» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141506

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Příliš mnoho mrtvých papoušků - 1.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš mnoho mrtvých papoušků

nightwallker	publikováno: 29.03.2010, 9:09

Dnešní i Česko za první republiky,
Francie a Kavkaz minulosti. Každý 30-tý den ovládne hl. hrdina tělo toho, koho nesnášel, Tadeáše. Po 29 dní v něm parazituje, musí snášet výrazy milované Sue Lynn, kt. Tadeáš ubližuje.Ovládne tělo, aby
Tadeáše
zabil...


	Dobrý den. Ráno? Dopoledne? Odpoledne nebo večer? Mám vás! ••• Jakmile se zhostím tvého těla, zabiji se. Tadeáši. Z jednoho z mnoha pohledů, jsi můj vrah. Věznitel. Pomalu se blíží dvouměsíční výročí mé smrti. Kdybyste na nejnutnější okamžik přestali dýchat a zaposlouchali se, uslyšíte křehotinka nakračování. Pokožku zašimrá otazník. To vám hlava s ostychem servíruje nedůvěru. Vůči mě. Každý z nás je bytost. Občasně nedůvěryhodná. Nemám tušení, jakpak se asi teď Tadeáši tváříš. Znám každý barevný paprsek tvých očí. Pokaždé, jakmile pohlédneš do zrcadla na kanoucí slzy, se ujistím, zda nad tebou stále visí mrak. V těch chvílích bys na sebe navlékl tlustý vytahaný svetr a schoulil se do kouta. V těch chvílích se nemůžu odvrátit. Zdvořilost je v našem vztahu nedostižná levandule uprostřed ledna. Zabiji se. A tím pádem i tebe. Už jednou jsme to spolu absolvovali , bohužel bez valného výsledků. Pro tebe bohudík… Sedíme spolu na lavičce. Na autobusové zastávce městské hromadné dopravy. Široko daleko kolem tvé postavy není živé duše. Nedůvěra vůči mě vás nejspíš začíná konsternovaně tahat za ruku. Ze zamračené oblohy dopadají jehličky mrholení. Pohled na město zošklivuje šedý průhledný filtr, deformující barvy podzimu do obrazů mrtvých býků v koridě. Nic povzbudivého. Je ti šestnáct. Šedesát dva kilo. V hospodě na tebe křičeli: „Podívej se na sebe, vypadáš jako bys žral jenom zeleninu!“ Málem si dostal na budku. Jedenácté přikázání: neurazíš havíře slovem kokot. Příště šeptej. Až na fialové triko a černobílé plagiáty bot Converse si v černém stylu. S nápisem angry na triku posloucháš černou hudbu. Ne barvou pleti hudební kapely. Texty chlácholí jak sirný puch z doutnajícího kráteru. Nápis v překladu: rozhněvaný. Černá v překladu: životní zklamání. Upnuté dívčí kalhoty máš o dvě čísla větší. Snažíš se tak předčasně nezatracovat příští generaci tvých depresivních potomků. Kalhoty drží pásek s kovovými pyramidkami. Na levé ruce máš abstraktní obrazec henou, sahající od prstů k loketnímu kloubu. Kolem očí černá tužka. Lidi si o tobě většinou myslívají, že jsi teploušek. Jako ostatně všichni, co nechápou tvůj styl. Drahý emo boy. Účes spíše holčičí. U emo dětí není hranic mezi dívčím a chlapeckým účesem. Hlavně, že jsou vlasy černé. Nepřirozené odstíny tmavých barev vás mezi sebou taktéž neznemožní. Ani platinová. Šikmá ofina, spíše patka, zasahuje přes oko. Tví předchůdci nosili účesy inspirované Star Treckem. S žehličkou na vlasy máš tichou veřejnou dohodu. Pst! Aerosoly laku na vlasy pokaždé