|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (50. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 02.03.2010, 9:39
|
|
| |
|
|
Absolutní ticho
Jen týden a mohly jsme dorazit do Skari, na Soy jsem se těšila, pak by stačilo pár dní a byly bychom dojely do Ishar, ale Corita měla jiné plány. Přestože jsem se ji rozhodla podpořit, netušila jsem, co mohu čekat, a tak jsem se cítila poněkud nejistě.
Pomalu se zatahovalo, mírně se ochladilo, přesto Corita do rodné vesnice nijak nespěchala, koně se líně šinuli, jako by se jim ani nechtělo zvedat nohy. Čím víc jsme se blížily, tím silněji Kaileen tiskla ruce na moje boky. Snažila se zachovat klid, přesto bylo znát, že je nervózní, možná měla strach. Při pomyšlení, že se setká s několika desítkami těch, kteří po ní šli jako prve Corita, se nemohla cítit dobře. Položila jsem ruku na tu její, hned mě pevně sevřela, ucítila jsem zpocenou dlaň.
Minuly jsme několik mužů a žen obdělávajících pole. Corita se na ně pátravě zahleděla, oni nejprve ustali v činnosti, podívali se na sebe, na nás a potom se rozhodli pomalu kráčet za námi.
„To byl nápad,“ zamumlala Kaileen.
Projely jsme kolem velké ohrady s koňmi. Štěstí, že jsem svého koně už měla, mezi tolika krasavci bych si nemohla vybrat. Grošáka jsme zaujaly, kousek šel s námi kolem dřevěného hrazení a naparoval se přesně tak, jak to dělával Dart.
„To je něco na tebe,“ prohodila Kaileen.
Věděla, že bych nejradši seskočila a každému zvířeti nabídla nějakou dobrotu, kdybych ji ovšem měla, strávila bych s nimi hodiny a vesničané by mi byli ukradení.
„Klidně bych tu počkala, než si vyřídíte, co potřebujete,“ potvrdila jsem.
„I v královských stájích chováme ušlechtilé koně, zavedu tě tam,“ nabídla Corita.
„Jestli odtud odjedeme živé,“ neodpustila si Kaileen.
„Gosaa byli stvořeni, aby vládce chránili,“ zlobila se královna. „My jsme se od své víry neodvrátili jako vy.“
„To se pozná,“ musela mít poslední slovo.
Malé chatrče, slámové střechy, v žádném okně ani kytka, zato hospodářských zvířat tu bylo až dost, jejich nespokojené hlasy nás provázely skoro celou cestu. Smutně vypadala vesnice, do níž jsme dorazily, stejně tak vypadali i lidé, které jsme potkávaly. Pár téměř seschlých stromků zdobilo prostor mezi domy, poryv větru zvedl ze země částečky prachu.
Corita se rozhlížela a zdálo se, že se jí něco nelíbí. Vesničané se zastavovali, nechali nás však projet a pak nás následovali, někteří spěšně odbíhali, možná aby přivolali sousedy. Moc se mi nezamlouvalo, že za námi šlo tolik lidí. Všichni stejného vzhledu jako královna – tmavá pleť, černé vlasy a uhrančivé oči. Zaslechla jsem pár nelichotivých slov, které k nám pronesli, přesto se zatím vyhýbali přímému konfliktu.
Museli poznat jednu ze svých, proč nikdo nepozdravil královnu? Kaileen to dobře odhadla, Gosaa už nebyli takoví, jaké je Corita znala. Cítila jsem se ohrožená, nejradši bych pobídla koně a ujela. U nikoho jsem nezahlédla zbraň, což mi na osadu bojovného kmene připadalo divné, ani na cvičiště jsme nenarazily.
Napětí bylo znát. Ti lidé nás tu nechtěli, nemuseli útočit, abychom si toho všimly, přesto jsme se bez potíží dostaly až k domku, jakých tu byly desítky. Corita zastavila, zaváhala, nakonec seskočila z koně a zabušila na dveře. Kdyby udeřila trochu víc, nejspíš by je vyrazila z pantů.
Hodnou chvíli trvalo, než otevřel roztřesený stařec, šedivé vlasy kontrastovaly s tmavou kůží. O krok ustoupila, nejistě se na něj zadívala, zřejmě čekala někoho jiného, zato on ji poznal a vůbec se mu nelíbilo, že ho obtěžuje.
„Ty?!“
„Marco?“ oslovila ho nedůvěřivě.
„Jsem to já,“ odpověděl, jako by ho svou otázkou urazila. „Cos čekala?“
„Já … Nevím.“
Stáli tam, dívali se na sebe. On byl rozzlobený, Corita se spíš snažila uspořádat myšlenky a přijít na to, proč vidí, co vidí.
„Chceš něco?“ promluvil chladně. „Jestli mě chceš povolat do zbraně, tak to už asi nepůjde, vidíš sama.“
„To jsem nechtěla,“ zavrtěla hlavou, pořád byla trochu mimo.
„Myslel jsem si. Od té doby, co ses ujala vlády, přestali Gosaa bojovat,“ oznámil suše. „Tak proč jsi přijela?“
„Jsi můj bratr,“ odpověděla, jako by o tom sama sebe přesvědčovala.
„Už dávno ne,“ odmítl a chtěl jí zavřít před nosem, ona mu v tom pohotově zabránila.
„Marco, přece…“
„Ty nikdy nebudeš mít dost, že ne? Pořád mi budeš dokazovat, že jsi lepší?!“ zadržoval zlost, už se po ní nemohl vrhnout, ale kdyby byl mladší, rozhodně by to udělal. „Ty jsi královna, zatímco já jsem celý život prožil v chudobě, samotě a hanbě! Ale ne kvůli sobě, tys to zavinila, a to ti neodpustím.“
„V samotě? V hanbě? Jak já bych mohla…“
„Podívej,“ otevřel dokořán, aby viděla celou místnost za ním, nejspíš jedinou v domě. „Vidíš zde ženu? Děti? Nebo dokonce vnoučata? Tys pošpinila celou naši rodinu!“
Corita si prohlédla zanedbaný pokoj. Místo postele jakýsi polorozpadlý kavalec, na stole se válelo snad všechno, na co mohl člověk pomyslet, za stolem zasunuta jediná židle. Po tváři královny stékala jediná slza. Určitě jediná, ona by nedopustila, aby jich kdokoliv viděl víc, i kdyby nás měla sama všechny pobít.
„Zradila´s, aby ses stala děvkou. Já i mí bratři jsme žili s tvým cejchem, tak mě nech aspoň v klidu umřít!“ dodal nenávistně a zabouchl.
Stála a zírala na dveře, snažila se ovládnout.
„Zakryj to nebo je po nás,“ řekla tiše Kaileen a upravila mi vlasy tak, aby překryly znamení na krku, které mi tam prozíravě vtiskla Narat.
Nerozuměla jsem tomu. Vždyť právě Corita se pro vesnici tak obětovala, a nejen pro tuto jednu. Díky ní zůstal její kmen naživu, jinak by je Lonshi nejspíš vyvraždili. A proč já mám schovávat znamení, které nás už jednou zachránilo? Vždyť zrovna Narat pomohla Coritě k moci, ona to byla, kdo stvořil obě soupeřící rasy, z její vůle zvítězili Gosaa a z Lonshi přežili jen Kaileen a Frederik. O co se tu všichni dohadují, když se to stejně nedá změnit?
„Neslyšela´s?!“ vystoupil ze všech přihlížejících zarostlý muž. „Seber si svůj dar a zmiz!“
„Dar?“ setřela si slzu, otočila se po směru hlasu a nechápavě na muže hleděla.
„Ale ne,“ vydechla Kaileen.
