obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Bílý plášť ::

Příspěvek je součásti workshopu: Sněhulák
 redaktor čuk publikováno: 21.03.2010, 23:45  
Kdysi se možná stalo...
 

V oné horské, světem téměř zapomenuté vesničce bylo stavění sněhových mužů neboli sněhuláků po staletí tradičním rituálem, kterému se místní obyvatelé věnovali s nezkrotnou vášní. Sněhuláci postávali všude: na každé skromné zahrádce, na návsi, u křížku, u kapličky, u památníčku padlých z minulé války. Sněhuláci byli považováni za strážce té hrstky domků, měli je ochránit před vládou paní Zimy, jež byla v těchto končinách obzvlášť krutá. Vysoké hory na blízkém horizontu hrozily lavinami. Lesy místy sestupovaly téměř k okrajovým stavením, odvážně vyběhlým z hloučku roubených domků. Lekaly podivnými zvuky, a nebyla to jen divoká zvěř, pozorující vesničany žádostivými zraky a párkrát se už pokoušející do vesničky vniknout. Podle pověstí sídlil v neprostupné hradbě lesů zlý duch sněhu a mrazu. Za nocí bouřil, ječivě dorážel na sluch a snažil se házet na střechy balvany, uvolněné ze strmých srázů. Běda tomu, kdo se vypravil byť jen za okraj hustě rostlých stromů, zlověstně vykukujících zpoza sněhových příkrovů. Nikdy se nevrátil. Buď uvízl v hluboké závěji, nebo byl zabit zlomenou padající větví, a když těmto nástrahám unikl, pak na něj čekal…V tu chvíli se vesničané odmlčeli a dávali si výstražně prst přes ústa.

Vesnička, v létě malebná, v zimě dvoubarevná a promrzlá, se v obklíčení sněhem změnila v těžký, psychiku dusící sen, zalykající se pod neprodyšnou duchnou. Ještě že tu byli bělostní sněhoví obránci, kteří dosud odrazili všechny útoky lesních démonů. Vesnička se navzdory zimním strachům nevylidnila. Horalé měli drsné nátury, byli zoceleni opakovanými dlouhými nájezdy mrazu, sněhu a nočních přízraků. V izolaci a bez spojení se světem je v pohodě udržovalo vědomí, že v létě si strádání a omezenou zimní svobodu vynahradí: horalé patřili mezi drzé a nepolapitelné pašeráky, kteří v průsmyku znali každý kámen, každou skrýš a dovedli splynout s tou nejmenší houštinkou. Pašování bylo výnosným obchodem. A stavění sněhuláků se stalo i jakousi pohanskou úlitbou bohu pašeráků. Nikdy nezklamala, žádný z pašeráků co paměť sahá nebyl polapen. Varování pro ně přicházelo od zurčivých potůčků, do kterých se v teplých měsících vtělilo něco z duše sněhových mužů.
Magičtí sněhoví lidé! A nebyli lecjací. Nejméně dva metry do výšky, postavy humpolácké a mohutné. Žádná mrkev místo nosu a uhlíky místo očí. Na kulatou hlavu často vyztuženou dýní byly nasazovány masky s děsivými škleby. Masky byly vytvářeny během staletí a předávaly se z generace na generaci. Jejich rysy zachycovaly tváře největších celebrit vesnice v čele se starostou a místním učitelem z jednotřídní školičky. Oči byly tvořeny skleněnými koulemi, ústa, pracně soustružená a karmínově zbarvená, byla vsazována do pomyslných úst jako falešné zuby odhalující zlověstné špičáky. Místo rukou trčely ze sněžných obrů mohutné obušky a makety pušek s dlouhými hlavněmi. Sněhuláky stavěli všichni, vylepšovat je a udržovat v důstojném stavu bylo dovoleno jen starším vesnice. O velkých zimních svátcích se obyvatelé zúčastňovali rituálních oslav, které přecházely ve vzývání duší ochránců a končily prosbami o přízeň. Za nocí strážci s lucernou obcházeli sněhové sochy. Kdyby se někdo bez světla odvážil do temnoty, mohl prý zaslechnout, jak se majestátní bílí bubáci odění černí chmuří a jak spolu hovoří brumlavým šepotem.

Té pozdní zimy na konci války byla do horské vesničky poslána trojčlenná vojenská hlídka. Kdoví proč, ve všeobecném chaosu se důvody nezkoumaly. Snad měla působit jako absurdní strážkyně průsmyku, nehledě na to, že v zimě byla cesta na druhou stranu zcela neschůdná. Pravděpodobnější bylo, že jakýsi vychytralý desátník chtěl zmizet do bezpečí a věřil, že v odloučení překoná krvavý konec války a na jaře pak nepozorovaně přejde průsmykem do neutrální země. Příchod vojáků však nebyl zrovna přátelský. Když se s jazykem téměř přimrzlým k šále uniformy dohrabali poblíž k vesničce, polekaly je majestátní bílé postavy se zbraněmi v rukou. Osleplí sněhem a šikmými paprsky slunce, deprimovaní a demoralizování muži v uniformách spustili zmatenou palbu po domnělých nepřátelích v mohutných maskovacích pláštích. Když poznali svůj omyl, bylo již mnoho sněhuláků na okraji vesničky poničeno. Tím si vojáci srdce horalů ani trochu nezískali. Desátník Peter Ziegler se pokorně omlouval, vojíni Hans a Oto se sklopenými hlavami rozpačitě podupávali. Starosta si však neodpustil štiplavou poznámku, že pobouřili démony, kteří číhají všude kolem a že surový čin dojde odplaty z neznáma, od výhrůžně se tyčící hradby lesů, ne-li od samotného ducha hor. Z jeho slov vanul chlad a varování. Kamenné rozeklané vrcholky dosahovaly až k ocelově šedému nebi a v zapadajícím slunci se leskly jako ostře nabroušené bajonety, jenjen se vrhnout na vetřelce.
Do příštího odpoledne stáli poškození sněhuláci opět v plné parádě. Pomsta vládce přírody však jako by visela ve vzduchu. Její předzvěstí bylo prudké ochlazení a záplavy sněhu padajícího z nízkých sotva tušených mraků. Závěje a větrné návěje definitivně odřízly vesničku od ostatního světa.

Vojáci se chovali velmi slušně a tak nechuť vesničanů brzy pominula. Téměř všichni místní uměli německy a navzdory válce udržovali s obchodníky a pašeráky na druhé straně průsmyku korektní ne-li přátelské vztahy. Desátníkovi se podařilo mírumilovně domluvit skromné ubytování v domě pajdavého hostinského. Vojáci věděli, že není v jejich zájmu vesničany popuzovat. Odhodili svou soldátskou tvář, která se už se sama od sebe hodně odloupala. Začali nosit civilní šaty, které bez problémů vyžebrali, chtěli tím sobě i lidem z vesničky naznačit, že pro ně už válka skončila. V putyce, při mariáši u hrubě tesaného zahnědlého stolu, se projevili jako vtipní a skromní hráči. Hans býval provianťákem, a proto v dobách utahování vojenských opasků napěchoval ve skladu batohy všech tří mužů konzervami a suchary. Teď se hodily jako vklad do hry. Desátník, v civilu učitel a v armádě saniťák, byl znalcem hudby a tak si měl se starostou pořád co povídat, dokonce spolu poslouchali na předpotopním gramofonu desky českých, německých i židovských skladatelů. Přízeň si vojáci získali i tím, že se nabídli, že budou střídavě držet noční stráže. Vždyť umějí nejen hrát na harmoniky, ale v případě nebezpečí troubit na poplach líp než ponocný.

Pouze hromotluk Oto narušoval poklidné soužití. Prošel válečnou frontou a dlouho si léčil zranění způsobené nepřátelským bajonetem. Brzy na to utrpěl šok po výbuchu granátu. Následky mu zůstaly v podobě nočních můr a občasných návalů vzteku. Proto byl uznán pro frontu nepoužitelným a shovívavý kapitán ho zařadil do hlídky, v níž „může příroda léčit“. Jenže pohledy na horské štíty a polední úsměvy jiskřivých sněhových plání neléčily. Ota se spíš než na horské scenérie zahleděl na Barboru, mladičkou dceru hostinského, děvče nijak hezké, nezvykle mlčenlivé a dokonce trochu bláznivé. Ota se jí také líbil, i když se jí občas posmíval, že je ještě panna. Brzy ji však tenhle vytáhlý morous omrzel. Oto odmítnutí považoval za své totální selhání a palčivou potupu. Obnovené noční chmurné sny a denní deprese řešil vzdorem dosud nezlomeného vězně a šílenými útoky proti zimním věznitelům. Vybíhal přes náves až na samý pokraj vesničky a vykřikoval zpupná slova do tváří horských velikánů, dokonce se pokoušel přiblížit se alespoň kousek k jejich úpatí a dát bodákem lesnímu předvoji na pamětnou. Vysoký sníh a bolesti v ráně ho brzy vyčerpaly, takže nikdy daleko nedoběhl, a vracel se schlíplý, poražený a ještě víc deprimovaný.
Desátník se ho snažíval uklidňovat.
„Neblbni, Otíku, nebo si jednou si pro tebe příšery z lesa samy přijdou. Nedráždi spící kouzla!“
„Já už se ničeho nebojím. Ani smrti. Tý, která na mě kejvala i tý, kterou jsem rozdával.“
„Je třeba, abys na ty všechny hrůzy zapomněl. Dokonce se ti pletou dohromady i s tím, co hrůzou není. Snaž se zabavit. Těš se na to, že po válce půjdeš studovat, s lejstrem o přestálém zranění dostaneš přednost.“
„Často si myslím, že se mi rozskočí hlava.“
„A taky jsi, Oto, nadrženej emocema. Masti si lano, horský myslivče, uleví se ti.“
„Prasáku! Vám zafronťákům se to mluví, když jste měli kolem sebe dávavý vojandy a místní kurvy. Pro mne je ženská neodbytnej nepřítel, co se skrývá v temnotě. Současně ji hluboce miluju a toužím po ní. Budeš se chechtat, ale pro mne je ten přelud čistej jako svatej obrázek. Snad to je poslední kladnej pocit, co mi zbyl.“
„Oto, Oto, nejen ti straší ve věži, ale jsi i romantik. Zabav se něčím, třeba si čti, jdi si zahrát karty. Proč už tě to nebaví?“
Oto jen něco nesrozumitelně zabručel a na posteli se obrátil čelem ke zdi, která se mu stala promítacím plátnem. A nebyly to filmy, které by bylo možno přát divákům, aby je viděli.

Otovy záchvaty vzteku jako by ještě víc pobuřovaly démony hor a zlé lesních duchy. Ještě intenzivněji se za nocí ozývaly skřeky, naříkání lámajících se větví, dunění valících se balvanů a praskot skal. Bylo možno tušit, jak se téměř neslyšitelně kolem plíží tvorové bez těl, kdosi zaslechl třepetavé pleskání neviditelných obrovských křídel, monotónně zněly vzdálené bubny. Obloha bývala zachmuřená a za nocí trápila přívaly sněhu, mrazivý vítr pronikající až do kostí cloumal s lidskými těly jako kdyby byly z hadrů, zaháněl strážce do chatrných úkrytů a ke konci svého útoku za dveře domků.
Jednoho rána nebyl vojín Oto Fridrich k nalezení. Postel měl sice rozestlanou, ale nikdo ho neviděl odcházet ani kdekoliv se zdržovat. Noc před tím ránem byla temná a velmi mrazivá, vichřice vytvářela na volných prostranstvích víry, mezi chalupami svištěla jako střemhlav se k zemi spouštějící stíhačka. Kvůli počasí se desátník zdržel u starosty. Hans, který měl do hodiny po půlnoci stráž, využil nepřítomnosti velitele, zašel se zahřát do hospody a tam po pořádné štamprli místní pálenky usnul. K ránu silně sněžilo, psa by nevyhnal, natož pak dalšího strážného. Sněhová pokrývka zakryla všechny stopy, bělostný koberec nebyl nikde narušen, za vesnicí jiskřil svými výsměšnými zrcadélky.
Desátník soptil, spolu s Hansem prohledali všechny domky, jestli se v depresi jejich druh někam neukryl. Anebo byl kýmsi ukryt živý nebo spíše mrtvý - tuhle alternativu si desátník připouštěl jen mlhavě a hned ji zaháněl. Že by byl někde nějakým šílencem zakopán? Ne, to vzhledem k promrznutí země a sněhové pokrývce nebylo možné. Desátník pak opatrně a s taktem vesničany vyslýchal. Nikdo nic nevěděl. Hansovi povolily nervy, procházel vesnicí a hrozil pěstí, dokonce i sněhulákům, že špatně hlídali. Kopal do nich a srážel jim pokrývky hlavy. Nakonec ho desátník musel odvést a poručit mu, aby spolknul dva prášky na uklidnění.

Desátník se nechtěl dostat do konfliktu s místními a tak se s učitelem shodli na báchorce, že Hans byl vybaven podivnou nadlidskou silou a poblouzněn nervovým záchvatem odešel hlubokým sněhem kdoví kam. V závějích obklopujících vesničku však nebyla nalezena žádná stopa. Popravdě řečeno, nikomu se nechtělo pátrat dál a vzdalovat se od teplých stavení. Nakonec se rozšířil názor, že přírodě už došla trpělivost z trojčení pomateného vojáka, a tak zlé síly seslaly větrnou čarodějnici a odnesly si ubohého Otu do svých teritorií. Učitel i desátník sice skřípali zuby nesouhlasem, ale pověrčiví vesničané toto vysvětlení považovali za pravděpodobné. Desátník věděl, že jakýkoliv rozpor v názorech a vyvolání nevraživosti by nikomu neprospěly. Nálada ve vesničce se uklidnila. Ano, v tom to je, vyšší mocnosti si vybraly daň za rozjitření válečnými útrapami. Nasyceny již nebudou strašit ani vyžadovat další oběti. Za to se po nocích všichni modlili k Bohu i sněhovým ikonám.

Za pár dní se jako mávnutím kouzelného proutku počasí umoudřilo, oteplilo se, jaro se blížilo, ostří hor svítilo rudými a oranžovými odlesky.
Bývalí vojáci, desátník Peter Ziegler a vojín Hans Haase už neměli ve vesničce ani stání a v prvním vlídnějším dnu se vydali průsmykem do níže položené vesnice. Zřejmě se jim to podařilo, neboť tento příběh v kraji koloval v ústním podání, posiloval bázeň před čarováním tajemných hor, lesů a pod sněhem skrytých srázů. Navíc působil jako olej na vodě tišící zárodky místních válečných nevraživostí.

Jen v zápiscích starosty se po mnoha letech našel tento text:
„Když se teploty vyšplhaly nad nulu a začalo pomalé tání, ztráceli sněhuláci své podoby lidí ze sněhové planety. Jejich rysy se rozmývaly, těla sesedala a bortila se. Jen jeden stojící u křížku a schován za svými druhy vydržel ve zpřímeném postoji. Jednou na začátku noci, kdy svítil měsíc, jsem se na něj šel podívat. Rukama jsem odhrabával sníh, až jsem narazil na něco tvrdého. Svlékl jsem zbytek jeho sněhového kožichu, a náhle vykřikl úděsem. Uskočil jsem o dva kroky nazpět. Ve stoji spatném jako zatavena ve skle se rýsovala lidská postava. Skrz vrstvičku ledu vyhlížela zavřenýma očima tvář bývalého německého vojáka Oty Fridricha. V oblasti srdeční krajiny byl led zbarven do vybledlé rudé. Odešel jsem vrávoravě, podoben nemyslícímu stroji, síly ze mne rázem vyprchaly. Ledová socha zůstala stát, jako připomínka na poslední vartu.
Ráno se kolem v ledu pohřbeného vojáka shromáždila celá vesnice, v tichu pozorovala, jak křišťálová rakev roztává a mrtvola padá k zemi. Nikdo nepromluvil, jen trochu prostoduchý vysloužilý pašerák Bert vykřikl úžasem. „Tak takhle nám paní Zima poslala svůj rozzlobený pozdrav, démonové si podali ruce na usmířenou u našeho křížku s kristapánem.“
Nikomu nedošlo, že mrtvý voják musel být po probodnutí poléván vodou, která okamžitě umrzala v ledový plášť.
Hans byl pohřben v zemi za posledním baráčkem. Přesněji řečeno: musel jsem ho pracně zakopat sám, nikdo se k mrtvému nechtěl přiblížit. Nikdo nepromluvil, teď ani později nedal slůvkem najevo, co si myslí. Kříž, který jsem vztyčil na hrobě, se časem naklonil a nepřežil větší poryv jarního větru. Žádný z vesničanů se k téhle příhodě ani slůvkem nevrátil, jako by se jednalo o dohodnuté tabu.
Já jsem nikomu neřekl, že jsem mrtvému vojákovi nepozorovaně vytáhl z kapsy kalhot roztrhané a zakrvácené bílé ženské kalhotky. A že od doby Otova zmizení byla dívka Barbora ještě mlčenlivější, v očích se jí však objevilo zvláštní poznání, chvílemi plné hrůzy a chvílemi s jakousi skrytou vnitřní radostí.“