zamoří koupelnu. Na batohu hliníkové odznáčky. Jeden z nich je žlutý smajl se srdíčkem na líčku. Kromě složeného deštníku svíráš svíčku. Ten typ v červeném umělohmotném kelímku. S vyobrazením křížů. S plechovým víčkem. V překladu: svíčka na hrob. Zvedáš mobil. S melancholickou tapetou na displeji: milenecký pár oddělený zdí. S obrysem srdce nad chlapcem. Obrys srdce byl původně nad dívkou, ale na počítači si úpravou dosáhl své představy. „Měli bychom jít na hřbitov,“ Sue Lynn! Cítím úlevu, je v pořádku. „Sama to nezvládnu.“ Pokud se nedostanete do situace, kdy nezmůžete zhola nic, nepochopíte. Vyfantazírujete si s drahocennou bytostí svět z okvětních lístků vanilkových růží a nakonec nezbude nic, než fantazírování z monologů. Kdykoliv se, až na třicetidenní výročí mé smrti, sejdeme, jsem mysl uvězněná v kómatickém těle. Slyším, neodpovím. Nemůžu. Pohádali se. Jak už to bývá ve vztazích s neupřímnou polovičkou, trpí pouze jeden. A Tadeáši, ty netrpíš, alespoň ne kvůli Sue Lynn. Ve tvé nevyzpytatelné mysli jsou chvíle se Sue Lynn nuceným dèja vu. Na druhou stranu lepší, než být sám. Že? Nemáš kde bys jinde složil posmutnělou hlavu. Nejde o lásku, Sue Lynn je tvým přístavem, nežádající clo. Nasedáme do autobusu. Pohledy spolucestujících bereš v potaz. Ne, že ne. Jsem si tím skoro jistý. Skla jsou orosená. Jen odhaduji, že uvnitř autobusu musí být vydýchaný vzduch. Sue Lynn chce navštívit můj hrob. Vzdát mi hold. Pozdravit se se mnou. Už abych ji zase viděl! Stýská se mi. Nesnesitelně moc. A že mám přespříliš času, zatěžovat svou hlavu steskem. Ono i nejduchaplnějšímu časem dojde repertoár myšlenek. Spánek je fyziologickou funkcí vyživující tělo, mysl i duši. Během spánku se oživuje paměť a obnovují fyzické síly. Zvyšuje psychickou odolnost. Dodává dobrou náladu. Naopak nedostatek snižuje výkonnost, koncentraci, fyziologickou imunitu. Pomalu se blíží dvouměsíční výročí mé smrti. Konečně se alespoň na okamžik vyspím! Bruxismus. Skřípění zubů při spánku. Trpím insomnii. Nespavostí. Ne ledajakou. Obyčejnou si můžete přivodit tučným jídlem. Kdybych jen mohl, zatlačím na pět minut konečky ukazováčku a prostředníčku na bod mezi obočími. Šimrá to, mírně i bolívá. Pomáhá to. Už před pár minutami ji telefonát položil. Trucuje. V Překladu: u Tadeáše nic překvapujícího. A Sue Lynn přesto vždy dojde se smírem. Příliš k němu tíhne. Ironii je, kdyby tak nebylo, nikdy se s ní pro příště nemusím sejít. Neobejmu ji. Neučiním drobný zlom v jejích vztahu, který ji k němu opět přiváže. Tak si k ní rýsují cestu. Představte si mě jako potrhlého antického projektanta žijící v něčím stínu. Nezbývá, než kut pikle. Nezapomeňte si mě představit s bílým prostěradlem omotaným kolem nahého těla! Nohy ti kloužou na bahně. Boty za stovku nebyly nejideálnější volbou… Buřičské akordy elektrických kytar z empétrojky dělají z bahna konečné momenty před padající oponou. Boty podkluzují. Pravou držíš otevřený deštník zraňovaný padajícím potem mraků. V levé schraňuješ onu svíčku. V dětství si rád koukal skrze barevná sklíčka. S pocitem, že tě svět