» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141498

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Střípky ze závěru dlouhé cesty ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sestry Pleškovy

honzoch	publikováno: 20.02.2010, 18:57

Po 71 odpublikovaných dílech, do nichž se skrylo 90 kapitol, tu máme konec. Chtěl bych poděkovat kvartetu redaktorů, tedy Adrastee, Čukovi, Amazonit a Ekyelce, kteří se o můj, mnohdy ne zrovna jednoduchý text starali A samozřejmě také věrným čtenářům, Matyldě, Meluzíně, Šímovi, Gracianovi i těm dalším jako Ině, kteří třeba jen nakoukli. Najít pod textem jakýkoliv nový komentář mě vždycky potěší.


	Střípky ze závěru dlouhé cesty Po té, co se trojice poutníků ztratila kdesi v zeleni za řekou, padla na Jána Szendreie tíseň. Krátce upřel zrak směrem k bohatému věnci hor na druhém břehu. Teprve nyní si uvědomoval nesmírnost těch vrcholků i hloubku údolíček, kterými se k Váhu hnaly horské bystřiny. Jaké to cestě Ji vystavil! A co Ji může čekat za hranicí?! Celý rozmrzelý si to namířil k lesu. Zůstat ještě chvilku na slunci, usmažil by se ve vlastním potu. Ve stínu stromů nalezl chládek. Těžký vzduch luk vystřídala vůně dřeva a smůly, vnikla do hlavy a divoce rozproudila myšlenky. Našlapuje borůvčím, mlčky pátral po nějaké obhajobě vlastního počínání, po pádném argumentu, který by dal klid jeho duši a umlčel výčitky. Což nebylo v tom vztahu víc tělesnosti a chtíče než ušlechtilé hloubky citu? A byla tam vůbec nějaká? Že má vyhráno, cítil jen velmi krátký okamžik. Pak část jeho duše, ta část, která byla dosud zadupávána a odstrkována, vybobtnala. Tupče! Ovšem, žes to pokazil! Součastně s tím pocítil i cosi jako stesk. Jaká škoda, došlo mu! Roky jsi ji měl na blízku a nikdy ses neodhodlal k čemukoliv hlubšímu! A teď, když je nenávratně pryč, si chceš najednou vylévat srdce? S hrůzou mu došlo, co ho nyní čeká. Zuzčina náhlá nepřítomnost se ho dotýkala více než její každodenní blízkost, najednou by se ženil hned. Zčistajasna by dokázal odhodit letité výmluvy jako obnošený kabát. Slyše šum řeky, ohlédl se, ale clona stromů vše dokonale zakryla. A i kdyby ne, tři poutníky v horách, tři špendlíkové hlavičky v celém stohu, by stejně okem nenašel! Kam asi mohli jít? A kudy? Jeho další pohled patřil slunci, uvědomil si, kolik času už uteklo od chvíle, kdy se s ní rozloučil. S údivem zjistil, že zatímco se jeho hlava topila v hlubokém zamyšlení, došel až do Turkové. Sotva se přiblížil k vesnici, už mu rychtář David Dejma nabízel oběd. Jánu Szendreiovi přišla nabídka vhod. U stolu toho moc nenamluvil, hlubce zamyšlen ani nevnímal chuť. S plným žaludkem ho přepadl náhlý příval optimismu, najednou nebylo nic nemožné. V duchu se viděl na cestě k horám a představoval si, jak veze Zuzku zpátky do Olšice. „Nezdržíte se?“ pohlédl na něj hostitel. Kapitán zdvořile odmítl a požádal o koně. Rychtář zavolal pacholka a poslal jej do stájí. „Já jen, že se chystá pěkná čina,“ poznamenal Dejma, „měl byste si pospíšit, blahorodí! Jinak promoknete na kost... “ „Bouřka?“ divil se Ján. „Vždyť je krásně.“ „Však neznáte hory. Vsadim hlavu, že sprchne! A pořádně.“ Sprchne? Szendrei pohlédl k obloze. Nechtěl věřit tomu, že by mohlo jeho plán něco ohrozit, tím méně taková malichernost jako počasí. A úplně přitom zapomněl, jak kruté dovedou být bouře v horách! Přijal koně, rozloučil se a vyrazil zpět. Uvažoval, jak se rychle dostat na druhý břeh, ale ještě než mohl na něco kloudného přijít, mračně se srazila a obrátila nebesa dnem vzhůru. Kapitánovi bylo jasné, že musí svůj plán odložit, a nesl to těžce. Téměř hmatatelně vnímal, jak mu čas utíká pod rukama. Nakonec se před tím přívalem ještě rád zachránil v průjezdu kaštělu. I sem však doléhal rozhořčený křik ze strážnice. János ustájil koně a už byl zpět, naslouchaje hysterickému mužskému řevu a rozčilenému hlasu Schillera, který se s dotyčným hádal. Szendrei vešel. Nuzně oblečený mužík se hned odvrátil od barončina malíře a vychrlil na kapitána směs nesrozumitelných slov, zanikajících v hřmění. „Co se mu stalo?