vybalila rovnou.
„Nechme je jít.“
„Zešílela´s?!“
„Lany přišla o rodiče jako ty, přišla o druha jako ty o mě, ale jemu už nikdo nepomůže, on se k ní nevrátí. A představ si, že teď bude muset Ivě, Anet i Frederikovi vysvětlit, kdo jsi a proč její dcery během pár minut dvakrát přišly o otce. Zaplatila už dost. Kaileen, tobě se stejně neuleví, tak proč je zabíjet?“
„Narat to chce,“ zazněla odhodlaná odpověď.
„Narat, Narat… Narat nechce, abys byla se mnou a stejně to děláš,“ namítla jsem, nic vhodnějšího mě nenapadlo.
„Nic nedělám,“ rozčilovala se, utrhla stéblo trávy a hrála si s ním.
Argumenty nezabraly, nezbylo mi než použít jinou, typicky ženskou metodu.
„Mohla bys dělat,“ přisunula jsem se a zlehka otočila její tvář k sobě. „Já vím, co pro tebe Narat znamená, ale ona tě skoro vlastní. Taky bych chtěla kousek tebe,“ pošeptala jsem jí.
Nechala trávu trávou, položila dlaně na moje boky, její dýchání se zrychlilo, když se se mnou mazlila, lehký dotek rtů… A pak mě zastavila.
„Dobře,“ vydechla namísto polibku a otevřela oči. „Nechám je jít.“
„Nemohla´s ještě chvilku vzdorovat?!“
„Mohla, ale mně se líbí, jak se rozčiluješ. Nebo chceš snad ještě něco? Nestačí ti, že je pustím?“
„Stačí,“ rezignovala jsem. „Už po tobě nebudu nic chtít.“
„Já vím,“ pobaveně pokývala hlavou, „do zítra, a to jsem ti ještě kus času přidala.“
„Kdybys nepovídala, vždyť by ti to chybělo. Tak pojď, vrátíme se,“ vstala jsem a pomohla na nohy i jí.
Bála jsem se, jestli si to cestou do tábora nerozmyslí nebo dokonce nepřidá nějakou podmínku, ale překvapila.
„Pokud nic nenamítáš,“ oslovila královnu, „nechám je jít.“
„On je Lonshi,“ namítla a ukázala na Frederika.
„Jestli ho Narat chce, ať si ho vezme sama,“ odpověděla rozhodně. Corita už na to nic neřekla, dokonce mi pomohla přeřezat zajatcům pouta. „Máš štěstí, Lany, že zrovna ona,“ Kaileen ukázala na mě, „byla při tom. Kdyby bylo na mně, přerazila bych ti páteř a nechala tě vlkům.“
Zmateně se na sebe dívali, žádný z nich nevěřil, že mohou odejít. Možná čekali, že naskočíme na koně a budeme je honit, tak to původně mělo být – lov škodné.
„Vypadněte, než si to rozmyslím!“ znervózněla Kaileen.
I kdybychom je chtěly pronásledovat, stejně neměli jinou možnost než poslechnout, sebrat se a jít. Ženy se po nás několikrát ohlédly, když spěšně odcházely, jediný Frederik se zdržel.
„Díky,“ vděčně se na nás podíval. „Kdybyste cokoliv potřebovaly…“
„Běž,“ pobídla ho Corita.
Věnoval každé z nás poslední pohled a odběhl za rodinou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