s vervou hýčká. Kdykoliv jsme všichni tři se Sue Lynn sedávali po večerech na lešení, vypravovali jsme si vzpomínky. Momentky z dob, kdy Čechoslováky se svou kouzelnou buřinkou bavil seriál s panem Tau. Neměj strach, okolo stojí jen stromy. Očití svědkové neštěstí. Nechávající si své bezprostřední svědectví pro sebe. Nepřistoupil k ním žádný reportér. Věděl o zbytečné práci navíc. Ani by nešpitly. Vyšší tráva ti určitě za každou cenu nechce podkopnout nohy. V leet speaku, tedy zkratkách používaných na internetu, se O můj bože! napíše omg. Z anglického: Oh, my Got. Omg, došli jsme k cíli. Tramvajová jednokolejka. Atmosféra opuštěného domu, kde se rozkráká hejno vran. Celá řada blikajících dušiček. Dávno vyhaslé dušičky minulých dob žhnou ve svíčkách kolem místa neštěstí. Dušičky na okamžik přišly z nesvěta, aby posvítili dvěma mrtvým na cestu. V šedesátikilometrové rychlosti tu v protisměru do sebe narazily tramvaje. Propukl pláč, stén, včerejší den zadusil vyhlídky do budoucna dvěma bytostem. Koukám tam, kam ty. Koukám jak pod deštníkem rozpaluješ knot svíčky. Kupodivu se ti ji podařilo zapálit. Přivolat dušičku z nezemě. Nemůžu nahmatat tělo tvého srdce. I přesto, když jsem v tobě. Nemohu skrze polštářky prstů poznat vnitřní stranu tvé břišní dutiny. Nemám je. Prostě. Jsi zde ze stejného důvodu, z jakého si seděl u nemocničního lůžka, na kterém jsem matně vzpomínal na bezkonkurenčně nejšťastnější okamžik mého života. A když už mě napadl, tělo zklamalo. Chuť žít tvrdá po žule, zkřehlé tělo puklo jak skleněná výplň. Esence života vzala roha. I u nemocničního lůžka ti propiska kmitala na poznámkovém bloku sem, pak zase tam. Píšeš písně. Rád si domýšlíš hrací dobu. Zaznamenával si strach z mých orosených spánků? Zaujal tě způsob omotání obvazů na mé hlavě? Přes dýchací přístroj jsem pořádně neviděl. Svou roli v tom určitě měly hlavně utišovací prostředky. Kava-kava je tichomořský lék proti nespavosti. Pije se ve formě čaje. Polyká se v kapslích. Tiší úzkost a depresi. Kavu-kavu mi v nemocnici rozhodně nedávali, měli těžší kalibr. Do žil na rukou mě napájeli k umělé výživě. Co vím, část lebeční kosti nahradila kovová destička. Nevím jestli dny, hodiny, ale můj stav vypadal stabilizovaný. Matka stála v rohu se zdravotními sestrami a čehosi se dušovala. Musel jsem být pro tebe Tadeáši vrcholnou inspirací. Sborem jedenáctiletých zpěváčků v katedrále, toliko dojemný, chytající za srdce, pokořující zašlost. Propiska ti kmitala sem, pak zase tam. Stejně jako teď a tady. Sedíš na mokrém pařezu, levou držíš deštník. Shrbená záda si jen domýšlím. Nemám pochyb, obětí máš v úctě, snad i mě. Jen tě okolí prosycené smrtí více inspiruje k tvorbě. Nedovedu posoudit, zda rád, ale sedáváš před obrázkem stojící dívky. Visí ti nad postelí schovaná za sklem clipsu z Ikei. Kočka po dívčině levici, na ocásku špagátek s balónkem tvaru srdce. Přijíždějící autobus hrozí srážkou. Snad s kočkou, ale proto dívka nepláče. Kreslířce do hlavy nevidíme. Oči kalí slzy. Pláčeš s obrázkem. Tvůj život je taky obrázek, kreslený na ohořelý papír. Ohořelý, protože pod ním držíš plamínek. Až po smrti zjistí bytost, že život je opravdu krásný, pokud se vynasnažíš. Kdyby si nebyl citově labilní, neměl bych potřebu spřádat plány na tvou sebevraždu. Jsi příliš nevyzpytatelný. Mým přičiněním máš žlutou kartu, ještě jeden můj neúspěšný pokus o tvou sebevraždu a končíme ve cvokhauzu. Pláčeš před dívkou na obrázku, neboť jenom ona ví, jak se cítíš. Pouze ona, a já teď už také, zná tvé slzy ze žalu. Ne ty stylové, jako ty kecky, co máš na nohách. Ne ty emo slzy pro fotografii vystavenou na internetovém blogu. Umřel jsem a ty jsi byl u mého lůžka nejblíže. Naposledy jsem mrkl a uviděl jsem své obvázané tělo na nemocničním lůžku napojené na přístroje. V nestydaté poloze ze smrtelné kamasutry. Má duše uvízla ve tvém těle. Nevíš proč, ani důvod, ale každý třicátý den ovládnu tvé tělo, Tadeáši. Stanu se místokrálem. Na pouhý den si vyměníme role. Ten den určitě nechápeš, proč nejsi svým pánem. Ve zbytku devětadvaceti dní na cokoliv pohlédneš, vidím totéž. Sdílíme oči. Toď vše, jsem kanárkem v kleci dusící se nemohoucností. Devětadvacet dní čekám na upřímné přivinutí k Sue Lynn, které ji odpíráš. A když večer usneš, vidím temno, nemám vlastní tělo, které by vyžadovalo spánek, jen má duše po něm prahne. A nedosáhne. ••• Už se stmívá. Způsobem jakým máváš na okno paneláku, připomínáš vlkodlaka dožadujícího se na úplňku pomoci. A hlavně podle dechu dost uštvaného. Bzučák u dveří ti umožní vstoupit do chodby osvětlenou mdlou žlutavou rozpitou v šeru. Je o mnoho lepší být v uzavřeném prostoru, než na volném prostranství, kde ode všeho při trošce štěstí utečeš? Nastoupíš do moderního výtahu se zrcadlem, který kontrastuje s oprýskanou vzorkovanou malbou zdí chodby. Výtah tě veze směrem nahoru dost nezvykle. Nahlas sis postěžoval na nezvyklý pohyb do stran. Snad se výtah snaží zatřást tebou, aby ses vzpamatoval. Dost neortodoxním způsobem… V x-tém patře zazvoníš na zvonek a čekáš. Ještě, než si vystoupil z výtahu, upravil sis vlasy. „Ahoj.“ Otevřela ti přitažlivá žena kolem čtyřiceti let. Že by teta? Nijak ses nezmínil, o nějaké v blízkém okolí domova. „Ahoj Stázi,“ jen se mohu dohadovat, zda se usmíváš či ušklíbáš. Stázi se opírá o dveře, zkoumá tě. „Pojď dovnitř,“ řekne tak nějak mimochodem. „Tak jo,“ veškerá chamraď v hlase táhla do teplých krajů a bez okolků vstupuješ. Projdeš kolem ní, aniž by šla před tebou. Evidentně u ní nejsi poprvé. Ostatně pozdravení zdrobnělinou jména Anastázie znamená ledascos. Nebudu mluvit jen za sebe, když překvapením strnu. Víte, ony večery na lešení měly kouzlo bezprostředností, byly jsme si blízko jak lístky na jedné větvičce. A teď vidím, že ne všechno jsme si v trojlístku řekli. Tadeáš má tetu, o které jsme neměli tušení. Nebo zůstala skryta jen mě? Vycítil si ze mě odpor ke tvé osobě, a proto ses rozhodl pár maličkostí zamlčet? Naproti dveřím do obývacího pokoje je do třetiny šířky postaven regál táhnoucí se až ke stropu. Je na něm všelicos ode všeho. Knihy, plazivé rostliny v květináčích, ozdůbky, fotky v rámečcích, sněhová koule s Eiffelovkou, atakdále. Regál zakrývá zbytek obývacího pokoje, vedle něj je kanape s konferenčním stolkem. Samozřejmé je obvyklé vybavení jakým je televize, však vy víte. „Už jsem ani tvou návštěvu nečekala.