|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Ples příšer - 1.kapitola ::
 Lizz |
publikováno: 27.02.2010, 15:30
|
| Ehm... Co k tomu říct? Prostě takový pokus o fantasmagořinu :D Ze začátku je to divný, později ještě divnější, ale ten začátek je takový.. nevím... Tím začátkem myslím tak prvních šest, sedm kapitol, aby bylo jasno :D Jestli tam zůstaly nějaké chyby, tak to se omlouvám.. Snaha zbavit se jich byla:D No a to je tak zatím asi vše... Jenom pro jistotu... Protože moje úvody... No, stačí se kouknout ke mě na blog (kde je mimochodem tahle povídka taky... cca 28 kapitol, zatím :D) a myslím, že to není potřeba víc komentovat... Z mojí strany. Z vaší budu za komenty jenom ráda:D Aspoň se dozvím, jak moc divný to je :D |
| |
|
|
21.června,2008
"Adri?" ozvala se z kuchyně mamka. Docela by mě zajímalo, co mi zase může chtít. Zákon schválnosti. Jako kdybych si zrovna teď nesedla ke knížce. No, nevadí. Jen tak mimochodem, aby bylo jasno Adri není moje celé jméno. To je jenom zkratka. Od Adriany. Ovšem na celé svoje jméno jsem značně alergická.
"Hm?" zabručela jsem a jenom nerada zvedla oči od knížky.
"Dojdeš nakoupit?" přestože to bylo formulované jako otázka odpověď "ne" se nebrala jako správná. A ani "počkej dočtu kapitolu" to nebylo. K mojí smůle.
"Jasně." Nerada jsem souhlasila (ale co mi zbývá?), zvedla jsem se a cestou do kuchyně vzala z peřináče igelitku.
"Co mám vzít?" posadila jsem se na opěrku křesla.
"Slez dolů." Málem jsem zapomněla, jak je na to mamka háklivá. Ale tohle doopravdy nebylo schválně. Prostě jsem si jenom sedla. Radši jsem se sesula do křesla. Dostala jsem seznam, peníze a mohla jít. Zatím to vypadá jako obyčejný den v normální rodině, že?
A většina dní taková opravdu je. Jenže většina nestačí. Byla bych šťastná, kdyby takové dny byly všechny. Bohužel přát si, je to jediné, co asi tak můžu. Abych přešla k tomu, proč je šest dní každého roku jiných než ten zbytek. Chodí mě navštěvovat Stín. Nejsem z jeho návštěv nadšená, ale neumím se jim ani vyhnout. Před Stínem se nedá schovat - naneštěstí pro mě. Nejspíš si teď říkáte, že šest dní není tolik. Sice máte pravdu, ale já z něj mám přímo posvátnou hrůzu. Nějak ve mě dokáže vyvolat ty nejhorší vzpomínky. I ty, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Takže nějaké zapomíná na krušné chvíle mého života naprosto nepřipadá v úvahu. Ani kdybych chtěla. Navíc jsem potom vždycky tak strašně unavená. Skoro jak by bez sebemenší špetky energie. Nejspíš bych už měla být po všech těch letech zvyklá. Pravda je, že se těch dní, kdy má Stín přijít bojím rok od roku víc. Slunovraty, Vánoce a moje narozeniny. Šla jsem zabraná do svých myšlenek, takže se ani není čemu divit, že jsem do někoho vrazila. Do někoho trochu víc naštvaného. Jenom nevím, jestli byl naštvaný už předtím nebo ho vytočil až fakt, že jsem nekoukala na cestu. Jenže to on asi taky ne. Jinak se přece mohl uhnout...
"Nemůžeš dávat pozor?!"
"Promiň a nápodobně." Pokusila jsem se o úsměv, který mi brzy ztuhnul na rtech. Vzduch se za jeho zády začal tetelit. Kolikátého dneska je?! Začala se mě zmocňovat panika. Vytáhla jsem mobil. 21. června. Ztuhla jsem šokem. Jak jsem mohla zapomenout? Jak??
"Sakra!" zaklel téměř neslyšitelně ten chlapec, kterého jsem tak trochu srazila. Díval se stejným směrem jako já. Bylo by možné, že by… Ne. Blbost. A pak se všechno přestalo hýbat. Moment, to není normální. Voda přestala téct, ptáci ztuhnuli uprostřed pohybu a auta i lidé na tom byli dost podobně. A k mému úžasu strnul i Stín. Zmateně jsem zamrkala a pohled otočila na toho cizího kluka, co zjevně taky nebude tak docela normální. Proč mi to ani už nepřijde divné?
"Kdo jsi?" zeptala jsem se a vzápětí mi došlo, že jsem měla být zticha. Holt, trochu delší vedení. Naši asi byli bohatí. Trhnul sebou a zmateně se na mě podíval.
"Neměla bys…" zarazil se a než jsem stihla couvnout sáhl pro přívěsek na mém krku. "Odkud to máš?" Udělala jsme krok dozadu. Nevěděla jsem kdo nebo co je, ale tohle zastavení času bude jistě jeho dílo.
Aby bylo jasno... Stín byl do té doby jediná nadpřirozená bytost, kterou jsem potkala a nedalo se říct, že bych s ním měla nějaké dobré zkušenosti. Takže jsem - jenom pro jistotu - nevěřila ani tomu klukovi. Ať si je třeba král trpaslíků. I když na to je moc vysoký.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se znovu. Opravdu smysluplná konverzace, jen co je pravda. Pohledem jsem zabrousila ke Stínu. Najednou mi nepřišel tak děsivý. Vím, že to byla pitomost, ale přešla jsem k němu blíž
"Co děláš? Pojď zpátky!" Sice jsem se na něj ohlédla, ale přesto jsem udělal krok blíž ke Stínu. Nevím, co mě to popadlo, ale asi jsem se zbláznila. Nebo aspoň je to jedno z nejpřijatelnějších vysvětlení. "Pojď zpátky, hned!" Možná to bylo něco v jeho hlase, možná se jenom rozum vrátil ze svého krátkého výletu, ze kterého mi mimochodem neposlal ani pohled. Nevím. Každopádně jsem poslechla a zacouvala zpátky. "Zbláznila ses?!" Dost možná. Ale nechápu, co hned vyšiluje. Navíc Stín se teď stejně nemůže hýbat. "Co kdyby…" a začala přednáška.
Otráveně jsem protočila oči. Po pěti minutách strašně nudného monologu se věci daly konečně zase do pohybu. Zmlkl docela rychle. Čekala jsem, že se Stín přiblíží, ale on místo toho zmizel. To mě trocu překvapilo. Vlastně spíš šokovalo. Bylo to poprvé co jen tak odešel. Poprvé po deseti letech.
"Jak jsi to udělal?"
"Jak jsem udělal co?" No to si dělá srandu ne? Nebo snad zastavuje čas pokaždé, když se mu zachce?
"To s tím Stínem a časem." Objasnila jsem možná trochu hlasitěji, než bylo nutné. Samozřejmě jenom pro případ, že by nedoslýchal.
"Ztiš se, prosím." Ok. Takže slyší dobře. Zavrtěla jsem hlavou. Ale ne proto, že bych nesouhlasila. Jenom toho bylo zkrátka moc.
"Takže… Kdo jsi?" tuhle otázku už prostě musel čekat. Přece jenom jsem se ptala už dvakrát. Chvíli mlčky stál a pak si dal vlasy za ucho. Překvapeně jsem se prudce nadechla. Bezva. Potřebuju cvokaře. "Elf?" vydechla jsem nervózně a podvědomě opět o krok ucouvla. Všiml si toho a zarazil se.
"Elf," přisvědčil a pak ještě dodal. "Já ti nic neudělám." Proč mu nevěřím? "Ale měla bys být opatrná…" zamyslel se. Skoro jako by dumal nad tím, kolik mi toho může říct. Nakonec nic dalšího nedodal a já taky mlčela. Radši. Nic mi neudělá, ale mám být opatrná? A proč asi? Z následujícího kolemjdoucího se stane sedmihlavá saň a sežere mě před zraky všech? To těžko. Jediný podezřelý je tu on.
V kapse mi zavibroval mobil. Zvuky jsem měla vypnuté ještě ze školy. Vytáhla jsme to. Mamka - blikalo na displeji.
"No?" zeptala jsem se, i když jsem už tušila co bude následovat. Kde zase lítáš? Jak dlouho budu ještě na ten nákup čekat? Nebo něco podobného. Ostatně jako obvykle.
"Prosím tě kup ještě mlíko. Dík."
"Jo, jasně. Ahoj." Zavěsila jsem. Takže přece jenom zastavil čas. Zvědavě se na mě podíval, zavrtěla jsem hlavou. Do toho mu nic není. A i kdyby bylo, stejně bych mu to neřekla.
"Musím jít. Nashledanou nikdy více." Ušklíbla jsem se. Když šok pominul začínala se vracet moje "dobrá a příjemná" stránka. Radši jsem se otočila a došla do obchodu. Naštěstí pro něj nešel za mnou. I když ono vlastně nebyl důvod, proč by měl. Nebo aspoň já o něm tehdy nevěděla. Nevím, jestli to tak bylo lepší. Ale nejspíš ano. Ono asi vůbec nejlepší by bylo, kdybych ho nikdy nepotkala.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
