» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141467

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Daleko vedle sebe ::

Sakora	publikováno: 17.03.2010, 17:42


	-Renata- Á, dva, tři, do třetice všeho ranního. Budík, pohled do okna, zjištění, že se v mým světě přes noc nic nezměnilo. Mít na opačný polovině postele místo na notebook, sušenky a knížky je neuvěřitelně pohodlný. A taky zoufalý a směšný. Samota je super, když si ji může člověk vybrat, ne když zůstane sám na druhý straně zabouchnutých dveří. Za oknem intonujou ptáci, jaro se snaží zlepšit mi náladu kýčem probouzející se přírody. Aspoň, že je neděle, velikonoce, volný den. Budova fabriky bývalého cukrovaru, která skrývá můj podnájem, pozvolna zarůstá zelení, nepoužívané kolejnice proplétají šlahouny ostružin. Oprýskané dveře pokoje v prvním patře mají dar schovat mě před realitou. Zapomenutá princezna ve věži, kterou drak-osud, odvlekl tři sta kilometrů od domova. Princ na bílém koni nikde, co mi zbývá jiného než být zamilovaná do své práce, ne? Když nevím, kudy kam, nakráčím do knihovny. Mám vlastní klíč, jsem přece zodpovědný pracovník, ne? Obklopena stovkami knih se cítím v bezpečí. Hradby z tisků se nezdolávají lehce. Jsem tu schovaná. Anebo pohřbená? Lidé tu mluví jinak, nerostou tu lesy, jen sady, a kolem silnic se místo topolů košatí ovocné stromy. Do paměti si zaznamenávám reportáže ze svých objevitelských cest. Na jednu stranu se snažím zapadnout a na druhou jsem ráda v roli pozorovatele. Nezúčastněného a hodnotícího. Pohledem Kolumba pohlížím na domorodce shovívavě a vlídně. Neboť jim nezřídka nerozumím. „Krásný den, že? Požehnaný. Dneska snesly osm vajec,“ rozpráví babka Dvořáčková. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé ji potkám, jak jde od té kůlny, co jí říká kurník. A vždycky se usmívá. V osmdesáti! Sounáležitost s místním způsobem života mi nedovoluje přehlížet dění v kostele. Ostatně, jinou historickou památku vesnička ani nemá. Aspoň naoko se zařadit, splynout s davem. Jsem věčný hledač pokoje a klidu. Třeba je v těch kamenných zdech pro mě zakódovaná zpráva. Co dál? A s kým? Velikonoce jsou skvělá příležitost pro otázky. Nejsem věřící, ale ani analfabet. Vzkříšení je veskrze pozitivní představa. Co třeba lásku? Tu bych brala. -Olina- „Olčo, neštvi mě, koukej se oblíct!“ „Já už jsem hotová.“ „Ježkovy voči, sundej ty kalhoty, celej den se ti babi žehlí s krojem, to mi snad děláš naschvál!“ „Já tam nepůjdu jak strašidlo, všichni mě uviděj,“ nabírá Olinka k pláči. „No vždyť, budeš slušně oblečená, ne?“ „Mami, nikdo z kámošů nejde v kroji! Nechápeš to?“ „Hele, děvče, dokud tě živíme, budeš poslouchat. Nic tak strašnýho po tobě nechci. Velikonoční mše je jednou za rok. Sypej se převlíct!“ „Fajn!“ Olina v rozběhu málem srazí usměvavou babičku, která se šourá do kuchyně, za což si vyslouží další výčitky. Nenávistným zrakem sjede naškrobenou rodovou pýchu, visící na ramínku a začíná se převlékat. Mámina sestra se jí hrne pomoci, Olčina bezmoc dosahuje vrcholu. Ještě se před ní bude svlíkat do podprsenky! „Zbytek už zvládneš sama?“ ptá se tetka se sukní v ruce. „Jasně, jak jinak.“ „Hoď s sebou, vaši už čekaj.