|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: Království naděje - 1.kapitola, část 1. ::
 winkk |
publikováno: 05.03.2010, 6:53
|
| Toto je moje prvotina. Je to příběh o dívce, která spadne do spárů závislosti. Je to delší dílo, celkem má 36 stran, proto jej sem budu dávat po částech. |
| |
|
|
1. KAPITOLA
„To už je hodin,“ zvolám při pohledu na hodinky, ukazující pět minut po deváté. Dnešní ráno lije jako z konve a fouká studený vítr. Narazím si džínsový klobouček víc do čela a přidám do kroku. Před sebou mám ještě pořádný kopec. Za ty dva roky, co ho šlapu skoro každý den, jsem si na něj tedy ještě nezvykla a asi ani nikdy nezvyknu.
Než dojdu do školy, jsem promáčená od hlavy až k patě a navíc pěkně zmrzlá. Hned ve dveřích střední průmyslové školy se srazím se školníkem, nepříjemným, asi padesátiletým mužem s velkým břichem a pleší a vyslechnu si pár jedovatých poznámek na téma – ta dnešní mládež. „Už abys zaklepal bačkorami, dědku,“ zavrčím polohlasem a aniž bych se po něm ohlédla, pokračuji v chůzi.
Seběhnu široké schody , minu šatny a kráčím velkou chodbou. Na stěnách visí obrazy od známých českých i světových malířů a dřevěné truhlíky se sušenými květinami. Teď je tu ticho jako v hrobě, všichni se pilně učí. Já místo do třídy zamířím na dívčí záchody, abych se trochu upravila. To je pro mě v tuhle chvíli přednější než co napsal Alois Jirásek nebo Jan Neruda.
Klobouček mě před deštěm moc neochránil. Sundám si jej z hlavy a vyždímám vodu do umyvadla. Prohlédnu se v zrcadle, jestli nemám moc rozmazaná líčidla, dala jsem si na nich ráno dost záležet. Ostatně jako to dělám každé ráno, nikdy bych nevyšla z domu nenamalovaná. No, není to tak hrozné, ale nezbytnou úpravu potřebuji. Vyndám ze školního batohu hřeben, pudr a řasenku a dám se do pořádku. Pečlivě rozčešu své husté, kaštanově hnědé vlasy. Dřív jsem je mě dlouhé až do pasu a byla na ně náležitě pyšná, ale poslední dobou je nosím kratší, dlouhé vlasy už nejsou tolik v módě. Poté si ještě přepudruji nos, rty přejedu ovocným leskem a konečně mohu odejít do třídy.
Hodiny na zdi ukazují půl desáté. No co, tak jdu trochu pozdě. Vezmu za kliku a vejdu do dveří s cedulkou II. C.
Okamžitě upoutám pozornost. „Ááá, slečna Novotná,“ zvolá naše třídní, baba Janatová, která nás učí našemu mateřskému jazyku. „Tak copak se vám přihodilo dnes?“ zeptá se ironicky. Poslední dobou se mi totiž daří chodit takhle pozdě docela často. Ale můžu já za to, že se mi ráno vůbec nechce vylézt z postele? Kdyby se chodilo do školy na desátou, tak bych to krásně stíhala, nevím, kdo vymyslel, že se vyučuje od takové nelidské ranní hodiny jakou je osmá.
„Dobrý den,“ pozdravím. „Omlouvám se, ale zaspala jsem.“
„Zaspáváte nějak často. Pokolikáté je to tenhle měsíc?“ Posune si výš své velmi silné brýle, odloží učebnici na stůl, před kterým právě stála a kráčí ke mně. Pokrčím rameny, co já vím. Janatová si mě dlouze prohlíží svýma vypoulenýma zelenýma očima, které jsou díky brýlím jednou tak velké a poté mi pokyne, abych zapadla do své lavice. „Budu si muset promluvit s vašimi rodiči,“ dodá ještě a pak už si mě naštěstí dál nevšímá, neboť je velice zabraná do výkladu děl českých básníků a prozaiků. To je moc dobře, nemám chuť ani náladu se s ní vybavovat a poslouchat její narážky na mou osobu. Smířila jsem se s tím, že už od prváku mě nemá ráda. Při zkoušení mě vždycky drtí a nikdy mi nedá lepší známku než dobrou, i kdybych jí odříkala celou Erbenovu Kytici zpaměti a ještě pozpátku. A z písemek tradičně dostávám čtyřky, přestože si myslím, že látku umím. Ale ona mi tam vždycky najde něco, co se jí nezdá. Asi závidí, že já jsem mladá, hezká, život mám před sebou a ona už jen stárne.
Po skončení vyučování, které mimochodem pro mě dnes bylo utrpením, jelikož jsem byla vyvolaná skoro ze všech předmětů, zamířím k šatnám, kde potkám Roberta. Mého kamaráda z party a hlavně notorického průšviháře známého po celé škole a možná i po celém městě. „Čauky, Niky,“ zdraví mě. „Mluvil jsem s Davidem. Počká na nás u Priáče,“ oznamuje.
„Já ale musím brzy domů. Potřebuji se trochu učit, nějak nezvládám novou látku,“ zdráhám se. Poslední dobou plavu teda skoro ve všem, ne jen v nové látce. Od té doby, co mám Davida a partu, tak nějak na studium nezbývá čas ani chuť. Zapnu si lesklý kožený kabátek a vyjdu ze šatny.
„Ale? Co tak najednou? Z naší Niky je teď vzorná žačka, jo?“ šklebí se Robert a následuje mě.
„Nech toho,“ mračím se.
„Tak sorry. Ale podívej se na mě. Já jsem ve čtvrťáku, propadám, ale jsem v pohodě," usmívá se. „Nesmíš to učení brát tak vážně. Nějak to vždycky dopadne.“
„No jo, tobě je to jedno, ale já chci aspoň tu střední dodělat.“
„Ty máš dneska ale náladu,“ kroutí hlavou a loví v batohu krabičku cigaret.
Vyjdeme společně ze ven. Naštěstí už přestalo pršet, podruhé zmoknout bych nechtěla. Střední průmyslová škola, kterou oba navštěvujeme, se nachází v části Děčína jménem Letná. Zajímalo by mě, koho napadlo ji postavit zrovna tady, na tom velkém kopci. Každé ráno toho člověka proklínám. Dá se tedy jít sem i různými zkratkami, ale ty jsou všechny také do kopce. A autobus sem jezdí docela málo a ráno, se jím jet ani nedá, protože jsou příšerně nacpané.
Sejdeme kopec a zamíříme do centra města. Projdeme kolem kruhového objezdu, hypermarketu Albert, vezmeme to přes parčík u dopravního podniku až dorazíme k obchodnímu domu Korál, kterému se také říká Prior. Tam už na nás u stánku s grilovanými kuřaty čeká můj přítel David s ostatními lidmi z party – Katkou, Jirkou a Filipem, který se cpe mastným kuřecím stehnem až se mu dělají boule za ušima. Jsou to lidi o dva roky starší než já.
„No, konečně,“ řekne David, na přivítanou mě políbí a vezme majetnicky kolem ramen. S Davidem chodím už asi půl roku a díky němu jsem se dostala do téhle party super lidí. Není to láska jako trám, ale docela si rozumíme, tak proč spolu nebýt. Rozhodně je to lepší, než sedět každé odpoledne doma a koukat do zdi, jako ostatní holky, co s nikým nechodí. A hlavně jsem se díky němu seznámila s partou.
„Vy jste dneska byli zase ve škole, šprti?“ ušklíbne se Katka.
„No a ty snad ne?“ podivím se.
„Já jsem si dneska hodila volno,“ zatváří se hrdě a pohodí svými dlouhými blond vlasy. Taky bych takové chtěla mít, kluci by na mě určitě letěli daleko víc. Katce stačí, když si rozpustí vlasy, vezme mini sukni a kluci se o ní perou. „Tam je akorát opruz,“ dodá ještě.
„Hele, Kačenko, nech lidi, co chtějí studovat, na pokoji, ano?“ brání nás Robert a zapálí si další cigaretu. „Všichni nechtějí jednou skončit na trase směr Hřensko, víš?“
„No teda! Ty seš ale drzej,“ zamračí se blondýnka a uraženě trhne hlavou.
