» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141521

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 14 ::

:: DEVONINY KAMENY - kapitola třetí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 16.03.2010, 17:33

Marbax
Neděle, brzy ráno


	Dorazil domů asi ve čtvrt na dvě ráno. Zabouchl za sebou vchodové dveře domu, chvíli se o ně opíral zády, zhluboka dýchal, oči zavřené, vlasy slepené potem. Po nějaké chvíli se trochu vzpamatoval a pomalu vystoupal po dřevěném schodišti do prvního patra, kde byl jeho pokoj. Automatickými, bezmyšlenkovitými pohyby strhl v koupelně z věšáku ručník a když si do něj ledabyle otřel ruce a obličej, odhodil ho do odpadkového koše v rohu. V pokoji pak těžce dopadl do křesla s vysokým, vyplétaným opěradlem. Několikrát se zlehka zhoupl. Jeho zrak se počal postupně rozostřovat a nabývat nepřítomného výrazu. Svou myslí nyní bloudil v jiném světě. Krajina v jeho snu-nesnu byla liduprázdná, obývaná zvláštními tvory, jaké oko člověka nikdy nespatřilo. Plížili se vysokou, žárem ohňů ožehlou travou a jejich oči pátraly po kořisti s horečnatým leskem tupé, hladové krutosti. Stromy byly v té zemi suché jako troud a z pohyblivých, svraštělých kloubů na jejich větvích vyrůstala svíjející se kožnatá chapadla, která připomínala hadovité vlasy Medúzy. Ve vzduchu poletoval všudypřítomný popel z věčně doutnajících spálenišť, rozesetých všude, kam oko dohlédlo. Tím vzduchem, pokud to byl vzduch, poletovali chaoticky a bezcílně tvorové, vzdáleně připomínající slepé ptáky bez peří, jejichž těla byla protkána síťovím černých, vystouplých žil. Jakmile se ta stvoření přiblížila k některému z těch mrtvých a zároveň živoucích stromů, hladová chapadla se kolem nich omotala rychlostí plazího jazyka a vymačkala všechnu jejich černou krev jako šťávu z citronu. Tím světem nyní putoval i on, Děsivý a Nepolapitelný. Byl to jeho domov. Před ním, jedním z Temných, stromy uhýbaly a ohavná zvířata se skučením uskakovala. Nikoho se nebál. Nikoho, kromě svého Pána. Tomu se přišel poklonit a předložit plody svých vítězství, která vybojoval pro něho. S každou další vydařenou misí byl jeho pán a vládce silnější a mocnější. Armáda protivníků se zmenšovala a brzy nastane chvíle, kdy bude konečně nastolena vláda jiného pořádku. Rok, nebo století... to v jejich světě nic neznamenalo. Už brzy, brzy! Pod kůží jeho cizího obličeje to pulsovalo vzrušením a nedočkavostí vychutnat si svůj triumf a přijímat nekonečný přísun lidského strachu bez masky. Jeho mimikry ho obtěžovaly. Bylo únavné pacifikovat narušitele uvnitř svého převleku, i když nebyl moc silný. Ale byl obtížný jako hmyz! Rozptyloval ho! Jenže ho ještě potřeboval... Zatím musí jednat skrze něj, ale zanedlouho už bude dostatečně silný, aby to dokázal sám! Už jen několik málo výprav a Pán jistě jeho námahu a strádání ocení! Slavobrána triumfálního příchodu bude ověnčena nádherně děsivými plody chaosu a zmaru. Na jeho propůjčených rukou, pevně svírajících dřevěné opěrky křesla, stále ještě ulpívaly stopy krve. Její krve... Po nějaké chvíli se mu oči pomalu zavřely, seděl nehybně, jen rty se pohybovaly, jako by mumlal nějakou modlitbu. Silně se potil, třásl se jako v horečce. Klouby prstů zbělely křečovitým sevřením, svalů se zmocnil neovladatelný třes. Hlava mu cukala ze strany na stranu jako při silném nervovém záchvatu.V tuto chvíli byl velice zranitelný, ale to bylo riziko, které musel podstoupit! Byl dítětem noci. V hedvábné, konejšivé tmě se cítil jako ryba ve vodě. Smysly měl vybroušené k dokonalosti benátského skla. Jeho oči byly očima nočního tvora, když se vydával na lov, když se pak bez hlesu plížil v patách svých nic netušících obětí, neviditelný a zákeřný. Po stopách těch, jejichž zánik pro něho znamenal vzestup a životní sílu pro jeho Pána. Dokonalým sluchem dokázal zachytit i to nejslabší šustnutí drobného myšího tělíčka, proplétajícího se lesem trávy snad na kilometry daleko. Měl instinkty šelmy. Měl její dravost. Měl ale i myšlenky, které nebyly jeho. To nebylo dobré. Musel je potlačovat a to mu ubíralo síly, které potřeboval všechny a beze zbytku. Přesto ho to svým způsobem bavilo, tančil nad propastí a vzrušovalo ho to. Jenom někdy ho ty záblesky cizích myšlenek trochu vyváděly z rovnováhy. Narušovaly jeho koncentraci. Dnes opět pokročil o trochu dál k cíli své cesty. Jenže pociťoval určité znepokojení. Něco ho vyrušilo na samém konci jeho díla. Nedokázal to pojmenovat. Nejasný, ale intenzivní pocit nebezpečí, blízkost něčeho, co je stejně mocné, ne-li dokonce mocnější než on sám. To se mu ještě nikdy nestalo. Nelíbilo se mu to. Ani trochu se mu to nezamlouvalo. Znepokojovalo ho to snad ještě víc, než nepravděpodobná možnost, že by oběť mohla přežít. Ve svém životě už nosil spoustu jmen, ale nyní a zde si říkal Marbax - Děsivý a Nepolapitelný... *** Když opět oči otevřel, na tvářích mu ještě usychaly slzy, které místy smyly špínu z jeho obličeje a dodaly mu zvláštně bizarního vzezření. Náhle se cítil velice unavený. Zvedl se z křesla a chvíli zápasil s pocitem závrati. Jeho pohyby byly pomalé a mechanické. Za okny jeho pokoje byl nový den už dávno v plném proudu. Večer zapomněl zatáhnout závěsy a slunce se teď neurvale dobývalo dovnitř skrz koruny vzrostlých bělokorých jedlí. Včerejší sychravé počasí bylo zapomenuto. Dnešní den bude plný slunce a jasně modré oblohy. Zatáhl těžké závěsy a v místnosti se prudce setmělo. Všetečné paprsky, které ho bodaly do zarudlých očí, byly odkázány do patřičných mezí. Stál dlouho pod horkou sprchou, smýval ze sebe špínu a cizí, zaschlou krev. Místo divoké šelmy s krví podlitým bělmem a vyceněnými zuby tu byl najednou pohledný mladý muž, skoro ještě chlapec, s dlouhými kaštanovými vlasy a ušlechtilými rysy obličeje, kterému dominovaly velice tmavé oči, lemované hustými, téměř dívčími řasami, nyní zamžené a nepřítomné. Jeho svalnaté, zjizvené tělo bylo ale tělem muže. Urostlého a silného! Stál dlouho pod proudem vody, horkou vystřídala studená a nepřítomný výraz jeho očí se měnil v pohled člověka, který se právě vzbudil z hlubokého spánku a nyní si jen pomalu začíná uvědomovat realitu... Zbaven své noční identity, v denním světle vůbec nevypadal nebezpečně. Nebezpečné mu připadaly jen záblesky obrazů, u kterých si vůbec nebyl jistý, že to byly jen sny...


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	31.01.2012, 23:56:40

No, jen tak dál.

Radmila Kalousková	28.07.2011, 14:24:47

TAk to začíná být pěkně záhadné napínavé a zamotané. Myslím, že ta nultá kapitola mi hodně pomohla. Mám také ráda fantazy, i když se přiznám, že jsem tomu (kromě upírů, což v pubertě bylo to nej) propadla až teď na "staré kolena". RK


ze dne 28.07.2011, 20:15:34
Solitaire: Já byla odjakživa spíš na to tajemno a strašidelno. Takže tohle bude taky tak trochu horor. A možná i pohádka. Takový mišmaš :-)

maja52	20.03.2010, 20:50:18

Můj názor znáš, před tvým uměním smekám. Ahojky.

Kaileen	17.03.2010, 10:46:49

V tomto díle jsi vystupňovala napětí a pak, když už by se mělo něco stát, čtenáře zase uklidníš stejně jako toho krvelačného muže (nebo lépe říci tvora?). Výborné.


ze dne 19.03.2010, 13:19:55
Solitaire: Kaileen, moc děkuji a doufám, že ani další díl nezklame! Posílám krásný pozdrav.

honzoch	16.03.2010, 22:36:51

Plastičnost nechybí ani tentokrát, jako bych si (já čtenář) na text sáhl. Máš dobrou fantazii, jak dokazují ta přirovnání a příměry


ze dne 19.03.2010, 13:17:18
Solitaire: Jsem moc ráda, že se tedy moje snaha neminula účinkem :-) Moc děkuji za zastavení a zdravím...

Ekyelka	16.03.2010, 16:46:29

Zdravím. Je hodně cítit, že máš blízko k poezii - hraješ si se slovy, necháš čtenáře uchvátit velkolepými obrazy a děsivým vírem emocí, vizí a možností, až si na konci jedna nespokojeně zamlaská: tohle je všechno? Neskrývám nadšení, protože toho není potřeba - svým způsobem je tohle vyprávění ještě poutavější než akční scéna z tisícihlavé bitvy.


ze dne 19.03.2010, 13:13:51
Solitaire: Ahoj, děkuji za publikaci i milý komentář. Musím přiznat, že jsem se trochu obávala právě toho nedostatku akce, nebyla jsem si moc jistá, zda to nebude čtenáře příliš nudit. Takže jsem velmi mile překvapena :-)