„Takže je to pravda,“ pokračoval, aniž by cokoliv vysvětlil. „Celá léta jí dovoluješ vraždit, koho si zamane a nakonec ji přivedeš mezi nás! Nečekáš snad, že to budeme trpět?“
Obyvatelé se kolem nás semkli, nelíbilo se jim, že se Corita přátelí s Kaileen, mně se zase nelíbilo, jak nevraživě se na nás dívali.
„Kaileen vám neublíží,“ zachraňovala situaci královna.
„To není jisté,“ prohodila Kaileen, což mě přinutilo mírně do ní strčit loktem.
„Nepřijely jsme se bít,“ vysvětlovala Corita, „nechceme potíže.“
„Ale už je máte,“ naznačil chlapík a výhrůžně nakročil, vtom se dopředu prodral mladík, jehož Corita okamžitě registrovala a viditelně ožila.
„Josefe!“ zaradovala se, vydala se k němu, ale zarazila se, když si všimla jeho udiveného výrazu. Ohlédla se zpět k rodnému domku, opět pohlédla na mladíka a dovtípila se, že to nejspíš nebude muž, na kterého myslela. „Asi jsem se spletla,“ řekla mu zmateně.
„Ne, nespletla, jmenuji se Josef, královno,“ odpověděl vlídně, mírně se uklonil, což ostatním přítomným nebylo příliš po chuti.
„Vzpamatuj se, Josefe!“ zachytil ho zarostlý chlap.
„Vy se vzpamatujte, přijela královna,“ vytrhl se mu a přátelsky se podíval na Coritu. „Nejspíš hledáš mého otce, paní. Dovedu tě k němu.“
„Nepřijela jsem sama,“ upozornila nesměle.
Prohlédl si nás, okamžik to vypadalo, že od původní nabídky ustoupí.
„To je Kaileen,“ naznačil, že ani jemu se její přítomnost příliš nezamlouvá.
„Výborný postřeh, mladíku,“ pronesla jízlivě.
„Kaileen!“okřikla ji Corita, ale její hlas nezněl autoritativně, vůbec ne, spíš ji prosila, aby přestala provokovat.
„Vysvětlíš to?“ otázal se Josef Cority.
„Vysvětlím to tvému otci.“
Stačilo mu to, byl ochoten nás dovést do svého domu. Žádal však, abychom seskočily z koně a šly pěšky, což Kaileen rozesmálo, jenže po tomto smíchu obvykle přišel na řadu její meč. Corita se přimlouvala, ale Kaileen trvala na svém.
„Už tak jsme v nevýhodě, když sedíme dvě na jednom koni,“ zlobila se. „Opravdu čekáš, že kvůli tobě skočím mezi tu sebranku? Dost na tom, že jsem se uvolila doprovázet tě až sem.“
„Oni vám neublíží,“ naléhala Corita.
„Viděla jsem.“
„Kaileen!“
„Ne!“ To už nebyla zlost, ale strach a co mě se týkalo, měla jsem stejný dojem jako Kaileen. Taky bych dobrovolně neslezla z Dartova hřbetu. „Sesednu, až budeme v bezpečí. Obě. Ty si dělej, co je ti libo. Je to tvůj kmen, já jsem na území nepřítele a podle toho se zařídím.“
„Dlužíš mi to!“ vyjela Corita zoufale, ale neuspěla.
„Nedlužím ti nic a právě odjíždím,“ převzala kontrolu nad koněm a chtěla odjet.
„Josef za Narat!“
Cítila jsem, že sebou Kaileen trhla, jak se při tom tvářila, jsem si mohla pouze domýšlet. Zastavila Darta, téměř tanečním krokem se otočil tak, aby stál opět čelem ke královně, obloha propouštěla první dešťové kapky.
„Vyměním Josefa za Narat,“ zopakovala Corita.
„Nemáš nic, co bys mohla měnit,“ reagovala arogantně.
„Kaileen, měla bys jí věřit,“ zkusila jsem jí domluvit, protože královna rozhodně věděla víc než my dvě dohromady.
Přemýšlela, ne však dlouho. Hlasitě dýchala, zadržovala emoce, možná se o Narat bála, ale rozhodně se zlobila, protože někdo věděl o Narat to, co jí uniklo a já jsem seděla hned před ní... Přitiskla se ke mně:
„Jestli mi něco tajíš, malá Lee, bude tě to moc mrzet,“ pošeptala mi dostatečně pomalu, abych nepřeslechla jediné slovo, a vzápětí sesedla.
Lidé nám ustoupili a rozcházeli se do svých domovů, aby se skryli před deštěm. Corita kráčela vepředu s Josefem, my s Kaileen jsme se držely kousek za nimi, aby mladíka zbytečně nerozptylovala. Corita si na její blízkost zvykla, ale on se viditelně necítil nejlépe.
„Vypadáš úplně jako tvůj otec,“ zadívala se Corita na Josefa, když jsme ho pomalu následovaly k jeho domu.
„Všichni to říkají,“ usmál se. „Kousek dál je opuštěný dům, můžete tam přespat,“ navrhl a nepřišlo to divné jenom mně, i Kaileen se tázavě podívala a pokrčila rameny.
„Krátce promluvím s tvým otcem, hned zas odjedeme,“ odpověděla Corita. „Nechci obtěžovat tvou rodinu.“
„Mou rodinu neobtěžuješ. Mně to nevadí a otec tě rád uvidí, jsem si jistý, ale ona,“ ohlédl se po Kaileen, „pochop...“
„Chápu,“ přerušila ho Kaileen. „Gosaa mě z domu vyhnali, Gosaa mi jej těžko vrátí.“
„Jsme posledními články v této válce,“ vysvětloval, jeho hlas nesl stopy jisté naléhavosti.
„Zmlkni,“ neměla náladu ho poslouchat.
„Kaileen,“ napomenula ji Corita.
„No co? Mám mu snad poděkovat za přespání v zatuchlém baráku? To radši stodolu s voňavým senem,“ nadávala.
„Tam stojí,“ ukázal vpravo, „ale nedoporučuji vám tam chodit. Patří Aldonovi, tomu muži, s nímž jste se přely, než jsem dorazil,“ upřesnil a opět se obrátil ke Coritě. „Až přestane pršet, zavedu tě k hrobům tvých rodičů a bratrů.“
„Ke hrobům?!“ vyděsila se a zastavila.
I přes houstnoucí déšť se k ní vrátil a snažil se jí citlivě sdělit, jak se věci mají. Jeho soucit jí pomáhal vstřebat zřejmě nepříjemné informace.
„Oddala ses muži, který nebyl Gosaa. Je jedno, co tě k tomu vedlo, stalo se. Tvá rodina žila v hanbě, většina kmene se od vás odvrátila, tví bratři zůstali svobodní, nenašla se žena, která by se provdala do takové rodiny. Od dob, kdys odešla z vesnice, se změnilo hodně, královno, ale jedna tradice je stále stejná.“
„Neříkej to,“ zakroutila hlavou a měla co dělat, aby udržela slzy.
„Nemohl jsem zasáhnout a můj otec byl už příliš stár, jinak by jejich těla sám spálil, on by je nikdy nenechal ležet v zemi a čekat, až je pozřou červi. Nedovolil by to,“ ujišťoval ji, zatímco déšť si dával záležet, aby na nás nezůstalo jediné místo suché. „Vyprávěl mi o tobě, královno, a když jsem tě uviděl, věděl jsem, že tě k němu musím přivést. Vím, bude to znít divně, ale jsem rád, že moje matka již zemřela. Nechtěl bych, aby viděla, že ti otec věnuje pohled, jaký nepatřil žádné jiné ženě.“
„Pojďme už,“ vykročila.
Napadlo mě, že nebyl dobrý nápad sem jezdit. Co tu Corita mohla najít?
Starého bratra, který ji odmítl a nazval tak, jak já bych to nedokázala v největší zlosti.
Přestárlého Josefa, jehož objetí už nikdy nemůže být stejné, jako když bývali mladí. (Počítá s tím vůbec?)
