obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915350 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39475 příspěvků, 5737 autorů a 390249 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Hory krásné, hory mé aneb Jak se uštvat do be ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 29.09.2006, 14:54  
Další z Povídek od domácího krbu. Tentokrát o tom, co jsme zažili, než nám došlo, že hory nejsou sranda...uf :o)
 

Na horách je nádherně. Čím výše stoupáte, tím méně civilizačních signálů nacházíte.
Jen voňavý hustý les, hřející slunce, překrásný pohled do údolí a minimum lidí. Ti totiž sedí doma u televize nebo v některém ze Shopping parků. Tedy většinou. Na některých českých a moravských kopcích se ale se zvyšující nadmořskou výškou rozšiřují lesní cesty v dálnici, a to včetně stejně hustého provozu. Na vrcholu se pak prodíráte stovkami spoluvyšlapovatelů, chtivých turistických známek. To bývá okamžik, kdy si říkáte, že přecpaný Carrefour by byl klidnějším místem pro nedělní odpoledne s rodinou. Ale naštěstí je většinou poetika kopců, hor a strání zachována v čisté a nedotčené podobě.

Náš první horský výšlap se konal jednoho teplého barevného slunečného zářijového dne a jeho cílem byla zelňačka v hospodě na vrcholu Lysé Hory. (Mějte na paměti, že zdolávat kopec, který není zakončen hospodou, je jako dřít v neděli bez příplatku. Z tohoto důvodu nikdy nelezte na Smrk. Tam nenajdete ani bufet, po kolemjdoucích budete žebrat tatranku a o pivu si můžete nechat jen zdát!) My, coby benjamínci horské turistiky, jsme nastoupili v plátěných teniskách, tričku a v naivním očekávání příjemné procházky. Tak jdem do toho a půl je hotovo. (Zkušenější přátelé, kteří měli Lysou už poněkolikáté za sebou, nás sice varovali, ale kam na nás se strašením.)

Vyšli jsme z Ostravice a měli před sebou osm kilometrů na vrchol. Vyšlápli jsme zvesela, ve složení - já, manžel Tom, dcerky Ivanka a Lucka a brácha Jirka s přítelkyní Katkou.

Nejdřív si začala stěžovat Lucka. Už zhruba po prvním kilometru. Odjakživa bojkotovala každou činnost, kterou si nevybrala sama a dobrovolně. Školou počínaje, úklidem konče. Pamatuji, jak jsme v první třídě řešili stížnost paní učitelky, o kterou se pokoušel hysterický záchvat. Lucka se během vyučovací hodiny posadila ve třídě pod umyvadlo a ignorovala veškeré učitelčiny snahy o získání respektu. Mladičké nezkušené třídní nám bylo opravdu líto. (Pokud by se nejednalo o naši dceru, neváhala bych použít výraz „nevychovaný rozmazlený fakan. Co ti rodiče jsou, proboha zač?“) Představte si, že by měla takových „dárečků“ ve třídě více. Po čase ale, když si náklonnost naší dcery získala, nenašla ve třídě oddanější žačku.

Stoupali jsem za slunečního jasu nahoru, povídali si, zpívali trampské písně a bylo nám fajn. Ivanka byla v pohodě. Odjakživa měla ve zvyku vydržet a neremcat (To až teď, v pubertě, nám to vynahrazuje a to mírou vrchovatou. Taky jste jako rodiče pro své dospívající potomky úplně „mimo a trapní“?) Někdy po čtyřech kilometrech padla poprvé otázka:
„Mami, kdy už tam budeme?“ Jak jistě sami pamatujete, tato dětská věta, s pravidelností opakovaná co tři minuty, dokáže i z největšího kliďase udělat běsnící monstrum s obnaženými nervy. A manžel rozhodně není kliďas.

Po několika dalších hodinách se nám už, už zdálo, že za nadcházející zatáčkou bude vrchol. Měli jsme, jak se říká, dost. (Trasa z Ostravice je nejnáročnější, přes plátěné tenisky jsme cítili každý kamínek i balvan, na který jsme šlápli. Taky kříže po trase, s označením kdo a kdy tam vyčerpáním zahynul, nás celkem deprimovaly. Už jsme si představovali ty epitafy:
„Zde leží XY, blbka, co si myslela, že lodičky jsou vhodná obuv na Lysou“
(Nedělám si srandu, i takové jsou. Švagrová našeho kamaráda takhle slézala Lysou dokonce „zkratkou“. Ne po stoupající a točící se cestě, ale kolmo, rovně nahoru. Daleko se takhle samozřejmě nedostala.)
Byli jsme zhýčkaní, netrénovaní a naprosto vyřízení. Náš vnitřní zrak už viděl orosené pivo a klobásky s křenem. Náš vnitřní zrak už viděl hospodu za zatáčkou. Náš vnitřní zrak už viděl zelňačku a záchody. Náš vnitřní zrak ale bohužel viděl úplně blbě.