“ „Okolnosti tomu nepřály.“ „Dost vymlouvání se. Ještě by ses do toho zamotal a na světě by vznikla další nestoudná lež,“ rozmrzelý tón. Omlouvačnost: „Tak tomu není.“ Odfrknutí. „Skutečně? Jsi mizerný lhář, mladíku.“ Samým koukáním na koberec jsem na okamžik zapomněl na Stázinu přítomnost. Stázi: „Vycházíš z faktů nebo z klišé, že je mládi vrtkavé?“ Malinko z ní mluví stará zatrpklá babina. „Psala si mi jen, proto, aby si mě peskovala?“ „Takhle by si mluvit neměl.“ „A přece, mi do mého projevu nemáš, co mektat.“ „Čaj s mlékem?“ složila zbraně. Jakmile ho položila před tebe: „Jsem ráda za tvou návštěvu. Stará ženská jako já…“ „Nejsi stará,“ podotýkáš káravě. Klasické konzervační klišé se ženou… Achjo. „Víš prd o stárnutí a o ženách tím tuplem. Chtěla jsem říct, že v mém věku jsou ženy náchylnější k představám o své bezútěšné zbytečnosti. Poklony nejsou nic, čím bychom v hojné míře pohrdaly.“ Sedíš na kanape směrem ke konferenčnímu stolku, který přímo hypnotizuješ. Na okamžik odpoutáš pohled z dřevěné Mata Hari a vidím Stázi otočenou k tobě. Pálí tě její pohled? Znova je konferenční stolek v popředí zájmu. „Viděla jsem tě včera před školou. Měl si kolem sebe auroru listopadového prince. Kdybych byla ve tvém věku, klukům tvého vzezření bych propadala. Pověz mi něco o máti. Je pořád tak nesnesitelně správňacka?“ Mluvíš lehce zakřiknutě: „Po škole mě táta překvapil přípravou oběda. Bylo znepokojující, když na sebe byli všichni milí. Byl jsem za to rád, nemysli si. I když pohoda neměla dlouhého trvání. Nemám zdání jestli je můj dojem vedle jak Baťa s dřeváky, ale pokaždé, když je fajn, řeknu jakoukoliv neutrální věc a oheň je na střeše. Hodí se sem pořekadlo mlčeti zlato.“ „Hádky nezpůsobuješ ty. Je důležité, abys měl na zřeteli svou nezainteresovanost. Hádají se kvůli neshodám, které mezi nimi jsou. V takovém případě si lidi najdou nejnevhodnější chvilku, aby sundali bílé vlajky a znova se do sebe pustili. Bohužel si roznětku sváru zapálí, když je poblíž někdo, kdo na sebe hodí vinu.“ „No ale kdyby-“ „Kdyby chyby.“ Nezdá se mi její tón. Je příliš rozverný. „Ono ovšem nejde problém vymazat pohybem kouzelného proutku. Lehko na cvičišti, těžko na bojišti.“ „Nic takového jsem neřekla.“ V pokoji je tlumené světlo. V rohu kyblík s hadrou, žlutými gumovými rukavicemi, smetákem a nádobky s čisticími prostředky. Slyším prolétávat letadlo letící proklatě nízko. „Měl bych k tobě přestat chodit.“ „A důvod?“ „Myslím, že je dost jasný.“ Mlčky na sebe koukáte. Snad si myslela, že ji vyvedeš z omylu, ale tys ji nakonec zklamal. „Takže jsem nebyla daleko od pravdy. Měl bys udělat to, nač si ke mně přišel.“ Zvedla se z kanape a odchází do otevřených dveří ústící do kuchyně. Jdeš za ní. „Prosím tě,“ říkáš naříkavě. „Všichni jste stejní. Necháte mě, všichni mě odložíte, jsem nevyzvednuté letištní zavazadlo,“ začíná hysterčit. „Neblbni,“ žadoníš. Otočila se k tobě, až si do ní narazil. „Takovéhle rádoby psycho kecy zkoušej na svou červenovlasou pipinu. Žere ti z hrstí plných psích sraček!“ Dloubne tě do ramene. Chytne tě pod krkem! „Přestaň. Chceš mi ublížit?“ sykáš přes zužující se hrdlo. „TO bolí!“ Pustí tě. „Nemysli si, že se mě jen tak zbavíš.“ „A jak mi v tom zabráníš?“ pohled kalí slzy. „Od první chvíle, od které jsem sem začal chodit, se na mě valí problém za problémem. Umřel Danny, doma je peklo, doufal jsem, že se u tebe na chvíli můžu schovat a jen tak si popovídat,“ suneš se v breku po zdi k linoleu. „Vzápětí zjišťuji, jak jsem se mýlil.“ „Dost jasně jsem ti Tadeáši dala najevo mou neochotu vytahovat naše soukromé věci. Překračuješ jistou mez.“ „Co mám dělat?“ „Tím, že budeš škemrat ničeho nedosáhneš.“ „Chovala si se před chvíli o dost lépe?“ „Mezi náma dvěma je drahoušku rozdíl a nemám zapotřebí s tebou déle diskutovat.“ „Mám odejít?“ Pozoruje tě jako degustátor barvu vína. „Zůstaň.“ „Dáš mi kapesník?“ „Jsou v koupelně,“ LHOSTEJNOST! Jdeš do koupelny. V zrcadle odraz napuchlého žabáka a ne Tadeáše. Černé stíny kolem očí jsou stylově rozpité. Kolem krku prsty od Stázy. Rudé žílky ve tvém bělmu jsou klínovým písmem na hliněné destičce s bajkou se špatným koncem. Úsměv cirkusového šaška vidící v bílém zpoceném make-upu konec kariéry. Jsi mladý a lehce se škubající horní ret spílá nad stářím. Je až s podivem ta podobnost trhající mezigenerační rozdíly, je totiž málo, a nebo vůbec nikdo, kdo by si byl jistý svým místem v životě. Připadáme si toliko hloupí a zbyteční, nezajímaví, kupa hoven, která nabude na ceně, jen tehdy, když onu kupu hňape kurva z porna. Každý druhý by na našem místě mnohem lépe prosperoval, no považte, koho toto už nenapadlo? Koukneš se na display mobilu, do kontakt listu, dost dlouho přemýšlíš při pohledu na číslo Sue Lynn. Jeden z nejstarších výrobců mobilů Nokia byl původně papírnou. Naskočí ti hlášení o zaplnění paměti pro sms, musíš alespoň jednu smazat, aby ti příchozí mohla přijít. Naneštěstí se mobil vybije. Půl balíčku kapesníku stačil na odhlenění nosu a kráčíš ke kanapi s ležící Stázi. Má zavřené oči. „Stázi?“ čekáš chvilku, než řekneš: „Anastázie! No jak myslíš.“ Jdeš ke dveřím, už držíš plagiát boty Converse, když ho odložíš a stojíc vedle regálu koukáš na Stázi. Dotčené: „No dobrá.“ V ložnici na nočním stolku u manželské postele rožneš lampičku. Sedneš na postel a koukáš do odrazu v okně, které prosvěcují nejsilnější světla města. Jakmile sundáš ponožku, následuje druhá. Jakmile rozepneš knoflík u kalhot, rozepneš zip. Jakmile stáhneš kalhoty ke kotníkům, nemám zdání nad tvým konáním. Jakmile si přes hlavu přetáhneš triko, vykoukne tvá hruď čekající na přiložení náhradního srdce. Jediné, co chrání tvou cudnost jsou trenýrky a náramek na levé ruce zakrývající dvě pořádné rýhy od žiletky, dost čerstvé na to, aby si zapomněl na muka a já na svou prohru. Měl jsem tě při svém prvním panování nad tvým tělem říznout důkladněji. Zkoumáš stylově rozpité oční stíny odrážející svit naděje. Někteří