|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: 3. kapitola - Nezvaný host ::
 Miky |
publikováno: 13.03.2010, 20:18
|
|
| |
|
|
Stříbrné, všem v obci dobře známé auto projelo návsí a zastavilo se u menšího domku na okraji prostranství. Nemít tolik věcí, nad kterými mohla a vlastně musela přemýšlet, Martina by okamžitě vystoupila. Zůstala však ještě chvíli sedět; rozepnula bezpečnostní pás a zhluboka se nadechla – ve vzduchu bylo cítit babí léto tak silně, jako by snad jeho vůně byla z celého světa svezena na jediné místo a vypuštěna Martině přímo pod nos.
Konce léta bývají v Orlí hoře vždy nádherné.
Několik místních obyvatel sedících na zahrádce hospody si auto prohlíželo se zvláštním zájmem; Martina se odhodlala a po několika okamžicích konečně vystoupila. Venku bylo horko, rozepnula si knoflík dobře padnoucího saka a zamířila k nízkému domu nalepenému ke třem schodům vedoucím nahoru k zámku.
„Martino!“ zavolal mužský hlas, než stihla zazvonit. Otočila se a s úsměvem pohlédla na Michala, který právě vyšel z budovy obecního úřadu na druhé straně návsi. „Ahoj,“ políbil ji na tvář a chytil za pas. „Tak jak to šlo?“
„No, asi jako výslech. Vzpomínalo se těžce a mluvilo o tom ještě hůř, ale myslím, že to Jirka zvládl dobře.“
„A jak jsi to zvládla ty?“
Zadíval se jí do jasně modrých očí; v naoranžovělém slunečním svitu mu připadaly ještě krásnější než obvykle.
„Heh, já?“ usmála se Martina, za pozvednutými koutky úst však Michal znovu viděl tu plačící malou holčičku. „Zvládla jsem to dobře. Musím jim být oporou, někým, na koho se můžou spolehnout.“
„Ale taky musíš myslet na sebe, na své pocity.“
„Moje pocity jsou teď až na druhém místě. Teď nemůžu být ta, co trpí, protože se mi zdá, že s Jirkou není něco v pořádku.“
„On se z toho dostane, uvidíš.“
„Bojím se, že z tohodle ne. Nechce to na sobě dát znát, ale všechno ho to trápí víc, než si možná on sám myslí.“
„Pamatuj, co jsem ti jednou řekl – nemysli za ostatní. Nemůžeš vědět, co cítí nebo co ho trápí, dokud ti to sám neřekne. Tím jen přenášíš jeho starosti na sebe.“
„Ale copak můžu nemyset na pocity někoho, kdo mi zachránil život?“
„Chápu, že se mu cítíš zavázána. A je to úplně jasné, každý by se tak cítil. Ale věř mi; až přijde ta správná chvíle, řekne ti, jaké pocity z toho všeho má. Nesmíš na něj naléhat.“
„Já na něj přece nenaléhám. Ale vypustit z hlavy to taky nemůžu. Co jsi vlastně dělal na radnici?“ změnila Martina téma.
„Byl jsem pozdravit uklízečky a taky se trochu povyptávat.“
„Na Reneu?“
„Tak nějak na všechny.“
Martina několik okamžiků hleděla do země. Pak pohled znovu zvedla a nadhodila otázku: „Nechce se náhodou místa starostky vzdát?“
„Jo, normální člověk by to po tom všem asi udělal. Ale nic takového se zatím nechystá.“
„Co je tohle za člověka? Před třemi měsíci jí tady zemřel bratr a ona se dělá, jakoby nic. Všichni ji tady nenávidí, ale ona se drží zuby nehty. To jí to není aspoň trochu nepříjemné?“
„Martinko… pusť ji z hlavy. Nemysli za ostatní a za ni už vůbec ne. Nestojí ti za to.“
Jirka se pomalým krokem došoural ke dveřím do bytu; z jeho oblečení stékala voda na linoleum a vytvářela na něm lesklé plochy. Neměl chuť se z vany zvednout, neměl chuť vůbec na nic, ale ve chvíli, kdy uslyšel zaklepání na dveře, ho přepadla pro něj tak typická zvědavost.
Neobtěžoval se podívat kukátkem ven, okamžitě dveře otevřel a v dalším okamžiku zalitoval, že to udělal. V první chvíli chtěl promluvit první, jeho hlasivky však vypověděly službu.