Za zatáčkou byla rozlehlá planina, za kterou se rýsoval další kopec a na něm teprve vysílač. Ta hrůza, to zoufalství. Je to jako, když se po hodinách plazení přes poušť, pod pekelně pálícím sluncem, vysušení, s jazykem jako struhadlo a dýchacími cestami pokrytými pískem, dostanete k oáze s křišťálovou ledovou vodou a zjistíte, že je to jen fatamorgána. Že nejste v Praze, ale teprve u Brna. Že se musíte ještě několik hodin dále plazit.

V zoufalství jsem zmobilizovala rezervy, které se objeví, když jste na naprostém dně. Tomu se nedá říct, že jsem chytila „druhý dech“. Tenhle už byl aspoň sedmý. A s hysterickou energií a zvoláním:
„Tak mládeži, jdeme na to, už je to jenom kousek,“ jsem vyrazila vpřed.
Brácha vzal na ramena Lucku, Ivanka statečně šlapala sama a manžel zhrouceně seděl na balvanu a koukal do nádherného údolí na Frýdlant pod námi. Teda, vypadalo to, že se kochá poetickým výhledem. Ve skutečnosti, jak se později přiznal, plakal dovnitř a přemýšlel, kolik může stát přivolaná helikoptéra, a na kterém telefonním čísle se dá objednat. Na nohy ho postavila až svižně procházející sedmdesátiletá paní, která se ještě za chůze stihala rtěnkou líčit a kontrolovat kontury rtů v zrcátku.

Konečně. Zbědované, ploužící se postavy, roztroušené na sto metrech, dofinišovaly do cíle. Vpadli jsme do hospody, vyždímali propocená trika (od té doby si na výšlap bereme vždy suchá náhradní) a zhroutili se za stůl. Nikdy jsem nic lepšího nejedla, než onu silně překyselenou zelňačku. („To kyselo je moc kyselý, ten bramborák je moc bramborovej.“ Pro dokreslení taková Trautenberčí asociace…) Na vrcholu bylo nádherně. Den se nám odměnil čistým a kouzelným výhledem až na v dáli se rýsující Tatry. Máme spoustu povedených fotek, zachycujících různé etapy onoho výstupu, od nadšené, až po téměř pokremační. Dá se říct, že to byl jeden z nezapomenutelných dnů v životě lidském.

Následující noc jsme masírovali svaly zachvácené svalovou horečkou a plánovali si pravidelné návštěvy fit centra a spinningu. Dokonce jsme s nimi i začli, takže onen výkon byl pro nás něco jako šoková terapie, za účelem změny životního stylu.

Lysou jsme si střihli ještě jednou, mezi vánočními svátky. Potkalo mě to štěstí, že Lucka měla ráno teplotu, takže nemohla a já jsem s ní „musela“ zůstat doma. Ani nevíte, jak mi to bylo „líto“. Z vyprávění zbytku rodiny vím, že na vrcholu byla taková vichřice, že to Ivanku odnášelo i na několik metrů a s manželem se neviděli ani na metr. A ráno přitom vycházeli za slunečného čistého zimního dne. Na horách opravdu člověk musí čekat cokoliv.

Další z nezapomenutelných „procházek“ se konala u nás na chatě v Jeseníkách. Trávili jsme víkend s přáteli, užívali si sluníčka, popíjeli vínko, večer u táboráku opékali párky, organizovali dětem bobříka odvahy („Strejdo, uhas tu cigaretu, jinak víme, že tu jsi a nemůžeme se bát.“) a chodili na houby. V neděli jsem plánovala ugrilovat na oběd bezvadně naložená kuřecí stehýnka a krkovičku. Aby nám vyhládlo a lépe nám pak chutnalo, rozhodli jsme se pro krátkou, asi dvouhodinovou procházku, na čtyři kilometry vzdálený hřeben. Vyrazili jsme velmi nalehko, bez přípravy, čtyři dospělí, pět dětí.