“ obrátil se Ján na Martina. „Někdo mu ukradl loďku.“ „A to se obrací na nás, s takovou... “ neměl čas se divit, protože mu ten rybářský skřet vpadl do řeči. „Hrozná nespravedlnost se mi stala,“ drmolil, „nějací dva pobudové mi ráno ukradli loďku!“ Szendrei už jej chtěl odbýt, když ho napadlo, jestli v tom nemá prsty ten povedený Václav Plešek! „Dva pobudové? Ráno? A na tos přišel až teď? Ne? Už ráno? A viděl jsi je? Ne? Jak to, že ne? Jak víš, že byli dva... “ „Převezl jsem přes řeku chasníka s děvčaty! A když jsem šel zpátky, minuli mě dva trhani... a pak už byla loďka pryč,“ prskal okradený, „lumpové! Vrazi! Ničemové! Hromy na ně! Psi! Tfuj!“ Schiller se přes kletby prodral ke slovu: „Loďka se přeci nevypaří! Až se vyčasí, určitě ji najdeme na druhém břehu. No tak, dědo, uklidni se... “ Hledal oporu v Jánovi, avšak kapitán bledl a bledl. „Říkáš, žes převezl Pleškovi? A že ti dva šli hned za nimi?“ dorážel na rybáře. „Přesně jak to ctěné panstvo říká,“ trošku polevil mužíkův hněv. Nyní se nepříčetnost přesunula k Szendreiovi, ve zlé předtuše najednou neměl stání. Popadl plášť, přehozený přes opěradlo křesla, a měl se k odchodu. Rybář se za ním horlivě tlačil do dveří, kývaje hlavou: „Konečně správné slovo! Ne, ne, pan kapitán Szendrei je zlatý člověk, pan kapitán jen nemele pantem, jako tenhle pan všeuměl. Pan kapitán srovná nespravedlnost... “ „Ty jdeš vážně ven?“ divil se Schiller. „Vždyť lije jako z konve!“ Szendrei mu neodpověděl a doprovázen směšně cupitajícím rybářem, zmizel v průjezdu. Jediné štěstí, že nejprudší nápor bouře už pominul, jinak by je dočista smetl. Jána ve skutečnosti rybářova věc vůbec nezajímala, v žilách mu hořela obava a toužil se jakkoliv dostat přes Váh. Když dospěli na říční břeh, bouře se roztříštila v smršť drobných kapek a přešla v lehký déšť, hromobití utichlo a citelně se ochladilo. Ján se zahleděl do vln a poprvé zaváhal. Upřel zrak na svého nevrlého společníka. „Musíte někoho donutit, aby nám půjčil loďku, mě samotnému ji nepůjčí... “ vysvětloval ten vztekloun. Szendrei vteřinku převaloval slova na jazyku, když se stalo cosi, co mu je dočista vyrazilo z pusy a nahradilo je jediným. „Zuzanko!“ zvolal, vida promoklé stvoření, které k němu mířilo. Nechal rybáře rybářem a rozeběhl se jí vstříc. Zuzka, u paty nosu se jí to trochu černalo krví, vyloudila unavený úsměv. Objal ji a dlouze svíral. „Ehm, ehm,“ odkašlal si po chvilce mužík, „a co bude s mojí loďkou?“ Szendrei měl chuť hodit toho otravu do vln a byl by tak s jistotou učinil, kdyby Zuzana nešpitla: „Loďka je dál... po proudu... našla jsem ji v rákosí na druhém břehu, ale odneslo mě to až tam dolu, k peřejím.“ „A je v pořádku?“ strachoval se. „Nedělejte si starosti, strýčku, jsem živá a zdravá,“ vrtěla Zuzka hlavou, vděčná za jeho zájem. „Ale ty ne, husko! Přeci moje lodička,“ zavrčel a pak se beze slova vrhl směrem, odkud se děvče připlahočilo. Ján se Zuzkou si ho nevšímali, tiskli se k sobě. Zuzana pár slovy vyložila, co ji potkalo. „Pojď, dáš si něco teplého. Zas bude dobře,“ pobídl ji Szendrei a jako zálohu jí vtiskl polibek na zfialovělé rty. Usmála se. Lidka se léčila dlouho, a když zranění konečně zmizelo, nějak se neměla k odchodu. Nedlouho potom, co ji tu Zuzka zanechala, přikvapil do hájovny olšický pacholek a ujistil ji, že sestra v pořádku dorazila. A nezapomněl dodat, že ze Zuzany Pleškové bude brzy Zuzana Szendreiová. V prvních chvílích přijala Lidka tu zprávu s pohnutím, litovala, že nemůže být na svatbě, a myslela jen na sestřičku. Jak však čas plynul, její vlastní dítě rostlo, a čím bylo větší, tím méně místa v její mysli na Zuzku zbylo. Kristiánek se naučil pořádně chodit, mluvil a mluvil, natahoval prsty po všem, co se ocitlo v jeho blízkosti. Prozkoumával a poznával. Lidka prožívala doposud nejkrásnější čas svého života, učenlivé dítě, syn zemana Kristiána, naplňovalo její srdce hlubokou něhou. Jakže? Kristiánův syn? Ano, tak dlouho si Lidka tu lež opakovala, až jí sama začala věřit. Za nic na světě by se nepřiznala k otci, který ji vyhodil do zimy a mrazu. K otci, pro kterého si o pár let později přišli královští komisaři, a který pak, všemi opuštěn, zemřel ve vězení... Když bylo pohostinství hájovny vyčerpáno a Lidka Plešková dost silná, rozhodla se pokračovat ve své cestě. Nedalo jí, aby ještě jednou nespatřila sestru a tak vedla své kroky velkou oklikou, přes Olšici. Vesnice se na první pohled nezměnila, ani kaštěl. Zato ze starého Štivianova zbyly po požáru už jen zdi, pomalu se drolící deštěm a větrem. Lidka prošla starými místy, kde chodívala s Kristiánem, navštívila Ondreje i Kamenského. „Ten je krásný!