američtí vězni si na tvář nechávají vytetovat slzičky odkazující na jejich kriminální minulost a dávají takto hold mrtvým kamarádům. Jakmile si sundáš trenýrky, dojdeš si pro kbelík s čisticími prostředky do kouta obývacího pokoje. Stázi pořád leží a nejeví známky zájmu. Na můj vkus je dost stará na to, aby trucovala stylem: jsem uražená puberťačka. Abstraktní obrazec, henou na levé ruce, dostává význam, je dehtovou slzou dopadnuvší na ruku, snažící se rozprchnout na všechny strany, pryč od tebe, Tadeáši. Z konferenčního stolku bereš pět set korun, jež tu ještě před okamžikem nebyly. Já… Cože?! Veškerá vhodná slova hodící se k popisu situace sestřeluje pomatený assassin. Tadeáši, nechápu. Proč? Je opravdu nutné, abys chodil nahý po bytě s prachovkou? Dělat kurvu labilní čůze, která si lamentováním nezadá se starými rašplemi! „Anastázie,“ voláš ji nedůtklivě. Lehce ji zatřeseš ramenem. „Trhni si!“ zařval si. Jakmile se oblečeš, třískneš dveřmi bytu.


celkové hodnocení autora: 60.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 34		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Lišče	08.07.2010, 16:36:15

První část textu, která je úvodem avstupem do děje, je příliš natahovaná, chaotickým divadlem mnoha myšlenek a obrazů. Přitom by to stačilo řádně vykrátit, nechat tam jen to důležité a dát tomu trochu hloubku. Celé to znělo jakovýčet, tak trochu povrchní. Vadilo mi u toho, ale příliš noho vysvětlování, které z toho dělá těžko čitelný text. Vzbuzuje to takový nezáživný pocit, což je škoda. Chybí tomu náboj, jiskra, aby to čtenáře drželo, přitahovalo. Přitom tohle téma na to má,jen je třeba využít potenciálu, který poskytuje. Chvílemi mi to nepřišlo ani jako vyprávění příběhu, jak pokus o psaní scénáře. V té formě jsi trichu přepínal, přestože jsi se udržel celou dobu jako vypravěč, ve správné osobě. I následná scéna s návštěvou Staie, bohužel něpřinesla nějaké zlepšení. Pořád se to čte velmi z těžka, je to hutný styl. Hlavně pořád tlačíš a tlačíš do čtenáře nové a nové informace, nedáváš mu chvilku odpočinku. Takže to minimálně na mě nemělo moc dobrý vliv, ale dočetl jsem to. Ono téma vlastního bytí v něko jiném krásně zpracoval v jednom ze svých dílek známý sci-fi autor Robert Silverberg. Tohle se tomu ničím neblíží, jen to má podobnou myšlenku jako výchozí bod. Je to škoda, mohl by to být opravdu slušné počtení, dkyžbys tomu dal i stravitelnou formu.

čuk	29.03.2010, 9:03:17

Buď vítán na saspi. Příběh absurdní, dost mrazí možnost mít blízko sebe Neviditelného přítele- nepřítele "nečlověka", který může jeden den v měsíci hrdinu ovládat. A který popisuje neobyčejně přesně až jízlivě nejdrobnější detaily. Místy zafilozofování, místy odbočky zplastičťují text. Prozatím jsme poznali další dvě osoby. Text má podivný přísvit poznamenání z minulosti, trochu pokřivený svět, ne vždy jasně pochopitelný, neboť postavy se vymykají z běžného schématu, je zde jakýsi mrak visící nad budoucností. Psáno dobře, klidně pro daný fantazijní příběh střízlivě, bez patosu až suše, což je přiléhavé k typu příběhu.