Po jednom kilometru začalo pršet. Náhoda tomu chtěla, že jsme zrovna byli u roztomilého lesního posezení, takže jsme strávili následujících dvacet minut slovním fotbalem a hrou „Hádej, kdo jsem“. Pak přestalo pršet a znovu vykouklo příjemné sluníčko. Rozhodli jsme se tedy, jako správní zálesáci, pokračovat. Vyšlápli jsme až na hřeben, kde leží Česká Ves a koukali dolů, na Hynčice a Holčovice. Paráda. Ze čtyř kilometrů už bylo sedm a my se rozhodli, že nepůjdeme zpět stejnou trasou, ale „zkratkou“. (Posléze se mi vybavilo rčení, které charakterizovalo zbytek tůry:
„Půjdeme zkratkou. Je to sice delší, zato horší cesta.“)
Střihli jsme to přes louky a lesy do údolí, kde jsme kdesi v dáli tušili Holčovice. Tušili, neviděli.

Najednou se obloha zatáhla, spustil se liják a chvíli za ním i pravá třeskutá bouřka. (Jak už to tak na horách často bývá.) Byli jsme právě uprostřed louky, s trávou až po pás, a řešili dilema, zda se nechat zasáhnout bleskem pod smrkem, či fungovat jako jasný terč na volném prostranství.) Neměli jsme pláštěnky, náhradní oblečení ani jídlo a pití. (Vždyť jsme jenom tak na hodinku vyběhli. Přece.) Netušili jsme, jestli jsme od civilizace kilometr nebo deset. Nevěděli jsme, zda jsme nezabloudili. Neměli jsme mobily, ani peníze. Jediné, čeho jsme měli hodně, byly děti a narůstající panika. Nakonec jsme si zvolili smrt bleskem pod smrkem. (Tam přece jen nepršelo tak moc) A za zpěvu radostných písní (prší, prší, jen se leje…) jsme přesvědčovali děti i sebe, jak to máme pod kontrolou. Některé děti nám až tak moc nevěřily a daly se do pláče. Tatínci zachraňovali situaci:
„Neboj se Davídku. Tatínek tu bouřku objednal. To je všechno domluvené. Uvidíš, že za pět minut skončí.“
Davídek se tedy na pět minut zklidnil, aby se přesvědčil, jestli to náhodou nebude pravda. Byla. Naštěstí pro nás všechny.

Doběhli jsme do údolí, kde nás prudce zářící slunce zase stihlo vysušit. Tam jsme zjistili, že máme před sebou sedm kilometrů nazpět. Ale tentokrát už po asfaltce.
Míjeli jsme Eldorádo. To je zahrada, na které si pán a před ním jeho otec, už padesát let z betonu tvoří dinosaury, pralidi, Jeníčky a Mařenky, trpaslíky, tyranosaury a medvídky. Jeho zahradu denně navštíví spousta rodičů s dětmi, a když pominu onen neskutečně kýčovitý mišmaš, kde vedle tyranosaura stojí Karkulka, musím říct, že jako koníček je to bezvadné. Klobouk dolů před oním pánem. Někteří predátoři mají až deset metrů a stavěl je několik let.

Po další hodince chůze jsme došli ke pštrosí farmě. Já jsem utrhla hrst trávy a chystala se pštrosa nakrmit. Hned, když se ke mně začal blížit, jsem pochopila, že jeho rozměry jsou poněkud větší, než se mi z dálky zdálo. A když zastavil přede mnou, už měl najednou tři metry. Trávu jsem tedy pustila na zem a dost poodstoupila. Zřejmě jsem se mu zalíbila, protože roztáhl svá obrovská křídla a začal tančit namlouvací tanec. Dělal vlny krkem i křídly a celek vypadal jako Michael Jackson v dobách své nejlepší taneční choreografie. Čekala jsem, kdy se chytí za rozkrok a vystřelí boky vpřed. Naštěstí až tak daleko nezašel. Byl to slušný pštros. Možná ho hlavně upoutala má červená mikina. Asi tato barva není dráždivá jen pro býky. Chtělo se mi zvolat:
„Teda to je pták, pánové. Co? To koukáte.“
Takhle mě balil asi pět minut a poznav, že z toho nic nebude, vrátil se ke svým samicím. Která ženská ale může říct, že jí zatančil pštros?