“ pravila sestra, když jí Lidka představovala dítě. Matka se nedivila, že si Kristiánek Zuzku nepamatoval. Trošku s údivem si prohlížel tu cizí bledou, světlovlasou paní s nezaměnitelným dětským výrazem. Ne, že by Zuzce ubylo srdečnosti, jen zpanštěla a pohled na cizí dítě jí jistě připomněl její vlastní marnou snahu. Mohla být vůbec šťastná? Klidně ano a klidně i ne. Szendrei ji viditelně zbožňoval, jak jen svou chladnou a nepřístupnou povahou zbožňovat mohl, a Zuzka jej v Lidčině přítomnosti žárlivě hlídala, jako by na ni nevědomky křičela: „Běž pryč, jsi moc hezká a tohle je můj manžel.“ „Nezajdeme ke Třem kulím? Oslavit Lidčin návrat,“ navrhoval Kamenský, vida jisté rozpaky. „Když mi to moje stará dovolí,“ smál se Ján Szendrei. „Já ti dám -moje stará-!“ naoko se zlobila Zuzka a tloukla jej pěstičkami. „Jo jo, já věděl, že ses neměl ženit,“ pochechtával se Schiller. Podivínský malíř, který nikdy příliš nelhal, ale většinou nemluvil pravdu, ani netušil, jaký rozsudek si těmi slovy podepsal. Osud si zašpásoval. Nedlouho potom, co vyřkl ta slova, zastavil před vraty kaštělu vůz, z něj vyskočila německy švitořící ženština a vrhla se mu kolem krku. „Martin! Martin!“ volala. „Že se nepochlubil,“ šťouchl Ondrej do Kamenského, „takovou pěknou ženušku nám zatajit... “ Doktora však zaujalo něco jiného, mnohem zábavnějšího. Přes okraj vozu se přehoupl plavý klučina, pak další a ještě další. Tři? Čtyři? Hrome, pět! A už se ta záplava v čele s matkou hnala na nešťastného otce. Schiller se dal na útěk, ale nebylo mu to nic platné. Kamenský s Ondrejem se řehtali jako ještě nikdy a hlasitě povzbuzovali tu nelítostné pronásledovatele, tu štvaného malíře, který zapřel vlastní rodinu. Lidka se nesmála, letmým pohledem totiž zahlédla, jak se Zuzce zkřivila tvář a vtiskla ji v manželovu hruď. Szendrei ji něžně pohladil a cosi šeptal. Lidka věděla, že nemůže zůstat, a ani po tom netoužila. Připadalo jí, že její vlastní přítomnost i přítomnost Kristiánka stojí v cestě Zuzčinu štěstí, že bude lepší, když zvedne kotvy a zmizí, než v sestře propukne stará známá žárlivost. Nadto skrývala Olšice ještě jednoho mocného strašáka, Lidčinu odvěkou sokyni, baronku Véghovou. Ony dvě nemohou dýchat stejný vzduch! Věčně by se vzájemně obviňovaly z Kristiánovy smrti! Mezi dveřmi tu prošedivělou ženu zahlédla. Viděla, jak baronka krmí vyhublého muže, nepřítomně zírajícího do zdi. Jak mu sama dolévá a snaží se v bláznových očích rozeznat pocity, lidské myšlenky. A tak Véghová až do smrti pečovala o syna, aniž by z něj kdy vyhnala zvířecí pudy, aniž by mu mateřskými slzami rozjasnila mysl. Lidka se pomodlila u Kristiánova hrobu, pak i u otcova a mlčky zamířila zpět. Stejnou cestou, jaká ji sem před šesti léty zavedla. Tak odcházela z Horní Země, bez peněz a zedraná jako sem přišla. Chudší o celou rodinu, zanechávajíc za sebou hroby. Bohatší o šrámy na duši, ale také o roztomilé dítě, které dílem cupitalo vedle ní, dílem se neslo. Byla ráda, že se loučení se sestrou neslo ve šťastnějším duchu. Zuzka s manželem se s ní přeplavili přes řeku, aby ji pak na křižovatce pod horami opustili. Rozloučili se v tušení, že je to skutečně naposledy, a Lidka pokračovala dál, do horských výšin. Netušila, co ji doma za horami čeká, a vzbuzovalo to v ní spíše optimismus než obavy. A tak šla dál a dál. Údolí Váhu se za ní zavíralo, až, prozářené sluncem, zmizelo docela. Přespala v seníku, ležela na slámě a Kristiánek spal vedle ní. Hleděla ke hvězdám, které útržkovitě prosvítaly mezi trámy ve stropě. Zamyšleně pátrala, co je v nich napsáno, a protože byla