Hroby bratrů, otce a matky, nad nimiž může přemýšlet, jak se jejich shnilými těly hemží červi a všelijaká jiná havěť.
Osadu válečníků bez bojovníků, beze zbraní, bez cvičiště. Osadu válečníků, kteří svůj zpackaný život dávali za vinu Coritě. Vždyť je to jenom zrádná děvka, ona to snese.
Když mi Corita před několika měsíci řekla, že mám srdce jako jedna z těch, za které bojovala, cítila jsem to jako pochvalu, uznání, ale teď jsem jimi byla znechucená. Lpěli na tradicích, které nikam nevedly a kdyby oni vymřeli tak jako Lonshi, nic by se nestalo. Proč právě tuto rasu Narat posoudila jako lepší, to jsem opravdu nechápala.
„Počkám venku, pro jistotu,“ naklonila se ke mně Kaileen, aby nás neslyšela dvojice před námi. „Ty jdi s ní.“
„Počkám s tebou, nejspíš bude chtít zůstat s Josefem sama.“
„Lee, ona to sama nezvládne,“ naléhala, tomu pohledu se nedalo odolat.
„Dobře, ale dávej na sebe pozor.“
„O mě se neboj.“
Prašná zem se rychle měnila na blátivou, a protože se Josefův dům nacházel skoro až na druhé straně vesnice, museli jsme běžet, abychom nemokli víc, než bylo nutné.
„Otče, vedu ti návštěvu!“ volal mladý Josef hned ve dveřích. „Podívej, kdo přišel. Pojďte dál,“ pobízel nás nadšeně.
Kaileen mlčky kývla, abych nezdržovala, a tak jsme vstoupily do domu. Jedna velká místnost, která měla být rodině vším, otevřené dveře skýtaly pohled do malé místnůstky, kde byly pouze dvě postele, v jedné z nich stařec.
Corita se rozhlédla po prostoru, v němž jsme se ocitli. Bylo tu celkem uklizeno, na stěnách visely místo obrazů nebo jiných ozdob zbraně.
„Bylo mi líto je prodat, zatím jsme se vždycky nějak uživili,“ vysvětlil mladík. „Pojď, otec tě rád uvidí,“ naznačoval, aby se Corita neostýchala a navštívila Josefa.
Zaváhala, nabrala odvahy a pomalu kráčela za mužem, na kterého se původně tak těšila. Jeho syn ji předběhl a k otcově posteli umístil židli, aby si Corita mohla sednout. Musela přijít hodně blízko, než ji Josef poznal. Zřejmě už špatně viděl, při jeho věku nic neobvyklého. Čím blíž mu byla, tím méně se jí chtělo udělat další krok.
Nedovedla jsem si představit, jaké to je nestárnout a přitom se dívat na přátele, jejichž čas se téměř naplnil. Corita musela zažít šok už když spatřila bratra Marca, předpokládala jsem, že s Josefem to zřejmě bude ještě těžší. Šla jsem kousek za ní, ani nevím proč.
„Cori!“ oslovil ji s námahou, přesto s neskrývaným nadšením.
Jeho hlas zněl unaveně, stejně jako vypadala jeho vrásčitá tvář a roztřesené ruce, které k ní vztahoval a na nichž se nehezky rýsovaly žilky překryté tenounkou kůží.
„Je nemocný, ne pomatený,“ řekl jeho syn a zlehka položil ruku na její záda, aby ji pobídl. „Pojď, posaď se k němu.“
Se sebezapřením se přiblížila, ale když se jí chtěl dotknout, ustoupila.
Nemohla uvěřit, že je všechno pryč. Všechna ta léta zdobená vítězstvím, vypálenými vesnicemi, hulákajícími vojáky, kteří by za ní šli kamkoliv a na povel umírali, jen aby byl Peal o kousek větší. Všechna ta léta vyplněná samotou a každodenním zkoušením smířit se s tím, že žádný Gosaa o ni nebude stát... Teď se dočkala, jeden se našel, nezapomněl, ani ona něj nezapomněla, ale už to bylo jinak. On byl jiný a Corita se přes to nedokázala přenést. Zkusila to sice, natáhla k němu ruku, ale jeho pohlazení už nebylo takové, jaké ho znala. Bylo cizí, stařecké, i když láskyplné a upřímné.
„Josefe,“ zašeptala a vytrhla se mu.
Couvla. Krok, druhý, vyhnula se mi, narazila do dveří. Nevydržela to, rozběhla se ven.
„Cori!“ zavolal, jak mu to nemocné tělo dovolilo, ale nemohl ji zastavit, odpovědí mu bylo hlasité zabouchnutí dveří.
Josef se staral o nešťastného otce, já jsem se nezdržovala a vyšla z domu. Corita se opírala o dřevěnou stěnu a snažila se rozdýchat nepříjemný zážitek. Kaileen nevěděla, kam se má dívat. Kdyby se jednalo o boj, to bychom si věděly rady obě, ale toto bylo nad naše síly.
„Chceš tu zůstat nebo pojedeme pryč?“ zeptala se Kaileen, nasadila nejvlídnější tón, jakého byla schopna.
„Musím se tam vrátit,“ odpověděla přerývaně. „On mi nebude lhát.“
„Dobře, počkáme na tebe, jak dlouho budeš potřebovat,“ pokusila se vyjádřit jí podporu, přestože sama nevěděla, co se chce Corita dozvědět, o čem jí Josef nebude lhát?
„Schovejte se,“ téměř se jí podívala do očí, ale hned si to zase rozmyslela. „Kaileen, neotálej.“
„Ty víš, kde budeme, že?“
„Jistě,“ pokusila se usmát a vstoupila zpět do domu.
Šly jsme pěšky, nechtěly jsme zbytečně poutat pozornost zběsilou jízdou. Sotva jsme otevřely vrata a vstoupily dovnitř, pochopily jsme, že tito lidé už dlouho neválčí. Uviděly jsme krmení pro dobytek, zemědělské nástroje, samozřejmě spoustu sena, ale nic, co by jakkoliv podporovalo bojovníky. Přece by museli mít nějaké terče, společný arzenál...
„Hm, místo ve vnitřnostech se teď hrabou v hnoji,“ pronesla Kaileen, když zavírala. „Ti už se nebudou chovat jako Gosaa, měly bychom se vrátit pro Coritu a zmizet.“
„Tím jí nepomůžeš.“
„Ale zůstane naživu,“ argumentovala.
„To pro ni teď nemá žádný význam,“ připomněla jsem.
„Nefilozofuj,“ mávla rukou, vzápětí se zarazila. „Co děláš?“
„Co asi? Nehodlám se tu klepat v mokrých hadrech. Taky bys to měla shodit a zahrabat se do sena, jestli nechceš zase kýchat jako vždycky.“
„No, to bych opravdu nerada,“ zamyslela se.
Pozorovala, jak se snažím najít místo, kam bych si oblečení pověsila. Po urputném boji jsem za vítěze zvolila držadlo oradla, to druhé obsadila Kaileen svým svrškem.
„Pustila jsem Lany,“ naznačila polohlasem, když se její dlaně dotkly mého pasu a přitáhla mě blíž částečně s obavou, zda si to nerozmyslím. „To předtím, nechtěla jsem...“
Nejspíš se omlouvala, nevnímala jsem slova. Prudký pohyb hrudníku, něžná síla, kterou mě k sobě tiskla, letmý dotek řas, když se ke mně sklonila.
Poslední krátké zaváhání a první spojení rtů.
Dlouhé, nehybné.
Absolutní ticho.
Podívala se na mě, poznala jsem ten oboustranný neovládnutelný pud a touhu dostat, co nám Narat tak dlouho odpírala.
A odepřela nám to i tentokrát.
