|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (49. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.02.2010, 14:23
|
| *** |
| |
|
|
Na zpáteční cestě
Sluneční paprsky se prodíraly korunami stromů, ptáci dováděli jako by se nic nestalo, my jsme mlčky stály kousek od Ronyho mrtvoly a dívaly se za Frederikem, ve vzduchu zvláštní napětí.
„No,“ ozvala se Corita, „taky už půjdu.“
„Kam bys chodila?!“ zděsila se Kaileen.
„Moje poslání tady skončilo a vy si vystačíte samy.“
„Máme přece společnou cestu,“ připomněla jsem.
„Měla bych spěchat a Kaileen potřebuje pár dní odpočívat...“
„Nesmysl,“ skočila jí do řeči a zatvářila se pohoršeně.
„Přesně tak, těch pár dní už tě nevytrhne,“ přizvukovala jsem.
„Nevytrhne?“
„Zvykneš si,“ zasmála se Kaileen a došla si pro svou dýku. Obě čekaly, že i já se shýbnu pro tu svou, ale moc se mi do toho nechtělo. „Vsadím se, že bys byla ráda, kdybych ti ji podala,“ odtušila.
„No…“
„Jenom si ji vem sama. To máš za to, žes ji pustila.“
„Když můj voják přišel o dýku,“ začala Corita.
„Odzbrojila jsem ho, to je něco jiného,“ nenechala jsem ji domluvit.
„Tím hůř. Byla´s pro něj nepřítel a přesto dopustil, abys ho připravila o zbraň.“
„Tolik cavyků kolem jedné mrtvoly,“ zatvářila se Kaileen kysele a jala se vytrhnout dýku z Ronyho hlavy. „Na, očistíš si to snad sama.“
„Dík.“
„Abychom to dořešily,“ znova se ujala slova, „odjedeme hned, tady nás stejně nic nedrží.“
„Pochybuji, že zvládneš dlouho cestovat,“ namítla Corita.
„Zvládnu,“ zašklebila se Kaileen. „Nemůžeme tu zůstat, možná nás budou chtít chytit. Lany si určitě ráda pustí pusu na špacír.“
„Nezdá se, že bys o ní smýšlela právě hezky,“ nadhodila.
„Už o ní nechci nic slyšet,“ zavrčela Kaileen a vyčítavě se na mě podívala.
Hrála si na tvrďáka, ale nevyšlo jí to. Nejen že litovala, že Lany nechala jít, ani nedokázala skrýt slabost. Narat jí mohla pomáhat sebevíc, přesto bolesti zad i žeber zůstaly.
„Zastavíme,“ navrhla. „Necháme odpočinout koně, jedeme už dlouho.“
„Dlouho? Ten les není nijak zvlášť rozlehlý,“ podivila se Corita.
„Bolí tě něco?“ dovtípila jsem se.
„Ne,“ odsekla.
„Ale přestávku na jídlo bych brala, vždyť jsme ani nesnídaly,“ naznačila jsem.
„Jak jinak,“ zasmála se Corita.
„Kvůli koním se nezastavilo,“ zabrblala Kaileen.
„Zastaví se kvůli hladu, vždyť to vyjde nastejno. Na lovu Darta nepotřebuješ, může odpočívat,“ reagovala Corita podrážděně.
„Na lovu?“
„Vždycky lovíš ty,“ zarazila se. „Něco tě bolí? Mám tě vystřídat?“
„Ne,“ odmítla Kaileen. „Akorát bych ráda věděla, co zatím budete dělat vy dvě.“
„Cvičit. Naučím Lee něco nového, pak si to proti sobě můžete vyzkoušet,“ navrhla Corita se záhadným úsměvem.
„To víš, já budu dělat všechno. Když mám lovit, nebudu ještě cvičit, to je tvoje starost.“
„A já peču,“ dobrovolně jsem se ujala funkce, která na mě zbyla.
„Aby nám z toho něco zůstalo,“ rýpla si Kaileen.
„Proč by nemělo?“
„Znám to tvoje ujídání,“ připomněla takový neškodný zlozvyk.
„Přece musím poznat, jestli už je to dost opečené.“
„Já vím,“ přikývla, „a než to poznáš, bývá půl večeře pryč.“
„To abys už šla,“ popíchla ji Corita, „a cestou se zastavila pro nějaké ovoce, kdyby náhodou.“
„Jsem lovec, ne sběračka lesních plodů,“ urazila se, seskočila z koně a popadla provaz. „Utábořte se, kde chcete, najdu si vás,“ prohodila a odešla.
„A máme půl dne volno,“ pronesla Corita.
„Volno?“ Ona a zahálet?
„Potřebuje si odpočinout,“ vysvětlovala, „až pak půjde na lov a bude vyžadovat zásluhy za to, že vůbec něco chytila. My se konečně můžeme trochu prospat, ale nejdřív jí vyrobíme nosítka, nebo tímto tempem nedojedeme do Pealu ani za čtvrt roku.“
Zaskočila mě, ale hlavně mě zajímalo, jak chce dostat Kaileen na nosítka a ještě k tomu zařídit, aby ji Dart táhl, když miláček nesnášel postroj.
Nebyl problém obětovat kožešinu a s pomocí nemalých větví vyrobit lehátko. Dýku i provaz jsme měly, akorát jsem si ho musela rozplést na menší pramínky, abych z kožešiny neudělala jednu velkou díru.
„Kořeny rostlin, které už bys dávno měla znát, se dají využít ke stejným účelům,“ nadnesla Corita.
„To je nápad!“ Na nic tak úžasného bych sama nepřišla. „Nejprve se budu dřít, abych je vytáhla ze země a nakonec se to stejně přetrhne, Kaileen spadne a já si to odskáču. No, to určitě.“
„Dělej, jak myslíš.“
Zcela nečekaně se Corita vyhnula jakékoliv práci, pouze mě dirigovala, chodila kolem a upozorňovala, co mám špatně. Jediné povzbudivé slovo bylo: „Zaber!“ když jsem se snažila ulomit vyhovující větev.
„Já mám svou část práce skoro hotovou, ale co se Darta týká, tak s ním se rozčilovat nebudu. Nějak si to tam přivaž,“ oznámila jsem.
„Já jsem to vymyslela, ty pracuješ,“ dál se rozvalovala na zemi, užívala si slunečních paprsků, v koutku úst stéblo trávy. Ona z toho teplého dne aspoň něco měla, zatímco já...
„Rozděl a panuj,“ povzdechla jsem si.
„Říkala jsi něco?“
„Kaileen na tom stejně nebude chtít ležet.“
„Ty ji tam dostaneš,“ mávla rukou.
„Zas já?“
„A já snad?!“ nadzvedla se. „Všechno budu dělat já,“ rozčilovala se a zahodila stéblo.
„Že by ses zrovna dnes obzvlášť předřela, to se nedá tvrdit.“
„Nezkoumej, co kdo dělá nebo nedělá a radši dones vodu. Takové horko...“
„Hlavně že ses vyložila na slunko,“ docházela mi trpělivost.
„Nepleteš si mě s Kaileen?!“
„Nepletu, protože ona by jenom tak neležela. Buď pracujeme obě nebo žádná.“
„Proto je tvojí družkou ona a ne já,“ ukončila, zase si lehla a zavřela oči.
„Naštěstí.“
„Jenom nepovídej,“ usmála se provokativně. „Vsadím se, že mám přednosti, které Kaileen chybí.“
„No a co, nemůžeme být všechny stejné.“
„Ale, mládě se nám urazilo.“
Byla bych jí na to mládě příznačně odpověděla, ale bylo mi jasné, že bych to určitě nerozchodila. Rozhodně bylo lepší, když klidně ležela, ruce za hlavou, černé vlasy rozprostřené kolem, viditelné přednosti vystaveny slunci (a nejen jemu) se mírně pohybovaly, když se smála. Radši jsem jí podala vodu, aby už dala pokoj.
Když se Kaileen vrátila, můj výrobek její pozornosti neušel a zřejmě tušila, co se po ní bude chtít. Obě jsme čekaly, co na to řekne, kupodivu se však zdržela veškerých poznámek. Corita dobře věděla, že po dobrém Kaileen na lehátko nedostane, a tak to opět zařídila po svém – hodila to na mě. Pořád přítelkyni popichovala, jak je bezbranná, jak ji určitě všechno bolí a že by v tom stavu nezvítězila ani nade mnou.
Ješitné ego porazilo rozum, ale Kaileen neporazila mě, a tak se stalo, že k bolavým zádům a žebrům jí přibyla ještě pochroumaná noha, což ukončilo jakýkoliv její vzdor.
„Upozorňuji vás, že jste spolu naposledy zůstaly samy,“ nadávala. „Jak dlouho vám trvalo, než jste tu blbost vymyslely?“
„Vymyšlené to měla hned, ale já jsem se s tím pachtila jakou dobu,“ prozradila jsem, jak to doopravdy bylo, načež se Corita zašklebila a mlčky mě označila za žalobníčka.
„Ty mi vždycky všechno tak ochotně povyprávíš,“ zasmála se Kaileen a podívala se na královnu: „Lee není dobrý spojenec, ráda povídá.“
„Vidím, ale zřejmě jsou témata, kterým se vyhýbá.“
„Nepojedeme dál?“ přerušila jsem je.
„Teď? Za pár hodin bude tma,“ namítla Kaileen, očividně se jí nechtělo vstávat.
„Co když nás začne někdo honit? Ty jsi teď marod…“
„Jsem odpočatá, ještě něco snesu, když bude třeba. Máš najednou nějak naspěch,“ vytušila.
„Zřejmě by se ráda něčemu vyhnula, že Lee?“ zamrkala Corita. „Ovšem povídat bychom si mohly i při cestování, stejně tomu neujdeš.“
„Tak si povídejte,“ zvedla jsem se, „brzy se vrátím.“
Nešla jsem daleko od tábora, přesto mi les připadal najednou jakýsi jiný, plný cizích zvuků. Dravci? Kořist? Nebo snad zvěř hledající partnery k páření? Občasné zavrčení mohlo patřit také Narat, vždyť nezmizela, možná se potuluje někde kolem a čeká, až padne noc. Rozhlédla jsem se po vysokých stromech, teprve smích Kaileen a Cority mě vrátil do reality, raději jsem se vydala k nim. Můj příchod ukončil zábavnou debatu, takže asi mluvily o mně, a to jsem nepotřebovala slyšet.
Obklopila nás tma a pojednou i tíživé ticho. Přiložila jsem do ohně a lehla si, Kaileen upřeně hleděla na Coritu.
„Mám odejít?“ nabídla královna.
„Ne, proč?“ reagovala Kaileen nechápavě, načež Corita jen pokrčila rameny a tázavě se na ni zadívala, protože i jí bylo jasné, že má Kaileen něco na srdci, když ji neustále sledovala. „Tobě ... Tobě to nevadí?“ zeptala se Kaileen váhavě a podívala se při tom na mě.
„Ne, nevadí,“ odpověděla Corita, jako by jí nebylo jasné, proč se Kaileen ptá. „Přesto bych byla ráda, kdybyste...“
„... Se přede mnou zdržely důvěrností,“ dořekla jsem.
„Taky za tebe dokončuje věty?“ zašklebila se Corita.
„Zvykneš si,“ usmála se Kaileen.
Druhý den jsme se vydaly dál. Kaileen se na lehátku zpočátku moc nelíbilo, brzy si však zvykla na výhody marodění, nechala se obskakovat a nejvíc mi vadilo, jak pořád mudrovala a radila, když jsme s Coritou cvičily. Vždy, když jsem se poroučela k zemi, provázela mě její hláška: „Padáš!“
Ve shánění jídla jsme se s Coritou střídaly, což ovšem znamenalo, že kterákoliv z nás se vrátila z lovu, čekala ji nějaká zlomyslnost. Zdálo se mi, že má Kaileen až moc času na vymýšlení kdejakých blbostí, což vygradovalo, když mi jedné noci svázala nohy a pak mě s Coritou vzbudily.
„Lee!“ třásla se mnou Kaileen. „Rychle vstávej! Honem!“
Sotva jsem vyskočila, hned jsem byla zas na zemi, zatímco ty dvě se mohly potrhat smíchy, a tak jsem si neodpustila, abych Kaileen aspoň něco nevrátila. Stejně jsem jí byla dlužna za ten převlek žebračky.
Nařízla jsem vázání, s kterým jsem si původně dala tolik práce. Pak zbývalo jet tak, abych měla Kaileen na očích a počkat si, až provázky neudrží její váhu. Kaileen si moji pozornost vyložila po svém a navrhla, zda se nechci proběhnout, prý mě to potom přejde.
„Jenom tě kontroluju, kdyby náhodou,“ představila jsem si, jak spadne.
„To je od tebe milé,“ usmívala se a dál vegetila s rukama za hlavou, nataženýma nohama a provokativním úsměvem.
Kdyby se trochu zavrtěla, mohlo se moje přání splnit dřív, ale ani tak jsme daleko nedojely, když lehátko najelo na nějakou nerovnost. Kaileen nadskočila, vyvalila oči, kožešina ji neudržela a vzápětí se madam ocitla na zemi, zatímco Dart dál klidně šlapal. Pravda, musel trochu zabrat, aby zpod Kaileen vytáhl cíp kožešiny, na který spadla, ale nijak zvlášť ho to nevzrušilo.
„Ujelo ti to,“ neodpustila jsem si, zatímco Kaileen se hrabala v prachu a nadávala.
Snažila se zachytit kožešiny, aby jí Dart s lehátkem neujel, vzápětí však přišla na to, že bude rozumnější zavolat na něj a zastavit ho.
„Co tam děláš?“ smála se jí Corita.
„Kdo to vázal?!“ rozčilovala se a hned se obrátila na mě. „To nemůžeš udělat nic pořádně?!“
„Můžu, ale nesmí se to pak naříznout,“ odpověděla jsem neohroženě.
„No počkej!“ vyjela, v tu ránu bylo po legraci, a tak jsem radši kopla Gira do slabin.
Neváhala, odřízla provaz, kterým jsme nosítka přivázaly k Dartovi, naskočila na jeho hřbet a vydala se za mnou. Původně jsem chtěla s Girem jenom kousek popojet, ale kousek se změnil v honičku.
Dart udolal Gira, Kaileen udolala mě. Strhla mě ze sedla a následné laškování jasně vyhrála.
„Máš štěstí, že s námi jede Corita, jinak bych tě rychle vycvičila, ty drzé štěně.“
„Mám štěstí, že s námi jede Corita, jinak by ses ještě čtrnáct dní válela na lehátku.“
„Ty si nedáš říct?!“
„Ráda vidím,“ ozvala se královna, „že jsi zdráva, Kaileen.“
„Hm,“ pokývala hlavou a pustila mě, „chytré, ale uvědom si, že odteď tě budu zase cvičit já,“ zašklebila se.
To mě nenapadlo, a tak jsem si znovu užila vyčerpávající trénink. Jelikož Coritě bylo úplně jedno, s kým se spikne, hezky si to s Kaileen rozdělily. Nejprve mě Kaileen honila, abych zesílila, pak se odebrala na lov a nastoupila Corita se svým poněkud záškodnickým stylem boje a proti ní jsem měla zlepšovat techniku.
Narat se o nás nestarala, ostatní bohové si nás také nevšímali, konečně jsme byly jenom my tři bez zbytečných intrik, jen těch zlomyslností mohlo být míň. Na druhou stranu – kdo by s nimi vydržel, kdyby byly pořád vážné?
K hraničnímu průsmyku jsme dorazily bez větších potíží, ovšem pak nastal problém. Corita u sebe neměla dost peněz, aby mohla zaplatit za všechny a my jsme svoje peníze minuly cestou.
„Nedá se nic dělat, jednu tu musíme nechat,“ ušklíbla se Kaileen a podívala se přitom na mě. „Královna do Pealu musí a já jsem v boji lepší než ty, rozhodně jí budu platnější.“
„V boji si vystačím, Kaileen, Lee by mi mohla být užitečnější jinak,“ mrkla Corita.
„Tím spíš tady necháme tu nejmenší,“ odsekla.
„A mě se nikdo nezeptá nebo co?“ ozvala jsem se. „Já tu sama nebudu.“
„Nikoho tu nenechám,“ zvážněla Corita.
Překvapilo mě, že obětovala svého hnědáka. Vojáci hlídající průsmyk nejprve odmítli vyměnit průchod jedné z nás za koně, ale když královna přihodila i postroj, nakonec svolili.
Bez peněz, pouze se dvěma koňmi jsme projížděly Pealem. Rozsáhlou divočinou, nekonečnými lány polí, nikým neobdělávanými částmi země zarostlými vlčím mákem a všemožným plevelem. Vesnice jsme míjely, stejně jsme tam nemohly zůstat, když jsme neměly čím zaplatit a Corita nemínila všem vykládat, že je navštívila královna. Gira jsem nechala jí, Dart se musel smířit s tím, že poveze i mě, což se mu zpočátku moc nelíbilo, ale Kaileen mu to rychle vysvětlila.
Zdálo se, že nás nic nemůže překvapit, že je všechno, jak má být, dokonce i Corita vypadala spokojeně. Ráda bych zůstala s Kaileen sama, ovšem vyměnit její náklonnost za přízeň královny byl celkem přijatelný ústupek. Byla by taktně odešla, kdybychom o to stály, ale nechtěly jsme, aby se cítila přebytečná a stejně jako já, ani Kaileen nijak nenaznačila, že by jí ta téměř nepřetržitá přítomnost Cority vadila.
„Co kdybychom se trochu zdržely?“ navrhla vladařka.
„Kam chceš jet?“ ohlédla se Kaileen.
„Jen pozdravit staré známé, když už jedeme téměř okolo jejich vesnice.“
„Nám je to jedno, nikam nespěcháme,“ odpověděla za obě, a tak Corita změnila směr jízdy a vedla nás.
Dorazily jsme k vesnici, jejíž nezvykle velké území bylo označeno dřevěnými cedulemi. Sice jsem to neuměla přečíst, ale dobře jsem věděla, že to není obyčejná vesnice, jiné osady takto označeny nebyly.
„Tam já nejedu, ani náhodou!“ ohradila se Kaileen a zastavila Darta.
„Kaileen...“ chtěla ji přemluvit.
„Ne, v žádném případě,“ divoce zavrtěla hlavou a seskočila. „Jeď s ní, Lee, a dej na ni pozor. Počkám na vás.“
„Jestli tě tu někdo uvidí,“ naznačila Corita.
„Neuvidí,“ skočila jí do řeči, pohladila Darta a odsunula mu z řas pramen hřívy.
„Se mnou bys byla bezpečnější, Kaileen,“ domlouvala jí.
„Proč nechceš jet?“ dožadovala jsem se vysvětlení.
„To je vesnice Gosaa, tam já nevkročím,“ zvláštně se zadívala na seskupení malých, zřejmě chudých domků.
„A my tam máme jet samy? Kdo ví, co je napadne, až nás uvidí,“ namítla jsem.
„Neměly byste tam jezdit. Kdybych jela s vámi, bylo by to ještě horší. Co asi udělají, když uvidí, jak se opovrhovaná královna přátelí s Lonshi?“
Tak surová věta. Všechny jsme to viděly stejně, to ano, ovšem jen Kaileen v sobě našla sílu vyslovit to nahlas přesně tak, jak to doopravdy bylo.
„Neudělají nic,“ vzpamatovala se Corita a Giro přešlápl. „Vždy jsme byli věrní vládci, i oni budou. Žádné z vás neublíží, pokud budete se mnou,“ řekla s jistotou, vzápětí se na Kaileen zahleděla tak, jak jsem to u ní nikdy neviděla. „Kaileen, já tam musím.“
Těžko říct, co se v Kaileen dělo. Dart vyžadoval pozornost, a tak ho k sobě přitiskla a hladila ho. Ptáci bezstarostně cvrlikali a předváděli slunci svoje letecké dovednosti, když se Kaileen rozhodovala. Podívala se na mě, na Coritu, znova na mě – ten úšklebek jsem poznala. Zase měla být moje vina, že se rozhodla pro něco, co původně neměla v plánu.
„Tak dobře,“ souhlasila a nasedla za mě.
„Kaileen,“ oslovila ji Corita a vděčně se na ni zadívala.
„Já vím,“ přikývla otráveně a pobídla koně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