v tu noc obloha jako výkladní skříň, nikde ani mráček, snila si dál své pohádky o hezké budoucnosti. A hle! Tu jedna zamířila dolů. Honem, přej si něco, padá hvězda! KONEC Slovo autora Možná se ptáte, jaké pohnutky mě, člověka ze začátku 21.století, vedly k tomu, abych se ve svém příběhu vrátil o celá čtyři století zpět, v podvečer třicetileté války... Nutno říci, že mě historie vždycky fascinovala, obzvláště raný novověk, a také je třeba zmínit moji vášeň k historickým románům. Nejprve jsem byl osloven Sienkiewiczem a jeho trilogií z Polska 17.století. Společně se sestrou jsme se sedm let nazpět a v napůl dětském nadšení pustili do jakéhosi vlastního „Ohněm a mečem“. Originalita samozřejmě pokulhávala a silně. O to však nešlo, důležitá byla zábava a té jsme si užili vrchovatě. Zvlášť při napůl psaných dialozích, ještě dnes mě některé z těch frází přímo okouzlují a nejen naivitou. Příběh jsem pak, už sám, přepsal do počítače. Trošku mi vadilo, že nebyl zasazen do žádného reálného prostředí, svým způsobem měl blízko k fantasy a tomu jsem nikdy příliš neholdoval. (Až na krátkou dobu, kdy jsem si také prošel hobitovskou mánií.) Poohlížel jsem se po reálném prostředí. Pak se mi dostaly do rukou slovenské pověsti a součastně i knihy Joža Nižnanského. (V průběhu psaní mě pa ovlivnil K.Miksáth.) Bylo rozhodnuto, zamířil jsem do tehdejších „Horních Uher“. U Nižnanského mě zarážela jednobarevnost jeho postav, možná proto, že mi naprostí „klaďasové“ a naprostí „záporňáci“ přijdou nudní. A tak začala „Trnitá cesta sester Pleškových“. Tady už jsem vymyslel vlastní strukturu příběhu, vlastní zápletky. Předem jsem zhruba tušil, kam se bude příběh ubírat, jen jsem jej rozvíjel. Nutno říci, že se mi některé postavy, především baronka, pořádně vymknuly z rukou a jsem tomu rád. Na „Trnité cestě“ pořád pracuji, dnešní první díly, co jsou na Saspi, mají už pramálo společného s těmi přepracovanými. (Vedle pravopisu byla z prvního dílu odstraněna většina nepravděpodobných náhod a množství historických nedostatků. Některé kostrbaté dějové linie byly zjednodušeny a rovněž přibyly mnohé chybějící háčky a čárky, jejichž absence padá na vrub cizí klávesnici.) Tenhle příběh je běh na dlouhou trať, pořád je co vylepšovat a upravovat, stále ještě nacházím pravopisné chyby a překlepy, Šímovou terminologií si šotci přetvářejí text k obrazu svému. První tři díly jsou z hlediska děje relativně bezstarostné, Kristiánovi s Lidkou vychází vše, na co sáhnou. Pak se vše pokazí, Martin Plešek je zastřelen, Zuzka zajata. Přijde temný čtvrtý díl se soudním procesem (Snažil jsem se pomocí různých pramenů co nejvěrněji popsat soudobý tribunál, přesto musím s postupem času uznat, že mi pár věcí uniklo. Mimo jiné mi hodně pomohlo Winterovo zbeletrizování procesů.) Pátý a šestý díl jen napravují vše zpackané. Už když jsem napsal první kapitolu, věděl jsem, že příběh neskončí „happyendem“, že skončí sladkokyselým rozuzlením, které nemusí každého uspokojit. Z hlediska postav se mi jako autorovi zdála psychologicky nejzajímavější Zuzana. Těžkou postavou byl Kristián, ze kterého zpočátku přímo dýchal prototyp kladného hezounka, tedy postavy, o kterou jsem v příběhu příliš nestál. Do každé postavy jsem nejspíše dal i něco ze sebe, některé z nich, viz. trošku podivínský Schiller, mají dokonce velmi reálnou a živoucí předlohu. Jedinou historicky doložitelnou postavou celého příběhu je bystrický pán Balaša. Loupeživý rytíř z Bystrického hradu skutečně terorizoval pocestné, procházející Povážím... Příběhem se mihl i ostřihomský primas Forgáč, v kapitolce, která měla nastínit tehdejší náboženský rozpor, hodně zjednodušeně jednu z příčin třicetileté války. V Pováží jsem byl pár let nazpět a mohu říci, že vyšplhat na Bystrický hrad (Tedy na to, co z něj zbylo.) a rozhlédnout se do širého kraje (Nic jiného ani dělat nemůžete. Kde se na vás nekouká neprostupné křoví a rozpadlé zdi, tam zívá hluboká propast) byl krásný pocit.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 17		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	23.02.2010, 18:30:43

U některých děl je škoda, že skončí...


ze dne 23.02.2010, 21:51:03
honzoch: Díky, to se hezky poslouchá. Na Saspi skončil, ale mě na něm čeká ještě moře práce. Pak se uvidí co dál.

Matylda Kratinová	22.02.2010, 11:35:32

Odpověď na příspěvek od uživatele: Matylda Kratinová* ze dne 21.02.2010, 20:28:11* Prokousat se zacatkem mi problem nedelalo, sama si pamatuju, jak jsem psala tak pet, sest let zpatky, v jistych ohledech se to se mnou tahne dodnes. Ale ted uz aspon do dejove kostry davam bohatsi vypln, takze to nepusobi tak splasene =-)

honzoch	21.02.2010, 22:21:47

Moc díky za komentář, zahřeje srdce :) jediné, co mě mrzí, že když chce někdo sérii číst, musí se prokousat skrz ten starý začátek, což není zrovna snadné... Takovou fantasy (historickou, v soud.kulisách) jako ty můžu taky, jen jsem od určité doby trochu alergický na hordy skřetů, elfů a trpaslíků, lidé mi bohatě stačí. Ale když tak někdo psát chce, baví ho to a třeba to i skutečně umí... To prostředí jsi popsala správně, ale lehce exotické určitě je. Zkrátka mám radost, že jsme se sešli u posledního dílu :)