K „obědu“ na chatu jsme se doplížili v pět odpoledne a zhroutili se na trávu. Děti nám uvařily kafe, ohřály polévku ze sáčku a nalévaly víno. Až jsme procitli, na oplátku jsme ugrilovali maso a rozdělali jim táborák. Následovalo hromadné lepení puchýřů a masáže ztuhlých lýtek. Prostě další zážitek na celý život.

Ze všech našich výšlapů, musím říct, že asi nejpříjemnější byl Praděd. Vyjdete z Karlovy Studánky, což jsou překrásné lázně. Ty jsou mimo jiné proslavené filmem S tebou mě baví svět. (Pamatujete scénu, kdy Pepa - Pavel Nový - prchá z hotelového pokoje své ženy -Zdeny Studénkové? – Tak to je tam.) Jdete údolím Bílé Opavice, které ještě donedávna bylo velmi krásné a romantické. Před rokem však bohužel zaúřadoval hurikán a jako sirky polámal hektary a hektary svahů, porostlých smrky. Takže teď je to spíš překážková dráha. Trasa na vrchol je zhruba devítikilometrová, ale stoupání je pozvolné, takže opravdu příjemná procházka. Když dojdete zpět dolů, jste ještě schopni mluvit a fungovat.

Takže přátelé, dostali jsme rozum, poučili se z chyb a dnes už víme, že náhradní tričko, ponožky, kvalitní větrovka, minerálka, zásoba jídla, peníze, nabitý mobil a pořádné trekingové boty jsou nutností, pokud nechceme, aby jednoho krásného dne přibyl na Lysé další kříž s nápisem:
„ Byli blbí, vyšlápli si v říjnu v žabkách a topu a našli je, až slezl sníh.“


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 23.08.2007, 11:22:59 Odpovědět 
   Ja hory miluji, stravila jsem na nich detstvi a stale se snazim vyjet do hor jak to jen de. Pred par dny jsem se vratila z dovolene v Lake District, kde jsme si s pritelem vysli na 20 km vyslap, zvladli jsme to za 6 hodin a mame nadherne fotky. Hory v Britanii jsou velmi rozdilne od tech nasich - jsou to spis vysoke kopce a nejsou na nich zadne stromy, jen ovce a zdi postavene z kamenu, ktere vedou az na vrchol, ale maji svou divokou krasu a nevypocitatelne pocasi. Jdete si tak po hrebeni a opalujete se v teplem slunci, kdyz tu najednou vkrocite do mraku, nevidite si ani na ruku pred sebou a zritite se ze strmeho kopce az do reky na dne udoli (nebo v lepsim pripade se vydate spatnym smerem a jelikoz ty jejich hory vypadaji vsechny stejne, nezjistite to dokud neslezete dolu) Nastesti (nebo diky nasim skvelym horolezeckym schopnostem) jsme se neztratili a vyslap si opravdu uzili.

Hodne zdaru pri pristich vyslapech i naslednym popisem ;o)
 Milan Březina 02.10.2006, 14:45:59 Odpovědět 
   Úsměvné, pravdivé...

Já osobně doporučuji Roháče - to je výzva pro pravé horaly. Na jejich vrcholcích jsme prošli takovým peklem, že byly i chvíle, kdy slabší členové výpravy zesláblí a prokřehlí volali do noci medvěda, s prosbou ať přijde a sežere je.
 ze dne 02.10.2006, 15:34:03  
   Vlaďka: Ó, jak chápu. A na nás nepřišel ani vlk, aby zkrátil naše utrpení (a to je jich v Beskydech dost). Díky Milane za hodnocení :O)
 Vlaďka 02.10.2006, 10:08:16 Odpovědět 
   Děkuji. Jsem ráda, že nejenom nás to tak dodělalo :o)
 Adrastea 29.09.2006, 14:54:14 Odpovědět 
   Dobývání Lysé má naše rodina také za sebou. A moc se neliší od toho, co je popsané tady. :))

Jinak přemýšlím, co bych k tomu ještě dodala... A krom "perfektní jako vždy" mě nenapadá vůbec nic.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Archivář
Yarrod
Osudová cesta
Altegrita
Zimní noc
Jan Václav Znojemský
obr
obr obr obr
obr

Pinochio II.
6thSun
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr