» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 1685434

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::

:: Spisovatelův host ::

joehot	publikováno: 08.03.2010, 14:26

Jediná povídka s upírskou tematikou, kterou jsem vytvořil. To vše jenom kvůli soutěži, kde se nakonec docela pěkně umístila..


	Za okny zuřila nefalšovaná východoevropská jarní bouře. Co chvíli noční oblohu protrhl nafialovělý záblesk, svíjející se až k pevné půdě zemské jako pokřivený prst. Dešťové kapky se nikterak nestyděly a bubnovaly na střechy a okenice, jako by se skrze ně hodlaly probojovat dovnitř, k teplu a světlu lidských krbů. Tento divoký kraj se mi nelíbil. Lidé tu nevyhlíželi nijak vlídně a cizince zřejmě neměli zrovna v oblibě. Jednou jsem se však vypravil na cestu a tak jsem musel být trpělivý a silný. Ach jak se mi jen stýskalo po Londýně, po mém domu, mé posteli, a po mojí milované ženě Florencii! Zrovna jsem se nakláněl nad desku mohutného dubového stolu, držíc v pravé dlani moderní černé, v inkoustu namočené pero, dokonale přichystané na souboj s vyzývající čistotou papíru přede mnou, když se v mém obzoru vynořil obrovský stín. Úlekem jsem dočista nadskočil, neboť v tuto noční hodinu jsem jakoukoli návštěvu skutečně nečekal. Hlas mého nečekaného hosta, sytý a podmanivý, mne zastihl při snaze otočit se k příchozímu svým tak náhle potem oroseným čelem. „Dobrý večer přeji." Zněl velice mírně, takže veškerý strach opadl z mé hrudi. Jeho angličtina byla vynikající, a přesto nešel přeslechnout sykavý a prskavý východní přízvuk. Rozhodně však šlo o nejlepší angličtinu, s jakou jsem se setkal na východ od Prahy. „Večer? Podle mých měřítek velice pozdní večer, pane. Někdo by snad mohl i namítnout, že je již noc." Spatřil jsem tvář muže, bledou a chladnou a starou a suchou, a hluboký pohled jeho kovově lesklých očí snad dovedl zhlédnout až na samé dno mojí duše. A přes to všechno působil bezbranně, jako neviňátko. „Proto jsem velice poctěn, že nenamítáte, příteli." Oslovení příteli v jeho ústech s vysušenými rty zadrnčelo jako tětiva. „Promiňte, ale nevzpomínám si, že bych Vás kdykoliv jen spatřil, či snad dokonce nazval svým přítelem, pane.“ Moji připomínku jakoby ani neslyšel. „Chci, abyste sepsal můj příběh, Abrahame.“ Poklidně přecházel po místnosti a zvuk jeho kroků, přestože tichý a spořádaný, přehlušil venkovní hukot. Byl velice elegantně oděný a na kostnatých prstech měl honosné a starobyle vypadající erbovní prsteny, mým hostem tedy jistě byl nějaký šlechtic. „Váš příběh, pane?“ zopakoval jsem a fakt, že neznámý znal moje jméno, jsem raději propustil ze své hlavy. „Ano, sluch máte vynikající. Zjistil jsem, že se po mém kraji potuluje anglický spisovatel, sbírající zážitky pro svoji knihu a tak jsem Vám je přišel dát. Spoustu zážitků. Jenom seďte a poslouchejte.“ A tak jsem seděl, zatímco on vyprávěl příběh. Příběh, který skoro sám držel pero a naplňoval prázdné stránky pokladem. Vyprávěl téměř celou noc a ve čtyři ráno utichl. Po celou tu dobu, kdy jeho slova plynula a obtáčela se kolem mě, jsem se ani nepohnul. „Nemusíte se bát, Abrahame, lidskou krev nepiji již drahnou řádku let. Hrozně se zhoršila, co se kvality a chuti týče. Začalo to objevem a dovozem té ďáblovy rostliny, toho hnusného, prašivého tabáku a příchodem industrializace byl tento propad do pekel nechuti dokonán. Věřte mi, i prasata dnes mají chutnější krev, než vy lidé. Co si tedy myslíte o mém příběhu?“ zopakoval, jako by doopravdy neznal mou odpověď. Dopsal jsem několik posledních poznámek, vstal, protáhl své rozbolavělé tělo, dočista polámané z toho zdlouhavého sezení a obešel pokoj. „Myslím, že je to velice zajímavý příběh, pane. A velice rád se této látky chopím, ačkoliv jsem měl původně v plánu sepsat román a zapovězené lásce mladé služtičky k stárnoucímu ovdovělému hraběti. Přesto by potřeboval několik změn, několik úprav.“ „Úprav? Nepřipadá vám snad dost zajímavý, Abrahame?“ „Zajímavý ano, tu a tam se do něho však vkrádá fádnost. Není přeci možné, aby se po celou tu dobu nikdo nesnažil ublížit Vám, zničit Vás. Napáchal jste se dost škod a někdo přeci musel prahnout po pomstě.“ Několik chvil mlčel, jakoby lovil v největších hlubinách své rozsáhlé paměti jakési zapovězené, nebo zapomenuté informace. „Ano, ano, na jednoho, jemuž se to málem povedlo, si vzpomínám. Bylo to kdysi dávno, jakýsi němec z Helsinek na mě útočil osikovými kolíky, svěcenou vodou a bůhvíjakými všemi modlitbami.“ „Němec z Helsinek?“ zeptal jsem se udiveně, neboť mi tato kombinace přišla velice, velice zvláštní. V Helsinkách zase tolik němců nežije. Usmál se. „Ja, ja. Deutscher von Helsinki,“ odpověděl mi německy. „Dobrá, dobrá. Nějak do příběhu musíme dostat akci a nebezpečí, jak je dnes v módě. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, mělo by to být celé naopak. Ano, docela jistě by tomu mělo být naopak. Vy byste měl být zápornou postavou, pane. A celý příběh by měl být postaven na konfrontaci počestného anglického mládence s démonem pekelným.“ Poslední slova jsem téměř zašeptal, aby si je můj host nevyložil špatně. Naštěstí ani na ně nereagoval. Stál přede mnou a s prázdným výrazem si mnul bradu. „Máte pravdu,“ řekl prostě po dlouhé tiché chvíli, během níž mě již po několikáté přepadla myšlenka přejít k němu a alespoň do něho bodnout prstem, abych zjistil, zda je ještě naživu. Tedy, naživu, uchechtl jsem se. „Samozřejmě, že máte pravdu. Jste přeci spisovatel. Musíte mít pravdu. Ponesu to sice s těžkým srdcem, ale jakmile ponese hřbet vaší knihy moje jméno, slast onoho pocitu tuto bolest dozajista překoná. Již teď se nemohu dočkat. Abrahame, jak já toužím po tomto druhu nesmrtelnosti! Snad od chvíle, kdy jsem dosáhl toho druhého.“ „Ještě něco.“ „Ano?“ trhnul sebou. „Budu do toho muset vnést i nějakou tu lásku, jinak nemáme šanci na úspěch.“ „Lásku?“ zeptal se štítivě, jakoby se před ním plazil ten nejhnusnější had. „Ano, tu. Prodává se ještě lépe než napětí více než dvě tisíciletí. Ale nebojte, zase nepůjde o nějakou romanci, to se nehodí. Upír romantik? To snad ne.“ On jenom pokrčil rameny, pak sotva znatelně přikývl. Tak se i láska dostala na naše stránky. „Děkuji Vám, Abrahame,“ obřadně se poklonil, když se měl na odchodu. Absurdnost té situace, kdy se přede mnou, bezvýznamným anglickým spisovatelem, ukláněl samotný hrabě a nesmrtelný upír v jedné osobě, ve mně probouzela jisté rozpaky. „Já děkuji Vám. Konečně mám dost materiálu a mohu se tedy vydat domů.“ „Copak, Vám se Transylvánie nelíbí?“ odtušil se zájmem. „Je to krásný kraj, pane. Ale nejlépe hřeje vlastní krb, jestli mi rozumíte.“ „Samozřejmě. My upíři máme podobné přísloví. Vlastní rakev nejméně tlačí. Tedy sbohem, Abrahame.“ „Hrabě Draculo, pro Vás, pokud se ještě někdy setkáme, a já jsem si jist, že i vy nakonec zavítáte do Londýna, tak pro Vás, jako pro všechny své přátele, pouze Brame.“


celkové hodnocení autora: 89.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ariadne	17.03.2010, 11:14:13

máš bohatou slovní zásobu, vybroušený a vtipný styl, ale v textu mi chyběla dramatičnost..setkání spisovatele se svým hrdinou Drakulou mohlo probíhat napínavěji .. ty jako autor máš nekonečné možnosti fabulace, škoda, že jsi jich lépe nevyužil.. takže to shrnu: co do formy za 1, co do obsahu za 3 .. průměr je jasný... P.S. Velké V se nepoužívá při vykání, ale v dopise.

Šíma	08.03.2010, 21:19:05

Pěkné! Tak tedy pan Brame Stoker to měl přímo od zdroje! Hezké hrátky s myšlenou, že byl Dracula opravdu skutečnou osobou, ale kdo ví, co se děje mezi nebem a zemí! ;-) Na šotky jsem nekoukal. Zaujala mě upršená atmosféra (viz pravá a nefalšovaná bouře) a pak ono vyrušení autora jistou osobou. Vzpomněl jsem si také na jisté dílko: "Interview s upírem" (ani netuším, kdo tuto knihu napsal, jen vím, že byl natočen i film)! Jo, jo, ale tato povídka je také dobrá a jde svou vlastní cestou! ;-) Dám s klidným srdcem jedničku!

čuk	08.03.2010, 14:24:45

Hezky psáno, hezky se čte. Trochu mě ruší slovo pokoj, je takové "netransylvánské". Oceňmuji humor, ale přesto mi chybí dramatická upírská pointa (transylvánská). držíc? Vám? (proč velké V?) němec s malým N?


ze dne 09.03.2010, 8:59:32
joehot: Chtěl jsem tím velkým V zdůraznit jakýsi strach, nebo pokoru před někým, jako je Dracula :) Dříve se velké V při vykání také používalo, nebo se pletu?