Matylda Kratinová	21.02.2010, 20:28:11

Jo, bude tu ted o trochu vic prazdno, uz nebudu tolik prilepena na kolonce "Prave vyslo", abych si s nadsenim precetla dalsi dil. Byt jsem do vlaku nastoupila nekde uprostred jizdy, docetla jsem zpetne i zacatek serie, coz taky o necem vypovida. Historicka literatura je mi relativne blizko, ale jeste radsi mam historickou fantasy a fantasy v soudobych kulisach, obecne tedy pribehy, kde do sebe vsechno zapada. Tenhle pribeh v sobe mel neco zvlastniho, mozna trochu z pohadky, ale jen tolik, aby byl spravne stavnaty, dokonce i poeticky a ne suchy nebo naopak moc okaty. Povedlo se ti ho podat tak, ze jsem s hrdiny soucitila, bala jsem se, kdyz se bali oni. Na druhou stranu tam bylo i koreni vtipu, proste vseho tak akorat na spravny uhersky gulas. Prostredi je taky fajn, je relativne blizko, ale jeste dost daleko na to, aby melo prichut exotiky. Takze mi bylo cti si tu dil co dil udelat vylet ctyri sta let zpatky. =-)


ze dne 22.02.2010, 8:49:08
honzoch: no né, vložím to sem omylem dvakrát a ještě špatně "prostředí nám není nijak vzdálené, ale exotické určitě je"


ze dne 21.02.2010, 22:23:21
honzoch: Moc díky za komentář, zahřál srdce :) jediné, co mě mrzí, že když chce někdo sérii číst, musí se prokousat skrz ten starý začátek, což není zrovna snadné... Takovou fantasy (historickou, v soud.kulisách) jako ty můžu taky, jen jsem od určité doby trochu alergický na hordy skřetů, elfů a trpaslíků, lidé mi bohatě stačí. Ale když tak někdo psát chce, baví ho to a třeba to i skutečně umí... To prostředí jsi popsala správně, ale lehce exotické určitě je. Zkrátka mám radost, že jsme se sešli u posledního dílu :)

Ariadne	21.02.2010, 16:59:49

Sestry Pleškovy jsem nesledovala, přečetla jsem jen tento závěrečný díl.. slovo autora jsem si přečetla se zaujetím, zajímavá rekapitulace vlastní práce, to by mě nenapadlo tohle napsat (nutno dodat, že já sem taky nenapsala román:-)) až začneš s něčím novým, dám si na tebe pozor:-))


ze dne 21.02.2010, 20:10:01
honzoch: Díky za návštěvu, příjemné překvapení. Popravdě si teď dám od nějaké další publikace spíš pauzu, možná sem dám něco menšího, další podobný literární maratón ani připravený nemám :)

Šíma	21.02.2010, 11:06:18

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 20.02.2010, 19:24:34* Která postava mi byla nejsympatičtější? Hm... To není tak jednoduché, po tom všem... Vezmu to popořadě: Koho jsem neměl vyloženě rád? Bystrický pán, ten šlechtic z toho vysokého zámku, který neměl svědomí ani štít tak čistý, jako by měl. Žofie, barončina dcera (pokud se nemýlím ;-)), věčná intrikánka! Také mi dvakrát nepřirostla k srdci, vždy muselo být po jejím... A co se týče jejího bratra (syna baronky), ten je také kapitolou samou pro sebe, i když ten konec si možná nezasloužil - na druhé straně kvůli němu zemřelo mnoho lidi (jenže tehdy nebylo nikde příliš bezpečno). Baronka - stárnoucí žena, možná hledající svůj klid a ztracenou lásku, nebo naopak toužící po nějaké jistotě i muži do lože. Život se s ní nemazlil a uštědřoval ji hodně "krutých" ran. Přestože jde vyloženě o ten lepší "výkvět" šlechty, víceméně jsem k ní necítil žádnou zášť, musela být přeci přísná, jinak by ji lid přerostl přes hlavu, na druhé straně ji ani žárlivost a prchlivost nebyla cizí (což také její dcera zdědila na 1OO procent). Kristián - myslím, že jsem tomuto muži stranil, ale i tato postava se (jako jedna z mnoha) nedožila konce příběhu. Pokud bych se měl přiklánět k postavě mužského pohlaví, která mi byla sympatická, pak on! Určitě se v něm mnohdy odehrávaly přímo "výbušné procesy" a on mnohdy nevěděl, ke které straně se přiklonit. Škoda, že si nemohl vzít... (e-e? Teď mi to vypadlo, Lidku, nebo Zuzku?). No prostě, že mu to nevyšlo s Pleškovic dcerou a musel se oženit s baronkou, ale kdo ví, třeba před tím vymetl kdejakou sukni. Jen ten Osud mu také příliš nepřál... Fandil jsem také otci obou dívek (žen), který byl zabit při té honičce za zbojníky. Stejně tak byla zbytečná smrt jejich bratra Václava, kterého jeho minulost přeci jen dohnala (v podobě těch dvou "vandráků"). Ale možná je na onom pořekadle něco pravdy: "Kdo zaseje vítr, sklidí bouři!" Zuzka a Lidka - dvě sestry, kterým jsem fandil už od samého začátku a které mi hodně přirostly k srdci. Prožily si své a život jim nabídl vše - od lásky až po zklamání, od hojnosti po bídu a utrpení. Ale ustály to a podařilo se jim přežít. Škoda jen, že se jejich osudy nakonec rozdělily, jenže... O to je příběh uvěřitelnější, protože nekončí oním "sladkým koncem" a rozchody k životu patří také... Ještě teď vidím před očima, jak překročili hranici a opustili Moravu, aby se ukryli s otcem kdesi v nějaké staré barabizně před nečasem ) na začátku příběhu. Ale to byly obě dívky ještě takovými "husičkami", kdežto na konci příběhu se mi jeví už mnohem zralejší a zkušenější (i když, jak se to vezme)! ;-) Další postavičky (nejen z Olšice) byly také pěkně a věrohodně vykresleny. A plnily svou roli, jak se jim slušelo a patřilo. Postavy ve tvém příběhu skutečně žily, cítily, myslely a rozhodovaly se! Nechávaly se mnohdy strhnout city, které řídí i naše osudy (láskou, nenávistí, zlostí, nebo zlobou). Tady hodně záleží na charakteru, jak se člověk zachová a mnohé Tvé postavy měly pěkně ten charakter "pěkně pokřivený" a jiné se neměly opravdu za co stydět. Ona různorodost byla prostě "dokonalá"... Je škoda, že příběh skončil. Co se mně týče, nechal bych konec takový jaký je, takový sladkobolný. A já jako čtenář také cítím určitý pocit "ztráty" a ačkoliv si příběh víceméně pamatuju (alespoň mlhavě - byla to pěkná porce), nevidím důvod, proč bych si jej někdy nemohl přečíst znovu, třeba opravdu jako skutečnou knihu a moc bych ti to přál, protože si to toto dílko určitě zaslouží... Ale kdo ví? Tady už záleží jen na píli autora a také trochu toho štěstíčka, které i samotným postavám mnohdy chybělo! Tak a já mizím, protože na jednoduchou otázku jsem se až moc rozpovídal! ;-)))


ze dne 21.02.2010, 20:05:10
honzoch: Páni, to jsem si mohl myslet, že mi Šíma z jednoduché otázky udělá rozbor :) knižní verzi bych jako asi každý zdejší autor bral všemi deseti, ale to ještě delší cesta, než musely holky urazit

Gracian	20.02.2010, 19:34:55

Konec jak má být, není vůbec co dodat. Osudy některých postav jsou krásně uzavřeny, jiné zůstaly napůl otevřené (byl Schiller nakonec dohnán a uloven svou ženou?). Každopádně to byl obrat, který bych neočekával, a to ani v případě Lidky. Čekal jsem, že se usadí někde ve vsi a někoho si vezme, ale takovýhle konec je lepší, není to přece žádná Esmeralda... Také se mi líbí, žes dopsal vysvětlení, jaké pohnutky tě vedly k napsání tohoto románu, popřípadě nějaké informace o postavách. Ještě teď se směju, když si představím jednoho našeho společného známého, jak ho honí ženská s pěti dětma... Doufám, že se na dlouho neodmlčíš, a začneš psát něco dalšího, byť by to měly být jen kratičké povídky. Už se na to moc těším.


ze dne 21.02.2010, 10:17:26
honzoch: Díky za přečtení, řekl jsem si, že natolik osobitá postava jako Schille(a)r musí mít svůj speciální konec :) Kdo ví jak Lidka dopadne, nechávám na čtenáři, aby se domyslel. Pokud bude čtenář uvažovat romanticky, nejspíše jí přisoudí klidný návrat a přijetí, pokud bude uvažovat realisticky, pomyslí si, že to nebude mít vůbec lehké.

Šíma	20.02.2010, 19:24:34

Zdravím, Honzo! ;-) Tak a je to! Poslední věta byla dočtena... Líbilo, jsem rád, že jsem mohl být svědkem dobrodružství rodiny Pleškových. Ano, snad ono slůvko není přehnané, ale obě sestry zažily po čas celého příběhu mnoho hezkých chvil i vyloženě tragických událostí. Příběh se četl takřka sám a s každým novým dílem byl lepší a lepší. Jednou bych třeba i rád držel v ruce knižní (papírovou podobu) Tvého románu (chtěl jsem napsat "historického", ale kdo ví, třeba se v něm najde i ta kapka historie, kdo ví?)! Na práci štoků jsem v této části nehleděl. Byl jsem zvědavý, jak dopadne Zuzka a jak její sestra. Která z nich zůstane a která odejde. Co udělají a jak dopadnou ostatní postavy, zejména pak Szendrei, který možná dostane možnost odčinit své špatné rozhodnutí... Líbí se mi také, že příběh nekončí oním "happyendem", ale tak, jak to v životě bývá. Vždy něco ztratíme a něco nového najdeme, jen kdyby se ty váhy Osudu většinou neklonili k tomu, o co všechno jsme přišli, přestože i to málo, co získáme potěší! Tak a teď jsem se pěkně zamotal ve vlastních myšlenkách. Konec je víceméně otevřený, přestože si nemyslím, že by příběh jakkoliv dál pokračoval. Postavy se prostě vynořily v běhu času a zase v něm zmizely, ale zanechaly za sebou širokou a hlubokou brázdu (stopu), která není zanedbatelná a určitě v každém vnímavém čtenáři něco zanechaly... Protože věřím, že z každého dobrého příběhu zůstane něco v nás! ;-) Takže pro dnešek i za celé dílko Ti dávám jedničku! A děkuji, že jsem měl možnost pročítat tento příběh, který mě vždy unesl mimo můj každodenní stereotyp a já se mohl vždy těšit na každý nový díl... Ale jak se říká, vždy něco starého končí a nového začíná a kdo ví, u čeho se potkáme příště!!! Hezký večer přeji! A také mnoho úspěchů v přepracovávání Tvého románu, a šotky pošli na zmrzlinu, nebo na dovolenou! ;-)


ze dne 21.02.2010, 10:12:46
honzoch: Díky, Šímo, za věrnost celé sérii, jsem samozřejmě potěšen takovým komentářem, zvlášť, když se vším, co jsi napsal mohu souhlasit. Ano, pokračování nebude (nikdy neříkej nikdy, ale rozhodně ho v tuto chvíli neplánuji). Nebylo by to právě veselé čtení, třicetiletá válka je za dveřmi a nevyhla se ani Pováží, spíše naopak. Snad se sejdeme u nějakého textu, ale mám pořád víc nápadů než času a potřebných pramenů. Která postava se ti zdála nejsympatičtější? :)

čuk	20.02.2010, 18:55:28

Vypsaný autor s plastickým stylem se pozná a dobře se čte. Vše už bylo řečeno. U dlouhých textů autoři většinou nenechávají otevřený konec, ale provádějí stručnou rekapitulaci s urychleným spádem času. Až k happy endu, v tomto případě bývá ponechána i určitá hořkost, z níž však není vyloučena naděje. Historický román je mi španělskou vesnicí, zvlášť ve slovenských kontextech. Maně mě však napadá školní Jirásek nebo i některé "vesnické příběhy" z povinné četby. Což značí, že autorův román přežije saspi. Pleškovi?


ze dne 21.02.2010, 10:07:05
honzoch: Díky za publikaci. Jestli autorův román přežije saspi? To je spíš zbožné přání než realita. Popravdě řečeno, Jirásky a spol. jsem četl a čtu spíš dobrovolně :)