|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Vina lásky VIII. část ::
| Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím? |
| |
|
|
Proberu se v nemocnici.
„Utrpěla jste několik zlomenin žeber, otřes mozku a zlomila jste si ruku. Necháme si vás tu tak týden. Zatím v klidu ležte a odpočiňte si. Vypadáte, jako byste to nutně potřebovala,“ usměje se a odchází.
Místo odpočinku propadám beznaději. Lukáš se neuzdraví. Uvědomím si, jak se každý den jeho stav zhoršuje. Přibývají mu časté proleženiny. Už měsíc ho dusí kašel. Nemůže pořádně dýchat a vykašlává hleny. Napadá mě, že každé vykašlání může být jeho poslední. Občas si to dokonce i přeji. Potom své smýšlení odsuzuji a přičítám si obrovskou vinu. Jak mohu chtít, aby umřel? Jsem sobecká! Na druhou stranu se pokouším vcítit do Lukášových pocitů. Je katolík a odsuzuje umělé prodlužování života. Chtěl by takhle žít? Nebo by raději už šel na onen svět?
Dočista jsem ztratila pojem o čase. Už ani nevím, jak dlouhá doba uplynula od toho nepovedeného rána, které vše zkazilo. Mohly to být týdny, měsíce, roky.
Pomalu ale jistě ztrácím chuť do života. Nenapadá mě jediný důvod, proč na tomto světě přetrvat. Občas si večer sednu k osamělému stolu a přemýšlím nad svým osudem. Posedla mě myšlenka, že mě bůh chce potrestat za mou nevěru. Ačkoli na boha nevěřím, nemohu se té domněnky zbavit. Kdybych se s Petrem nevyspala, Lukáš by neležel v nemocnici. Tuto myšlenku beru jako holou pravdu, ne jako domněnku. Za celé Lukášovo neštěstí mohu já. Vzpomínám na svůj slib u oltáře. Na život i na smrt. V nemoci i ve zdraví.
Asi dva týdny po návratu domů na mě večer někdo zvoní. Nemám ponětí, kdo by to mohl být. Všechny přátele jsem dávno ztratila a nikoho jiného nečekám.Otevírám dveře a spatřím Petrova ducha. Někde za ním se ho pokouší dohonit duše. Čekám, dokud nevstoupí i ona a nesplyne s jeho tělem. Teprve pak zavírám potichu dveře. Všimnu si jeho omšelého oblečení, neumytých vlasů a kruhů pod očima. Takhle má skočit naše láska? Pomalu zchátrá, až z ní nezbude nic. Ve svém životě jsem od doby Lukášova neštěstí nenašla čas na jakékoli emoce, natož na lásku. Celý vztah jsme odložili do nejzažšího a nejtemnějšího místa v mozku. Vzájemně se podporujeme. Chceme Lukášovi poskytnout všechnu péči. Zaslouží si ji. Možná tak odčiníme svůj hřích. Možná, že když se utrápíme k smrti, třeba nám bůh odpustí a očistí naši duši od všech hrůz, kterými jsme si prošli. Možná jednou zapomeneme. Časem.
Po důkladné prohlídce Petrova těla si všimnu bílých růží, které drží v pravé ruce. Mlčky mi je podává a obejme mě.
„Pojď dál,“ zdvihnu ruku a ukážu směrem k obývacímu pokoji. Petrova návštěva mě nijak nepřekvapí. Bylo jen otázkou času, kdy přijde, abychom si společně promluvili. Ani jeden z nás nemá nikoho, komu by se mohl se svým trápením svěřit. Za celou dobu, co jsme se věnovali Lukášovi, jsme všechny přátele odložili stranou. Párkrát jsem se s nimi pokoušela sejít, ale nedokázala jsem se bavit. Nechápala jsem návštěvy klubů a diskoték. Není složité zapomenout, jak se bavit. Stále myslím na Lukášovu posmutnělou tvář. Přátele brzy omrzelo mé chování. Toužili se bavit a užívat si života.
„Díky,“ donutí se k úsměvu a skloní hlavu.
„Najdu nějakou vázu. Zatím se posaď,“ odcupitám a nechám ho stát v chodbě samotného. Po chvíli slyším, jak vrzne sedačka. Dlouho hledám přijatelnou nádobu. Najdu ji a postavím doprostřed skleněného stolu před sedačkou.
„Chceš kávu?“ míra mé pohostinnosti nezná hranice.
„Jo jo, docela bych si dal, díky,“ zvýší hlas, abych ho slyšela. Přes zapnutou konvici a vroucí vodu toho není moc slyšet. Pokusím se donést obě kávy do obýváku, ale nestačí mi ruce a tak musím dvakrát. Petr nevydrží sedět a jen na mě koukat. Zvedne se a bez řečí uchopí jednu kávu i s podšálkem.
Opatrně položíme nápoje na stůl a posadíme se. Pokusy o konverzaci končí tragicky. Nenapadají nás vhodná témata, která bychom mohli použít. Ostýchavě se na sebe díváme a hledáme odvahu prolomit ledy, které se mezi námi stačili nakupit.
Jakmile vyvineme dostatečné teplo potřebné k počátku tání, dialog se rozvíjí sám. Valí se z nás proudy zadržovaných emocí jako vody. Naše konverzace připomíná explozi. Chrlíme na sebe slova, jež jsme se báli komukoli sdělit. Znovu jsme vzpomínali na každý okamžik strávený s Lukášem. Já vyprávěla, jak jsem ho poznala a zamilovala se. On vyprávěl zábavné historky z dětství:
„Jednou jsme spolu vymysleli past na kluka, co se hrozně vytahoval. Pocházel z bohatý rodiny a myslel si, že může mít všechno, na co si prstem ukáže,“ kývala jsem na souhlas a se zaujetím poslouchala.
„Počkej, o tom mi jednou Lukáš vyprávěl! Nejmenoval se náhodou Richard?“ matně si vzpomínám na zmínku o jednom protivovi ze základní školy.
„Přesně! To byl on! Tak ty ten příběh znáš?“, smutně na mě pohlédne.
Sice ho znám, ale nebudu mu kazit radost, když jsme se začali tak dobře bavit.
„Ne, jenom jsem slyšela o tom rozmazlenci. Pokračuj,“ vybízím ho.
„Tak jo. Poprosili jsme celou třídu, aby si o hodině posílali papírek, na kterym se psalo o tom nejlahodnějším jídle, který umíme připravit jenom my dva s Lukášem. Narafičili jsme to, jakože papírek neměl k Richardovi vůbec přijít. Jak jsme si to naplánovali, vytrhl papírek jednomu klukovi z ruky a chtěl, abysme mu dali ochutnat. Smlouvali jsme o ceně. Nakonec jsme z něj vytáhli pětistovku a slíbili, že mu to jídlo další den přineseme,“ vidím, že historku znovu prožívá a tak ho podporuji, aby pokračoval.
„Doma jsme rozmixovali vše, co jsme našli. Shnilý jabka, zkažený mlíko, petržel, celer, brambory a zelený maso. Zvedal se nám žaludek jenom při pohledu na ten humus,“usměje se při vzpomínce na dávný žertík. Nadechne se a pokračuje:
„Odnesli jsme ho do školy a předali mu ho. Naše divadýlko sledovala celá třída a náramně se bavila. Richard si čuchnul a otřásl se. Neodvážil se ale před obecenstvem ze sebe udělat debila. Začal se ládovat. Sledovali jsme, jak jí nejhnusnější jídlo na světě a ještě se pokouší o úsměv. Když už jídlo skoro zmizelo z talíře, začali se smát první kámoši. Nechápal to. Když dojedl, celá třída se válela na zemi smíchy. Jeden z jeho poskoků mu vysvětlil, co se stalo. Vrhl se na nás a začali jsme se prát hlava nehlava. Odtrhlo nás až několik dalších kluků. Všechny monokly, co jsme utržili při bitce ale stáli za tu podívanou i za pětistovku, kterou jsem pevně svíral v pěsti,“ nepřestává se usmívat a se zasněným pohledem zírá před sebe.
Vyprávím podobné historky. V místnosti panuje uvolněná atmosféra. Náš smích nebere konců. Jakmile dokončím příběh, už na něj navazuje novým. Potřebovali jsme si toho tolik co říct. Znovu jsme začali žít a radovat se ze života. Uvědomili jsme si, že tu stále jsme a máme někoho, kdo nás má rád. Zjistili jsme, že v sobě máme podporu. Naše obličeje se rozzářili a přestali připomínat mrtvoly. Do našich srdcí zavanulo teplo života. Emoce vyplavaly na povrch. Už jsme se nesnažili cokoli skrývat. Lukášova nehoda nás nejdříve rozdělila a teď znovu svedla dohromady. Přestali jsme se bát pohnout. Záchvaty smíchu způsobovaly, že jsem se potřebovala zachytit pevného bodu. K tomu mi posloužilo Petrovo koleno, či jeho záda. Chovali jsme se jako puberťáci.
Když už došly příběhy, dospěli jsme. Přeskočili jsme 15 let a uvědomili si své chování. Místnost zahalilo ticho, které je prostoupeno láskyplnou hudbou. Píseň zpívá o milování. O rozchodu. O usmíření. Sedíme na pohovce a posloucháme text. Upřeně hledíme před sebe a přemýšlíme, jak se k době nenápadně přiblížit.
Petr pomalu vstane, protáhne si nohy a otočí se ke mně:
„Smím prosit?“ nonšalantně nabízí ruku. Usmívá se a červená. Druhá ruka se opírá o jeho záda a udržuje rovnováhu těla. Obdivuji Petrovu krásu. Světlo lampy vrhá na jeho tvář dokonalý stín. Uvolnilo se mu pár pramínků vlasů, které teď zakrývají čelo. Rychlým pohybem je zkrotí a zastrčí za ucho. Natáhnu ruku a chystám se jeho nabídku přijmout:
„Ale jistě. Bude mi potěšením,“ matně si vzpomínám na slova z tanečních, kde mě učili etiketě. Stoupám si a upravuji nezbednou sukni. Jako bych podvědomě odpoledne tušila, že si nemám brát kalhoty.
Přistoupím k němu a zaujímám taneční pózu. Odpočítá začátek taktu. Naše pohyby jsou sehrané. Tančíme jako jedno tělo, ačkoli se motáme mezi nábytkem a skříněmi. Pátravě zkoumáme jeden druhého a vychutnáváme si atmosféru. Dlouho nezůstaneme jen u pátravých pohledů. Jakmile dojde k prvním kontaktům z očí do očí, realita přestává existovat. Naše těla touží ochutnat teplo rtů a zažít vášnivé doteky. Stýskalo se jim. Byli sami už moc dlouho. Aniž si uvědomujeme, že zpomalujeme, zastavíme. Přibližujeme se. Zavíráme oči. Poddáváme se touze. Plní se nám nejdivočejší sny a začínáme se svlékat. Ovládá nás mocný démon. Jsme posedlí jeden druhým. Lačníme po dalších polibcích a dotecích. Napětí se stupňuje. Zavěsím se na něj a nechávám se odnášet do ložnice. Nepřestáváme se zuřivě líbat a strhávat ze sebe svršky. Když už není co sundávat, zlíbáme svá těla. Kousek po kousku. Musíme znovu objevit každý záhyb a křivku. Jak moc mi chyběly tyhle rty. Jak moc jsem toužila pohladit jemné chloupky na jeho hrudi. Laská mě. Vzdychám s svíjím se v nemyslitelných polohách. Miluji, když slíbává mé tělo. Nespěcháme a užíváme si milostnou předehru. Jakmile do mě vnikne, zjeví se mi ráj. Celý svět splyne v jeden pocit. Vychutnávám si své rozpoložení. Oba dosahujeme vrcholu. Překulí se vedle mě a lapá po dechu.
„Tak,“ oddychne, „ takhle“, zpomaluje dechovou frekvenci, „ se nenadýchám,“ „ani,“ „v“ „posilovně.“
Rozesmějeme se až nás zabolí břicho. Po uklidnění se chytneme za ruku. Usínáme v pevném objetí. Vzbudí nás až sluneční paprsky dopadající na naše tváře. Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že mě nenápadně pozoruje. Jakmile si všimne, že jsem vzhůru, obejme mě. Nepociťujeme vinu. Alespoň já ne.
„Myslíš, že kdyby věděl o naší lásce, nepřál by nám ji?,“ ptám se vážně a hladím jeho ruku.
„Ne. Myslím, že by pro oba chtěl jen to nejlepší,“ po chvíli pokračuje, „odpustí nám. Dříve, nebo později,“ odhrne mi pramínek vlasů z čela a políbí mě.
Zvoní telefon. Zmítá mnou hrůzné tušení. Vstanu z postele a pospíchám, abych ho stihla. Zamrazí mě v zádech, když slyším na druhé straně sestru z nemocnice.
„Váš manžel dnes v noci zemřel,“ složila jsem se na zem a rozplakala se. Přitisknu hlavu na Petrou hruď. Nemohu zastavit vodopády slz a štkaní. Nemohu mluvit. Sluchátko převezme uslzený Petr. Sestra pokračuje v monologu:
„Nemohli jsme nic dělat. Selhal krevní oběh. Bylo jen otázkou času, kdy přijde smrt. Přeji vám upřímnou soustrast,“ odmlčí se a vyčkává na reakci.
„Děkujeme za telefon. Přijedeme, jak jen to bude možné, odpovídám nevyrovnaným hlasem. Prozrazuji, že každou chvíli znovu propuknu v pláč. Pohlédne na mě. Obejmeme se. Pláčeme spolu pro milovanou bytost, jež nás opustila. Přestože se stal překážkou našeho vztahu, nikdy jsme ho nepřestali milovat.
„Alespoň se už nebude trápit,“ přesvědčujeme se stále dokola.
Sjednáme termín pohřbu. Rozloučíme se s jeho tělem i duší. Odcházíme ruku v ruce. Tušíme, že začíná něco nového. Věříme ve společnou budoucnost.
O čtyři měsíce později se dozvídám, že jsem těhotná. Uvědomím si, že jsem na dobu, kdy Lukáš ležel v nemocnici, vysadila antikoncepci. Datum početí doktor stanovil na 18. června. Zjevuje se mi Lukášův hrob. Zemřel 18. června 2009.
Je možné, že zatímco jsme se s Petrem milovali, Lukáš zemřel a vznikl nový plod? Shoda náhod, či osud? Může mě v životě překvapit ještě něco?
Po pečlivém uvážení jsem dospěla k názoru, že svatba byla nejkrásnějším dnem mého života. Potkala jsem Petra. Kdyby nebylo tohoto dne, můj život by se vyvíjel jinak.
Před týdnem mě požádal o ruku. Přijala jsem. Doufám, že druhý obřad bude mým posledním.
Občas si představuji, jak v bříšku nosím malého Lukáška, co se chce znovu narodit. O to víc mám své děťátko ráda. Políbím Petra, pohladím bříško a položím tužku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 4.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