Robert na mě významně mrkne. Od začátku si spolu rozumíme. A není to jenom tím, že navštěvujeme stejnou školu.
„Dneska mám volný byt!“ oznámí nám Jirka slavnostně. „Uděláme mejdan, lidi!“ rozhodí rukama až vyrazí Filipovi tácek s jídlem z ruky.
„Co děláš, vole? Taková škoda,“ rozčiluje se Filip a sbírá to opečené maso ze země.
„Snad to nehodláš ještě jíst,“ řehtám se a nenápadně odstrčím Davidovu ruku z mého pozadí. Takhle na veřejnosti mi to není zrovna dvakrát příjemné. David po mně hodí nechápavý pohled.
„Proč ne? Vždyť tomu nic není,“ odpoví mi Filip a oprašuje stehýnko.
„Tak sorry, chlape,“ omlouvá se mu Jirka. „Hele, ze to máš u mě dneska flašku vodky. A bude celá jenom tvoje.“
„Fakt?“ rozsvítí se Filipovi jeho modré oči a v tu ráno ho nějaké oválené kuře přestane zajímat. Jirka kývne na souhlas.
Všichni ostatní s mejdanem také nadšeně souhlasí, jak je to u nich zvykem. Naší častou zábavou je totiž pořádání akcí, kde alkohol teče proudem. Baví mě to, je pokaždé velká sranda, ale dnes mi to tedy jako skvělý nápad nepřipadá. Je středa a zítra se jde normálně do školy, ale nechci být jako jediná proti a hlavně nechci vypadat jako nějaká šprtka, a tak také souhlasím. *
Doma rychle něco zdlábnu a začnu se připravovat na večer. Jako obvykle jsem doma sama. Rodiče jsou velice často v práci dlouho. Mamka pracuje jako tlumočnice angličtiny francouzštiny a táta je vedoucí v bance v Ústí nad Labem. Tak náš panelákový byt 3+1 v Želenicích obývám většinou sama. Jsem jedináček. Nemáme ani žádné domácí zvíře. Moc bych si přála psa, ale rodiče jsou zásadně proti. Podle nich pes jen dělá nepořádek, stojí velké peníze a všude jsou po něm chlupy. Marně jim vysvětluji, že bych se o něj pečlivě starala dnem i nocí a klidně za něj všechno platila. Jsou neoblomní. Tak mi moji samotu vynahrazují alespoň vysokým kapesným a značkovým oblečením, což také není k zahození.
Po sprše sebou ve spodním prádle plácnu na postel. Místo toho, abych měla nějakou velkou válendu, mačkám se sama na palandě. Rodiče ji kupovali, když mi ještě chtěli pořídit sourozence, ale nějak z toho sešlo. Mamka se hlavně nechtěla vzdát své práce, ve které je čím dál úspěšnější. Má tolik klientů, že další musí i odmítat. Chtěli tuhle starou palandu už dávno vyhodit, ale já jsem jim to rázně zakázala. Mám ni totiž spoustu pěkných vzpomínek. Co jsme se na ní s Alicí, mojí nejlepší kámoškou, jako malé holky nablbly, když tady skoro každý víkend přespávala. A tady jsem také před dvěma roky zažila své poprvé s mojí velkou láskou Petrem.
To už je ale dávno pryč. Petr šel na střední školu do Teplic. Je tam na internátě a domů jezdí jen na víkendy, někdy ani to ne. Vztah na dálku moc nefungoval, proto jsme se před rokem rozešli. Od té doby jsem ho neviděla. Dost mě to mrzelo. On byl první kluk, kterého jsem milovala a v mém srdci bude mít vždycky zvláštní místečko. Ani s Alicí se už tak často nevídáme. Ta jezdí do školy do sousedního města Ústí nad Labem a na mě nemá čas. Našla si nové přátele a o staré už nejeví moc zájem.
Přestanu vzpomínat na staré přátele. Teď mám nové a ti na mě čas mají. Hodiny letí, musím si pospíšit. Rychle se nalíčím a obleču. Do malého batůžku naházím ty nejdůležitější věcí, napíšu rodičům vzkaz, aby se o mě nebáli a vyjdu do deštivého březnového večera.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