„Je mamka doma?“ zeptal se taťka bez jakéhokoli pozdravu či snad věty ‚Proč jsi mokrý?‘.
„Není,“ vydral ze sebe Jirka po několika okamžicích, které se zdály jako věčnost. Koukali na sebe do té doby, než Jirka pohledem uhnul, protože měl pocit, jako by ho taťka tím svým doslova probodával.
Co tu vlastně chceš, ty zatracený parchante?
„Potřebuješ něco?“ zeptal se Jirka, když mu začínalo ticho připadat obzvlášť podivné a trapné.
Z oblečení znovu spadlo několik kapek.
Kap, kap.
„Řekni mamce, ať mi zavolá, chci se domluvit kvůli Ondry.“
Zavolej si jí sám, copak má čas se zaobírat tebou? Má svých starostí dost…
„Dobře.“
Vážně žádná otázka, proč jsem celý mokrý?
„Tak ahoj,“ vyhrkl Jirka zatímco rychle zavíral dveře.
Byl pryč; mezi ním a Jirkou stála překážka, která dávala Jirkovi pocit bezpečí, který tolik potřeboval. ‚Ohledně Ondry…‘ přehrávalo se mu v havě pořád. To už mu opravdu nestojím ani za hloupou otázku ‚Jak se máš?‘
Proboha, vzpamatuj se! Řekl jsi mu, že ho nenávidíš, tak proč chceš, aby s tebou mluvil? Neříkal jsi snad, že je ti to nepříjemné a že už ho nikdy nechceš vidět a že je ten nejhorší člověk na světě a že bys byl radši, kdyby byl mrtvý a že…
Jirka se sesunul po dveřích na podlahu a vůbec nevnímal, že je mokrá – jeho oblečení bylo vodou nasáklé, takže to vůbec nepoznal. Rukou si prohrábl vlasy a kdesi v hrudníku mu něco poskočilo; nebylo to srdce, ani snad plíce nafukující se při nádechu – bylo to něco, přesně to něco, co v něm už dlouhou dobu hnízdilo a občas řeklo ‚Jsem tady‘. Nedokázal to pojmenovat, jen věděl, že je to čím dál tím větší a agresivnější. Snažil se najít energii, aby pro tu věc v sobě našel jméno, ale měl pocit, že by mu intenzivnějším přemýšlením snad praskla hlava.
Po několika dlouhých minutách se s námahou zvedl a pomalým krokem došel do pokoje; s únavou dítěte trpícího vysokou horečkou se převlékl do suchého oblečení a posadil se na postel.
Ne. Nikdy jsme tam neměli jezdit.
***
„Ahoj,“ pozdravila Tereza Ivu, přestože ji neviděla. Položila tašku v předsíni a nakoukla do kuchyně. „Říkám ahoj,“ zopakovala.
„Ahoj, promiň, neslyšela jsem, žes‘ přišla.“
„Kde jsi byla?“ zeptala se Tereza a prohlédla si mamku od hlavy až k patě. Na sobě měla formání oblečení, které se doma určitě nenosí.
„Nikde, chystám se pryč. Musím do kanceláře.“
„Ale vždyť… jsi tam byla už dopoledne.“
„Já vím, Terko. Ale Martina je teď pryč a prý dlouho nepřijede, je tam hodně práce. Navíc se má v lázních objevit inspekce, musím všechno překontrolovat a tak.“
„Jasně… v sedm večer.“
„Ale no tak,“ chlácholila Iva dceru. „Mohly jsme být spolu, kdybys přišla dřív.“
„Jenže být venku odpoledne je normální, normální není chodit v sedm večer do práce.“
„Vynahradím ti to, uvidíš. Uděláme si pěknou dovolenou, neno aspoň víkend.“
„Je září, mami. Na dovolenou se jezdí v létě, nebo už jsi zapomněla, kdy si bere člověk volno?“
„Ale vždyť…“
„Já vím. V létě jezdí do lázní nejvíc lidí. Tak na sebe dávej pozor, až půjdeš domů po tmě. Ať se ti nic nestane.“
Zavřela za sebou dveře do dětského pokoje a první, co jí přišlo na mysl, když se podívala na fotografii sebe a svých rodičů, bylo, jestli je někde člověk, který v tu chvíli myslí na úplně to samé.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
