» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo žije z naděje, zemře hlady."

Walter Benjamin

počet přístupů: 1685438

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::

:: DEVONINY KAMENY - kapitola druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 03.03.2010, 23:39

Stejná noc, stejné městečko... o několik chvil později. Hrdinka, se kterou se setkáme v této kapitole, ještě netuší, že už nikdy nebude nic stejné, jako dřív. Ani ona sama!


	Té sychravé listopadové noci byla úzká ulice "Pod hřbitovem" se svými několika krátkozrace mžourajícími lampami, plnými mrtvého hmyzu, dosti ponurým místem. Táhla se kolem kamenné zdi monumentálního gotického kostela, lemovaná rozcuchanými keři hlohu a černého bezu s tenkými, ale houževnatými větvemi, připomínajícími kostnaté pařáty. Vedle přeplněných popelnic někdo s nesmyslnou pečlivostí vyrovnal do dvou rovnoběžných řad osm lahví od světlého ležáku, nyní už asi do jedné čtvrtiny naplněných dešťovou vodou, jemně, ale vytrvale se snášející z těžkých mraků. Pršelo už od pozdního odpoledne. Voda se nestačila vsakovat a na hrbolaté, prašné cestě hloubila mělké kaluže nepravidelných tvarů. Ulice "Pod hřbitovem" byla slepá a u polorozpadlé zídky na jejím konci tvořila veliká hromada větrem navátého listí jakýsi val. V těchto končinách už skutečně nebylo nic zajímavého k vidění. Málokdo sem zabloudil a když už ano, tak se většinou urychleně obrátil k odchodu. Z věže kostela rozčísl zvon svým jasným, kovovým zvukem noční ticho a oznámil těm, kteří by o to snad projevili zájem, že se dnešní noc přehoupla do své poslední části a za pár hodin už bude minulostí. Bylo půl třetí ráno. Zavládlo bezvětří, déšť pozvolna ustával. Mraky se začaly protrhávat a sem tam mezi nimi vykoukla osamělá hvězda. Noc už nebyla tak temná. Úsvit byl sice ještě daleko, ale ve vzduchu už visel jeho příslib. Listí se mokře zalesklo v mdlém svitu hvězd a nyní už i měsíce, který o sobě dal konečně vědět. Atmosféra se změnila. V tom světle se ponuré zákoutí jevilo téměř přízračným. Měsíc už dorůstal do úplňku a nyní jako by chtěl dohnat to, co za celou noc zameškal. Jeho paprsky tančily na lesklém listí svůj triumfální tanec. Na jednom z polovypadlých kamenů příčné zdi zazářily dva malé, žluté, žhnoucí body kulatých kočičích očí. Malá šelma, jež se zřejmě právě vrátila z nočních toulek, zachytila svým bystrým zrakem lovce téměř neznatelný pohyb dřív, než by si ho všiml kterýkoli člověk. Naježila hřbet a jako tmavý stín se mihla proti šedivé obloze. Na zemi pod polorozpadlou zídkou lehounce zašustilo listí pod hebkými tlapkami. A pak už bylo všude zase jen ticho... * Po několika minutách (nebo možná několika desítkách minut, čas bývá občas zvláštním způsobem relativní) se pohyb zopakoval s nepatrně větší intenzitou. A potom už se hromada listí začala rozpadat, bortila se, další a další vrstvy se sesouvaly a postupně odhalovaly to, co doposud zůstávalo skryto vnějšímu světu. Nejprve se objevily štíhlé, bledé prsty. Zmatenými, trhavými pohyby rozhrnovaly zpočátku velmi zvolna, potom rychleji a rychleji studený příkrov mokrého listoví, zrovna jako by se nějaký zaživa pohřbený nešťastník snažil vyprostit ze svého hrobu. A vlastně to svým způsobem byl hrob, i když jen velmi provizorní. Tělo, které se probouzelo k životu a postupně se zbavovalo nánosu mokrého listí, patřilo ženě. Mohlo jí být něco mezi třiceti a čtyřiceti lety, zcuchané světlé vlasy po ramena, oblečení potrhané a obličej pokrytý vrstvou zasychající krve. Podivně kontrastně v ní vynikaly světle modré oči, takové, jakým se říká pomněnkové. Žena se zhluboka nadechla svěžího nočního vzduchu. Skoro zároveň se prudce schoulila do sebe a zasténala bolestí. Další nádechy byly už mnohem opatrnější. Její oči chvíli zmateně a dezorientovaně těkaly, snad hledajíce nějaký záchytný bod. Když se konečně dokázaly zaostřit, jakoby je nějaká magnetická síla neomylně nasměrovala k místu, kde se proti obloze rýsoval jasně ohraničený horní okraj zdi tam, kde v rozmezí asi dvou metrů zůstala rovná a neporušená. A právě zde zalévaly měsíční paprsky siluetu kočky, která se vrátila zpět na svou pozorovatelnu. Seděla teď na zídce, klidná, neboť zřejmě poznala, že od té zbědované bytosti, která na ni upírá vyděšené oči, nebezpečí nehrozí. Chvíli se vzájemně pozorovaly, jako by jedna druhou hodnotila a odhadovala. Potom kočka opět seskočila dolů a aniž by opustila statut pozorovatele, uvelebila se nedaleko ženy, která se teď namáhavě posadila a s pažemi zkříženými přes prsa se mírně kolébala dopředu a dozadu. I když v ní stále přetrvávala ta ochromující otupělost, velmi zvolna se její mysl probouzela k životu. Její první myšlenka byla překvapivě jasná. A možná tak trochu zvláštní: „Kdo jsi?” „Jen klid, jsem tu s tebou! Teď už budeme v pořádku!” * Chtěla promluvit, zoufale se snažila osvobodit svůj hlas, uvězněný sevřeným hrdlem. Podařilo se jí jenom zasípat a vyvolat nepříjemný pocit, že jí hrubý smirkový papír uvnitř bolestivě drásá dýchací cesty. „Nech toho! Nevidíš, že to nemá smysl? Není tu nikdo, kdo by tě slyšel. Jenom ta kočka a ta ti moc nepomůže, je to tak? Máš dost ošklivě pohmožděný krk, ten darebák tě málem uškrtil! Tak si dej pohov, jen si to zhoršuješ!” Panika! Panika a ledové sevření čiré hrůzy! Pocit, že ve svém těle není sama... Nebo jsem se zbláznila? Jsem snad mrtvá a tohle je nějaký druh pekelného trestu? Ale za co? Za co? To není fér! To není fér! To není... Kdyby si aspoň na něco vzpomněla. Jenže všechno do toho jejího podivného zmrtvýchvstání zůstávalo zahaleno temnotou, ve které měsíc ještě nevyšel... Podívala se na svoji mlčenlivou společnici, která na ni hleděla nehybným pohledem svých kočičích očí. Bylo v tom něco hypnotizujícího, magického a kupodivu i uklidňujícího. Cítila, že v jejím těle opět začíná proudit život. V uších jí znělo bušení vlastního srdce: Buch buch...buch buch... buch buch... Připomínalo jí to dunivé kroky někoho důvěrně známého a přesto nikdy neviděného. Kohosi očekávaného i obávaného, tajemného... „To jsou mi ale nápady! Měla bys být ráda, že to slyšíš, holka. To znamená, že jsi ještě naživu! Naštěstí ale nevypadáš, že by ses chystala to zabalit. Zvedej se, máme toho hodně na práci!” „Kdo jsi?”- pomyslela si znovu téměř zoufale. „Jak to, že tě slyším a nevidím?” - a zároveň s pocitem groteskní absurdity prolétlo její myslí: „A kdo jsem já?” „No vida, konečně první smysluplná otázka. Pro začátek zůstaneme u ní, na ten zbytek taky časem dojde!” Tentokrát zněl hlas, uvězněný v její hlavě, tak trochu ironicky...


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

honzoch	08.03.2010, 22:54:38

Děj od prvního dílu zase tolik nepokročil, úroveň sis udržela. Docela jsem se na pokračování těšil a nezklamalo. Tak příště


ze dne 09.03.2010, 20:04:55
Solitaire: Moc děkuji za milá slova a doufám, že ani další díl nebude zklamáním. I když přiznávám, že tento příběh není zrovna moc akční, plyne pozvolna kamsi do neznámých vod. Jen doufám, že se v nich neutopí. Přeji krásný večer a ještě jednou díky za návštěvu :-)

maja52	07.03.2010, 19:05:44

Můj názor znáš, jsem velmi spokojený čtenář a popisy...ty mně učarovaly. Měj se hezky.


ze dne 07.03.2010, 20:25:19
Solitaire: Moc děkuji, Majko, ani nevíš, jak jsem ráda, že mám takového čtenáře :-)...moc si toho vážím!

Sakora	04.03.2010, 23:37:21

Určitě povedené pokračování, v části, kde se seznamujeme s hrdinkou ty popisy krásně obohacují děj, na počátku mi zase přišly trochu příliš rozvláčné.


ze dne 06.03.2010, 0:54:47
Solitaire: Děkuji za komentář! Ty popisy jsou můj kámen úrazu. Pokusím se je trochu omezit :-)

Kaileen	04.03.2010, 14:58:05

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 04.03.2010, 11:26:49* Netušila jsem, žes na mě mrkla :-) V žádném případě jsem nechtěla říct, že tvůj příběh nebude mít spád, to si dopředu nikdy nedovolím říct. Taky se nemusí jednat o žádné bojovky a řešení složitých situací, aby byl příběh zajímavý. Napětí se určitě dá v příběhu rozvíjet i stylem, který píšeš ty (do duchařiny mi to pasuje), akorát jsem tím myslela, aby tam toho nebylo příliš, víš, aby vynikl příběh, nejen atmosféra. Ale ty si poradíš. "Sama nevím, kam mě to dovede a jestli se v tom moc nezamotám." - právě to se mi na psaní nejvíc líbí :-) Člověk ví, co chce říct, ale až při psaní se dostává na různé křižovatky atd., takže nikdy vlastně nevíš, která cesta tě ke kýženému konci dovede, a to je to nejlepší dobrodružství. Přeju ti přízeň tvých múz a těším se na další díl.


ze dne 06.03.2010, 1:03:50
Solitaire: Mrkla, a ne jednou... už dlouho se chystám na celé tvé dílo, zatím to bylo takové útržkovité. Každopádně moc díky za povzbudivá slova a přeji rovněž neutuchající příliv inspirace a nápadů do další tvorby.

Kaileen	04.03.2010, 11:26:49

Tak se příběh začíná rozjíždět. Když okomentuju oba dosavadní díly najednou, tak mi trochu vadí ty podrobné popisy, ale to bude spíš střet stylů (já si ve svých textech s atmosférou až tak nehraju, takže tak). Pokud plánuješ duchařinu, asi jsou tam ty popisy potřeba, zatím si tedy ještě počkám i s hodnocením :-) Jsem zvědavá.


ze dne 04.03.2010, 11:53:38
Solitaire: Máš pravdu, asi to nebude moc akční. Určitě ne jako tvoje příběhy, ty mají opravdu spád. Sama nevím, kam mě to dovede a jestli se v tom moc nezamotám. Díky za pěkný komentář a přeju krásný den :-)

Ekyelka	03.03.2010, 23:39:39

Zdravím. Že bychom naskočily do toho správného duchařského rychlíku? Solitaire, ty překvapuješ a nejen volbou žánru! :) Zpočátku ses ještě trochu zakoukala do okolí a popisu - zvlášť věta, která začínala vedením cesty, pokračovala označením kostela a končila popisem větviček keřů by chtěla přepracovat. Stačí trochu, tj. dávat pozor na příliš bohaté řazení přídavných slov, nezapomínat dělat včas tečky a občas si vzpomenout, co je a není důležité pro text. Který detail je zajímavý, dotvářející kolorit a atmosféru, a který je už nadbytečný. Ale že se vůbec rozepisuji, vždyť tohle je jasné. :)


ze dne 04.03.2010, 6:43:52
Solitaire: Ahojky... je to pravda, nechala jsem se zase trochu unést :-) To pak nevím, kdy přestat! Zkusím to trochu eliminovat. Duchařina to přímo nebude, i když tajemných postav tam bude povícero, mám ráda tyhle žánry. Tady se budou trochu prolínat. Díky za publikaci a komentář. Posílám krásný pozdrav!