|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (51. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 03.03.2010, 23:32
|
|
| |
|
|
Někdo to musel způsobit
Nechaly jsme za sebou Kaileen, bohy, vesničany. Kéž by slunce vystřídalo déšť tak, jako travnatá zem vystřídala všudypřítomné bláto. Vzrušení bylo pryč, pocit nebezpečí byl pryč, jenom prázdno.
Corita zpomalovala, já jsem zpomalovala, až jsme kousek za vesnicí u dřevěné cedule zastavily. Mlčky jsme se na sebe dívaly. Čekala, co udělám. Bohové si vyřídí svoje záležitosti a Kaileen zůstane sama mezi nepřáteli, tak co bych měla udělat?
„Počkej!“ zastavila mě, když jsem otáčela Darta. „Bojovat nemá smysl. Vyměníme si koně, já seberu Kaileen, ty nás budeš krýt.“
Přikývla jsem, protože na dohadování nebyl čas. Bez dalšího zdržování jsme se rozjely zpátky ke stodole.
Na hranici prvních domků jsme uslyšely řev, Narat určitě bojovala se všemi sourozenci, přestože věděla, že tuto bitvu nevyhraje. A Kaileen? Dívá se? Pomáhá jí? Nebo si Daggor všimnul výjimečné příležitosti a ona teď zoufale bojuje proti jeho spárům jako Corita proti Narat?
Přijely jsme právě včas. Ten okamžik, kdy jsme zastavily a zhodnotily situaci, mi připadal jako věčnost. Bohy jsme už nezahlédly, zato Kaileen stála proti přesile. Celá promočená, osamocená, s mečem v ruce.
Nestačili ji zcela obklíčit, ale brzy by se jim to podařilo, mohla ustoupit pouze do stodoly, tam by ji určitě dostali. Tolika soupeřům nemohla odolat, ačkoliv nebyli ozbrojení. Narat by jí zřejmě nedokázala pomoct, sama se ocitla v úzkých, když přišla o velkou část své moci.
Corita se po mně ohlédla. Nemusela nic říkat, přece jsme se domluvily. Rozhodla jsem se vyrazit křižně po levé straně zástupu, kdybych se nevyhnula boji, neměla bych to přes ruku. Kaileen si nás nejspíš všimla, ale nedala na sobě nic znát.
Cítila jsem naplnění, když jsem se rozjela, když jsem konečně po dlouhé době tasila, když i přes déšť jsem slyšela Girovo hlasité oddechování. Byla bych šťastná, kdybych měla větší podporu a mohla se pustit do přímého boje. A kdyby byli Gosaa ozbrojení... Byly jsme jen tři, podstoupit bitku by byla sebevražda, ale i tak se mohlo přihodit cokoliv, úplně cokoliv, o tom mě tento svět už mnohokrát přesvědčil a já jsem se těšila na další jeho překvapení.
Čím víc jsem se blížila nepřátelům, tím větší radost a chuť bojovat jsem cítila, už se to nedalo vydržet. Můj křik odpoutal pozornost obyvatel od Kaileen, narozdíl od nich nezaváhala a rozběhla se k nám.
Corita jela možná o půl délky za mnou, kdokoliv by se k ní chtěl dostat, musel přese mne. Tu chvilku překvapení, kdy na nás dav zíral a dopřál nám pár metrů k dobru, přerušil Aldon:
„Na ně!“ zařval se vztyčenou paží a lidé se rozběhli.
Nemohli být rychlí jako koně, přesto se jim skoro podařilo odříznout nám cestu. Kaileen běžela ze všech sil, Corita mě předjela a zřejmě čekala, že Kaileen zvládne naskočit za jízdy, proto pouze zpomalila, ovšem byla přinucena zastavit, neměla by čas se vracet. Přítelkyně ji doběhla, ale vesničané byli už příliš blízko, musela jsem jim zastoupit cestu.
Připadala jsem si jako honák, jenže dobytek by uhnul, lidé nikoliv. Pár seknutí a pak se Giro splašil. Pustila jsem meč, abych se mohla chytit jeho hřívy a doslova jsem se na něj nalepila. Nikdy se mi to nestalo, netušila jsem, jak se zachovat, vnímala jsem jenom hnědákovu šíji a překřikování lidí.
„Pozor!“
„Zpátky!“
„Chyťte je!“
Říkala jsem si, že brzy skončím na zemi a jediné, co uvidím, budou Girova kopyta, několik párů nohou kopajících do mě a pěsti, které mě umlátí. Taky bych mohla zahlédnout svůj vlastní meč. Přežila jsem draky, Khara i Horns a nakonec skončím v blátě a dostane mě banda neozbrojených vesničanů.
Vůbec jsem neměla přehled o situaci, snažila jsem se uklidnit, protože strach mi bránil pořádně se nadechnout a spolu s výkřikem, který jsem nemohla ovládnout, si s sebou chtěl vzít i moje srdce.
„Kaileen!“
Přední nohy dopadly na zem.
Teď mě strhnou a je po všem!
Giro se rozběhl. Nevšimla jsem si, zda od nás udržel dav svými kopyty nebo to byla zásluha Kaileen a Cority, které se pro mě určitě vrátily, nesl mě pryč, to jediné bylo podstatné. Hodný kus cesty za námi nepřátelé běželi, dostihnout nás však nemohli.
Kolem jenom planiny, nikde se nedalo schovat před deštěm. Musely jsme zastavit a nechat odpočinout koně, Giro by ještě vydržel, ale vraník nesl dvojí zátěž. Chtěla jsem se svalit na mokrou zem, vydýchat se a myslet jenom na déšť. Jenže sotva Kaileen seskočila, notně špinavá od bláta jak se držela Cority, hned spustila.
„Naposledy se stalo, že ses vrátila, když jsem tě posílala pryč!“
„Pokaždé se vrátím,“ nechápala jsem, proč tak vyšiluje.
„Říkám, že to bylo naposled!“ řvala na mě, jako bych chtěla ublížit Narat. „Mohla´s tam zůstat! Přišla´s o meč, byli by tě ubili! Pojď sem,“ ztlumila hlas a silně mě objala, až mi křuplo v zádech.
„Vůbec jsem neměla odjíždět bez tebe. Měla jsi jet rovnou s námi,“ přiznala jsem, jak zbaběle jsem se zachovala.
„Nemuselo se to stát, kdybyste mě jednou poslechly, ale to ne,“ pustila mě a obrátila svůj hněv na Coritu. „Madam nás musí tahat mezi takovou chamraď!“
„Nemluv tak o mých lidech!“
„Úžasný lid,“ zasmála se pohrdavě, „hrdí válečníci, hrdí vítězové. Kvůli nim jsi povraždila tolik lidí? Kvůli nim to všechno? To nemyslíš vážně!“
„Neřvi na mě!“ nakročila Corita.
„A na koho?! Ty za to můžeš!“ pokračovala Kaileen neohroženě.
„Já?!“
„Kdo nás tam dovedl?! Čí byl ten praštěný nápad jet do vesnice Gosaa?!“
„Kvůli komu zase Narat musela zasahovat?! Kvůli mně těžko, já jsem vesničany slyšela, to vy jste měly jinou práci, že? Nebýt nás, skončily byste tam obě!“
To dávalo smysl. Jak jsme mohly udělat takovou blbost? Narat nemohla tušit, že Corita stihne doběhnout a varovat nás. Musela se o to pokusit sama a když už nedokázala používat lidskou řeč, musela nás upozornit jinak, probít si k nám cestu, protože dobrovolně bychom za ní ven nevyšly. Jistěže částečně vinila Coritu i mě, proto se po nás vrhla, ale původně nám přišla pomoct. Ovšem z pohledu bohů byla opět na špatném místě, opět se věnovala pouze Kaileen a další smrtelníky ponechala bez povšimnutí. Dostala několik výstrah, poté měl přijít slíbený trest.
„... bránit a ty řekneš nebýt vás?!“ vytrhl mě z myšlenek rozčilený hlas Kaileen, nejspíš ji nenapadlo, o čem Corita mluvila. „Nebýt tebe...“
„Nechte toho,“ zkusila jsem je utišit, abych jí to mohla vysvětlit.
„Ty mlč!“ obořila se na mě Corita.
„Tak s ní mluvit nebudeš!“ zastala se mě Kaileen a odstrčila ji.
„Nestrkej do mě!“
„Nebo co?!“
Corita zlostně přimhouřila oči a měla na jazyku drsnou odpověď, přesto se ovládla. Určitě věděla něco, co by Kaileen uzemnilo, rozhodla se však jinak.
„Díky za koně,“ řekla směrem ke mně, poplácala Gira a vydala se na cestu pěšky.
„Kaileen, dělej něco!“ vypadlo ze mě, nemohla jsem uvěřit, že by po všem, co jsme spolu prožily, jen tak odešla a především, že by to Kaileen dopustila.
„Ať si jde,“ otočila se ke Coritě zády a věnovala se vraníkovi.
„Kaileen!“
„A co?! Mám ji držet? Kvůli ní Narat znovu sestoupila, kvůli ní ji ostatní uvězní jako kdysi mě a já s tím nemohu nic dělat,“ zlobila se.
„Tak proč neřekneš, že taky kvůli mně? Stejně si to myslíš.“
Otočila se, moje slova sice nepotvrdila, ale ani nevyvrátila. Zírala na mě, já na ni, zablácená a ponížená královna urazila už hodný kus cesty. Neměla nikoho, nezbylo jí vůbec nic, ani ten zatracený kůň. Její kmen ji odmítl opět přijmout, Josefa našla na smrtelné posteli, rodina mrtvá kromě bratra Marca, který ji nazval děvkou, a my jsme se s ní hádaly, místo abychom poděkovaly, že se snažila napravit naši chybu.
„Co ode mě čekáš?!“ nevydržela Kaileen. „Já ji odprošovat nebudu.“
„Usmířím Coritu, ty se postarej o Narat, na mě asi nemá náladu.“
„To už půjde těžko,“ odsekla.
„Chytili ji?“
„Nevím, prostě zmizeli, bohové neřeší své záležitosti před smrtelníky. Mohli ji vzít kamkoliv, ale jestli ji dostali do Azbonu,“ pomalu zakroutila hlavou, „je konec. Ona to tam nevydrží.“
„To je mi líto.“ Opravdu mě to mrzelo, i když mi Narat šla tak dlouho po krku. Zrovna teď si ten trest nezasloužila. „Corita za to ale nemůže.“
„Někdo to musel způsobit, čí je to tedy vina?“ zadívala se na mě a hodila na mě zodpovědnost říct, na co nechtěla ani pomyslet.
„Moje.“
Narat a Corita to věděly. Tisíckrát viděly, jak snadnou kořistí se milenci stávají, kolikrát právě Kaileen takové oběti vyhledávala, aby se na nich učila. Narat a Corita věděly, že ani my nemůžeme být jiné a podle očekávání jsme to nezvládly.
„Naše,“ smutně přijala svůj díl viny a přistoupila ke mně blíž. „Nikdy bych nevěřila, že se dá zapomenout na nepřátele, na boj a na smrt,“ pohladila mě po tváři.
Taky jsem nevěděla, co s tím. Dokud mě Kaileen odháněla, bylo všechno v pořádku. Ona byla ve střehu, bohové se o nás nemuseli starat, ale od té doby, co se projevila, bylo všechno vzhůru nohama. Neuměla jsem si s tím poradit, možná i proto, že nám v tom pořád někdo bránil.
„Necháme to, jak to bylo dřív,“ navrhla jsem, přičemž jsem tajně doufala, že to bude jen dočasné řešení, velmi krátkodobé řešení.
„Teď, když už nás to tolik stálo?!“ Na to zapomeň, tak snadno se z toho nevyvlečeš, jako by říkaly její oči.
„Čím víc o tom mluvíme, tím je to horší,“ konstatovala jsem a cítila se naprosto bezradně.
„Zdá se,“ pokrčila rameny. „Tak o tom nemluvme. Ani o nás, ani o Narat,“ zatvářila se smutně, když vyslovila její jméno.
„Nemusíš o ni mít strach. Je dost chytrá, aby se o sebe postarala. Kaileen, ona by neriskovala, že o tebe přijde. Tomu nevěřím. Narat zná způsob, jak se svému trestu vyhnout a nic na tom nezmění skutečnost, že přišla o většinu své moci. Vsaď se, že se zase objeví a bude nás honit do dalších bitev.“
Kaileen ožila, v očích jí zajiskřilo. Položila mi ruku na ramena a lehce kývla, abychom se vydaly za Coritou.
Měla jsem dojem, že ani koně už ten zatracený déšť nebavil. Taky jsem se rozhlížela po nějaké skrýši, ale v dohledu se nerýsoval žádný vhodný objekt.
„Jestli Narat opravdu ještě přijde, máš se na co těšit,“ usmála se lišácky Kaileen. „Zřejmě tě čeká pořádný výprask a pár přeražených kostí.“
„Jako správná matka by měla seřezat tebe, taky ses nadělala vylomenin.“
„Na tebe rozhodně nemám,“ zasmála se.
Další moje námitky snadno zastavila, stačilo se sklonit. Dlouho se mi věnovala i navzdory dešti, který se snažil vloudit mezi naše rty.
„To uděláš pokaždé, když se ti nebude líbit, co řeknu?“
„Ne,“ zakroutila hlavou, protože pochopila, co mě napadlo. „Řeklo se – jak to bylo dřív. To bylo naposled, Lee.“
„Jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíš,“ nebrala jsem ji vážně, i když se tak tvářila, „ ale když myslíš,“ o krok jsem ustoupila.
„Ráda bych začala znovu myslet,“ naznačila. „Měly bychom zrychlit, nebo nám Corita uteče, chtěly jsme ji přece dohonit.“
„A taky se někam schovat, je mi zima.“
„S tím bych ti mohla pomoct,“ vyzývavě, přesto trochu smutně se usmála.
„Ale zatím to nikam nevedlo, chápu.“
„Tak nasedej, nebo se nám Corita vážně někde ztratí.“
V tomto terénu nám královna nemohla zmizet z dohledu, ale Kaileen měla pravdu, nemělo smysl mluvit o tom, o čem jsme mluvit neuměly.
Jak ráda bych znovu skočila do Kharovy propasti, třeba i dvakrát. Pořád lepší mrtví, kteří nedošli klidu, než ten zmatek, ve kterém si mohl libovat akorát tak Xeros.
Láska, soucit, pche, taková blbost – úplně jsem viděla Kaileen, jak se zatvářila, když to vyslovila.
Bodejť, když jsem uvážila, co to první slovo dokáže napáchat, musela jsem sama nad sebou zakroutit hlavou.
„Co je?“ zeptala se Kaileen pobaveně, zřejmě se některé moje myšlenky promítly do reality.
„Ale nic,“ mávla jsem rukou.
„Hlavně nic nevymýšlej,“ neodpustila si. „Corita teď nepotřebuje žádné výstřelky, jasné?“
„Ani by mě nenapadlo, že bys mohla říct něco jiného.“
„Že ne?“
Seděla za mnou způsobně, žádné provokování ani nic podobného. To mírné napětí, že vlastně nemám nic jisté, se mi začínalo líbit. Hodně líbit.
„Nehodí se ti společnost?“ oslovila Kaileen Coritu, v jakémkoliv řečnění byla poměrně neobratná, ani tato fráze se mi nezdála příliš na místě.
Corita po ní jenom loupla očima a dál si šla svou cestou. Kaileen ještě zkusila pár nesmělých vět, ale královna byla uražená a nevypadalo to, že by se s námi chtěla bavit.
„Budu úplně potichu, slibuju,“ přidala jsem se.
„Ty?“ promluvila konečně. „Tomu nevěřím.“
„Nasedni, najdeme suchý úkryt a uvidíš. Třeba natrefíme na nějakou řeku, mohla by sis oprat oblečení...“
„Vy taky nevypadáte zrovna čistě,“ rýpla si a vyskočila na Girův hřbet. „Tak kam?“
„No, jestli si to dobře pamatuju, tak tam za tím kopcem,“ ukázala jsem na zalesněnou vyvýšeninu, „by měla být jeskyně.“
„Než tam dojedeme, přestane pršet,“ pochybovala Corita.
„Třeba ne, to poznáme cestou.“
Kaileen se raději nevyjadřovala. Určitě nevěřila, že bych mohla Peal znát tak dobře jako ona, ale já jsem nechtěla rozebírat, že míříme právě na to místo, kde chtěla kdysi sežrat koně, na kterém zrovna seděla královna, mého Gira. Podívaly se s Coritou na sebe, pokrčily rameny a bez řečí můj návrh přijaly.
„Kaileen, nechceš si přesednout, než začneš kýchat?“ ohlédla jsem se po ní.
„Ne,“ zatvářila se kysele.
Dojely jsme daleko, než se poprvé ozvala. Corita se mírně pousmála, já jsem to neřešila, ale bylo mi jasné, že to nebylo naposledy. Další kýchnutí a tichá nadávka, to už se mi přestávalo líbit, ale ona pořád tvrdohlavě odporovala.
„Ne, nechci si přesednout, za chvíli dorazíme k té tvojí skrýši, to snad vydržíš,“ řekla nevrle. „Pokud tam nějaká vůbec je,“ dodala potichu.
„No, já vím, já to vydržím, ale být to naopak…“
„Šla bys pěšky, aby ses trochu zahřála,“ pronesla uštěpačně.
Poměrně malá jeskyně se Coritě moc nezamlouvala. Zatímco my jsme se skryly do jejích útrob, aby na nás nefoukalo, královna seděla na kraji a zírala ven, jak z listů stromů odkapává voda a možná naslouchala jejímu typickému zvuku. Zatímco Kaileen klepala nohou, když byla nervózní, Corita prsty vyťukávala neznámý rytmus.
„Nachladíš se,“ sklonila se k ní Kaileen a zlehka se dotkla její paže, ale Corita nereagovala.
„Nech ji, má o čem přemýšlet, asi chce být sama,“ odtáhla jsem ji, přitom jsem dobře věděla, že Corita nesnáší těsné a navíc tmavé prostory, to zjištění mě na dračí hoře téměř stálo život. Tenkrát mi ještě nevěřila, že její slabost nebudu využívat proti ní.
Bylo třeba postarat se o koně, potom mě Kaileen vzala k sobě. Sedla si za mě, objala mě a položila mi hlavu na rameno. Co jiného jsme mohly dělat, než se dívat ven. Koně pokojně stáli, občas některý z nich střihnul ušima nebo se ohnal ocasem, jinak byl božský klid.
„Aby bylo jasno, dělám to jen proto, aby ti nebyla zima,“ řekla po chvíli.
Jak jinak. Každá příležitost dobrá, ale něco se říct musí. Sotva jsem dokončila myšlenku, znova kýchla a cosi nespokojeně zabrblala.
„Až přestane pršet, půjdeš se podívat po nějakém ovoci,“ naznačila, že by ráda s Coritou zůstala sama.
„Jak chceš.“
„A může ti to trvat chvilku dýl.“
„Mně všechno trvá dýl.“
„Ale pak to stojí za to,“ usmála se a upřela na mě svoje hnědé oči.
Pohladila jsem ji a když mě neodmítla, věděla jsem, že to ještě bude těžké, ale tu odměnu už mi nikdo nevezme.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
