obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Život zakletý ve sněhové vločce ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Z Rychlovek na SASPI
 redaktor Šíma publikováno: 14.03.2010, 15:33  
Tak a je tady další rychlovka! Jako obvykle omluvte práci mých šotků a snad se vám to bude líbit! ;-)
 

Kapitola první: KAPKA NA ŠPIČCE

      Z nebe padal bez přestání sníh. Nešlo o osamocené sněhové vločky, bylo jej tolik, že nebylo takřka vidět ani na krok. Patrně jediné slovo, které by vystihlo současný stav znělo: vánice. Jakýsi vysoký muž se pomalým krokem dokolébal k roubené chatě a zabouchal na dveře. Nikdo se neozval a proto zabouchal ještě silněji. Když se chystal udeřit do dveří potřetí, otevřely se a z chaty vykoukly dvě hlavy. Jedna patřila muži a druhá ženě.

      „Pro Krista, Steve, ty si nedáš pokoj ani v tomhle nečase!“ řekl muž a udělal mu místo. „Pojď rychle dovnitř, já a moje žena jsme v podvlíkačkách a nerad bych, aby mi namrzly koule a mojí staré pipka! Tak co mi neseš?“

      Nové příchozí neřekl zprvu nic, jen vyvrátil oči v sloup a zabouchl za sebou dveře. Sundal si rukavice, shodil ze sebe kožich a několikrát s ním zatřásl. Muž a žena si sedli blíž k plápolajícímu krbu. Byli v nočním úboru, ale vůbec je nenapadlo se obléci. Proč taky? Znali se až moc dobře. V duchu se divil, jak rychle se lidé dokázali zdejší přírodě přizpůsobit, na druhé straně byla právě ona přizpůsobivost jednou z důležitých složek jejich přežití. Nebylo cesty zpět...

      „Tak co se děje, Steve?“ zeptal se jej muž s kučeravými vlasy, malého vzrůstu a pomalu se zakulacujícím bříškem. „Co se stalo?“

      „Našli jsme to!“ řekl mu vysoký muž, který mu byl bratrem a to do slova a do písmene. Sedl si na nahrubo udělaný stůl a otřel si nos hřbetem pravé ruky. Někdy, jen v nestřežených okamžicích si připadal, že je znovu na zemi a pobyt na této planetě je jen jakýsi sen.

      „Co jste našli?“ zeptal se jeho bratr a přitulil k sobě svou ženu.

      „Tu loď...“ napínal jej muž sedící na stole a levačkou si prohraboval vousy, na kterých měl ještě zvolna tající vločky sněhu.

      „Jakou loď?“

      „Tu loď, Richarde!“ usmál se a plácl se do stehen. „Naši loď!“

      „A dá se s ní... odletět?“ zamračil se jeho bratr. „Přeci jen, už je to dlouho, co jsme ji opustili a paměť mi zase tak dobře neslouží...“

      „Vy jste našli naši loď, kterou jsme kdysi na začátku opustili?“ ozvala se paní domu. „Vy jste našli Ledovou kapku?“

      „Našli, ale bohužel je na vrcholku ledovce v průsmyku u Tří štítů a nedá se s tím nic dělat...“ řekl. Trochu se mračil, zatím co se jeho oči smály.

      „Ale?“ přivřel malý muž víčka jako šelma připravená ke skoku. „Nemá dost energie, aby se vymanila z ledového sevření? Jak se tam asi tak ocitla?“

      „Ty si to vážně nepamatuješ?“ divil se dlouhán. „Přeletěli jsme hory a dopadli někde nad hranicí věčného sněhu...“

      „Nepamatuju,“ souhlasil malý muž. „Jako by mě někdo praštil do hlavy... Opravdu není k použití?“

      „Ne, bohužel nemá dost energie a trup je na mnoha místech... Poškozený! Našli jsme však v jejím nitru dva funkční výsadkové čluny...“ řekl mu jeho bratr. „A podařilo se nám je dostat ven, ale udělali jsme do lodi dvě velké díry navíc, protože jsme byli nuceni odstřelit vrata přechodové komory...“

      „Ale Steve, s nima se vesmírem letět nedá... Neumí skákat, natož letět rychlostí světla...“

      „To vím!“ souhlasil vysoký muž. „Ale můžeme konečně opravit maják na oběžné dráze a dát o sobě vědět.... Třeba nás někdo objeví a také...“

      „Vy jste to našli?“ vybuchl malý muž radostí. „Vy jste v té kurevské zimě našli to, pro co jsme sem letěli? Nebo měli letět?“

      „Našli, ale to je zatím vše, co o tom můžu říci!“ řekl vysoký muž a pohlédl na svého bratra a jeho ženu. „Jak dlouho tu už jsme? Na téhle ledové planetě, kde je zima dvakrát tak delší než léto?“

      „Pět zdejších let?“ zamračila se žena v noční košili.

      „Sedm?“ zapochyboval její muž.

      „Devět let...“ usmál se vysoký muž a pohlédl na svou rodinu. „Možná se na nás konečně usmálo štěstí...“

      „Co na to stařešina?“ zeptala se jej paní domu, která mezitím přešla k posteli a sedla si do rozestlaných peřin.