“ Olga se vsune do historického oděvu jak do ulity. V duchu doufá, že její spolužáci budou ve městě stiženi náhlou slepotou. Hlavně aby se neuviděla zítra na Facebooku, to by byl konec. Proč jenom ona musí mít tak zaostalý rodiče? Možná zaostalí, ale rozhodně netrpěliví rodiče stepujou u branky a zdraví se s ostatními sousedy. Ženské sledujou, kdo jde do kostela a co má na sobě, zdvihají obočí nad omladinou v džínách a pomlouvají zbohatlíky, co jedou až k faře naleštěným autem. „Olino, my už jdeme! Nebudeme už na tebe čekat.“ Stařenka se usmívá, máma už méně. „Klidně, já vás pak doženu,“ ozve se vzdorovitě a zoufale z okna. Olča pozoruje odcházející, svátečně vyfiknutou rodinu a chvíli laškuje s myšlenkou, že uteče z domova. Nakonec vytáhne z kůlny bráchovo kolo a šlape za nimi. -Renata- Vyrážím v nových šatech a bez brýlí. Žádná úlitba marnivosti, pouze menší, než malé množství sebevědomí. A ovšemže pozdě. Nažehlení otcové i vyšňořené matky už kráčejí, vpředu se houfují tanečníci v krojích. Spěchám vzhůru náměstím a jarní větřík mě uklidňuje, že nebudu v kostele vypadat jako exot. Ateista z města, možná to mám napsané na čele. A pak ji zahlédnu. Asi dvanáctiletou holku. Šlape si to na kole po kočičích hlavách do kopce, kostel totiž stojí na vršku. Na hlavě bílý čepeček, kolem rámu jí vlaje široká krojovaná sukně. S přehledem přede všemi tu podává solidní sportovní výkon. Mě v tu chvíli popadne taková přející závist. Fandím holčině a nezřízeně jí závidím. Kontrast kroje s cyklistickým spurtem je prostě in. Patří sem. Je tu doma. Zvládá starobylý zvyky a stejně tak sport a zájmy svýho věku. Má sebevědomý výraz na tváři, bezpochyby si spokojeně užívá svých pět minut slávy. Ta se má! V kostele stojím poblíž vchodu. Nechci se nikam cpát. To není můj styl. Stará a čiperná paní Dvořáčková na mě vesele kývne a cupitá za svým synem s rodinou. Jsem na mši poprvé a doufám, že to na mě není poznat. -Olina- Já to tušila, zasmušila se Olga. Koho z kluků nedotlačili rodiče do kostela, ten se přinejmenším poflakuje kolem. Kdyby se aspoň mohla vytahovat pořádně vyplněnou šněrovačkou po prababičce, ale ani letos jí ještě nedorostla. „Kde se flákáš? Zmačkala sis sukni,“ syčí mamča v kostele nenápadně jako břichomluvec. Stíhá vrhat úsměvy po okolí a současně úslužně kývat na pozdrav řediteli školy i faráři. „Tvůj otec patří k čelním představitelům obce, na to nezapomínej!“ Rodinná mantra. Díky ní mají předplacená místa na mši v první řadě, jak jinak. „Pospěš za námi, Olino, ať všechno pěkně uvidíš.“ „Nejdu, odsud vidím dost.“ „Už to začne! Dobré ráno, paní Sváčilová. Nedělej mi ostudu, holka! Ano, Drahuško, manžel bude se sborem zpívat, varhany jsou již opravené. Máš poslední šanci! Koukni na babičku, bude zklamaná.“ „Nejdu.“ „Po kom ty vůbec jsi?“ máma se s povzdechem prodírá za zbytkem rodiny. Olinka stojí u dveří do kostela spolu s těmi, kdo se tam z nějakého důvodu taky neženou. Jediná ve škrobené suknici. Jen ona a taneční folklórní skupina, co ji přivezl autobus až ke kostelu. Jenže k těm ona nepatří, ti se producírují u oltáře a jsou děsně staří, zdá se Olče. Vypadají určitě na třicet. Příští rok ji sem nikdo nedostane! „…Slavíme dnes Hod Boží velikonoční, neděli vzkříšení, kterou vrcholí velikonoční svátky. Zvěst o zmrtvýchvstání je spolu s událostí velkopáteční tím nejdůležitějším v křesťanské víře. Ukřižovaný Kristus zvítězil, vzkříšením Bůh potvrdil, že Ježíš Nazaretský je vskutku tím pravým a jediným Mesiášem, který přišel, aby spasil celý svět...