|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Komedianti ::
|
| |
|
|
Strhaný krysí tváře, co rozdávaj radost a smích. Rozvrzaný sedačky, rezavý řetězy, který je z posledních sil držej na svý dráze, ocelový špice a cukrová vata. Jednookej Cyril, hrbatej medvědář Ota, kulhavej veterán Gustav a stará rašple Božena se svejma sladkostma. Banda budižkničemů bez talentu. Komedianti. Od vesnice k vesnici jako tlupa potulnejch cikánů.
Po pár dnech dětskýho veselí se ta špinavá karavana zase zvedla a vydala se o dům dál. Ani pes po nich už neštěkl, drobci byli unudění a dospělí byli rádi, že se ti špinaví neřádi konečně uráčili vytratit z jejich klidu a pohodlí.
V čele jel samozvanej vůdce smečky jednookej Cyril. Vychrtlej až na kost stejně jako dvě ubohý herky tahající vobrovskej zdobenej vůz s naloženým kolotočem. Kolonu uzavíral hrbáč Ota, kterýho doprovázel ťapkající medvěd přivázanej na krátkým vodítku. Věru, nebyl to příjemnej pohled. Je to jenom náhoda, že zrovna tito lidé přinášej prckům okamžiky blaha a potěšení, zatímco uhlazení noblesní pánové v oblecích a hábitech znamenaj trápení, bolest, okamžiky ponížení a studu? Co faráři dštící oheň a sýru, učitelé, felčaři se svejma udělátkama, co sami vznešení rodičové? Co nabízí oni kromě nudy a nekonečný práce? K čemu jsou poučky, jež svým nekonečným omýláním a opakováním již dávno ztratily na významu?
Vozy se přehouply přes kopec. Medvědář se ještě otočil, aby se naposled pokochal pohledem na malebnou obec. Bylo jasný, že do tohodle kraje už nezavítaj hezky dlouho. Od vesnice se blížila silueta. Chlapec. Ota se zastavil a zvědavě čekal, co má ten hoch na srdci. Za necelou minutu se dočkal.
„Chci s vámi!“ křičel synek celej udýchanej.
„Cože chceš?“
„Chci se k vám přidat!“
„Mazej za mámou, smrade,“ odsekl Ota.
„Jsem sirotek, nemám nikoho!“ nenechal se odbýt kluk. Mohlo mu bejt dvanáct třináct. Ota se nechal ještě chvíli přemlouvat a pak kluka drapnul za tenkou ruku a dotáhl ho k Cyrilovi. Nikdo tomu nevěnoval ani nejmenší pozornost, jako by se něco podobnýho stávalo denodenně.
„Chce bejt komediant,“ řekl Ota.
„Tak proč se nepřidá k nám?“ nechápal Cyril. Oči měl zarudlý a těžký. Slova pomalu převaloval na jazyku. Očividně měl trochu popito.
„To právě chce.“
„Může se ho ujmout třeba Gustav. Má ve voze spoustu místa.“
„Měl by se spíš vrátit domů.“
„Todle je jeho rozhodnutí,“ řekl vůdce smečky. Ota se s ním dohadoval, ale nakonec nad tím mávl rukou.
„Jak se vlastně jmenuješ, kluku?“ zeptal se Ota později.
„Jonáš.“
K večeru se kolona utábořila na palouku. Jonáš seděl mezi ostatníma u ohniště a užíval si novýho života. Gustav popíjel z lahve a tupě koukal do dálky. Byl to zvyk ještě ze světový vojny, podvědomě střežil obrys krajiny. Všichni ostatní čučeli do země, na vlastní haksny nebo přinejlepším do ohně. Nebyla to zrovna nejveselejší společnost, ale Jonáš si jejich ubohost ani neuvědomoval.
