» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141467

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Střípky civilizace (část I.) ::

Apinby	publikováno: 18.03.2010, 21:33

Pro milovníky Sci-fi a nejen pro ně.


	Pustým a prázdným vesmírem plula vesmírná loď. Pomalu a tiše jako motýl po barevné louce. Každý z květů byla zářící hvězda, každá barva vzdálená mlhovina. Skrz časoprostor se rozprostírala zářivě bílá Mléčná dráha. Svým neutěšeným světlem dávala sbohem cestovatelům. Loď z černé oceli byla napůl domovem, napůl ochranou schránkou. Ulitou před nepřátelským a studeným vesmírem. Na chladném plášti se hrdě tyčil název lodi, Eartis. Poslední naděje skomírajícího lidstva. V útrobách plavidla se všechen život zastavil v hibernačních komorách. Dvacet tisíc vybraných jedinců s odpovídajícím genetickým složením bylo zamrznuto ve stoletém spánku. Snad snili o lepším světě. Snad znovu prožívali špatné vzpomínky ze starého. Když plavidlo urazilo celých dvacet sedm světelných let a dostalo se do sluneční soustavy, aktivovaly se opět po dlouhé době palubní počítače. Začalo velké zpracovávání dat, ověřování a skenování. Recyklace vzduchu a vyrovnávače tlaku se rozeběhly na plné obrátky. Loď ožila. Zamrzlí cestovatelé uvízlí v hibernačním spánku se začali zase probírat. Postupně, jeden po druhém se probouzeli k životu. „Vítám vás u našeho cíle!“ zdravila své svěřence velitelka výpravy Dri’Ei. Chodila od jedné paluby ke druhé a kontrolovala stavy svých svěřenců. „Pohněte svými zadky,“ křičela na zástupy proudících z hibernačních palub. Všichni směřovali do svých kajut na přídi. „Je vám pouze sto třicet let. A posledních sto narozenin jste hezky prospali. Takže si dát sprchu, najíst se a připravit na výsadek.“ „Nebuď na ně tak tvrdá!“ oslovil jí zezadu známý hlas. Dri’Ei se otočila. Uviděla Zeye. Zdálo se jí to snad celé století, co ho neviděla. „Ty ještě žiješ?“ „Je mi něco přes stovku, ale žiji!“ Zey byl vědec, kterého osobně vybrala Dri’Ei. Byl specializován na možný kontakt s inteligentním životem. Ona ho spíš brala jako přítele, než jako profesionála. „Jak dlouho ještě poletíme?“ zeptal se jí. „Jsme teď někde těsně za velkým plynným obrem. Prolétáváme pásem asteroidů.“ „Dám si něco k jídlu. Mám hlad jako vlk.“ Dri’Ei se usmála. Tohle vždycky obdivovala na Zeyovi. Dokázal se povznést v každé situaci. Ona tuhle vlastnost neměla. Plavidlo Eartis bylo nejvelkolepějším výtvorem lidstva. Od přídě k zádi měřilo dva kilometry. Na výšku mělo dvanáct podlaží. Úplně na přídi se tyčilo velitelské centrum. Za tím byly kajuty, jídelny, sprchy, sportovní plochy. Ve střední nejbezpečnější části lodi ležely hibernační komory. V zadu potom strojovna, zásobník paliva, skleník, stroje na recyklaci vody a vzduchu. Na zádi žhnuly bílým světlem motory, které třetinovou rychlostí světla popoháněly loď. Kolem celé lodi se otáčel ohromný magnetický prstenec, který vytvářel na palubě přijatelnou gravitaci. Eartis proletěla kolem velkého pastelově zbarveného obra. Následoval pás asteroidů a planetek různých velikostí uvízlých v gravitační kapse Slunce a plynného obra. Na obzoru temného vesmíru se objevila první pevná planeta. Pomalu se vznášela v neutěšeném prostoru, rudá a vyschlá na troud. Na pólech se jí leskly bělavé čepičky zmrzlé vody. Zde život v minulosti vyhasl, změnil se v prach. Eartis začala postupně zpomalovat. Za pár hodin ztratila ze svých senzorů rudý hřbitov a stanula před branami vysněného cíle. „Kapitáne,“ zašumělo z reproduktoru na velitelském můstku, „tady strojovna.“ „Poslouchám.“ odpověděla Dri’Ei. „Motory na šedesát procent a stále zpomalují. Máme pokračovat?“ „Plynule snižovat výkon na třicet tři procent. Zapnout do pohotovostního režimu brzdy.“ „Provedu.“ šumění se utopilo v tichu. Tak jo, podíváme se na tu krásku, pomyslela si. Zapnula všechny dostupné senzory a na obrazovce před ní stanula modrobílá planeta. Byla panensky krásná a bez jakéhokoliv tušení, že se k ní blíží lidé. Obraz na monitoru se přepnul na hlavní displej velitelského můstku. Všechen dispečink lodi zastavili svojí činnost. Hleděli s otevřenými ústy na modrý briliant vesmíru. Kolem planety se líně otáčel šedý měsíc zbombardovaný meteory. „Nějaké rozkazy?“ oslovil Dri’Ei jeden z operátoru. Velitelka ztuhla v úžasu. Její představa o novém světě byla ryze vědecká. Představovala si jej jako místo s optimálním složením vzduchu, tlaku a gravitace se skvělou možností na kolonizaci. Tohle bylo nad její očekávání. „Hm,“ nevěděla co říct, „zapnout brzdy a informovat kolonizátory, aby se připravili.“ Tohle stojí za moc, myslela si v duchu, taková nádhera. Loď zpomalila. Její bílé paprsky, které šlehaly od motorů, zeslábly. Změnily se na slabé oranžové plamínky. V nesmírné pustotě a chladu vesmíru se zjevil živoucí svět, s oceány, lesy, trávou, zvířaty. Bílé obláčky byly v kontrastu s modrými oceány a zelenou pevninou. Na severním pólu se táhl ohromný masív ledu, který sahal hluboko k rovníku. Kolem této planety se točil měsíc pokrytý krátery a moři našedlého regolitu. Tahle oáza života se měla stát novým ostrůvkem lidstva. Takových oáz jsou po celé galaxii stovky, ale jsou si příliš od sebe vzdálené. Lidstvo již dávno dospělo k názoru, že pro něj bude nejvýhodnější rozsít po celé Mléčné dráze jednotlivé samostatné civilizace. Myšlenka jednotné galaktické civilizace by byla těžko realizovatelná při té ohromné vzdálenosti mezi planetami. Jedním z mnoha ‚Vyslanců do prázdna‘ byla i kolonizační loď Eartis třetí generace. Dveře od Zeyovi kajuty se otevřely. Vstoupila do nich Dri’Ei v kapitánské uniformě velitele lodi. V těsné kombinéze jí byly vidět ženské křivky. Přistihla Zeye při dívání se z okna. Hleděl na modrou planetu z orbitu. Právě vycházelo slunce za obzorem. Myšlenky mu v mysli vířily a nevnímal nic okolo. „Krásná že?“ místo pozdravu řekla Dri’Ei. Vešla do kajuty. Dveře za ní se automaticky zavřely. „Ani jsem si nevšiml, že jsi přišla. Pojď dál. Právě se dívám z okna.“ Dri’Ei k němu přistoupila. Možná blíž než sama chtěla a pohlédla Zeyovi do očí, které měl upřené kdesi v dálce. V jeho smaragdově zelených očích se leskl východ slunce. „Nová šance pro lidstvo,“ začal Zey, „můžeme položit základy lepší civilizace, než ze které pocházíme.“ Během své myšlenky neodtrhl oči od okna. Dri’Ei hltala každé jeho slovo. „Vždycky se může začít od znova,“ navrhla Dri’Ei, „je to pouze na nás samotných.“ Oba dva se přiblížili ještě blíž k sobě, až se téměř dotkli. Zey konečně pohlédl Dri’Ei do očí. Mezi nimi projel impuls statické elektřiny. „Vždycky jsem toužila začít znovu. A teď je to tady.“ řekla Dri’Ei. Chtěli se políbit. Někdo v místnosti tiše zakašlal. Zey s Dri’Ei se od sebe odtrhli. Ve dveřích stál Kiez. Důstojník pro bezpečnost mise. Tvrdý chlap s ještě tvrdšími zásadami. V jeho výrazu tváře bylo cosi nepřátelského, něco až moc typického pro lidstvo ze Starého Světa. „Neruším?“ zeptal se Kiez. Trochu se ušklebil. „Právě konzultujeme další plány mise s panem Zeyem. Co potřebujete?“ zahrála Dri’Ei jako by nic. Zey se zase zahleděl do okna kajuty. Nesnášel Kieze a další zelené mozky. „Kapitánko,“ přecedil přes zuby, „moji chlapi-,“ odmlčel se, „-naši muži v průzkumných letounech zahlédli skupinku hominidů u velké ledové stěny.“


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	19.03.2010, 11:22:57

Zdravím! ;-) Ano, příběh začíná podle "obvyklého scénáře", ale nikde není napsané, že se stane jeho pokračování přinejmenším "neobvyklým"! ;-))) Tohle se mi vážně líbilo: „Kapitánko,“ přecedil přes zuby, „moji chlapi-,“ odmlčel se, „-naši muži v průzkumných letounech zahlédli skupinku hominidů u velké ledové stěny.“ (hezká návnada na další díl) Takže tak, na šotky jsem nekoukal (všiml jsem si jen tu a tam chybějící interpunkce, nebo špatného znaménka na konci přímé řeči) a snad můžu dát takovou malou a dobrou Dvojku! Nečte se to špatně, ale místy textík malinko "drhne", přestože mezi řádky prosvítá, že by mohl mít i na víc! ;-)

Ekyelka	18.03.2010, 21:32:50

Zdravím. Při čtení prvních řádků jsem si říkala, co nového na mně vybafne. Prozatím se však příliš velké překvapení nekoná; první díl běží zcela v zaběhnutých kolejích tohoto typu příběhů (vesmírní kolonizátoři na novém světě) a text dává čas seznámit se trochu s prostědím. Z textu jsem hodně cítila, že tenhle svět zatím není tvým přirozeným prostředím. Věty se mi zdály místy krkolomně vystavěně, několikrát dokonce opakuješ (navíc téměř stejnými slovy) už jednou vyslovené informace. Náznak charakterů a chování jednotlivých postav mi přijde strojené, nepřirozené. Křečovité je nejspíš to správné slovo. Někdy máš také problém s volbou slov. "Genetické složení" bych nejspíš nahradila "genofondem", "bylo zamrznuto" zní hodně kostrbatě - a takových míst je tam víc. Pomůže více číst a to nejen SF, spíš beletrii a krásnou literaturu, kvůli slovní zásobě, plus nerozpakovat se sáhnout po výkladovém slovníku, nejsi-li si jistý přesným významem toho kterého slova. Chce si to text pročítat nahlas a neustále mít na paměti, že čtenář ti do hlavy nevidí. Co se týče obsahu, jak jsem už zmínila, ničím nepřekvapí. Nejspíš si každý autor musí poctivě odšlapat svých prvních tisíc stránek, než si najde vlastní cestičku, styl, způsob vyjádření a svůj osobitý svět.