“ -Renata- Zahlédnu to děvče, její máma na ni mrzutě mává z první řady, ale dcera sveřepě zůstává vzadu. V ten okamžik mě dostihne jistota, že něco není v pořádku. Ona nestojí s tanečníky, nesedí se svojí rodinou. Všechno je jinak. Proč je realita vždycky tristnější, než představy? „…To je poselství velikonočních svátků. Pán Ježíš žije a je s těmi, kteří se ho drží ve víře. Kristus vstal z mrtvých! To je radostný chvalozpěv křesťanské církve. Kristus vstal z mrtvých! Proto bude kralovat nejen nad námi, ale nad celým světem a to je důvod k tomu, abychom to, co je před námi vyhlíželi s nadějí a bez obav...“ Ze mše si nepamatuji ani slovo. Celý ten čas přemýšlím a formuluji slova, kterými bych té dívce sdělila, že má být na sebe pyšná. Jak moc jí to sluší a jak moc jsem jí záviděla. Pokaždé když užuž mám správná slova na jazyku, něco mě zastaví. Neviditelný klíč mi zamkne pusu na zámek a ze mě nevyjde ani hláska. Láska k bližnímu se mnou cloumá jak bouře s lodí. Jasně vidím, jak se to dítě trápí a jen já ji můžu vysvobodit! Řeknu jí to a ona procitne a hned se jí uleví, samozřejmě… -Olina- Ti dospělí, každej na mě čučí, úplně do nich vidím, trápí se Olga v duchu. Přitom je to tak nefér, je nikdo k ničemu nenutí! Třeba ta s tím ulízlým mikádem, jasně, že si všimla, jak ji žena pozoruje a jistě hodnotí. Fajn, tak jsem malá a hubená, ve směšným ohozu a trapným způsobem se chovám jako puberťák, vzteká se Olina. No a co? Když ale uslyší hrát varhany a zpívat sbor, na jedinou chvilku se šťastně zasní a pyšně rozhlédne. To koukáte všichni, co? Jak skvělýho mám tátu! -Renata- Blíží se konec, nadechuju se… ale marně. Nepovím ani slovo. Zjištění, že jiné vnímání skutečnosti je nepřenosné, mě zdrtí. Sytý hladovému nevěří. Stejně tak nešťastný šťastnému. Možná ona vnímá mě jako tu, jež nemá žádné starosti, je dospělá a vyrovnaná a jen na ni blbě civí. Přeju si urputně, přeju si mít moc poslat jí aspoň myšlenku, pozitivní zprávu, spojení mezi tápajícími… “...vzájemné podání ruky, a to nejen jako liturgické gesto, má být vždy součástí bohoslužebného shromáždění naší církve jako spontánní viditelný projev zájmu o druhého. Podání ruky je spolu s přáním pokoje velice silný symbol…“ Zvláštní zvyk, podání ruky celkem bez důvodu, jen tak. Projev zájmu, hm, to sedí. Jenže než jsem se přitočila k té bojovnici, zastoupil mi cestu osmdesátiletý stařík. Než mě propustil, byla dívčina pryč. Kolem mě se valí dav vesničanů s tvářemi, jež na malou chvilku svítí nadějí a důvěrou ve spasení, ať už to znamená cokoli. Polkne malou slečnu jako malinu. Chtěla jsem jí pomoci, přitom nejvíce zachránila ona mě. Dodnes, když se trápím, jak hloupě vypadám a jak na mě určitě ostatní hledí s despektem, vzpomenu si na tu chvíli. Mé soukromé prozření. Zmrtvýchstání mého sebevědomí. Od těch dob jsem se přestala schovávat za rozmazaný svět tří dioptrií. Vždycky se najde vedle vás někdo, komu připadáte dokonalý a kdo vám z duše v dobrém závidí. Vždycky!


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	24.03.2010, 8:47:26

Příjemné čtení. Myslím, že to vyjadřuje to, co určitě každý alespoň jednou zažil a pocítil. Je to taková malá rada do života. Jasná jednička. RK


ze dne 24.03.2010, 10:55:38
Sakora: Zdravím a děkuji za komentík a pochopení malého poselství povídky.

Ariadne	20.03.2010, 11:22:11

tvoje povídky jsou momentálně na serveru to nejlepší... Renata sice nestačila po velikonoční mši pochválit Olininy šaty, nicméně stačila si v hlavě mnohé přehodnotit.. o tom ta povídka je.. dokážeš skvěle popsat "drobnosti" všedního dne.. k tomu se však člověk musí dopracovat


ze dne 20.03.2010, 11:44:49
Sakora: Zdravím, jsem z té první věty trochu na rozpacích, ale hřeje mě, že někoho má tvorba dokáže oslovit. Základem příběhu je zážitek starý patnáct let :-) ale pořád ho vidím před očima. Díky za tvou odezvu !

amazonit	18.03.2010, 15:31:46

Přiznám bez mučení, že nevím, co Ti k tomu napsat, je to opět velmi přirozené a čte se to samo, lze v tom najít sebe, druhé..., zkrátka povedené Jinak drobnost, už minule tam podobná byla..., před než není čárka... Proč je realita vždycky tristnější, než představy? Ekyelka psala o vzetí si osmi dioptrií, ano, to by byl svět rozmazaný, když má někdo desítky:-)


ze dne 18.03.2010, 21:19:46
Sakora: Moc děkuji za tvůj komentář. Ty čárky... mám tendenci jich dělat raději víc než míň, dík za radu. ... a já si tehdy dělala starosti s třema a půl :-))

Kaileen	17.03.2010, 22:58:25

Tolik komentů jsem měla rozepsaných a pokaždé to smáznu... Tak jenom krátce - úsměvné, milé a jak je ti vlastní - především lidské. Příjemné počteníčko.


ze dne 18.03.2010, 0:55:53
Sakora: Zdravím a děkuji za zastavení a shovívavé posouzení textu. Popisovat vlastní zážitky je pro mě stokrát těžší, než si je vymýšlet :-))

Ekyelka	17.03.2010, 17:42:21

Zdravím. Tvoje texty jsou pokažd pohlazením po duši - a tenhle se k nim na sto procent může přiřadit. Je napsaný s citem, rozvahou a jemně, přitom normálním jazykem. Inu, tak jako vždy. :)


ze dne 17.03.2010, 18:20:59
Sakora: Ne, ne, já pak šupajdila na operaci, dnes vidím jak orel... a občas mi rozmazaný svět chybí :-))


ze dne 17.03.2010, 18:16:57
Ekyelka: Každému, co jeho jest - takže za vydařenou práci jen pochvaly :) Jop a někdy zkus osm dioptrií - to je teprve svět rozmazaný a nepřátelský, pokud jsi v cizím prostředí ;)


ze dne 17.03.2010, 18:09:04
Sakora: Uf... to mi spadl kámen ze srdce, příběh je až na nějaké nepodstatné maličkosti podle skutečného zážitku, měla jsem jej rozepsaný asi půl roku, než jsem se jej odvážila dokončit a publikovat. Děkuji!!