» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141514

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303522 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Neocortext23 ::

kilgoretraut	publikováno: 17.03.2010, 8:02

Je to tu:


	„Tahle inventura byla nutná. Večírek musí začít na uklizeném. Předpokládám, že jste vzali dobrou náladu s sebou. Ano, vidím vám to v očích,“ mluvil rychle, ale srozumitelně, téměř chování diplomata, jen ta neoholenost, teď nedodržuje oční kontakt se mnou, noří se hluboko, ani to neví, že sleduje Mou, jak se kdesi mezi šišinkou a jazylkou převaluje, snad smíchy, div že nepraskne a nezasviní mi útroby. Anděl klopí zraky, asi by se rád vrátil do pekla mezi blažené. „Smím pánům nabídnout něco k pití? Něco pro začátek? Něco měkčího nebo snad tvrdšího?“ zavaluje nás hromadou významů – zrychleně jezdí s kolečkem a vyklápí další a další várky slovní hmoty. „Já bychom tuze ráda duševní likér, prosím!“ vysokým hláskem štěbetá a nespouští oči z toho jednoho tajuplného bodu na podlaze – jeho nebo její vyjadřování nám začíná opravdu vadit. Má milovaná už napjatě poslouchá skrz mou nervovou soustavu – cítím, že se trochu mračí. Místo abychom odpovídali na hostitelovu otázku, zeptáme se, aby nám někdo jiný odpověděl: „Večírek ve dne? Nepočkáme, až se setmí?“ nečekali bychom, že by tato otázka mohla vyvolat rozrušení, ale stalo se: „Takhle by nebyl pořádek! V noci musím tvořit, víte? Bojovat proti systému. Ve dne jsem jako mrtvej, že ano. Musím to předstírat, jinak by mě zařadili. Program absolutní zaměstnanosti, jestli jste o tom ještě neslyšeli.“ (Madona palci proklepává můj ušní bubínek, zda ještě plní funkci.) „Oficiálně nepracuju, jsem vlastně takovej ilegální zmetek... ale oni mě stvořili, jsem tu vlastně kvůli nim,“ v tom momentě jsme dostali chuť se zeptat, kdo jsou ti oni, ale taková nevychovanost se nesluší na spořádané turisty, a tak jsme jen sledovali, jak tvůrce koulí očima, aby pro své žáky zdůraznil důležitý článek nauky. „Sedneme si do těch pohodlných křesílek, ano? Uch...“ odstrčil stolek, abychom se vešli a „ano, to pití, že ano? Tak tvrdý nebo měkký?“ Tvrdý, řekli jsme téměř vzorovým trojhlasem. „Jasně, tak momentík...“ a počal se hrabat v jedné skříni, která vypadala, že se každou chvíli rozeběhne a skočí z okna na ulici, kde všecko vyteče a nadobro se smíchá dohromady, ani se nechtěla nechat otevřít, ta zpupná věc! Vytáhl objemnou lahev bez etikety, nalil do kalíšků, jež se k nám dokolébaly z jedné z myších děr právě pod rebelantskou almarou, jak nám později pán domu vysvětloval. „Tak na zdraví!“ a bylo to v nás. Domnívali jsme se, že andělé pijí jen a pouze nektar, a tak naše myšlenkové pochody došly k závěru, že jsme tehdy, za jasného letního dne, v jakémsi obývacím pokoji s neklidnými předměty museli popíjet božský mok. Ta tekutina v sobě měla esenci křeče, horečku, záchvat šílenství a trochu moru, tudíž jsme poznali, jakých rajských požitků si bohové dozajista dopřávají. Pokynuli jsme hostiteli, že ta píše a on pokračoval: „Jsem na to v celém Městě sám. Jedinej, kdo ví, co má ještě smysl. Kvůli tomu je moje práce tak nějak svatá, že ano.“ Serafín si opět očima našel cestu k onomu místu v podlaze, asi čeká, že tam cosi vyroste, třeba strom poznání. „Tady kolega je můj novej čmuchal,“ ukazuje na Anděla, který se zřejmě zrovna uspokojuje zevnitř, oplzlec, neboť lascivně přimhuřuje oči a záhadně se usmívá. „Ani nevím, kde se tu vzal. Prostě se jedný chvíle ohlásil nebo spíš nabídl svý služby. Pracuje za nektar, mám ho plnej sklep. Během Velkýho rabování jsem se pěkně napakoval! Dejte si eště,“ dolévá další rundu, nám se lesknou oči vedrem i nedostatkem spánku, ale naše těla drogu přijmout chtějí. „Brrrr!“ Během tohoto rozkošného seznamování jsme si nadvakrát – já i Má – přehrávali historii jednoho nájezdu: znali jsme to z kronik a vypravování pamětníků, pobývali jsme tehdy na okrajích ne Města, ale Světa; v tom příběhu, který teď běží na kdovíproč stříbrném plátně našich sítnic, vystupovali kromě prostých obyvatel městských také bytosti zásvětní: konvence hovoří o dobru a zlu, andělech a démonech, ale jak z našeho rozjímání vyzařuje, šlo a jde zkrátka jen o entity, principy a koncepty. Nebe i peklo otevřely své brány, nebo lépe popsáno, oba konce se spojily, aby rozehrály dialog. Sloučení. Celé to mělo formu přátelského potlachu, neboť taková shoda věrouk a moudrostí nebyla za celý věk dosud viděna. Šiky andělů nebeských se vydaly loupit a vraždit nejen do temnot pekelných, ale když už tomu okolnosti chtěly, zastavily se v sídlech pozemských, kde svou svatou přítomností osvítily Mortalii, neboli svět náš veškerý. Zvláště jedno město bylo jejich návštěvou poctěno – tehdy hořely ulice svatým ohněm a samou láskou se vzňaly střechy těch kostelů, jež byly postaveny s oumyslem zlým nebo jen s myšlenkou hříšnou. V ústrety jim přišly hordy Belzebubovy, se kterými šel zas plamen Hádu, a tak se prolnulo zatracení Padlých se spravedlností Blažených. Armády nebes s sebou do toho tažení vezly zásoby kvalitního bitevního ležáku, podle pověsti je jeho původ spojen se stolicí božskou, ale ponechme povídačky bábám u večerního stolu. Bitva se tedy rozhořela nikoliv dole nebo nahoře, nýbrž uprostřed, v jakémsi průniku sfér působení mocností, jak to tak bývá. Smrtelníci z toho neprofitovali, ba naopak: zmírali po stovkách, ani městská dřeň pod slupkou ulic, dláždění a asfaltových krunýřů nestíhala včas doplňovat lidský materiál tak, aby Město fungovalo podle normy. Někteří šťastlivci, obdaření zdravým oportunismem a záviděníhodnou schopností přežít za nepříznivých podmínek, rabovali vyvražděná tržiště, domy a zmocňovali se majetku uhynulých bojovníků, tedy i bájného ležáku, jenž měl prý tu moc navozovat u pijáků stav vědomí Boha bezprostředně po stvoření celičkého Světa, tedy: prozření, uspokojení, euforii a pocit dokonalosti na úrovni nekonečna, i když efekt měl trvání několik hodin, pak nastal útlum neboli úpadek do bezvědomí a následná nadpřirozená kocovina po probuzení, ale to není vědecky prokázáno, neb tento přípravek je v těchto končinách věru vzácný.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	17.03.2010, 10:42:23

Zajímavé a docela neobyčejné čtení, na které se velmi těžko reaguje... ;-)

čuk	17.03.2010, 8:02:02

Co napsat za koment, když mnohé již bylo řečeno a autor je těžko ovlivnitelný. Na textu je patrný posun: objevuje se humor, vyjadřování je fantazijní, barevné, komplikované, propracované a plastické. Už ne tolik intelektualizované, a odváděné do těžšího nepochopitelna. Odbočky nevedou tak daleko, řada z nich je přiléhavá. Mizí zlost, intelektuálská nadhled je úsměvný. Zvětšuje se realističnost v detailech. Podivnost fantazie se vstřebává do osob, které se chovají sice stále zvláštně, ale už normálněji. Řekl bych, že čitelnost textu se zvýšila. Čtení přináší radost i obohacení fajnšmekrům, zvláště když si libují ve vznosném až šroubovaném vyjadřování a bohaté obraznosti včetně pohledu z nečekané strany..