Cyril nechal kolovat demižon silnýho vína a malej Jonáš si po krátkým rozmýšlení taky dopřál pár loků. Nic necítil jenom nakyslou chuť, ale když se pak zvedl, aby si odskočil, celej svět se zatočil, rozmazal a zvláčněl. Hoch zavrávoral, ale nakonec to ustál. Dělal že nic a po pár minutách se raději šel uvelebit do Gustova vozu, kde si ustlal v klubku starejch hader. Usínal nejmíň hodinu, palouk se vlnil a pohupoval, někdo občas promluvil a dřevo v ohni občas zapraskalo, někdo se zasmál, ale nebyl to veselej smích. A nakonec se Jonáš přece jenom propadl do milosrdný náruče spánku.
Druhej den ráno se nepokračovalo v putování, jak malej Jonáš předpokládal. „Máme zásoby chlastu a jídla,“ vysvětloval Gustav. „Zůstanem tu utáboření a trochu se pomějem. Vyrazíme zítra.“
Jonáš odhrnul plachtu. Ota spokojeně odfukoval u doutnajícího ohniště a ve druhým voze nejspíš pobýval Cyril s Božkou.
„Medvědář je divnej patron,“ řekl Gustav. „Vyhejbá se lidem, přespává pod širákem. Přísahámbohu, že si s tím svým chlupáčem povídá a hraje jako s vlastním synkem. Našel ho jako mládě opuštěný někde v lese, ujal se ho a toulal se s ním pak po okolí. Kradl slepice a pytlačil. Je to dobrej chlapík, ale tak trochu bručoun, nepouští si lidi k tělu.“ Vypadalo to, že krátká řeč Gustu unavila. Znovu padl do svýho pelechu a blaženě odpočíval.
Jonáš se opatrně přiblížil k mosazný truhle v rohu a začal ji prozkoumávat. Pootevřel víko, vevnitř bylo jenom pár krámů, ale pozornost upoutala čouhající rukojeť. Jonáš ji popad. Jednalo se o starej zaprášenej revolver. „Sebral sem ho mrtvýmu oficírovi,“ promluvil Gusta. Jonáš se hlasu polekal a zbraň mu upadla, jak celej zjančil. Uklidnil se, když si uvědomil, že vysloužilýho vojáka drzý jednání nikterak nerozházelo. Gusta klidně pokračoval: „Dávka z kulometu toho důstojníka vodhodila přímo do mýho zákopu. Revolver pořád svíral v dlani, byl by hřích, si ho nevzít, no ne?“ řekl. Pak se Gusta pomalu otočil na druhej bok. „Vostatní chlapi si brali teda dost divnější suvenýry,“ šeptal si už pro sebe.
Jonáš se ještě převaloval, ale nakonec to nevydržel a vyšel ven. Venku se usadil na pařezu a pozoroval spícího Otu. Ležel v klubíčku a připomínal víc divoký zvíře než lidskou bytost. Funěl a jeho bachor se pravidelně nadouval. Nalezl svůj vnitřní klid za cenu odproštění se od stovky let budovanýho člověčenství. Pudy zvítězily nad tím, co může z pravěkýho úhlu pohledu připadat nepřirozený a nepochopitelný.
Večer se nad ohništěm opýkal stáhnutej zajíc. Božka točila klikou, aby se osmahl hezky rovnoměrně, taky ho polejvala červeným vínem, ale to se ví, že šetřila, jak mohla. Jednookej Cyril popíjel už od oběda, takže není divu, že to přepísk. Teď už jenom seděl na zemi, zádama se opíral o kolo voprejskanýho vozu a vrněl jako kotě. Ota byl jako obvykle trochu stranou. Medvěd hopkal kolem něj, byl hravej a čilej, jak to tak v ranným mládí bejvá. Gusta ležel natáhnutej u ohně a nahříval si bolavý klouby a záda.
Za slabou hodinku zbyla ze zajíce jenom hromádka kostiček a zas koloval ten děsivej demižon. Jonáš neodmítl, ale pití jenom předstíral. Včerejší zkušenost mu prozatím bohatě stačila. Božka se usadila po Cyrilově boku a dožadovala se pozornosti. Lýsala se jak prašivej pes. Cyril ji objal, zaryl svoje kostnatý mastný prsty do měkkejch faldíků, měl toho plný ruce.
„Na jaře to pak všecko roztálo,“ blekotal opilej Gusta. Tupě vejral do dálky a nejspíš si ani neuvědomoval, že je ve společnosti dalších lidí. „Ten jejich útok nebyl zrovna dobře naplánovanej, mrtvý těla zapadly sněhem. Naše, jejich...“ Nahnul si z flašky. „Na jaře to pak roztálo. Slunce do toho pralo... Ještě teď se mi chce blít, když si vzpomenu na ten smrad!“ vřískal. Divoce se rozhlížel kolem sebe. Jeho zrak se zastavil na Jonášovi. „Proč zrovna s náma?“ ptal se toho vyděšenýho kluka. „Proč s náma? Copak kolem neprojíždí nějakej blbej cirkus nebo kramáři? Co tě to napadlo chtít táhnout zrovna s náma, pitomče blbá?“ Pak se odvrátil a zas jenom tupě zíral do prázdnoty lesa. „To hnusný slunko do toho pralo celý dny.“ Nikdo si jeho řečí nevšímal, podobný výlevy byly patrně na denním pořádku. Jednookej Cyril se rozparádil a vášnivě se přisál na Božčiny masitý rty. „Nateklo to do děr a zákopů,“ brblal Gusta. „Někde toho bylo až po kotníky... někteří kluci to zkoušeli vykýblovat pryč... na jaře...“ Božka potichu zavzdychala a její bohatý křivky se třásly.
Druhej den se vozy daly do pohybu. Kolona mířila k nejbližší vesnici. Byl to pustej kraj, nikde ani živáčka. Kromě jednoho nebo dvou odlehlejch statků a polorozpadlýho kostelíku plnýho starejch nemocnejch žebráků bylo všude prázdno. Putování trvalo několik dnů. Jonáš byl ztracenej. Ještě donedávna to mohl brát jako dobrodružnej vejlet, ale teď už by netrefil domů.
Když se na dohled objevila vesnice, stmívalo se. Nemělo smysl přijet za tmy a zbytečně způsobovat rozruch. Všichni s sebou práskli do pelechů, po náročným putování spali jako zabití. Všichni kromě Oty. Ten se vydal na menší procházku po okolí. K chalupám to byl ještě dobrej kilometr, ale kolem byly řídce roztroušený další příbytky. Drobný statky a hospodářství.
Ota procházel kolem jednoho z domků. Ze zvyku našlapoval potichu a vyhejbal se větvičkám a podobnejm nástrahám. Když se doplížil až k plotu, zbytečně nepřemýšlel a přehoupl se na druhou stranu. Rozhodl se zavzpomínat si na starý časy. Doťapkal až ke kurníku a nakoukl dovnitř. Zalitoval, že s sebou nemá svůj plátěnej pytel, takhle mohl unýst pouhý dva kusy drůbeže. Odmalička pohrdal těma tupýma stvořeníma, co den zabijou rejpáním se v hnoji a přecházením sem a tam.
Natáhnul se dovnitř a hmatal po nejbližším opeřenci, když se prudce otevřely vchodový dveře do domu. Ota se přikrčil a snažil se bejt neviditelnej.
„Co tu chcete?“ ozval se ženskej hlas. Ota si trochu oddechl, odpadla možnost, že by dostal natlučeno. „Kdo jste?“
„Jmenuju se Ota,“ vstal a oprášil si kalhoty.
„Co tu chcete?“
„Kradu slepice. Přijel jsem s komediantama. Táboříme kousek odsud.“
„Hmm... Proč jste se prostě nezeptal? Beztak mám víc jídla, než sama dokážu spořádat,“ řekla ženská.
„To má bejt pozvání?“
„Mohlo by. Podle hlasu nejste žádnej ničema. Budu vám prostě věřit.“ Ota následoval ženu dovnitř. Na stole ležela lampa a osvětlovala strohou místnost. „Nevypadáte jako tulák,“ prohlásila žena. „Šacovala bych vás na hajnýho nebo tak něco.“
„Bejval jsem pytlák,“ usmál se Ota a konečně si prohlýdl její tvář. Nebyla krásná ani nějakým způsobem vyjímečná, ale přesto byla velice příjemná na pohled. Jako nevýraznej obrázek, kterej působí zvlášt uklidňujícím dojmem narozdíl od křiklavejch novot, ze kterejch jenom pálej oči.
„Pytlák? Tak to jsem nebyla daleko od pravdy,“ uculila se.
„Našel jsem v lese opuštěný medvědí mládě. Dočista odsouzený k smrti hladem, jak tam tak leželo. Ujal sem se ho a po nějaký době jsem potkal partu komediantů. Přemluvili mě a teď táhnu s nima,“ vysvětlil Ota. „Jste sama?“ změnil téma.
„Už to tak vypadá,“ vstala a zmizela ve vedlejší místnosti. Vrátila se s pečivem a kusem špeku. „Poslužte si.“
Ota se u slečny Anny zdržel asi hodinku. Klábosili spolu jako dva staří známí, ti dva si rozhodně padli do noty. „Jak dlouho budete poblíž?“ zeptala se pak při loučení.
„Jenom pár dnů.“
„Nezapomeňte se znovu stavit.“
„Nebojte se, Anno,“ usmál se Ota lišácky a zmizel ve tmě.
Druhej den se celej ten cirkus rozjel. Na plácku uprostřed vesnice se objevil rezavej kolotoč. Gusta vrhal nože, Božka prodávala vatu a tureckej med, Ota se pral s medvědem, strkal mu ruce do tlamy a tahal ho za kožich. Malej Jonáš pobíhal z jednoho místa na druhý a dělal, co bylo zrovna třeba. Nosil vodu, vybíral vstupný u jednotlivejch atrakcí, vyřvával různý hesla a podobně.
Večer pak Ota nezapomněl navštívit svou novou známou a ve vesnici se pak objevil až druhej den ráno. Jenom zářil, tváře měl růžovoučký a plný jak dvě panenský jablíčka. Cyrilovi se pochlubil plánem zůstat na statku se slečnou Annou, nepokračovat dál v putování.
Když se setmělo, Cyril s Božkou se vypařili do hospody, zatímco Gusta s Jonášem zůstali hlídat u vozů. Ota se tak trochu zabydloval u Anny, přenesl si na statek těch pár věcí, co s sebou vláčel, a nezapomněl ani svýho chlupáče, kterýho uvázal před stavením;.
Cyril nasával přímo u pultu, vyzvídal. „Anna? Co je zač?“ ptal se.
„Místní blázen, čarodějnice“ odpovídal hostinský. „Žije sama, ve vesnici se ukáže jednou možná tak dvakrát do měsíce. Nakoupí si zásoby a zase zmizí, v kostele se neobjeví, co je rok dlouhej. Nikdo ji pořádně nezná, bůhví, co asi celý dny sama dělá. Musí něco skrejvat, no ne? Nikdo čestnej a poctivej přece nepotřebuje tolik soukromí. V tom jejim baráku se nedějou čistý věci, za to dám hlavu do ohně, už dávno jsme ji odsud měli vyhnat, je to neštěstí pro celej kraj.“
Gusta ležel nataženej na lůžku. Jonáš usrkával horkej čaj, hrnek svíral v obou dlaních.
„Stejská se mi po našich,“ špitl Jonáš. Gusta byl duchem jinde, takže nebylo divu, že trvalo hezkejch pár vteřin, než si plně uvědomil, co že to z kluka vypadlo.
„Po vašich?“ divil se Gusta. „Neříkal jsi, že seš sirotek? Žes rodiče ani nepoznal?“
„No... Chtěl jsem, abyste mě vzali mezi sebe. Řekl bych tehdy cokoliv.“
„Kdy vodsud vodtáhnete,“ pokřikoval po Cyrilovi jeden ze štamgastů. Obličej měl celej zarudlej vztekem a vypitým rumem. „Moc se tu neusazujte, nejsme zvědaví na podobný existence. Todle je slušný místo, žádnej bordel, to si pamatujte.“
Druhej den byl nejvyšší čas pro odjezd. Bylo to ještě trochu smutnější putování než obvykle. Ota se fakt trhnul a jakkoliv velkej mrzout a nelida to byl, jeho nepřítomnost prostě zabolela. Nehledě na to, že čipernej medvěd dokázal přilákat celý davy zvědavejch lidiček.
Večer se dvojice vozů usadila na dalším palouku. Kolikátá mýtina to už byla? Cyril s Božkou si dopřáli červenýho vína a brzo spali jako zabití. Blížila se třetí hodina a jenom Gusta nemohl zamhouřit oči. Jeho tělo odpočívalo na lůžku, zatímco mysl poletovala v čase. Přelítala klubka ostnatejch drátů, hluboký krátery, kovový ostny a trny, opevněný zákopy a hlavně kulometů.
Gustav se zvednul, opatrně přešel k truhle a chvíli se v ní přehraboval, než nahmatal rukojeť. Pak vyšel ven, našlapoval při tom lehce jako kočka, aby nevzbudil kluka. Ale ten spokojeně odfukoval a tvářil se sladce jak marcipánovej andílek, ačkoliv před necelejma dvěma hodinama sám plakal smutkem a stezkem po rodině.
Gusta zamířil přímo do temnýho lesíku, ušel asi kilometr, než usoudil, že výstřel už nikoho z přátel nevzbudí. Mrzelo ho, že nenechal vzkaz nebo něco podobnýho. Takhle ho budou hledat bůhvíkde. Gustav si kleknul před obrovskej dub, ten strom moh mít snad stovku let. Jeho větve se složitě klikatily a objímaly noční oblohu.
Přiložil si hlaveň ke spánku a počítal vteřiny ticha. Tep se zrychlil a ruce se roztřásly. Gusta zaúpěl a vyvrátil hlavu dozadu, pozoroval zářicí hvězdy a měsíc. Nebyl přímo úplněk, ale k dokonalý kulatosti nezbývalo mnoho. Po pár dalších okamžicích Gusta věděl, že spoušť nezmáčkne. Najednou věděl docela jasně, co musí udělat.
Zvednul se, zbraň odhodil pryč a podél svejch stop v blátě se vrátil. Zapřahl svůj vůz i se spícím Jonášem vevnitř a vyrazil zpátky. Zpátky tam, kde pro kluka začalo celý to mizerný dobrodružství nasáklý chlastem a bídou, falešný ve svym třpytu a zdánlivý volnosti a svobodě. Domů.
„Táhněte pryč!“ vzbudil jednoho dne Otu rozlobenej hlas. „Vypadněte vodsaď!“ ozval se druhej. Po chvíli se přidal i třetí a čtvrtej mužskej. Ota se vypletl z Annina objetí a vyskočil k oknu. Stál jich tam celej hlouček, jeden jako druhej. Zlo, závist a zloba v lidský podobě. Okenní tabulkou proletěl kámen, střepy dopadly na podlahu a několik se jich i šikovně zapíchlo do dřevěnejch prken. Anna se už taky probrala do krutý skutečnosti.
Ota plakal, když viděl svýho chundelatýho přitele ubitýho a zkrvavenýho venku v trávě. Ten medvěd se neměl jak bránit. Nejspíš by to ani neuměl. Možná nechtěl, byl to prostě dobrák. Anna Otu chytla za ruku a táhla ho pryč, věděla, že nezbejvalo moc a dopadli by stejně jako chlupáč. Táhla Otu pryč, daleko od lidskejch zrůd a od jejich nesmyslný krutosti. Kamkoliv, hlavně pryč od lidí, zahrabat se do sebe. Pryč.
konec
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
