» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141521

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Království naděje - 1.kapitola, část 2. ::

winkk	publikováno: 26.03.2010, 13:28


	Ráno mě vzbudí mamka. Třese mnou, div mi nevykloubí rameno. „Veroniko, vstávej. Slyšíš? Přijdeš pozdě do školy.“ „Hmm,“ zavrčím, otočím se na druhý bok a doufám, že mi dá pokoj. „No tak, vstávej,“ mračí se mamka, odtáhne mi peřinu a odejde do kuchyně. Včera se to u Jirky pěkně rozjelo. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala domů. Jediné na co si vzpomínám je, že vodka tekla proudem a celý byt byl cítit marihuanou, kterou přinesl Robert. Chci vstát, ale hlava mi příšerně třeští a žaludek se houpe jako na vodě. V puse mám jako v lihovaru. Musela jsem se parádně zřídit. „Tak bude to? Snídaně je už na stole,“ křičí mamka z vedlejší místnosti. Vypětím všech sil vstanu. Hlava se mi motá jako po jízdě na kolotoči. Zhoupne se mi žaludek a mám co dělat, abych stihla doběhnout na záchod. „Co je ti? Nejsi nemocná?“ strachuje se mamka, když si v koupelně oplachuji bledý obličej pod studenou vodou. „Dneska mi není nějak dobře,“ hodím na ní výraz člověka před smrtí a dnes to tedy ani nemusím předstírat, je mi fakt na umření. „Tak si běž lehnout. Omluvím tě ve škole,“ rozhodne mamka okamžitě. Vítězně se usměji. Nikdy jsem neměla problém zahrát nemocnou holčičku. Dnes tedy své herecké umění ani nemusím používat, ale jindy se mi hodilo, když jsem se mi nechtělo do školy. Mamka stejně ani nikdy nemá čas kontrolovat, jestli mám opravdu horečku, jak jí často tvrdím, jelikož neustále někam pospíchá. Schůzky s klienty, pracovní obědy, večeře a taky samotné překládání zabere spoustu času. Cestou do pokoje se stavím v kuchyni pro sklenici minerálky. Mám hroznou žízeň. Na stole uvidím můj lístek se vzkazem, kterého si mamka včera ani nevšimla. Zmuchlám ho a vyhodím do odpadkového koše. Zbytečná snaha sdělit jim, kde budu, stejně je to nezajímá. Převléknu se do trička na spaní a s úlevou zalehnu do peřin. Dopoledne si mi trochu uleví. Už nezvracím, jen hlava stále bolí jako střep. Léčím ji mokrým hadrem přiloženým na čele. Chudák mamka, ta si myslí, jak jsem nemocná. Nepozná obyčejnou kocovinu. Ale pro mě je to jenom dobře. Akorát se bojím, aby Janatová už nechtěla volat rodičům. Pořád mi tím vyhrožuje, kvůli tomu, že tolik chybím a nezvládám učení. Ale co, omluvenku od rodičů mám vždycky a včas a to, že jsem trošku pozadu není zase taková neobyčejná věc. Nejsem na škole jediná, komu učivo moc nejde. Tak ať se stará o sebe, megera jedna. Začnu se trochu nudit. Na bolavou hlavu zabral Ibalgin a žaludek jsem srovnala chlebem namazaným pořádnou vrstvou sádla. To pravé na rozházené chutě po alkoholu. V televizi nic nedávají a na žádný film, co máme, nemám náladu. Všechny jsem viděla nejmíň stokrát. Pustím si alespoň CD zpěvačky Avril Lavigne, kterou zbožnuji, ležím zavrtaná v peřině a poslouchám melodické písničky. Zapípá mi mobilní telefon. Přišla sms od Davida. „Cauky, zlato. Rob mi řekl, ze si marod. Stavim se u tebe po treti hodine. Pa tvuj David.“ Obrátím oči v sloup, moc se mi nezamlouvá, že chce přijít, ale stejně nemám co lepšího na práci. Ven teď jít nemůžu, když mám být nemocná a co doma. Odepíši mu, že nejsem doma kvůli nemoci a ať se tedy staví po práci. David je vyučený, loni skončil školu a teď pracuje jako přidavač u jedné stavební firmy a díky tomu si myslí, že je teď něco víc než ti, co ještě chodí do školy a dává mi to dost často najevo. Odložím telefon vedle postele a zrak mi sjede na školní batoh, ležící v rohu místnosti. Minutku přemýšlím. Povzdychnu si, aspoň udělám něco pro svou budocnoust. Vstanu a vyndám z útrob tašky několik sešitů. Nuda dělá divy. V jiném případě bych se rozhodně dobrovolně neučila. Ale prospěje mi to. Poslední dobou školu docela zanedbávám. Naštěstí se moji zaneprázdnění rodiče o mé studijní výsledky moc nestarají, takže se nemusím bát. Hlavně abych to do konce roku dohnala, aby vysvědčení nedopadlo tragicky. Toho by už si rodiče asi všimli. Učením čas hrozně utíká. Asi ve dvě hodiny zašramotí v zámku klíče. „Veroniko, vedu ti návštěvu!“ houkne na mě mamka ode dveří. Vstanu a zvědavě nakouknu do chodby. David má přijít až ve tři, že by skončil v práci dřív? Místo Davida však vejde do bytu dívka s rozčepýřenými krátkými blond vlasy. Alice! „…Ahoj,“ pozdravím ji překvapeně. To je náhoda. Zrovna jsem na ní včera myslela. „No, čau! Jak žiješ, marode?“ usměje se kámoška a hrne se do mého pokoje. „Jde to,“ odpovím a zavřu za námi dveře. „Kde ses tu vzala?“ „Potkala jsem tvojí mamku na hlaváku, zrovna jsem přijela z Ústí. Řekla mi, že jsi nemocná. Tak jsem se rozhodla tě navštívit,“ vysvětluje. „Nejsem zase tak nemocná. Jenom jsem to včera trošku přehnala s pitím.“ Hodím peřiny do rohu postele a usadím se. Alice se zasměje a uvelebí se vedle mě. „To chápu.“ „Neviděli jsme se pěkně dlouho. Proč si nezašla i někdy dřív?“ zajímám se. „Nedávno jsem ti psala sms, jestli někam nevyrazíme a tys ani neodepsala.“ „Chtěla jsem, ale vážně to nestíhám. Škola, můj kluk, taneční,“ omlouvá se Alice. „Znáš mého kluka? Je skvělej, jmenuje se Radim, je mu…“ „Chodíš do tanečních? Přece jsme tam chtěly chodit spolu,“ divím se. Plánovaly jsme, jak si koupíme ty nejhezčí šaty, budeme navzájem kritizovat naše taneční partnery a budeme si to prostě užívat. „Mamka mě přihlásila do tanečních v Ústí, víš? Tady v Děčíně už nebylo místo. Chodím tam s holkami ze třídy. Je to super, jsem děsný dřevo. Chudák Radim, pořád mu šlapu na nohy,“ rozpovídá se. „Můžeš se na mě přijít někdy podívat.“ „No, tak to asi těžko,“ ušklíbnu se. „Když je máš až v Ústí.“ „Tak daleko to zase není. Sedneš na vlak a za 20 minut jsi tam. Kurzy mám každé úterý od 6 hodin v kulturáku. Víš, kde je v Ústí kulturák?“ „Asi jo,“ odseknu. „Chceš něco k pití nebo k jídlu?“ zeptám se ze zdvořilosti. Pěkně mě teda naštvala s těmi tanečními kurzy. Normálně se na mě vykašlala. „Nechci, dík. A nebuď uražená,“ všimne si mého nafouklého výrazu a dloubne mě do zad. „Klidně můžu příští rok chodit s tebou tady v Děčíně. Do kurzů můžeš chodit kolikrát chceš.“ „Hm,“ zamručím. „Příští rok se mi už třeba nebude chtít.“ „Tak si třeba trhni nohou,“ pokrčí rameny. „Jo, málem bych zapomněla, nedávno jsem potkala Petra!“ sdělí mi. „Pozdravuje tě.“ „Petra?“ ožiji. Alice přikývne. „Ptal se na tebe.“ „Vážně? A na co?“ vychrlím. „A jak se má?“ „Ty seš nějaká zvědavá,“ směje se. „Až ho zase potkáš, tak ho taky pozdravuj.“ „Já ho tak často nepotkávám, to byla náhoda. Ale kdybych ho potkala, tak pozdrav samozřejmě vyřídím, neboj,“ slibuje. „No, vlastně budeš mít možná příležitost mu ho vyřídit sama. Napadlo mě totiž uspořádat takovou malou sešlost naší starý party a lidí ze základky, co ty na to?“ „Jasně. To je dobrý nápad,“ souhlasím. Hlavně teda kvůli tomu, že bych se mohla vidět s Petrem. „A na kdy to plánuješ? Třeba bych ti s tím mohla pomoct.“ „To ještě nevím, vymyslela jsem to teprve včera, po setkání s Petrem. Ale až se bude něco rýsovat, tak se ti ozvu ,“ slíbí kámoška. „Hele, už budu muset běžet,“ koukne na hodinky na své levačce. „Čas letí a já toho mám dneska ještě hodně.“ „To jsi tu teda moc dlouho nepobyla, nedala jsi si ani kafe.“ Před pěti minutami jsem jí málem sama řekla ať jde, když mě vytočila s těma tanečníma, ale zalíbil se mi ten nápad třídního srazu a nejradši bych to začala realizovat hned. „Nevadí, dám si ho jindy. Zavoláme si, ju?“ mrkne na mě a míří k vchodovým dveřím. „Radim už na mě bude čekat. Příště ho přivedu sebou, abys ho poznala, je skvělej,“ rozplývá se. Přikývnu na souhlas, i když nemám moc zájem o nějaké seznamování. Znám typ Alice na kluky a bude to určitě zase nějakej exot. Její poslední kluk byl student vysoké školy ekonomické v Praze, nosil silné brýle a byl posedlý časopisem ABC. Nedalo se s ním normálně bavit, mluvil snad jen v odborných termínech a tak nějak celkově byl mimo naší realitu. Nechápu, jak s ním Alice mohla rok vydržet. „Měj se,“ loučí se se mnou a tlačítkem přivolá výtah. Ještě jí stačím mávnout na pozdrav než odjede. Ani nestačím zabouchnout dveře a objeví se udýchaný David. Alice mu sebrala výtah, tak musel jít do pátého patra pěšky. Musím se mu smát. „Blbý schody. Nemůžeš bydlet v nižším patře?“ mračí se. „A tobě to přijde ještě k smíchu.“ „Tak se hned nerozčiluj, ono tě neubude, aspoň máš nějakej pohyb,“ rýpu. „Jako bych jo měl v práci málo,“ odsekne. „Já si nesedím osm hodin ve škole jako někdo, já makám holčičko.“ Už je to tady zase, jeho věčné narážky na mé studium. Radši to nekomentuji, nemám chuť se rozčilovat. „Tak jdeš dovnitř?“ pobízím ho. „Půjdeme ven, ne?“ navrhne. „Něco si koupíme. Nebo chceš být doma? V pokoji, v teplé postýlce…,“ vine se ke mně. „A s mámou,“ přeruším jeho plány. „To bychom neměli moc soukromí. Jdeme pryč. Počkej chvíli.“ Zabouchnu dveře a mířím se převléknout. Bleskově se obleču, aby David na mě moc dlouho nečekal, to by byl pak zase nervní. Při odchodu ještě oznámím mamce, že odcházím ven, ale ta je tak zabraná do své práce, že mě stejně nevnímá. Ani se tedy nepodiví nad tím, že už jsem naprosto zdravá. „Prosím tě, můžeš mi připomenout včerejšek?“ požádám Davida venku cestou od našeho paneláku. „Nic si nepamatuji. Jak jsem se vůbec dostala domů?“ „Odešla jsi. Asi o půlnoci,“ odpoví mi a zapálí si cigaretu. „To si tedy vůbec nevzpomínám,“ vrtím hlavou. Takhle jsem se neopila už pěkně dlouho. „Já se ti ani nedivím. Včera se toho dost vypilo a vykouřilo,“ směje se David a vezme mě kolem pasu. „Skočíme si pro cigarety. Tohle byla moje poslední,“ vyfoukne mi to obličeje namodralý kouř až se rozkašlu. Zamíříme k malé večerce u hlavní silnice. „Počkej, mám u sebe nějaký drobný, ať to zase neplatíš ty,“ lovím mince v kapse u kalhot. „Nebude to platit ani jeden z nás,“ zarazí mě. „Pojď.“ „Jak to myslíš?“ nechápu. „Tak, jak to říkám. Neptej se a odveď jejich pozornost,“ poručí mi a ukáže prstem k dvěma prodavačkám stojícím u kasy a živě debatujícím. Odvést pozornost? Ale jak? Usilovně přemýšlím. Nakonec mě přece jen něco napadne. Požádám jednu z prodavaček, aby mi řekla cenu lahvového vína a nohou skopnu vedle stojící pyramidu z červených plechovek Coca-Cola. Ty shodí i několik krabicových vín. Hned jsou obě zaměstnané sbíráním. „Ježiš, to jsem nechtěla, omlouvám se,“ hraji a pomáhám jim sbírat. Nenápadně hodím okem po Davidovi, co on na to. Ten mi dá nenápadně znamení, že vše je O.K. a vyjde ven z obchodu. Dosbírám poslušně plechovky a odejdu také. „To byl skvělej nápad, zlato,“ směje se spokojeně David. „Taky si myslím. Jsem dobrá, ne?“ „Podívej, co máme.“ David vyndá z kapes u mikiny tři krabičky cigaret START, dva zapalovače a dokonce i jednu krabici červeného vína. „A nestálo to ani korunu. Jdeme ke mně, ne?“ navrhne a hned si jednu cigaretu zapálí. Vezmu si taky jednu a namítnu. „Musím ale brzo domů, zítra jdu do školy. Volno jsem si hodila jenom dneska.“ „Kašli na školu,“ mávne rukou. „Žiješ jen jednou, ne? A makat můžeš i bez maturity, podívej se na mě,“ poklepe si na hruď. Povzdychnu si a souhlasím tedy, i když vím, že brzy doma určitě nebudu. To se mi zase bude ráno těžce vstávat.


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	09.08.2010, 11:53:25

Zdravím! Text se četl dobře. Práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml. Při čtení mě napadlo, jak snadno lze uklouznout na onu "šikmou plochu"! Dnešní rodiče nemají na své ratolesti čas, musí chodit do práce a dělat od nevidím do nevidím... Kde se pak stala chyba a kdo za to může, že jejich děti pak pijí alkohol, setkávají se v pochybných partách a berou drogy? Toť otázka... Jednička je tam. P.S. Zdá se mi, že k textu nemám nějaké výrazné připomínky... ;-)

Jujacek	09.08.2010, 9:35:30

Jojo, souhlasím s ravenn ;)

ravenn	20.04.2010, 20:02:18

Winnky ve svých povídkách nezklame, pokaždý se to čte hodně hezky a ani si neuvědomíte a jste na konci

Ruzsip	28.03.2010, 23:24:50

Souhlasím s Čukem, text se čte hezky a plynule, přijde mi to celé přirozené a nenásilné. :) Jsem zvědavá, co se z toho vyklube!


ze dne 29.03.2010, 7:46:44
winkk: Děkuji za pěkný komentář. Jsem ráda, že se to čtenářům líbí. Přesně o tu nenásilnost a přirozenost jsem se snažila, takže jsem ráda, že se mi to daří.

čuk	26.03.2010, 13:26:45

Vypravuješ dobře, dá se do textu vžít, je realistický pro dané typy. Ovšem popisný realismus nemá daleko k banalitě. Prozatím text dokončuje portréty, nepřináší ani příběh ani podtext či dokonce moralitu. Doufám, že se objeví kontrasty a děj. Text mírně provokuje, vlastně i to je určitý apel typu odstrašující příklady. Čte se plynule, mladší čtenáři se asi budou kladně či záporně identifikovat, starší se trochu zamračí. Jedničku šetřím na doby, kdy dostane vyprávění větší spád.


ze dne 26.03.2010, 21:48:04
winkk: Moc děkuji za komentář. Velmi si ho cením. Je pravda, že první části jsou spíše informativní, snažím se čtenáře seznámit s postavami, aby se jim děj pak lépe chápal. Myslím, že je to tak správně. Nechci, aby zmateně bloudili mezi řádky, kdo je vlastně ten nebo onen člověk atd. Ale pořádný děj se jistě objeví v dalších částech, to mi věř!