      „Dohodli jsme se, že až skončí zima...“

      „Ale to bude trvat ještě alespoň dva měsíce!“ zamračil se Richard a zamyšleně pohlédl na svého bratra.

      „A chybí nám tu něco?“ rozhodil vysoký muž ruce. „Ne, nic nám tu nehrozí! Máme jídlo, střechu nad hlavou... Jediný problém do této chvíle byl v tom, že jsme tu byli na povrchu uvězněni...“

      „Jak je ta loď velká?“ přerušila žena svého muže. „Je to přeci už nějaký čas... Připadá mi, že tu už jsme dobrých sto let... Chtěla bych jí ještě jednou vidět!“

      „Má délku pěti pozemských, já vím!“ souhlasil vysoký muž, „ale zato tu stárneme pomaleji.“

      „Takže?“ nenechala se odbýt.

      „Je dlouhá dobrých pět set metrů, vysoká padesát a široká dvě stě...“ řekl jí a sesedl ze stolu. „A co je hlavní, není v zas tak špatném stavu, přestože je z ní už málem vrak... Byl jsem v ní a podařilo se nám zachránit mnoho zásob a zařízení!“

      „Ale co dělá na ledovci u průsmyku?“ zamyslela se a pohlédla zmateně do plamenů v krbu, které ji až tajemně ozářily zamyšlenou tvář. „Copak jsou ty hory živé?“

      „Po posledním zemětřesení se patrně něco stalo a loď to vyzdvihlo nahoru na planinu nad průsmykem! Skalnaté hory nebyly nikdy dost bezpečným místem, proto jsme od nich tak daleko...“ řekl vysoký muž a naposledy si přejel již pomalu suché vousy. „Tahle planety je poslední dobou poněkud tektonicky a seismicky neklidná, ale my se nacházíme na bezpečném místě...“

      „Nebýt zima, šel bych se tam podívat...“ řekl mu Richard a zamyšleně přešel ke krbu, aby do něj přiložil. „Nehledě na to, že cesta tam a zpět zabere celý jeden zdejší měsíc... Co když ta loď zase zmizí?“

      „Ty čluny jsou už ve vesnici i s většinou zásob z lodi...“ rozesmál se vysoký muž jako sluníčko. „Problémem bude jen nedostatek paliva!“

      „Tak proto to hřmění!“ řekla paní domu. „Myslela jsem, že je to bouřka... Vy jste létali i v zimě a kdo tam vůbec šel v tomhle počasí a nevlídné roční době?“

      „Bylo to tajné!“ řekl dlouhán. „A dokud se to nepovede, museli všichni mlčet, pro případ nezdaru!“

      „A co bude teď?“ zamyslel se malý muž.

      „Teď na to ještě po ránu můžete skočit...“ zakřenil se dlouhán. „A omlouvám se, že jsem vám do toho skočil! Stejně můj bratr nemyslí na nic jiného...“

      „Láry fáry!“ mávla žena rukou. Trochu se na bratra svého muže zlobila, ale dobře věděla, že tu v zimě není kromě návštěv a vysedávání u ohně co dělat, když jsou všechny povinnosti hotovy. Dny i noci jsou zde dlouhé, tak proč si pod peřinou nepovyrazit, je-li s kým?

      „Tak já půjdu, zdá se, že přestalo sněžit!“ kývl dlouhán na pozdrav, oblékl si zimní ošacení a protáhl se napůl otevřenými dveřmi, aby jim nevynesl všechno teplo. „Mějte se a brzy na viděnou!“

      „Ty taky!“ zamával mu jeho bratr na rozloučenou a pohlédl na svou ženu. „Nechceš si ještě skočit?“

      „Třeba přijdu na jiné myšlenky...“ přikývla. „Miluješ mě ještě? Po těch letech nejistého života?“

      „A kdy byl život vůbec jistý?“ zeptal se a zvedl ji ze země a odnesl do postele pod peřiny. „Kdo ví, co bude zítra!“

      „Ano, kdo ví...“ řekla a nechala jej, ať si s ní dělá co chce.

      Oheň v krbu vesele praskal. Stopy vysokého muže dávno zavál vítr sněhem a na zvolna se vyjasňujícím nebi zářily tři měsíce pod paprsky dvou sluncí. Jedno bylo nažloutlé a druhé do červena...

Kapitola druhá: BĚLOSNĚŽNÝ LEDU LET

      Uplynulo několik týdnů. Zima polevila a čas oblevy se zvolna blížil. Několik můžu se psy a saněmi mířilo k Skalnatým horám. Byl klid, země se netřásla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo stát. Čas ubíhal a hory jim rostly před očima. Zvolna stoupali do vyšších poloh a míjeli stále řídnoucí smíšený les. Zdejší stromy se v ničem nepodobaly těm pozemským, ale i tak měly něco do sebe. I psi byli jiní, měli dvě hlavy a šest nohou. Sice si na to nikdy nemohli dost dobře zvyknout, ale brzy lidé přišli na to, že je tento druh savců přítulný a věrný, nehledě na to, že šlo původně o šelmu, kterou se jim podařilo domestikovat. Ano, není nad nejlepšího přítele člověka a kolik má hlav a nohou, na tom nakonec nezáleží...

      Neuplynul ani týden a skupina mužů se saněmi zastavila v průsmyku u Tří štítů. Loď tam stále byla a prosvítala ledem jako kus pohozené hračky, kterou tam zapomnělo nějaké zvíře. Kus jí dokonce trčel nad sněhem jako ponorka vynořená kdesi u Severního pólu. Co na tom, že vážila bez mála půl miliónu tun? Nyní seděla bez hlesu uvězněná v ledu. Její motory byly snad studenější, než zdejší zamrzly svět a nehledě na to, že pomocné generátory již mlely z posledního.

      Z lodi se neozýval žádný zvuk. Byla mrtvá a bez energie a ta špetka, která jí ještě zůstala nestála ani za řeč. Lidé měli štěstí, že využili zbytek síly, která lodi zůstala, aby jim osvětlovala temná zákoutí svých chodeb včetně rozlehlých skladů a doků. Bytost kdysi kypící životem se jako mávnutím kouzelného proutku stala nepotřebnou věci splývající s okolním světem. Její pancíř se podobal stěnám okolních hor a nebýt jejího prapodivného tvaru, byla by od zdejšího prostředí k nerozeznání.

      Proč se vydali pěšky a ne v jednom ze dvou výsadkových člunů? Šlo o jistou romantiku, nebo v tom bylo také něco jiného? Byl oním důvodem opravdu nedostatek paliva pro výsadkové čluny? Jeden z mužů, patrně vůdce se opatrně vydal ke sněžnému mostu, který tvořil led s napadaným sněhem. Zastavil se několik kroků od asi sto metrů široké trhliny v zemi, která se táhla od svahu vedoucího k průsmyku až kamsi do dálav po jeho pravé ruce a kopírovala po sobě jdoucí masivy hor. Bůh ví, jaká síla ji dokázala vytvořit a kam až sahala. Možná i do samotného středu této planety. Muž u okraje propasti vzal zamyšleně do rukou kus ledu a hodil jej do temného a bezedného chřtánu. Rotující předmět se naposledy zaleskl v zamračeném nebi a pak zmizel neslyšně v temnotě.

      Na druhé straně průrvy ležela v ledu na šikmém svahu jejich loď. Podobala se zploštělé kapce, která však nekončila oním charakteristickým ostrým zalomením. Trup kosmické lodi se od široké a zaoblené přídě zvolna zužoval skrze ubikace posádky a sklady k hangárům a motorovým sekcím, aby na samotném nejužším konci vyústil v podlouhlý a široký válec motorových trysek, které byly dost daleko od části pro posádku. Trup lodi se i přes tvrdé přistání zdál být nepoškozený. Ale onen muž dobře věděl, že svou loď již nikdy nedostanou na oběžnou dráhu, natož do hlubokého vesmíru. Stala se mrtvým pomníkem lidské touhy po poznání. Zakletá do ledu a sněhu měla navždy lidem připomínat, kam až sahají jejich nebetyčné touhy.

      Muž se otočil k ostatním a chystal se vydat po mostě k lodi. Když tu náhle se mu otřásla zem pod nohama. Že by další zemětřesení? Planeta přeci byla již několik týdnů v relativním klidu, jak jinak by se mohli odvážit vydat k lodi a pomoci člunů vynést zbytek zásob z jejího trupu? Malé zemětřesení ustalo stejně rychle, jak začalo. Na nebi zakroužil polekaný pták, který velmi vzdáleně připomínal pozemského orla. Tady byl dvakrát větší, ale lidé brzy zjistili, že tento tvor o ně nejeví sebemenší zájem, jako by jimi pohrdal už od samotného začátku, co je spatřil.

      „Co to bylo?“ zavolal vysoký muž na vůdce skupiny. „Další zemětřesení? Nebo to něco jiného?“

      „Neměl byste tam chodit!“ houkl na muže u průrvy postarší muž, který vypadal tak trochu jako kulička a ačkoliv mohlo zdání klamat, v ničem si nezadal s ostatními hubenými spoluosadníky. Psi se začali nejistě a poplašeně škubat. Otáčeli svými hlavami jako dvouhlaví draci a ňafali po všem ve svém dosahu. Vůdce skupiny na chvíli zaváhal u sněžného mostu, jehož spodní okraje se začaly pozvolna odlamovat a padat do propasti. Něco se chystalo. Ježící se chloupky na jeho krku toho byly jasným důkazem. Ještě nikdy se nemýlil, ne nadarmo se stal vůdcem osadníků, jakýmsi stařešinou. Nyní, když se vydal s touto skupinou do hor, převzal velení v osadě jeho zástupce.

      „Půjdeme dál k průsmyku!“ mávl rukou a ostatní muži popohnali své psy. „Tady to není bezpečné!“

      Ano, nebylo bezpečné se pohybovat v okolí lodi, přestože její trup vězel takřka celý ve sněhu a ledu, a zdálo se, že s ním nepohnou ani všichni bohové tohoto světa. Pak přišel další otřes a z nedalekých svahů přiléhající k průsmyku se k nim sesunulo několik větších kamenů a ledu se sněhem. Muži přidali do kroku. Byli takřka u průsmyku, když se na okamžik zastavili, aby snad ze zvědavosti pohlédli na svah, na němž ležela jejich loď. Led v jejím okolí praskal jako mořský příkrov na Zemi po čas oblevy a jednotlivé ledové kry se o sebe třely v divokém rytmu, jako by je někdo horečně promíchával. Zvedaly se a zase padaly. Lámaly se na menší kusy a do svého okolí rozhazovaly sníh a ledovou tříšť. A pak se to stalo...

      Všichni muži zkameněli při pohledu na loď, která klouzala po svahu směrem k propasti. Strhávala sebou nejen sníh a led, ale také kamennou suť i celé části svahu, jehož kamenné bloky padaly za burácivého rachotu do propasti. Pohyb kosmického plavidla na jeho poslední cestě se stále zrychloval. Příď lodi přejela propast a zabořila se do svahu na její druhé straně. Půl kilometrů dlouhý trup se na okamžik zastavil v moři prachu. Avšak celková hybnost vraku byla již tak vysoká, že jej svah na nižší straně průrvy nemohl unést a tak se jeho část, o kterou se loď opírala, ulomila a zřítila se v moři kamenného prachu a suti smíšeného se sněhem a ledem do bezedného chřtánu, aby se za ním vydal i půl kilometru dlouhý trup samotné lodi.

      Otřesy země způsobené pohybem lodi, je málem porazily k zemi. Nikdo se ani nepohnul, bez ohledu na to, že toto umělé zemětřesení mohlo na jejich hlavu kdykoliv spustit lavinu kamení a ledu. Loď se natočila bokem k průrvě a její padesát metrů vysoký trup se snadno vešel do stometrové trhliny. Zdálo se, že se loď rozlomí na několik kusů, avšak kosmické plavidlo si zachovalo svou důstojnost a její trup tento tlak vydržel, protože se pod ním utrhl celý svah, na kterém ležela. V mračnech prachu a sutě viděli, jak se jejich vesmírný domov noří pozvolna do propasti. Nakonec spatřili už jen motorovou sekci a pak už pouze slyšeli, jak se trup lodi odírá o stěny průrvy a padá za temného bušení do skalních stěn kamsi do hlubin zapomnění.

      Nikdy se jim nepodařilo zjistit, jak hluboká je průrva, do které se zřítila jejich loď. Když dopadla, porazil je zpětný náraz na zem. Psi se jim div nevytrhli a nezmizeli kamsi mezi ledovci a skalními štíty. Pak vše ustalo a hluboký lomoz vystřídal jen šumící vítr. Obloha se zvolna zatahovala. Na nebi zářila obě slunce a měsíce nebylo v tuto dobu vidět, nehledě na to, že měli všechny tři jinou oběžnou dobu okolo planety. Po lodi ani ledovém mostě nebylo památky. Svah na kterém loď ležela se změnil. Z plošiny se stala asi pětačtyřicet stupňů se svažující kamenná stráň, která bez jakéhokoliv náznaku mizela v propasti. Muži se postavili na nohy a snažili se uklidnit své psy. Saně byly srovnány a skupina se mohla vydat znovu na cestu.

      „Je pryč!“ řekl tlusťoch. „Zmizela...“

      „To asi ten led nevydržel její tíhu...“ řekl mu dlouhán. Ostatní muži jen přikyvovali. Pod trupem lodi se patrně díky velkému tlaku na skalní plošinu vytvořila vrstva vody a loď po ní prostě začala klouzat. A nebylo síly, která by ji zadržela. Gravitace pak již všechno zařídila tak, aby se loď zřítila do průrvy. Z osadníků a cestovatelů vesmírem se rázem stali kolonisté a nebýt oněch dvou výsadkových člunů, nebylo žádného důkazu, že jde o obyvatele jiných světů.

      „Musíme jít dál!“ mávl rukou jejich vůdce. „Otřesy mohly uvolnit svahy nad průsmykem a dokud nebudeme za ním, může se stát cokoliv...“

      Než muži překročili průsmyk u Tří štítů, sesunula se jen kus od nich velká lavina suti a sněhu. Proletěla asi sto metrů od nich a div je také neporazila. Tlaková vlna jim shodila čapky z hlav a málem odnesla i jejich naložené saně. Muži se drželi sehnutí skal a ledu, aby je neodnesl proud vzduchu. Psy leželi na zemi ve sněhu jako přikovaní. Pak se sníh s prachem usadil a oni mohli znovu pokračovat v cestě za svým cílem, o kterém věděl jen jejich vůdce a několik vyvolených...

Kapitola třetí: VYDRŽAŤ!

      Už dva zdejší dny se vyhýbali trhlinám v ledovci a kličkovali mezi menšími štíty, které čouhaly z jeho ledového zajetí. Svah za průsmykem se zvolna svažoval k hlavnímu ledovcovému splazu, který se táhl od nejvyšších štítů zdejšího pohoří až k hranici věčného sněhu. Nebetyčné velikány se tyčily nad jejich hlavami ze všech směrů. Byly o mnohem vyšší než pohoří Himálaj na Zemi. Jejich vodou, ledem a sněhem vydrolené svahy na ně tiše hleděly s němou otázkou, na kterou nikdy nedostanou odpověď. Také lidem se v hlavách rojilo stále více a více otázek. A jen čas a jejich trpělivost jim možná dokáže odpovědět. Putovali pomalu k hlavnímu ledovci, do kterého se z mnoha ramen vlévaly menší ledovce z okolních štítů, které byly o mnoho nižší, než onen největší masiv, který lidé pojmenovali Sněžným obrem. Připomínal sedícího obra s velkou hlavou a mohutnými rameny, jehož trup se vypínal nad okolní hory. Strašil je v jejich nejtemnějších myšlenkách a bloudil v jejich myslích jako malá jiskřička čekající na to, až bude moci vzplanout mocným ohněm... Poznání? Strachu? Bůh ví...

      „Jak je to ještě daleko?“ zeptal se kdosi ze skupiny. „Viděli jste to? Od západu se blíží velká bouře a zdejší bouře mohou trvat i několik dní...“

      „Než se přižene, budeme pod hranicí věčného sněhu!“ houkl na něj vůdce skupiny.

      „Co si o tom myslíš?“ zeptal se tlusťoch dlouhána, z nichž se vyklubali oba bratři, kteří před časem spolu hovořili v chatě na okraji vesnice.

      „Nevím...“ pokrčil dlouhán rameny. „Co chceš slyšet?“

      „Kde jste to našli?“ vyzvídal dál tlouštík. „Slyšíš, Steve? Co jste tam našli? Teď už mi to můžeš říci?“

      Dlouhán chvíli mlčel, jako zvažoval všechna pro a proti. Má to říct, nebo počkat, dokud nedorazí k cíli. Bylo to už opravdu jedno? Co když to uslyší i ostatní členové skupiny, kteří mlčky kráčeli za svým vůdcem vstříc ledovému nebezpečí v podobě zasněžených děr? Co když se někdo z nich, nebo i všichni propadnou do některé z nich? Kdo jim pak pomůže? Kdo je vysvobodí z náruče ledové smrtí?

      „Proč jsme tam neletěli ve výsadkových lodích?“ šťouchl tlouštík do svého bratra.

      „Nemáme tolik paliva, jak se zdá...“ řekl dlouhán zamračeně. „Tak akorát na cestu na oběžnou dráhu k majáku a pak zpět...“

      „A pak?“ zamračil se tlouštík, aniž by zvolnil krok.

      „Pak budou dobré tak nanejvýš k tomu, aby nám rozsvítily světla ve vesnici...“ řekl dlouhán svému bratrovi.

      „Ty mi něco tajíš!“ mračil se tlouštík.

      Jeho bratr však až do večera nic neřekl. Ani když se utábořili pod jedním z převisů, který je alespoň trochu chránil před větrem a případnou lavinou. Psi se zahrabali do sněhu. Saně byly ukotveny u kamenné stěny na okraji ledovcového splazu a muži se dali do pojídání studené večeře. Rozdělali jen jeden oheň na kterém si ohřáli vodu na čaj. Kávu už neviděli od ztroskotání a přestože byla na palubě, nikdy se jim ji nepodařilo najít.

      „V noci bude zima!“ zabručel vůdce skupiny.

      Muži postavili jeden větší stan a všichni se do něj natlačili. Kdesi zavyl divoký pes. Co dělal tak vysoko v horách sám, to netušili ani jeden z nich. Do rána všichni jen podřimovali a čekali na svítání. V duchu se modlili, aby bouře změnila směr a nezasáhla je plnou silou. Kdo ví, snad je zdejší bůh, nebo bohové, vyslyšel a bouře je zasáhla jen svým okrajem. Celou noc se k nim neslo skrze tenkou látku stanu hučení vichru a občasné zaskučení jejich psů, kterým odpovídalo jiné psí volání. Co když utečou a podlehnou zvířecím pudům? Pokud by museli táhnout saně sami, stala by se jejich cesta nekonečnou a kdo ví, zda by ji všichni ve zdraví přežili a kolik by jich zemřelo.

      Ráno bylo studené a krušné. Nikdo nezemřel na podchlazení. Stan byl napůl zasypán čerstvým sněhem a všichni se tlačili na jedné hromadě. Ve stanu bylo tak nadýcháno, že kdyby někdo do vzduchu vyhodil nůž, zůstal by viset v povětří. Ale i tak byli rádi, že jim teplo jejich těl neuteklo ven a oni měli alespoň trochu možnost se vzájemně zahřát. Nakonec kdosi otevřel průchod, do kterého se ihned nahrnul sníh a jako tuleň se dral nahoru, aby ostatním udělal místo. Muži lačně dýchali čerstvý studený vzduch, nehledě na to že jim vousy takřka ihned zamrzaly, jako by je strčili do mrazáku.

      „To bylo o chlup!“ řekl dlouhán tlouštíkovi. „Slyšíš Richarde, nebo jsi zmrzl zimou?“

      „Slyším tě!“ prskal jeho bratr jako křeček. „To byla noc...“

      Muži posnídali, vyhrabali saně a psy a strhli stan. Čekal je ještě kus cesty a přechod zasněženým hlavním ledovcem bude hodně zrádný a nebezpečný. Naneštěstí jiná cesta k místu, kam mířili, neexistovala. Mimo zvědavost je stále pronásledoval ještě jeden pocit, byl to strach, že bude zpáteční cesta průsmykem neprůchodná a oni tu uváznou do konce svého života. Ledaže by lidé obětovali palivo u jednoho z člunů a vydali se je hledat. Jenže rozkazy byly jasné, šetřit palivem, ať se děje cokoliv. Než padla další noc, byli již v korytu hlavního ledovce a mířili po směru jeho toku k moréně na jeho dolním konci. Mělo tam být i malé jezírko s čerstvou vodou, pokud nebylo celé zamrzlé, ale muži měli ve výbavě i sekery, kterými se mohou v případě nutnosti k čerstvé vodě prosekat.

      Co bude tam? Co najdou na místě? Nač ta daleká cesta? Muselo jít o něco opravdu důležitého... Že by to lidé nalezli při cestě člunů sem a tam, které kolovaly mezi lodí a vesnicí, dokud nebylo vše vyloženo a paliva jen tak tak na cestu k hranicím vesmíru? Co když se jim nepodaří opravit radiomaják na oběžné dráze? Zůstanou tu navždy? Co měl stařešina v rukávu?

      Zvědavost byla silnější, než strach ze smrti, nebo pomalého umírání... Může skupina lidí přežít v tomto světě? Nejspíš ano, pokud k tomu budou vhodné podmínky, ale na dlouhodobé osídlení bylo lidí málo. Čeká je postupné vymírání, až tu nezbude nikdo, kdo by mohl náhodným návštěvníkům této planety říci, jak a proč se tu ocitli. Otázka jejich přežití se scvrkla do několika málo úkonů, na jejich zdárném provedení závisely životy všech osadníků tohoto tajemného a cizího světa, který teprve začali pomalu poznávat...

Kapitola čtvrtá: TO MI CHCETE TVRDIT, ŽE TA ŽÁROVKA SVÍTÍ?

      Nikdo z nich netušil, jak bylo možné, že všichni prošli ledovci, aniž by některý z nich spadl do nějaké trhliny pod sněhem. Možná byli jejich psi vybavení i jinými smysly, než byl zrak, čích a sluch. Právě jim vděčili za svou záchranu a bezproblémovou cestu ledovým minovým polem. Každý jejich krok se mohl stát osudným. Každé zaváhání mohlo skončit smrtí. Nestalo se tak, snad jim budou bohové i nadále nakloněni.

      Zima stále ztrácela na síle. Sněhové bouře byly čím dál slabší a slabší. Ty větší se jim obloukem vyhýbaly a ty menší je jen zasypaly několika centimetry nového sněhu. Jezero pod morénou bylo zamrzlé, ale muži si v ledu vysekali díry a naplnili své čutory chladnou, avšak čerstvou, vodou. Sníh byl i tady pod hranicí věčného sněhu a ledu. Přechod mezi zimou a létem byl na této planetě pozvolný, avšak ne tak dlouhý, aby vydal za celé jedno roční období. Tady nebylo jaro, léto, podzim a zima. Tady panovala jen dvě roční období: léto a zima a nic mezi tím.

      „Půjdeme dál, dokud je sníh, lépe se nám pak půjde se saněmi nahoru až k ledovci a pak směrem k průsmyku!“ řekl jim jejich vůdce. „Jiná cesta odtud nevede!“

      „Opravdu neexistuje jiná cesta z tohoto kotle?“ zeptal se jej kdosi z mužů. Oba bratři spolu s ostatními muži netrpělivě vyčkávali. Jejich vůdce si chvíli prohlížel hory okolo a pak se k nim otočil s těmito slovy: „Letecký průzkum sice vyvrátil možnost jiného přechodu těchto hor, ale kdo ví, možná je v nich nějaký skrytý tunel... Kdo z vás chce jít pod zem a bloudit v temném a chladném labyrintu, pokud nějaký průchod tam dole skutečně najdeme?“

      Nikdo se ani neozval.

      „Tak jdeme dál, už to není daleko!“ řekl jim vůdce a jako první vyrazil okolo jezera k jeho spodní hrází a pak po mírném svahu pokračoval dál až k údolí, ve kterém se sníh již začínal zvolna topit a skrze který tu a tam vyčuhovala temně zelená zem, porostlá lišejníky a nízkými keři.

      „Co ty na to?“ zeptal se tlouštík dlouhána.

      „Já?“ pokrčil dlouhán rameny. „Nic, já na rozdíl od tebe vím, pro co tam jdeme!“

      „A to tě to nechává stále tak chladným?“ otřásl se tlouštík.

      „A co mám dělat?“ otočil k němu jeho bratr hlavu. „Zešílet? Pomůže mi to?“

      „Proč tam jdeme?“ naléhal tlouštík.

      „Za chvíli to uvidíš sám... Za půl dne budeme tam!“ usmál se a pak mlčel až do cíle jejich cesty.

      Než se den přehoupl přes svou polovinu, byli na místě. Údolím protékala směrem od ledovce říčka a mizela v jakémsi tunelu na jeho jižní straně. Voda zurčela mezi ledy a bublala jako v hrnci na ohni. Tu a tam v ní bylo možné spatřit Sněžnou rybu. Jak bylo možné, že se v tomto údolí tak podobném kotli začínalo tvořit léto, zatímco v okolních horách byla ještě zima?

      „Tam je to!“ ukázal vedoucí skupiny na podivný stožár, který se trochu nakřivo vysmíval nebesům. Muži chvíli nechápavě civěli na tento podivný objekt, který určitě nepatřil do tohoto světa. Co se nachází pod tou hromadou sutě, sněhu a větších kamenů?

      „Není to?“ zamyslel se tlouštík a jako první se rozběhl na kopec, ze kterého trčel k nebi osamocený prst, jako by mu hrozil. „Není to... loď?“

      „Je to loď!“ souhlasil dlouhán.

      „Není však pozemská!“ řekl vůdce skupiny a zavolal na tlouštíka, aby počkal na ostatní.

      „Je v ní někdo naživu?“ otočil se tlouštík k vůdci.

      „Ne, není tam živé duše!“ řekl mu tázaný muž a mávl rukou na ostatní. „A vemte si pochodně... Baterie budeme šetřit na čas, kdy se dostaneme do stísněných prostor...“

      „Co je to za loď?“ nechápal tlouštík.

      „Zdá se,“ řekl mu dlouhán. „Že je tato planeta často navštěvována z různých koutů vesmíru!“

      „To jako, že sem tu a tam přiletí nějaké lodě?“ zarazil se tlouštík. „Tobě přeskočilo, Steve!“

      „Kdepak, Richarde,“ zavrtěl dlouhán hlavou. „Tahle loď je toho důkazem!“

      „A co v ní najdeme?“

      „Možná svou budoucnost... Možná svou smrt... Kdo ví?“ řekl mu dlouhán s úsměvem a jako první se vydal za vůdcem skupiny do šera lodi, která tu vězela snad celé věky a k nebi trčela jen její nejsvrchnější část.

      Na vrcholku stěžně svítilo jakési světlo. Podobalo se zašpiněné žárovce, kterou již dlouho nikdo neotřel. Bylo jasné, že má loď ještě energii a že naše průzkumníky může v jejím nitru potkat cokoliv. Co najdou lidé uvnitř? Byli tu již někdy? Jak bylo možné, že věděli o tomto místě? Co když při svých cestách výsadkovými čluny nevykládali jen svou vlastní loď? Čas běžel, než lidé znovu vyšli z cizí lodi, přehnalo se nad údolím ještě několik bouří. Léto však stále sílilo a sníh musel ustoupit ledu a sněhu. Se sluncem a teplem přišla i naděje na lepší život a možnost útěku z této planety, která pro ně byla stejně cizí jako tehdy, když na jejím povrchu snad vinou navigační chyby ztroskotali, aby nad hlavou spatřili dvě slunce a tři měsíce, tolik nepodobné ničemu, co kdy viděli. Přestože tu vždy existovala možnost, že lidé na této planetě již alespoň jednou byli a jen čirou náhodou našli to, co se současné skupině podařilo znovu objevit. Byť jen důkaz, že lidé přeci jen nejsou ve vesmíru sami...

KONEC


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:02:55 Odpovědět 
   23. 07. 2014

Text nebyl čtivý, byl dlouhý a víceméně nudný. V popisech jsem se ztrácel a nedokázal si je představit.
 ze dne 01.08.2014, 13:54:01  
   Šíma: Dík za zastavení. Chyba bude asi v autorovi, nebo nejsme na stejné vlně! Svět se proto nezboří! ;-)

P.S. Možná by si text zasloužil prostříhat!!!!!! Ukecaný šíma.
 Kondrakar 22.03.2010, 18:27:09 Odpovědět 
   BYlo to dobré. Na rychlovku bych řekl možná dlouhé, ale dalo se to. Našel jsem asi překlípky, ale ať žijou šotci.
 ze dne 23.03.2010, 10:22:18  
   Šíma: Zdravím, pane!

Ano, ano, šotci jedni (nesmí však být šímovou věčnou výmluvou)! Kdo ví, jak to s nimi je a co s nimi ten šíma vůbec má! ;-))) Jsem rád, že se líbilo a děkuji za komentík!
 Apolenka 22.03.2010, 8:44:40 Odpovědět 
   Na rychlovku až moc dobrý textík - po stránce obsahové i formální. Dialogy jsou v dobrém poměru s popisy (moc mě zaujaly). Zkrátka a dobře, líbilo se mi to velice.
 ze dne 22.03.2010, 11:44:28  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 honzoch 16.03.2010, 22:29:54 Odpovědět 
   jak jsem to přečetl, hned jsem si vzpomněl na jednu Tvou starší sérii. (hádej kterou :) ale neskutečně ji to připomíná. A přesně tohle mi od Šímy chybělo
 ze dne 16.03.2010, 22:40:12  
   Šíma: :-DDD

Díky, Honzo! Tohle by mě však nenapadlo! Hihi... V tomto případě jde skutečně o "rychlovku" a žádnou další práci s tímto textem nepočítám, ale jsem rád, že se líbilo. Tvůj komentík mě potěšil a zahřál na srdci a byť se přiznávám, že toto dílko není na sto procent dokonalé, jsem rád, že Tě byť jen něčím oslovilo! Hezký večer přeji. ;-)

P.S. Rabbitdogs? Momentálně je tento příběh u ledu, byť jsem tu měl druhé pokračování na 60 procent hotové, ale protože jsem s tím nemohl hnout, nechal jsem jej stáhnout... :-( A to jsem chtěl původně napsat trilogii o těch malých potvůrkách, které dokáží číst nejen v lidské mysli... :-D Tedy... Pokud máš na mysli tento příběh! Hihi...
 Amater 14.03.2010, 21:07:41 Odpovědět 
   KOmentář sluníčko!

Líbilo se mi to. Kouzelná název pro loď, psi úžasní i příběh. Možná mohlo být více akčnosti, ale i tak bylo hodně napětí. Klidně by to sněslo pokráčko, ale mě to envadí. je to krásná povídka plná napětí, vztahů a postavy jsou krásně prokresleny...

myslím, že zadání se to povedlo na , proto na chyby nehle´d důležitý ej příběh a já oceňují příběh. Je kouzlený jako ledová ztracená špička
 ze dne 14.03.2010, 21:27:11  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se Ti tento "rychlovkový textík" líbil! ;-)
 Aini 14.03.2010, 19:01:37 Odpovědět 
   Tak první tématické zadání Ekyelkou ve fóru „Rychlovka“ ze dne 5.3.2010 23:41 „Kapka na špičce" nebudu rozebírat, ehm. Výslovně se neuvádí, lze číst mezi řádky, pokud to není mými brýlemi. Ale text zní roztouženě, přesně dle zadání se uvádí název lodi Ledová kapka. Shrnuto: živě navozený děj na neznámé planetě, hodně přímé řeči…
Druhé téma – dvouhlaví a šestinozí psi krásně zdůrazňují podstatu pojmu přátelství, kde na vzhledu nesejde. „A pak se to stalo...", napětí navozeno docela svižně po úvaze o lidských nebetyčných a neskromných touhách, cituji: … mrtvým pomníkem lidské touhy po poznání. „, konec citace – ony pomníky jsou neživé, nikoliv mrtvé, v povídce asi zřejmá nesrovnalost, kterou lze naopak v básni okecat… Technika vyžaduje přesnost a zde nevadí nedodržení tvaru zadání = BĚLOSNĚŽNÝ LEDU LET.
Třetí téma o nehostinné planetě a lidské touze a síle vůle; klade důraz na důležitost sebekázně. Oceňuji…
Taktéž závěr čtvrtého tématu a úvahu ve směru možnosti setkání se na jiné planetě s jiným životem. Nikoliv v důsledku zničení planety vlastní, o čemž se již historicky neví…

Rozhodně širší a vážnější pojetí než můj pokus o totéž zadání rychlovky a mého stylu čtyři v jednom. Už vím, co obnáší rychle napsat 777 slov. Zda zde sedí jejich počet jsem nezkoumala. Snahu šotků taktéž nehodnotím. A autorovi díla zde určitě ode mne za 1. Ony fantazy texty povídek jsou jistě neméně náročné, podobně jako psaní básní.
Dlouhé dílo a dlouhý koment, sorry. Ale jsem si početla, dík.
 ze dne 14.03.2010, 20:29:25  
   Šíma: Zdravím! ;-)

Tak, už jsem napodruhé vymazal znění své reakce. Ne proto, že by nebyla kladná, ale nějak se mi nedaří uskládat správná písmenka na správná místa. Jsem rád, že se Ti tento rychlovkový textík líbil (se všemi nedostatky)! ;-) A děkuji za zastavení a komentář! Jo...
 čuk 14.03.2010, 15:32:04 Odpovědět 
   Text je čtivý, dobře napsaný, jako součást románu. Z mého hlediska: dosti zdlouhavé, i když detaily jsou přiléhavé. Možná že dialogy mohly být obsažnější. Snad by bylo lepší trochu zkrátit reálie cesty (i když je napínavá) a trochu víc se zaobírat okolnostmi celého příběhu, větší barvitostí této divné planety V posledním odstavci je příliš mnoho otázek. Pointa mohla být dramatičtěji vytvořena ( a snad i originálněji).
Psy leželi? nebetyčné velikány? Himaláj? rozsvítily světla?
 ze dne 14.03.2010, 18:08:43  
   Šíma: Díky za publikaci i kritiku, čuku! Příběh je pojat jako taková rychlovka a není součástí většího celku. Vlastně ani nemám v úmyslu jej víc rozepsat, jo, jo... Ale ti šotci, nedají si pokoj... ;-)))

P.S. Jsem rád, že se textík líbil i takový, jaký je!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr