|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: 2. kapitola - Já a upír? ::
|
| |
|
|
V podvečer, okolo páté hodiny, jsem si lehnul na postel. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. O dveřích, peru, pohovce, rodičích, a budoucnosti. Budoucnost. Tohle slovo nesnáším. Nikdy jsem neměl růžovou budoucnost, tak proč by se to teď mělo změnit?
Každý večer přemýšlím o tom, jaké by to bylo v jiné rodině. Ale abych řekl pravdu, nechtěl bych odtud odejít. Nejsou tu zrovna ideální podmínky, ale mám rád mámu.
Náhle jsem si vzpomněl na jeden zvláštní den. Na den kdy se mamka velice rozrušila.
***
Byl to den mých osmých narozenin. Strašně pršelo a vítr burácel do okenních tabulí. Skla byla stará a nebyla moc odolná. Proto několik tabulí prasklo. Pamatuji si, že jsem se ten den strašně bál. Větvě polámané, spadané stromy. A hodně vody. Vypadalo to jako blížící se povodeň. Blesků, které se vždy náhle vynořily z mračen, stále přibývalo. K narozeninám jsem opětovně dostal tužku (zase stoletou) a papír (opět zažloutlý).
Byl jsem ve svém pokoji. Ležel jsem na posteli a brečel jsem. Dříve jsem se doopravdy bál bouřky. Zdálo se mi, jako kdyby po mně chodili miliony mravenců. Ale náhle jsem uslyšel zvonek. Pořád jsem ležel na posteli, ale moje zvědavost mě donutila, abych tajně poslouchal. Nevěděl jsem, jestli vůbec něco uslyším, ale byl jsem zvědavý. Zvědavost umí hodně věcí. Umí přinutit člověka, aby kradl, aby špehoval, aby někomu ublížil. Je to nutkání, které je pro něco dobré ale i špatné. Pootevřel jsem dveře a viděl, jak mamka s někým mluví. Hlas, který jsem slyšel zvenčí, byl dobře slyšitelný. Ale až moc dobře slyšitelný. Nedokázal jsem pochopit, jak toho neznámého návštěvníka mohu slyšet i při takové bouřce. Táta spal v ložnici a tak jsem se připlížil k domovním dveřím.
"…chápej, Bělo, je to tak. Tvůj syn je doopravdy..." Podle hlasu jsem usoudil, že venku stojí nějaký starší muž. Jeho hlas byl hluboký a dobře slyšitelný. Nepochopil jsem, proč ho mamka nepozvala dovnitř, ale o to jsem se v danou chvíli nezajímal. Šlo mi pouze o rozhovor, který vedli.
"Já vím. Nepřipomínej mi to prosím. Ale proč jsi přišel? Já vím, že Hynek je u…"Právě poslední slovo jsem neslyšel. V tu chvíli mi bylo ale jedno, co to bylo za slovo.
"Ty to ještě nevíš?"
"A jak bych to mohla asi vědět? Já ty vaše noviny nečtu!" mamce ujely nervy a odbyla muže hysterickým tónem.
"Dobrá, dobrá. Zapomněl jsem," sotva dořekl větu, mamka nasadila zvídavý výraz a dala ruce v bok. Muž chvíli nepromluvil.
"Tak co? Řekneš mi něco?" vyjela na něj mamka.
"Jo, hnedka. Víš, co bylo včera za den?"
"Úterý?" zeptala se směšně mamka a bylo poznat, že by toho chlapa už nejraději vyhodila ze dveří. Ale něco jí říkalo, že to udělat nesmí.
"No tak, Bělo, z toho si nemůžeš dělat legraci. Včera byl Den proroctví. A jedno z těch pěti proroctví se týkalo Hynka." Mamce se najednou prohloubily vrásky a v obličeji zbledla.
"Jaké proroctví to bylo?"
"Chceš to doopravdy vědět?" zeptal se muž a mamka přikývla. Muž chvíli mlčel, ale potom se odhodlal. "Páté," řekl muž a mamky obličej byl stále bělejší.
Mamka pomalu dýchala a s něčím se nemohla vyrovnat. Ale s čím? Potom bez rozloučení zabouchla dveře a posadila se zničeně na pohovku. Prsty si nervózně projížděla po spáncích…
Dál jsem nic neviděl. Přivřel jsem opatrně dveře od svého pokoje a šel si lehnout. Ráno jsem jednoduše usoudil, že to byl sen, ale nebyl jsem si na sto procent jistý. Bylo to tak opravdové. Nejdřív jsem se přikláněl k variantě, že se mi to zdálo. Potom jsem si dlouho dobu myslel, že to nebyl sen.
Nechal jsem to být.
***
Jak jsem vzpomínal, uslyšel jsem zvonek. Přesně jako tehdy. Otevřel jsem dveře od pokoje a viděl jsem, jak mamka otevírá domovní dveře. Na mamce jsem poznal přesně ten výraz, který jsem viděl tehdy. Zděsil jsem se. Co když je to ten záhadný muž, který tehdy přišel? A co tu vlastně chce? Přišel jsem ke dveřím a tam jsem uviděl staršího muže okolo pětačtyřiceti let. Na hlavě měl bílé vlasy, tvář krásně opálenou a byl velice štíhlý. Na sobě měl krásné blýskavé sako, černé kalhoty, které vypadaly jak od nějakých světových módních návrhářů. Jakmile mě spatřil, mile se usmál a podal mi svojí ruku. Potřásli jsme si rukou. Au… Měl velice pevný stisk.
"Ahoj Hynku," pozdravil.
"Dobrý večer, já jsem Hy… Moment, jak znáte moje jméno?"
"Maminka mi o tobě hodně vyprávěla. Podle toho jsem poznal, že jsi to ty."
"Aha," řekl jsem. Mamka do mne šťouchla a pošeptala mi do ucha: "To je pan Tower, velice významný člověk. Važ si ho." Netušil jsem, proč si ho mám vážit. Byl to normální průměrný člověk akorát se jménem Věž.
"Můžu dál?" zeptal se pan Tower a přikývla.
"Máte tu doopravdy pohodlíčko." řekl pan Tower, když si sednul na pohovku. Pohodlíčko? A u nás doma? To těžko… Řekl to nejspíš jenom proto, aby mamce zalichotil.
Zrovna když jsem se chtěl vrátit do pokoje, zavolal na mne pan Tower. "Hynku, mohl bys jít na chvíli ke mně?" Ach ne! Vážně? To bude moje smrt. Znuděně jsem se vláčel k pohovce a sedl si vedle pana Towera.
"Já vím, že se ti tu se mnou nechce pobývat ale," pan Tower se zarazil. Jak to ví? To mám vážně takhle snadno průhledné nálady? "Potřebuji s tebou mluvit." O čem by tak se mnou mohl mluvit?
"Ano? Poslouchám," řekl jsem a opřel se o pohovku.
"Takže, jak bych mohl začít. Potřeboval bych ti něco ukázat," řekl a napřímil se. Pane bože! Co to bude? Že by to byl vážně nějaký významný člověk? Třeba vynálezce? Snad mi nechce ukázat jeden ze svých vynálezů. To bych se unudil k smrti! Čekal jsem tedy nějaký vynález, ale místo toho se postavil. "Hynku, prosím zvedni se a ustup stranou," poprosil mě pan Tower a já se zvedl. Že by to nebyl vynález? A pak jsem pochopil. Co když má taky takovou sílu jako já? Čekal jsem na to, co udělá. Začal přesně tak jsem si myslel. Pořádně se protáhl a pravou rukou uchopil pohovku. Potom jí bez jakýchkoliv obtíží zvednul. Pohovku si házel z jedné ruky do druhé. Potom jí opět položil na původní místo.
"Jak?" zeptal jsem se a předstíral jsem svůj údiv.
"To víš nejlíp ty sám," řekl a posadil se. Nechtěl jsem to poslouchat. Byl jsem unavený. Otočil jsem se a šel ke dveřím. Najednou se přede mnou objevil. Jak se dostal tak rychle sem? "Hynku, prosím. Vyslechni mě," řekl a položil mi ruku na rameno.
"No, dobrá," přitakal jsem a pan Tower se blesku rychle vrátil na pohovku. Chtěl jsem se ho zeptat, jak to dělá, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel.
"Hynku, chci si s tebou promluvit."
"To jste už říkal," odsekl jsem mu.
"Klidně mi můžeš tykat, jestli chceš. Za chvíli spolu budeme trávit spoustu času." Jak to myslí? Spoustu času, a s ním? Nějak to nechápu.
"Co prosím? Tykat? Vždyť se vůbec neznáme a jak jste to myslel tím spoustu času?"
"Maminka ti to neřekla?" zeptal se mě a pohlédl na mojí mamku. Nesnášel jsem, když někdo říkal: "Maminka ti to ještě neřekla?" Nelíbilo se mi, když mamce takhle říkal někdo jiný než já. Někdo kdo na to neměl právo.
"Ne, to teda ne!" Byl jsem plný zlosti. Vadilo mi, že tu byl. Jeho pohled mě přímo dováděl k šílenství.
Vstal a svým rychlým pohybem se dostal k psacímu stolu v rohu obývacího pokoje. Zvedl stůl do vzduchu a hodil ho po mně vší silou. V naději jsem před sebe natáhl ruce, zavřel oči a vyčkával na to, co se stane. Nic se ale nestalo. Otevřel jsem oči a spatřil jsem své ruce, jak pevně svírají stůl. Jak je to možné? Ta rychlost by mi měla zlomit ruce! Ale nic takového se nestalo.
"Chápeš to Hynku? Jsi upír!" řekl pan Tower a přistoupil ke mně. Vzal si stůl a hodil ho do rohu místnosti. Dopadl přesně tam, kde stál minule.
Cože? Jenom si ze mě střílí. Určitě je to jenom nějaký vtípek. Ale co když ne? Co když jsem vážně upír?
"Co - cože?" vykoktal jsem ze sebe. "Já a upír? To těžko! Sice je pravda že okolo mě se dějí vážně divné věci, ale já na nadpřirozeno nevěřím!"
"A jak to teda chceš logicky vysvětlit?" vyhrkl na mne Pan Tower. O vteřinu později vyskočil a udělal ve vzduchu salto. Jak? Jak to udělal? Je mu skoro padesát let a on udělá jen tak ve vzduchu salto? Tak tohle je na mě už trochu moc.
"Ehm," nevěděl jsem jak začít. Nedokázal jsem to nějak logicky vysvětlit. Vážně upíři existují?
"Nevíš co?"
"No, nevím."
"Tak vidíš. Jestli jsi tomu už uvěřil, tady máš přihlášku na upírskou akademii. Chci jí mít zítra vyplněnou!" řekl pan Tower a zmizel. Chrlil na mě jednu informaci za druhou. Můj mozek nedokázal zpracovat tolik informací. Informace které vůbec nemuseli být skutečné. Podíval jsem se na přihlášku do upíří akademie. Vážně něco takové existuje? Mohl bych konečně vypadnout z téhle školy a nudné vesnice? Tato nabídka mě lákala čím dál víc. Mezitím ke mně mamka došla.
"To je přihláška, o které mluvil Johan?" zeptala se mě mamka.
"Johan? To je jako ten člověk, co tady teď byl?" Mamka nereagovala.
Se zájmem jsem si prohlížel přihlášku. Byl to starý papír s černým podkladem a bílým písmem.
"Jméno, bydliště, datum narození, místo narození, statní občanství," nahlas jsem si četl kolonky přihlášky. Byla to normální přihláška jako do každé školy. Potom jsem ale kouknul na zadní stranu. Upustil jsem přihlášku a utekl do svého pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře. Byl jsem strašně na rozrušený. Proč mě něco takového vyděsilo?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