Řev a bušení na vysoká vrata, brzy se ve dřevě objevily její drápy. Nedokázala si otevřít, ale bylo otázkou pár minut, než se dostane skrz, vyváděla jako šílená. Vzrušení vystřídalo jiné vzrušení, tentokrát jsem nechtěla utéct, chtěla jsem s ní zápasit a vyhrát.
„Běž, já ji zdržím,“ vyháněla mě Kaileen.
Také jsem pochopila, že ve stodole bude ještě zadní východ, tak jako všude, ale narozdíl od Kaileen jsem také chápala, že Narat už přišla o většinu svých schopností, jinak by se jednoduše objevila vedle nás, tak chatrná překážka by ji nemohla zastavit. Štěstí, že si svými spáry nedokázala otevřít, dala nám trochu času navíc.
„Nikam nejdu, teď se ukáže,“ narychlo jsem se oblekla a ozbrojila, zatímco Narat vysekala ve vratech otvor, kterým jsem zahlédla její vrásčitou, skoro zvířecí tvář.
„Nemůžeš bojovat s bohyní, ona tě nenechá odejít!“
„Kdyby byla dost silná, dávno by stála vedle nás.“
Kaileen chtěla vědět, o čem mluvím, i když to sama musela tušit, ale na vysvětlování nebyl čas, Narat si probila cestu k nám. Odkopla poslední překážející prkno, zprudka oddechovala a chystala se na velké finále.
„Kaileen!“ křičela Corita, Narat se otočila, zařvala a odstoupila od vrat.
„Sakra!“ ujelo Kaileen a rozběhla se ven.
Vzhledem k mohutnému tělu dokázala Narat vyvinout neuvěřitelnou rychlost, Corita bojovala ze všech sil, ale brzy skončila v blátě.
„Narat!“ upozornila na sebe Kaileen.
Otočila se a vyčkávala, prohlížela si ji jako zvíře. Corita ležela pod ní, těžce oddechovala a čekala na poslední úder.
„Matko.“
Kaileen pomalu vykročila k Narat, ona nechala Coritu být, zakňučela a šla jí naproti.
Dar řeči už jí byl odepřen, nedokázala stvořit jediné slovo, přesto jsem nepochybovala, že jí Kaileen rozumí, když k ní dál mluvila v jazyce, jaký používala i nedávno čarodějka.
Královna se celá špinavá zvedala ze země, obyvatelé vesnice vylezli z domů a navzdory dešti nás z dálky pozorovali. Kaileen by Narat dokázala uklidnit, kdyby nezhlédla mě. Snažila se vyprostit z jejího objetí a vrhnout se na mě, ale Kaileen nepovolila a Narat jí nechtěla ublížit. Nakonec se jí to však podařilo a mně došlo, že až tak slabá není.
Rozběhla se, země zaduněla, já jsem se nemohla rozhodnout, zda se s ní utkat nebo utéct. Byla by mě ta chvilka stála krk, ale přihodilo se něco, s čím nemohl nikdo počítat. Do cesty jí vběhla jiná bestie, na pohled téměř stejná jako Narat, nepoznala jsem, který z bohů to byl. Chtěla ho obejít, ale ocitla se v pasti, když ji takto obstoupilo dvanáct podobných bytostí.
Přišli všichni, tentokrát se obtěžoval i Daggor, Narat uprostřed svých bratrů a sester, a to mohlo znamenat jediné. Nezdálo se, že by byli ochotni ustoupit, ona zoufale hledala cestu ven. Ne ke mně, ke Kaileen.
„Přiveď koně!“ vzpamatovala se přítelkyně. „Dělej!“ Slepě jsem vykonala rozkaz, Corita naskočila, já jsem nasedla, ale Kaileen nic. „Zůstanu tu,“ zaklonila hlavu a podívala se na mě.
Musela si vybrat, i když nerada.
„Počkáme v Ishar.“ Neodpověděla, dívala se na mě, jako by se snad nehodlala vrátit. „Kaileen!“
„Přijedu,“ přikývla a praštila Darta po zadku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
