|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Sněhulák ::
Příspěvek je součásti workshopu: Sněhulák
 montana |
publikováno: 21.03.2010, 23:44
|
|
| |
|
|
Venku napadlo za noc půl metru sněhu. To byla první zima, která jen nenaznačovala, a rovnou nás potěšila sněhovou nadílkou. Tedy nás potěšila, silničáře opět zaskočila.
Převaloval jsem se na posteli a čekal, až se probudí. Věděl jsem, že je po včerejším výletě unavená. Když otevřela oči, bylo to, jako by se rozzářilo slunce, každý její pohled mě těšil. Minulou zimu jsme se tady poznali. Tady, na horách, s přáteli. Od té doby jsme spolu zůstali.
Posadila se na posteli a koukla z okna. „Jirko! Vidíš to? To napadlo za noc!“ Koukla na mě.
„Letos bude zima pěkná…“ Poznamenal jsem a odhodlával se vstávat.
„Půjdem stavět sněhuláka, ne?“ Koukla na mě spiklenecky. „Jako loni…“ Dodala tiše. Vstala energicky z postele a odešla se umýt.
Oblékal jsem se pomalu, ven se mi moc nechtělo, dovedl bych si představit i lépe strávený čas, pěkně v posteli, v teple, v suchu… pomyšlení na ten čerstvý mokrý sníh mě nijak nelákalo.
Mája provokovala. Jako vždycky. Když už jsme se dopracovali až k tomu, že na tělo o třech sněhových koulích, přilepíme “ručičky“, nacpala mi hroudu sněhu za bundu. Krásně se smála, ale líbit jsem si to nenechal. Jediná nitka na ní nezůstala suchá, laškovali jsme v hromadách nového sněhu, jak malé děti, až do oběda. Byli jsme utahaní, ale veselí. Nacpal jsem sněhulákovi na hlavu kamenné oči a vytvořil mu úsměv jako ten náš… od ucha k uchu. Mája se na něj kriticky podívala, sundala z hlavy čepici a nasadila mu jí na ledovou pleš.
„Tak, teď je kompletní.“ Spokojeně se na něj zadívala a usmívala se. „Jdeme obědvat!“ Zavelela a chytla mě za ruku. Objal jsem jí kolem ramen.
----------
„Jdeme s Matýskem stavět sněhuláka…“ Zašeptala mi do ucha a zmizela. Rozespale jsem mžoural do místnosti, ale už byla pryč.
Seděl jsem v kuchyni u vychladlého toastu a dopíjel teplý čaj. Toast jsem po kouskách podal pod stůl psovi, který si na něm náramně pochutnal, já už ne. Opřel jsem se v židli a zívl si. Nechápal jsem, jak můžou mít po ránu tolik energie, ale byl jsem za to rád. Aspoň chvilku klidu jsem měl pro sebe. Přečíst si noviny bylo čím dál náročnější, protože Matýsek vyžadoval veškerou pozornost. To bylo otázek! Nebo spíš stačila jediná otázka, a každou mou odpověď rozšířil dalším svým… a proč? Tati a proč?
Koukal jsem z okna, jak s Májou staví tlustého mužíčka ze tří koulí. Vyzvedla ho, aby mu připevnil obrovskou mrkev a sama mu pak pečlivě nasadila na hlavu starý smaltovaný hrnec. Měl úsměv od ucha k uchu. Bylo fajn být na chalupě, mimo město. Rodiče už sem stejně nejezdí, hlavně v zimě ne.
„Mami, a proč je tatínek doma?“ Zeptal se malý klučina a narovnával si čepici, která mu padala do očí.
„Protože spí.“ Odpověděla klidně mladá žena.
„A proč?“ Upřel na ní velké modré oči.
„Protože je unavený.“
„A proč?“
„Protože má rád maminku.“ Usmála se a posadila se k němu na sáňky.
Matýsek se odmlčel. „A proč?“ Zeptal se nejistě.
„Ty nevíš, proč má rád maminku?“ Zeptala se.
„Protože je moje.“ Usmíval se malý chlapec. Mája ho objala.
----------
Šel jsem venčit psa. Na sídlišti jsem ráno potkával pokaždé stejné lidi, stejné psy. Pořád jsme uvažovali o tom, že se přestěhujeme na chalupu na trvalo. Každé ráno, když jsem tahal vodítko a usměrňoval jím našeho čtyřnohého miláčka, litoval jsem, že jsme to ještě neudělali. Stačilo by otevřít dveře a vypustit tu dělovou kouli na zahradu. A znovu zalézt do postele.
„Zlato!“ Zamávala na mě od vchodu, za ruku vedla prcka a pospíchala k zaparkovanému autu. „Odvezu Matýska do školky, zajedu si k doktorovi a pak se stavím za mamkou!“ Jen mávla a poslala mi jeden “vzdušný“ polibek. Kývl jsem hlavou a opětoval jí její pozdrav. Pořád jsem jí viděl jako tenkrát, takovou živou, ona taková byla pořád, pořád stejná. I když měla spoustu starostí, práce, pořád působila tak energicky.
Odpoledne jsem Matýska vyzvedl ve školce.
„Půjdeme stavět sněhuláka, tati?“ Zeptal se, když jsem ho vyložil z auta. Byl hodně po Máje, zimu miloval.
„Zeptáme se maminky, ano?“ Podíval jsem se na kluka a vykládal z auta tašky s nákupem, krabici s koláčem a ještě nějaké zavařeniny, co nám nabalila Máji máma. „Vezmeš tohle, Matýsku?“ Podal jsem mu krabici.
„Jo.“ Odhodlaně prohlásil.
Svěřil jsem mu dohled nad koláčem. Sbírali jsme ho pak sice po panelákových schodech, a ještě druhý den, když se sousedka zmínila, že nechápe, jak se jí mohl dostat nějaký kus koláče do pantoflí, jsme se tomu doma smáli.
Mája byla nemocná. Neřekla mi to, dokud to nebylo nutné. Věděla, kolik času jí zbývá, a věděla, že kdyby mi to řekla, nedokázal bych si tak klidně užívat ten čas, kdy jsme byli spolu. Tím, že mě chtěla ušetřit vědomí, že mě nedobrovolně opouští, mi vlastně darovala o něco víc krásných chvil bez toho napětí, které jsem cítil v posledních dnech, které jsem s ní trávil v nemocnici.
Když zavřela oči naposledy, venku chumelilo. Nevěděl jsem, jak to vysvětlím Matýskovi, jak mu řeknu, že už se maminka z nemocnice nevrátí, ale Mája to věděla.
„Jak se má maminka?“ Zeptal se mě už v autě, jako vždycky, když jsem ho vyzvedl u našich a jeli jsme domů.
Dlouho jsem mlčel. Nevěděl jsem, co mu říct. Nakonec jsem neměl ani sílu nic vymýšlet, stejně bych mu to jednou musel říct. „Maminka už se má dobře, už jí nic nebolí.“ Odpověděl jsem tiše se slzami v očích.
„Tak to ona už nepřijde viď? To ona říkala, že až budeš moc smutný, tak že už nepřijde, protože umřela. Ale že když umřela, tak už jí to, co jí bolelo, nebolí, a že nás má pořád ráda…“ Odpověděl a natahoval na pláč, ale neplakal.
Nedokázal jsem mu na to nic říct, jen jsem ze sebe dostal tiché „ano, Matýsku…“
----------
Dveře od chalupy se rozletěly, pes vběhl do kuchyně a oklepal ze sebe sníh na podlahu. „Bene! Mazej ven!“ Přísně jsem ho napomenul a Matýsek se zastavil radši už v předsíni.
„Tati?“ Začal opatrně… „půjdem stavět sněhuláka?“
„Nechceš radši stavět iglů?“ Zeptal jsem se. Nemohl jsem odehnat vzpomínky na to, jak Mája nasazovala každému sněhulákovi pokrývku hlavy, jak měla zimu ráda…
„Ne, chci stavět sněhuláka… jako s maminkou…“ Odpověděl tiše, nekompromisně.
„Tak dobře…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