Zápisky bývalého starosty jsem zničil a epizoda z posledních válečných dnů upadla do studny času, zasypána zapomněním. Horská vesnička u průsmyku žila mírovým životem, pašerácké obchody probíhaly jako by války předtím ani nebylo.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 61 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bodlinka 13.05.2010, 23:00:27 Odpovědět 
   Skvěle napsaný příběh, dobrý nápad. Moc se mi to líbilo!
 ze dne 14.05.2010, 6:48:24  
   čuk: Děkuji, jsem potěšen, že dílo mé v očích tvých ožilo a na chvíli žilo.
 Ariadne 27.03.2010, 21:02:19 Odpovědět 
   oceňuji, že jsi vymyslel příběh a vložil i patřičnou dávku napětí.. prostě je to o něčem..
 ze dne 27.03.2010, 21:32:35  
   čuk: Děkuji za milá slova, rád objevují příběhy, které se nestaly, ale mohly se stát.
 Vopice 24.03.2010, 17:24:48 Odpovědět 
   Četlo se to skvěle. Umím si představit, že by se dle tvého příběhu dal natočit něco jako válečný horor?
Kvalitní počtení.
 ze dne 24.03.2010, 19:26:09  
   čuk: Díky za přečtení a hodnocení. Já ten film vidím v černobílém. Těší mě, že náznaky v textu jsou dostačující.
 Radmila Kalousková 24.03.2010, 16:01:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Radmila Kalousková ze dne 24.03.2010, 8:46:05

   Opravdu je to velice reálný příběh, ani se nedivím a možná ani nejsi daleko od pravdy...
RK
 Radmila Kalousková 24.03.2010, 8:46:05 Odpovědět 
   Velice silný příběh. To konečné odhalení byla pro mě taková zasloužená tečka. Bez váháním dávám 1.
RK
 ze dne 24.03.2010, 8:54:59  
   čuk: Moc děkuju. Ve mně se vyvolávají pocity, kdykoliv si na ten příběh vzpomenu, jako by se to někdy a někde stalo.
 Kitty 23.03.2010, 15:02:06 Odpovědět 
   Tohle je zajímavě vymyšlené a napsané. Ze začátku mi ta vesnice připadala jako česká verze Velikonočního ostrova, kde se místo moai staví sněhuláci. Většina té povídky má takovou chmurnou a tísnivou atmosféru. Ten konec mě překvapil, takové rozuzlení jsem nečekala. Cítím tam myšlenku, že žádné tajemné a nadpřirozené síly ve skutečnosti neexistují a že za vším jsou vždycky lidé.
 ze dne 23.03.2010, 20:10:55  
   čuk: Díky za přečtení a pochopení. Mé pocity jsou dost chmurné a to se v povídce obrazilo.
 Aini 22.03.2010, 22:01:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aini ze dne 22.03.2010, 17:38:11

   To:čuk
já ty scény znám z otcova vyprávění a jsem ráda, že moje mladá léta takové zážitky "na vlastní kůži" nepoznaly. Muselo to být hrozně traumatizující. Je dobré umět to vytěsnit a předávat formou nehynoucích vzpomínek dále v čase.
Děkuji i za přijetí neznámkování, tohle je tak živé, že bych musela dát známku ději samotnému, a ta by nebyla hezká.
Klidný večer přeji čuku.
 Danuše 22.03.2010, 20:15:54 Odpovědět 
   Nejdřív jsem se zalekla délky textu, ale jsem ráda, že jsem přečetla. Ihned mě to vtáhlo. Vypadá to hodně pravdivě, a možná je. Až z toho mrazí.
Opravdu moc dobré. Jen doufám, že se mi to nebude zdát :-)
 ze dne 22.03.2010, 21:25:42  
   čuk: Není to pravdivé, ale možné. A snažil jsem se o horor. Díky za přečtení.
 Aini 22.03.2010, 17:38:11 Odpovědět 
   Tohle dílko jsem si dnes nechala na závěr z nabídky workshopu. Přišlo mi docela těžší k rychlému pročtení. Ale vzhledem k ději, který ubíhal jako film, není problém jej číst s pocity, že se "možná kdysi stalo"...
Chvílemi jsem měla dojem, že čtením "vidím" ukázku - šot -z filmu Práče, a dalších válečných filmů, které zrovna tak jako zmínky o vojsku nemusím. Králům Šumavy a střílení ve stylu mašínském a podobně, snad je odzvoněno těmto dobám minulým. Ať již válečným, anebo základnímu vojenství...
Omlouvám se, že neudělím známku.
Ale děkuji za dílo nevšedně pojaté i textově bohatě zpracované.
:o))
 ze dne 22.03.2010, 21:24:27  
   čuk: Díky za přečtení. Já 2. světovou válku ještě trochu pamatuju.
Mám stejný názor jako ty. To, že že text připomíná film, mě těší. Scény povídky jsem viděl před očima, a ještě teď některé vidím.
 Rockwood 22.03.2010, 17:35:25 Odpovědět 
   Zdravíčko,
Dobrý příběh. Velice zdařilý, mě se to líbilo ale teda mám jednu výhradu. Ať počítám jak počítám, tak mě prostě vychází, že tvoje povídka jaksi hrubě přesáhla maximální délku...
 ze dne 22.03.2010, 21:17:32  
   čuk: Snažil jsem se pod 5 stran, ale asi jsem měl špatné řádkování. Škrtal jsem dost, ale víc to nešlo.
 Šíma 22.03.2010, 0:17:19 Odpovědět 
   U Jeňýkova dílka jsem si posteskl, že by to chtělo nějaký hororový příběh se sněhuláky a ono bác ho! Je tady! Než se šíma nadál, byl publikován čukův příspěvek! ;-)

Líbila se mi atmosféra. Sněhuláci jako určité modly, nebo oběti bohům tamních hor. Příběh se klidně mohl stát, nevidím na něm nic nereálného a sám život píše mnohdy ještě "šílenější" příběhy (tolik slov o uvěřitelnosti, která není zase tolik důležitá, přestože na každém šprochu je i pravdy trochu)! ;-)

Konec povídky naznačuje, že za smrt onoho vojáka nemůže Zima, ani duchové hor, ale patrně někdo blízký, nebo známý, oné dívčiny, kterou patrně náš muž ve zbrani znásilnil a vysloužil tak krvavou pomstu. Proč celou událost nezabalit do pláštěnky tajemna a nevědomosti, když už bylo učiněno spravedlnosti za dost a náš šílený muž konečně našel svého pokoje?

Dám za Jedna. Není to špatný příběh! ;-)
 ze dne 22.03.2010, 6:38:09  
   čuk: Děkuji Ti za přečtení i hodnocení,
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Stále s nami 2.
Mon
Pán v klobouku
Pely
Faraón
GoSu
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr