|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (52. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 17.03.2010, 17:34
|
|
| |
|
|
Havran
Pozorovala jsem Coritu, zatímco venku se proháněl vítr a přinášel dešťové kapky nejen na její obnažené paže. Prsty už nevyťukávaly žádný rytmus, její promrzlé tělo se často krátce zatřáslo, ale ona to zřejmě nevnímala. Musela jí být zima, když navíc seděla opřená o chladnou stěnu jeskyně.
Nevyruší ji můj pohled? Nejspíš zapomněla, že tu s Kaileen jsme. Na co asi myslí? Určitě ne na to, na co bych myslela já. Ona byla jiná, musela být, když si ji Narat vybrala. Vsadila bych se, že ji tenkrát nenapadlo, jak to může skončit, přesto jsem si byla jistá, že by se znovu rozhodla bohyni vyhovět.
Oproti ní Kaileen byla klidná, ani nebylo slyšet, jak dýchá. Její ruce volně spočívaly na mém předloktí, možná ji počasí a nicnedělání přinutily zavřít oči a odpočívat. Pohnula se, po chvilce poposedla.
„Nechceš zajít pro to ovoce?“ navrhla potichu.
„Vždyť ještě prší,“ ohlédla jsem se po ní, musely jsme delší dobu sedět a zahálet, vlasy jí už téměř uschly.
„Ze stromů bude odkapávat voda ještě dlouho.“
„Stejně tak dlouho budu venku moknout,“ nemínila jsem se podvolit.
Dál nenaléhala, nemusela, když kousek od nás zkroušeně seděla Corita – zlomený zabiják. Zatnula zuby a těžce polkla, nás si vůbec nevšímala. Zdálo se, jako by před sebou někoho viděla a v představě s ním mluvila. Šla bych k ní a zkusila ji rozptýlit, ale moje upovídaná maličkost by jí asi nepomohla. Královna byla starší než my s Kaileen dohromady, jakákoliv věta mohla vzbudit některou z nespočtu zlých vzpomínek. Ona a Kaileen mluvily tímtéž jazykem, jim stačilo pár slov, aby si rozuměly.
„Dojdu pro to ovoce,“ vymanila jsem se z příjemného objetí a hned mě přešla zima. „Nebudu spěchat,“ nahlas jsem si zopakovala zřejmě jediný dnešní úkol.
Napadlo mě schovat se a sledovat, jak se Kaileen ke Coritě zachová. Jak málo slov jí bude stačit, aby se vzpamatovala? A možná bude Kaileen mlčet, možná se nejlépe vyjádří, když si jen tiše přisedne a bude s královnou mlčky snášet déšť i protivný vítr. Cítila jsem se skoro provinile vůči sobě samé, že jsem zahnala zvědavost.
Vyšlapovala jsem si po mechu mezi sytě zelnými keři a kapradím doprovázena pouze zvukem kapek tříštících se o listy stromů. Aby mě to nelákalo, vydala jsem se notný kus od našeho stanoviště, ale ke vší smůle nikde ani stopy po jedovaté bobuli, ne tak po něčem jedlém.
Prokřehlá a hladová jsem se šinula zpátky. Nadávala jsem si, že se vracím bez jídla, opět celá mokrá, takže kdybych se bývala zrovna schovala někde poblíž jeskyně a sledovala ty dvě, dopadla bych stejně a neužírala by mě zvědavost.
Mezi korunami stromů se nesl ptačí křik. Krákání mi do lesa nezapadalo, zastavila jsem a rozhlédla se. Uviděla jsem cosi černého, co se snažilo schovat jinému ptáku. Oba si sedli na větve, dravec se rozhlížel, zatím oběť neviděl. Když se správně otočil, menší černý vyletěl z úkrytu, ani déšť však neskryl šum jeho křídel, prudký pohyb opět upozornil lovce. Varovně zapištěl a vydal se za kořistí.
Nezdálo se, že by černý vydržel ve vzduchu dlouho. Snažil se kličkovat mezi stromy, ale větší hnědý byl rozhodně obratnější letec, každou chvíli se vzdálenost mezi nimi zmenšovala. Černý se nejspíš nedobrovolně rozhodl ukrýt na zemi mezi keři.
„Maso!“ napadlo mě, když se ten větší řítil k zemi. Být dost rychlá, mohla bych mu jeho kořist sebrat a možná dokonce přinést dva úlovky. Černý nespadl daleko ode mě, a tak jsem se za ním rozběhla.
Uslyšela jsem zvuky zápasu, ptačí hlasy a zběsilé mávání křídel. Vytáhla jsem dýku, snažila jsem se dostat dost blízko, abych ji mohla použít, než pták i s kořistí odletí.
Lovec si mě všiml, prudce otočil hlavu. Oranžové oko a bílé obočí složené z maličkých peříček mu dodávaly zlého výrazu, silné žluté pařáty držely ještě živou, zmítající se kořist, která se snažila bránit a klovala do jeho světlého těla zdobeného hnědými vlnkami.
Dravec roztáhl hnědá křídla, jako by mi nechtěl svou oběť ukázat a použil svůj zahnutý zobák.
„Myslíš, že to zabiješ a uletíš s tím? To určitě!“ proběhlo mi hlavou a hned jsem vyrazila bránit si aspoň malý zraněný úlovek.
Nečekala jsem, že by se lovec nechal zabít, když už o mně věděl. Nerad se vzdával vyděšené kořisti, ale pokud sám nechtěl dopadnout stejně, musel ji pustit a vzlétnout. Chňapla jsem po něm, ale bezúspěšně.
Dívaje se na urousaného, prudce dýchajícího havrana, neměla jsem to srdce ho zabít. Proč? Probůh, přece musím něco jíst! Chroptěl a snažil se odplazit pryč, ale byl příliš slabý, navíc měl poraněné křídlo a do krve doklovanou hlavu i krk. Mohl být rád, že ještě dýchal.
Nesnášela jsem havrany. Narat se proměnila v havrana a moc příjemný osud mi tenkrát nepřichystala. Pomyšlení na ni ve mně opět vzbudilo onen zčásti nepříjemný pocit, jako když byla nablízku.
„Nedívej se na mě tak, měla bych ti zakroutit krkem,“ schovala jsem dýku a shýbla jsem se pro nemotorného ptáka.
Moc nadšený z toho nebyl, musela jsem ho přinutit, aby složil křídla a za to jsem si vysloužila pár klovnutí. Zprvu se bránil, ale když zjistil, že ho budu jemně držet pouze tehdy, když se nebude hýbat, uklidnil se a snášel lidské ruce, které ho snad ohleduplně nesly.
Vracela jsem se z jiné strany, než ze které jsem vyšla, a přemýšlela jsem, co asi řekne Kaileen s Coritou, nejspíš se jim nebude líbit, že nesu ještě živou kořist. Vlastně ani ne kořist, spíš dočasný nový přírůstek.
„... cítit jako muž,“ uslyšela jsem Kaileen.
„Vzpomeň si, když jsme proti sobě bojovaly na západě,“ odpověděla jí Corita. Zastavila jsem, abych si vyslechla, proč připomíná tuto starou záležitost. „Kdo zadržel Erijce, abychom si my dvě mohly vyřídit účty? Kdo tě chránil, zatímco jsi bezbranně ležela u mých nohou a kdo i přes tvé výslovné přání zavelel a přinutil mne k ústupu? Poprvé jsem se musela vzdát a nezasloužila ses o to ty, Kaileen, Lee vedla Erijce.“
„Kdysi,“ povzdechla si.
„Kdysi jsi jednala instinktivně, jak ti bylo přirozené. Byla´s tvrdá, ale přímá v boji i mimo něj,“ ukončila Corita zčásti rozzlobeně, zčásti bezradně.
Ona se zastala mě, a to proti Kaileen? Zatrnulo ve mně. Když Corita zapomněla i na to, co dnes prožila ve vesnici, aby s Kaileen mluvila o jejích starostech...
Zima mi nevadila, déšť mi nevadil, hladila jsem podřimujícího havrana. Snažila jsem se být opatrná a nedotýkat se zraněných míst. Klidně ležel, břicho na mé dlani, hlavu na předloktí, občas mírně pohnul nohou.
„Držíš ho jako novorozeně,“ promluvila na mě Corita.
Neslyšela jsem ji přicházet, stála jsem kousek vedle jeskyně zaujatá sama sebou a havraním peřím.
„Líbí se mu to.“
„To asi není kořist,“ dovtípila se.
„Maso je nejlepší čerstvé a teď ho nemůžu opéct, všechno dřevo je mokré,“ vzhlédla jsem. Přátelsky se usmívala a celkový výraz její tváře říkal: ty se nezměníš. „Přece se nic nestane, když bude ještě jeden den žít, v tak bídném stavu beztak neuletí.“
„Souhlasím. Ono se nic nestane, ani když ho vyléčíš. Z jednoho havrana se stejně všechny tři nenajíme.“
Přátelský hlas byl příjemný téměř jako přítomnost opeřence, který sice krátce otevřel oči, ale brzy je zase zavřel a odpočíval. Corita pozorovala, jak hladím černého ptáka, brzy se i její prsty dotýkaly jeho zad.
Najednou jsem ji vnímala jinak. Už nebyla pouhá královna, která vždy ví, jak se zachovat. Připadalo mi, jako by v sobě měla kousek z Kaileen a kousek ze mě, přičemž obojí používala přiměřeně situaci.
Po chvíli ticha znovu promluvila:
„Viděla jsi víc havranů?“
„Ne, byl sám,“ odpověděla jsem. „Proč se ptáš?“
„Havrani obvykle nelétají sami, pokud vím, ale v divočině vyrostla Kaileen, ona ví o zvířatech mnohem víc než já.“
Překvapilo mě, že se Corita dál zajímala o malé ptačí dobrodružství a trpělivě poslouchala, když jsem jí vyprávěla, jak havrana pronásledoval dravec, toho jsem dokonce musela podrobně popsat. Možná se potřebovala rozptýlit od vlastních starostí a toto byla záležitost, kterou nebylo potřeba víc řešit a neústila k žádnému dalšímu problému.
„Pojď, nebudeme tu moknout. Vrátíme se, ať tam Kaileen není sama. Jak ji znám, bude protestovat, ale nejspíš ti ho nechá.“
„Nebudu se jí ptát, je můj a hotovo.“
„Měla bys k ní být milejší,“ naznačila. „Ty asi nevíš, čím se ten pták živí, ona by ti mohla poradit. Přeci jen – bez potravy se těžko uzdraví, musíš mu dát nažrat. A taky bych řekla, že její léčitelské schopnosti jsou lepší než tvoje.“
„Kaileen a léčit zvířata? Nemá soucit s lidmi,“ pochybovala jsem.
„Zvířata jí neublížila, lidé ji odmítli přijmout. Kvůli nim zůstala odkázaná na Narat,“ připomněla a šla první.
Sotva jsem vstoupila do jeskyně, přestala se Kaileen věnovat koním a šla mi naproti.
„No vida, člověk tě pošle pro ovoce a ty přineseš maso,“ smála se.
„Ten není k jídlu,“ hájila jsem ptáka a musela jsem ho víc přitisknout k sobě, protože viditelně ožil.
„Nepovídej a dej ho sem,“ natáhla ruku.
„To víš, zakroutíš mu krkem,“ odmítla jsem ho vydat.
„Když to neuděláš ty,“ zlobila se, že mě zase ovládl soucit, úsměv z její tváře zmizel. „Musíme něco jíst.“
„A na čem to maso asi opečeme, když je všechno dříví mokré?“
„Že ty máš na všechno odpověď,“ rozčilovala se. „Nejdřív jsi chtěla psa, potom orla a nakonec skončíme u havrana. Taková havěť. Kdo ví, co se mu hemží v peří.“
„Tak ho nech,“ ozvala se Corita, která nás pobaveně sledovala. „Stejně za pár dní pojde.“
„Právě proto, copak budu jíst zdechlinu?!“
„V tom případě ho budeš muset vyléčit,“ rozhodila rukama.
„Vás dvě nechat samotné,“ zakroutila hlavou a bylo jasné, že nejméně tento den havran přežije.
Kaileen sice ptáka ošetřila, ale vymínila si, že dál se o něj starat nebude. Samozřejmě jsem počítala s tím, že ho budu krmit, ovšem už míň se mi líbilo, čím se to živí.
„Nejlepší bude, když mu chytíš žížaly nebo červy,“ řekla škodolibě.
„Žížaly? Červy?“
Pokaždé, když chci někomu pomoct, musím udělat něco nechutného. Když jsem zachraňovala Kaileen, jedly jsme syrové maso, u barbarů jsem pila kozlí krev a teď mám chytat červy. No, budiž.
„Nic jiného to nežere? Třeba ovoce,“ zkoušela jsem.
„Občas si něco malého uloví, možná by nepohrdl syrovým masem, ale budeš ubírat ze své porce.“
„To radši ty žížaly.“
„Věříš, že jsem to čekala? Ty a dělit se o svůj příděl,“ smála se mi.
Pršelo i v noci. Corita se snažila zůstat v jeskyni, občas ale musela vyjít ven, stísněné prostory jí dělaly zle. Zřejmě ani nespala, časně ráno se špacírovala před úkrytem a s havranem v náruči čekala, až se vzbudíme.
„Zkontroluj ho a vyrazíme,“ podávala ho Kaileen.
„Co bych na něm viděla? Jedeme.“
A tak havran snášel všechny peripetie s námi. Sledoval, jak se potýkáme s nachlazením, hladověním, jak jsme si konečně aspoň trochu vypraly oblečení, všelijak nakláněl hlavu a pozoroval, jak spolu vycházíme.
Staraly jsme se o něj všechny tři. Kaileen se občas s hraným nezájmem podívala na jeho zranění, Corita ho vozila a bylo s podivem, jak jemně se k němu chovala. Zvykl si na ni, seděl jí na ruce nebo na rameni a nesnažil se uletět. Vzhledem k tomu, že to byl pták divoký, bylo až neuvěřitelné, jak si ho za pár dní ochočila.
Rozhodně ji měl raději než mě, přestože já jsem ho zachránil a každý den několikrát snášela ten nepříjemný pocit, když jsem mu přinášela zmítající se červíky a žížaly. Pokaždé, když jsem je před něj položila, díval se na mě tak všelijak, jako by nemohl uvěřit, že to má sežrat. Pořád na ně jenom hleděl, mezitím se to odplazilo kus dál.
„Musíš mu to házet, dokud se nenažere,“ usmívala se Kaileen a bavila se tím, s jakým sebezapřením jsem cvrnkala červy zpátky pod havranův zobák, protože už jsem je nechtěla znova brát do ruky.
„Zkusím mu dát ovoce, červy asi nechce,“ vzdala jsem to.
„Neplýtvej jídlem, až bude mít hlad, sežere to.“
„No ale já je každý den zbytečně chytám.“
„To už je úděl zachránců.“
Naštěstí jsme od něj nechytly žádné breberky, do kláštera jsme tedy dorazily pouze s jedním vyhladovělým přírůstkem.
Když koně pomalu šlapaly do velkého kopce, na jehož vrcholu klášter stál, byla jsem ráda, že zase uvidím Soy, ale na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda ještě žije. Vždyť přece bratrovi psala, že už se zřejmě nesetkají.
Před vysokými zdmi kláštera jsem si zase připadala malinká, rozhlédla jsem se kolem a pokochala se pohledem na mozaiku polí lemovanou lesem, na roztroušené chatrče chudých vesnic, na ty titěrné skvrny, kterými se stali rolníci obdělávající půdu.
Kaileen seskočila a zabušila na bránu. Nejprve jen tenkým průzorem nahlédla jedna ze sester, prohlédla si nás, ale neotevřela.
„No, co to je?“ rozčilovala se Kaileen.
„Zkus to ještě jednou,“ radila rozladěně Corita.
Zkusila, ale trvalo to, než se v okénku objevila stejná mladá tvář. Poté ustoupila, prohlédla si nás jiná žena a přikázala, aby nám bylo otevřeno.
„Konečně,“ zavrčela Kaileen.
Starší sestra mi byla povědomá, asi už nás znala, proto dovolila otevřít bránu. Dalo se pochopit, že mladá jeptiška nechtěla pustit ozbrojenou návštěvu. Projížděly jsme kolem nich, nedůvěřivě se na nás dívaly.
Prázdné nádvoří kláštera bylo velké, přesto působilo tísnivým dojmem. Seskočily jsme z koní a mlčky čekaly na Soy, pozorovány zastavujícími se jeptiškami. Přemýšlela jsem, jak nás každá příhoda nakonec dovede zpátky sem, na místo, které pro přítomnost bojovníků není zrovna typické.
Z podloubí se vyloupla drobná postava černovlasé dívky v jemně žlutém rouše. Usmívala se a podstatně zrychlila, když nás uviděla.
„Vítám vás!“ volala nadšeně. „Už jsem myslela, že jste na mne zapomněly.“
„Na tebe? Nikdy,“ usmála se Kaileen a podala jí ruku, načež se na mě Corita udiveně podívala.
„Něco jsme ti přivezly,“ naznačila jsem, že bych se havrana ráda zbavila, ať si mu červy nosí někdo jiný.
„Vypadá nějak sklesle,“ prohlédla si ho Soy ptáka, jehož peří se na slunci modře lesklo.
„Vždyť taky skoro týden nic nežral,“ podotkla Kaileen.
„Každý den jsem mu nosila žížaly nebo červy a on nic,“ připomněla jsem, že rozhodně nehladověl mojí vinou.
„Proč jsi mu nedala ovoce?“ divila se Soy.
„Protože mi někdo řekl, že by to nejedl,“ zlobila jsem se na Kaileen, že mě nechala dělat tak nepříjemnou práci jen proto, aby se trochu pobavila.
„Každý primitivní kmen ví, že červi jsou výživnější než jiné maso nebo ovoce,“ bránila se s nevinným výrazem.
„Tak proč je nejíš?“ rýpla jsem si.
„Jím, tys je taky jedla.“
„Já?!“
„No jistě,“ pokrčila rameny a zakroutila přitom hlavou. „Tam u barbarů, ráno před soubojem…“
„Ten fujtajbl byl z červů?!“ obrátil se mi žaludek. „A já jsem to skoro celé snědla.“
„No vidíš a žiješ,“ smála se.
„Někdy máš opravdu otřesný smysl pro humor,“ zatvářila se Corita znechuceně.
„Kde máš meč, Lee? A co Redd? Jak se má můj bratr?“ vyptávala se Soy nedočkavě.
„Pozdravuje tě,“ zalhala jsem, protože jsme se s ním nestačily ani pořádně rozloučit, ale on by ji určitě pozdravoval.
„Jak se má Uršula?“ spustila další otázku.
„Uršula?“
„Jeho žena přece,“ zatvářila se pohoršeně.
„Budeš nás vyslýchat tady, nebo nás pohostíš a necháš odpočinout?“ přerušila ji Corita.
„Ovšem,“ zastyděla se Soy a zčervenala. „Pojďte se mnou,“ pokynula.
Než jsme vstoupily do kláštera, požádala sestry, aby se postaraly o naše koně a připravily vše potřebné, co se sluší k hostům, potom nás dovedla do jídelny. Usadily jsme se na kraj dlouhého stolu, Corita do čela, jak se patřilo a vyprávěly jsme zážitky, než jeptišky přinesly jídlo.
Havran pořád ještě seděl Coritě na rameni, ale sotva uviděl plné mísy, seskočil na stůl. Ovoce ho nezajímalo, zamířil k masu. Kaileen se ohnala a nekompromisně ho odstrčila. Rozčiloval se, krákal, ale nebylo mu to nic platné.
„Není on po tobě?“ podívala se na mě. „První se vrhnul na maso.“
„Ještě že není po tobě, vypil by ti víno,“ kontrovala jsem.
„Aspoň by se konečně nažral, kdybys ho neodehnala,“ přidala se Corita.
„To víš, zvíře nemá u stolu co dělat, ne tak aby se producíroval mezi jídlem,“ zlobila se Kaileen.
„Nehádejte se,“ řekla klidně Soy. „Tento havran určitě není obyčejný pták, jak jste již mohly poznat podle jeho stravy.“
Pták to znovu zkusil, Kaileen se po něm znovu ohnala, ale podařilo se mu ukrást kousek masa, přesunul se s ním na druhou stranu k Soy, jednou nohou malou porci přišlápl a začal se živit. Kněžka přijala malou plýtkou misku od jeptišky, nalila do ní trochu vína, položila ji před ptáka a on se opravdu napil.
„Myslím, že tato havraní dáma ti to hladovění dlouho nezapomene, Kaileen,“ usmála se záhadně a zčásti i škodolibě, což mi u kněžky nepřišlo obvyklé, nicméně k jejímu mládí to neodmyslitelně patřilo. „Až poznáš, koho vezete, určitě pochopíš, proč by tento tvor nikdy nepozřel něco tak odporného jako jsou červi a měla by ses připravit, že tento žert se ti vrátí i s úroky, ačkoliv jeho pointa byla určena pro Lee.“
„Že už to tuším?“ zeptala se Kaileen s obavami, načež Soy pobaveně rozhodila rukama. „Asi se mi toho vrátí víc.“
„Sklidíš jen to, co sis zasela,“ významně mrkla Soy, Corita se povzbudivě usmála, na Kaileen bylo znát, že by se nejradši neviděla.
Vůbec jsem se nedivila, vždyť tento podivuhodný svět nám připravil další překvapení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
