obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915728 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39863 příspěvků, 5817 autorů a 392663 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Vina lásky VII. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vina lásky
 autor Velvet tears publikováno: 26.02.2010, 8:02  
Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím?
 

Nastal večer, noc, ráno. Stále sedím u telefonu. Celou noc jsem nespala. Vzdala jsem to už po hodině a radši šla čekat na sestřin hovor z nemocnice. Všímám si světla vycházejícího z Petrova pokoje. Vzpomínám na dnešní den. Nepromluvili jsme spolu jediné slovo. Vystačili jsme si s nutnými frázemi typu: Nepotřebuješ s něčím pomoct? Půjdu se umýt. Dobrou.
Jako by vše, co jsme spolu prožili, zmizelo v nenávratnu. Zůstala jen obrovská propast plnící se minutu po minutě. Napjatá atmosféra nebere konce. Na hovor z nemocnice čekáme jako na smilování. Stále nic. Sedmá, osmá, devátá, desátá, jedenáctá, půlnoc, první, drhá, třetí, čtvrtá, pátá. Čas se vleče. Tato noc je zatím mou nejdelší nocí v životě. Víme o své přítomnosti. Víme o svých myšlenkách a pocitech. Něco nám však brání se k sobě přiblížit a postavit se problémům čelem.
Konečně zvoní vytoužený telefon. Ihned se vydáváme na cestu. Spěcháme nemocničními chodbami. Míříme rovnou do Lukášova pokoje. Zastavuje nás sestra:
„Pojďte ještě na chvíli k panu doktorovi. Nejdříve vám vysvětlí situaci,“ zatarasí nám rukou cestu a nažene nás jako ovečky k doktorovi. Poté odejde a nechá nás s ním o samotě.
„Pan Staněk už je mimo nebezpečí,“ vydechneme naráz úlevou.
Doktor pokračuje :
„Vyskytl se však problém, který nikdo nemohl předpovídat. Poškodila se pravá hemisféra mozku a pacient ochrnul na celou levou část těla. Provádíme vyšetření, abychom zjistili o poškození více. Přesnější výsledky vám můžu sdělit až zítra, zatím toho moc nevíme,“ mlčky posloucháme a kýváme hlavou na souhlas.
Jsme chromeni. Ani jeden z nás nečekal, že by se mohl Lukášův stav vyvinout špatně. Představovali jsme si, že se vzbudí a vše se dá do pořádku. Ochrnutí. Jak s ním dokáže žít? Miluje sport. Cyklistika, plavání, posilování. Své životní lásky (kromě mě). A teď se jich bude muset vzdát. I jeho práce závisí na dobré kondici. Pracuje u policie, kde potřebuje být fit.
Vše se mi jevilo naráz, bez varování. Obraz střídal obraz. Lukáš na posteli. Sleduje svůj oblíbený tenis v televizi a fandí hráčům. Vidím, jak je nešťastný a jak touží hrát s nimi. Může být život takhle krutý? Vzít Lukášovi i jeho druhou životní lásku? Přemýšlím a mé oči stále pozorují jen jeden bod. Nevnímám, co vidím. Jsem zcela ponořena ve své mysli.
Když už mě žádné výjevy nepronásledují, zvednu hlavu a rozhlédnu se. Stále sedíme v doktorově kanceláři. Čeká na naši reakci. Když pohlédnu na Petra, nachází se ve stejném transu, v jakém jsem byla ještě nedávno já. Místností panuje ticho. Čekám, až se vzpamatuje. Přes svůj rozmazaný pohled pozoruji, jak se mu oči pomalu zalévají. Dává průchod emocím. Informace o Lukášově ochrnutí ho zasáhne jako šíp do srdce. Neudrží slzy v očích a rozpláče se. Poprvé ho vidím slabého a zlomeného. Vůbec poprvé vidím plakat muže. Nezazlívám mu to. Naopak mě zarazí jeho citlivost. Jelikož ani jeden z nás nemá kapesník, nabídne se doktor:
„Vím, že je to pro vás těžké, ale teď musíte být silní. Lukáš vás bude potřebovat! Oba. Aby se co nejdříve uzdravil, bude potřebovat spoustu lásky a podpory. Osušte si slzy a vzchopte se,“ podává nám kapesníky a pozoruje naše citové výlevy.
„Děkuju,“ zamumlám.
Natáhnu se přes doktorův stůl pro kapesník. Vážím si jeho pozornosti. Slyším děkovat i Petra. Oba hlasitě smrkáme a pokoušíme se zastavit proud slz. Doktor má pravdu. Lukáš nás potřebuje.
Se zarudlýma očima se zvedáme z pohovky a následujeme doktora dveřmi. Stal se naším vůdcem. Posloucháme ho na slovo a doufáme, že ví, co dělat. Po cestě chodbou se připravujeme na obraz, jež uvidíme v pokoji. Obrníme se neviditelným štítem, který má za úkol nepropustit žádné emoce. Mlčky kráčíme chodbou zabraní jen ve svých myšlenkách. Doktor vchází první. Se sklopenýma očima ho následujeme. Nedokážeme se podívat pravdě čelem. Bojíme se pohledu, který uvidíme. Odhodlám se a svůj zrak upřu na nemocniční postel s tělem. Nehybná postava se mi zdá povědomá, ale jako by jí něco chybělo. Přistupuji blíž a podívám se mu do očí. Nepoznávám ho. Jakoby se díval skrz mě. Ačkoli pátrám důkladně, nevidím jedinou stopu po původní osobnosti. Lukáš se vytratil. Na posteli leží zkroucené tělo s nepřítomným pohledem. Pokouším se ho chytit za pravou ruku. Reaguje stisknutím. Stisk na mě působí rozporuplnými pocity. Jakoby mi chtěl něco sdělit, ale nemůže. Ústa nevykazují sebemenší známku pohybu. Hlava mu padá na pravou stranu, protože levý krční sval není dostatečně silný, aby udržel její váhu. Pod dekou krčí pravou nohu a snaží se ji rozcvičit. Levá nehybně leží. Z druhé strany mezitím přistoupil Petr. Pozoruji Lukášovu reakci. Snaží se otočit, aby na Petra lépe viděl, ale jeho postižení mu nedovoluje jakýkoli pohyb. Na stisk levé ruky reaguje pouze trhavými mikroskopickými pohyby připomínající křeče. Snaží se dát svému příteli najevo, že vnímá. Nemůže. Z jeho výrazu vyčtu, že od první chvíle nenávidí svou bezmocnost. Při pokusu o pohyb se čelo svraští a vytvoří se vrásky. Celý výraz doprovází rozzlobený pohled. Snažíme se komunikovat. Vyprávíme o domovu a o celosvětových zprávách. Dodáváme mu odvahu:
„Musíš se uzdravit, abys mohl zase hrát tenis a jezdit na kole.“
Hltá každé naše slovo. Při zmínce o sportu se zamračí. Jakmile řekneme něco vtipného, usměje se. Jednáme s ním jako s malým. Komunikuje s námi pomocí výrazů ve tváři.
Jednou přijdu do nemocnice s dlouhými třpytivými náušnicemi. Když se k němu přiblížím, natáhne zvědavě ruku. Osahává si je. Sundám jednu z ucha a položím mu ji do dlaně. Zcela ho svým gestem zaujmu. Nedokáže pochopit, čím se pojí jednotlivé dílky. Snaží se je rozpojit. Když zatahá moc silně, natáhnu se k němu a vytrhnu mu ji z ruky. Zamračí se. Odmítá komunikovat. Vzala jsem mu jeho hračku a to se nedělá.
Do nemocnice dojíždíme každý den. Trávíme s Lukášem celá odpoledne. Pokoušíme se ho krmit. Odmítá. Odmítá i pít. Když už se nám podaří do úst vpravit nějaké to sousto, převaluje ho ze strany na stranu a nechce ho spolknout. V domnění, že by mohla pomoci masáž krku mu třu oblast hrtanu. Výsledky se stále nedostavují. Výživu mu vpravují infuzí. Zatím.
Pomalu hubne a ztrácí se nám před očima. Z jeho svalů zbyla plandavá kůže. Ploché bříško by mu mohla závidět i nejhubenější modelka.
Jakmile jsme odjeli toho dne, kdy jsme se dozvěděli o Lukášově ochrnutí z nemocnice domů, Petr si začal balit. Odstěhoval se a našel si práci. Oběma se ulevilo. Už se nemusíme jeden druhému vyhýbat. Domlouváme se po telefonu na návštěvách v nemocnici. Snažíme se trávit s Lukášem co nejvíce času a zároveň se spolu nesetkávat u jeho lože. Naše hovory postrádají jakékoli emoce. Sdělujeme si fakta a držíme si odstup.
Vydělávám jen poskromnu. Pomalu mi dochází našetřené zásoby určené na koupi nového rodinného auta. Rozhodnu se najít si brigádu. Pracuji jako prodavačka u pokladny supermarketu. Dlouhá denní směna mi dává zapomenout na Lukášův obličej plný smutku a trápení. Stále se ale nevzdávám naděje na uzdravení. Ta mě opustí až při jednom červnovém telefonátu z nemocnice:
„Váš manžel zkolaboval. Budeme ho nuceni okamžitě operovat a vpravit mu do žaludku sondu, kterou mu budeme uměle dodávat potravu,“oznamuje mi udýchaný hlas jedné ze zdravotních sestřiček.
„Děkuji, hned tam budu,“ hodím na sebe nejdostupnější oblečení a nasednu do auta.
Poslední dobou se o sebe vůbec nestarám. Nestíhám se ani pořádně najíst, takže vypadám jako anorektička. Nosím staré, oprané oblečení koupené za všemožné slevy. Nemohu si dovolit koupit cokoli nezlevněného, nebo dokonce značkového. Občas se u mě staví táta, aby mi předal peníze, utěšil mě a navařil. Stydím se, že mi musí připravovat jídlo, ale sama nemám sílu. Jsem fyzicky i emocionálně vyčerpaná. Pracuji od rána do včera, abych zaplatila stále se kupící dluhy a Lukášovu léčbu. Peníze mi posílá i Petr, on sám má však málo.
Při řazení hledám mobil a vytáčím Petrovo číslo. Sděluji mu potřebné informace. Nedávám pozor na cestu. Na přechodu se náhle objeví stará babička. Nevšimnu si jí. Brzdím a snažím se auto strhnout stranou. Pak už si nic nepamatuji.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amater 26.02.2010, 9:31:43 Odpovědět 
   Nevím, proč mě napadlo, že neměl uzavřenou pojistku. Hmm. Přesto mi tady chybí já nevím, ale výčitky svědomí?
Nakonec jsem rejpal promiń, ale nevím, jak se snaží jednou rukou rozpojit naušnici. Mol by ji sevřít - ne, to nedokážu si představit, jedině by to musel být zvláštní náušnice.
Ještě máš tu otce, který pomáhá, ale co matka? Spíš bych čekala, že zasáhne matka, ale je pravda, že některé díly jsem nečetla. Možná ji nemá.
 Amater 26.02.2010, 9:27:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 26.02.2010, 8:01:05

   Čuku prosím tě, co je to vis major? Slyším poprvé a promiň, že otravují.
 ze dne 26.02.2010, 14:53:47  
   čuk: domnívám se: nejaký denefinovaný zásah, vyšší síla
 čuk 26.02.2010, 8:01:05 Odpovědět 
   Psáno dost kultivovaně a psychologicky věrně. Některé formulace malinko drhnou. Ničení vztahů vpádem tragedie bývá dost oblíbeným posunem děje. Unik z něho je o to těžší- většinou nastává vláčení člověka a jeho obranné znecitlivování
Originální řešení situace bude velice obtížné - pokud nezasáhne vis major (tady se nám vpližuje).Próza se pořád drží na hraně balancu, i když se blíží pádu do ženské sentimentality a chlapské bezmoci.
obraz jež? podívat pravdě čelem? mikroskopickými pohyby?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
tester42
(28.11.2020, 19:21)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
ZAKÁZANÁ SVOBOD...
Bello vitae
Poslední z majá...
Stanislav Klín
Nejtěžší je vyd...
Ashlley
obr
obr obr obr
obr

Lakmé
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr