|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (53. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 17.03.2010, 18:17
|
|
| |
|
|
Staré rány
A je to tady.
Narat si poprvé vyzkoušela soucit, pozornost a péči jemných lidských rukou. Poprvé za svou existenci pocítila hlad a nepěkné zacházení, když ji Kaileen odháněla od jídla. Ponurá klášterní jídelna mi nepřipadala jako vhodné místo pro odhalení bohyně.
„Tys to věděla,“ Kaileen se vyčítavě podívala na Coritu.
„Jenom tušila,“ odpověděla klidně a přesunula na svůj talíř plátek masa. „Bylo mi divné, že by jestřáb tak urputně lovil havrana a když uvážíš, že v ptačí formě bohové dočasně pozbývají moci, byla to jediná možnost, jak se Narat mohla zachránit,“ ukrojila si krajíc chleba.
„Proč jsi nic neřekla?!“ vyskočila Kaileen.
I havran se lekl, hlasitě se ozval a vyplašeně zamával křídly, až zbytek svého masa shodil ze stolu.
„Spíš by tě mělo zajímat, jak dlouho v této podobě zůstane,“ nenechala se Corita vytočit a tvářila se, jako by měla v této hře navrch.
„Jak dlouho bude chtít,“ odsekla Kaileen.
„Opravdu?“ rozhodila rukama, z jedné trčelo maso, z druhé chleba. Uvědomila si, jak směšně při tom vypadá, odložila jídlo, lokty opřela o stůl, prsty se zapletly, lehce na ně položila bradu. „Pochybuju, že chtěla hladovět nebo do sebe soukat žížaly.“
„Bohové neznají hlad,“ připomněla Kaileen.
„Ale ptáci ano, vidíš sama, jak se cpe,“ sotva znatelně kývla k Narat.
Světlým zobákem už tahala další kousek z misky, rozhodně se jí nechtělo slétnout na podlahu pro původní načatou porci. Zřejmě ani nemohla, poraněné křídlo nevypadalo moc dobře.
„Proč sis sama nevzala ovoce?“ zlobila se Kaileen už i na havrana, který nemohl promluvit a nejspíš nám ani nerozuměl.
„Ty první bys ji odehnala,“ Corita se ujala odpovědi. „A než budeš pokračovat – sama by si potravu těžko sehnala. Létat nemůže a i kdyby, musela zůstat s námi. Jednak abychom ji odvezly do kláštera, jednak abychom ji chránily před Daggorem. Znáš pravidla, on se jimi zatím řídí, ale nejsem si jistá, jak dlouho mu to vydrží. Nemá tě rád a dostat Narat, hmmm,“ přivřela oči a zatvářila se slastně, jako by ochutnávala vyhlášenou lahůdku, „pomstil by se ti, jak k bohu náleží.“
„Všivák!“ praštila do stolu, havran znova nadskočil a zjevně se mu to moc nelíbilo.
„Mluvíš o bohu,“ připomněla Corita poněkud výhrůžně. „Zdrž se takových slov, Narat je na nás odkázaná. Kterákoliv z nás udělá chybu, ona za to zaplatí, před Daggorem ji neochráníš.“
„Ty bys mohla,“ vypálila okamžitě.
Corita se zatvářila pobaveně, pozvedla obočí, pohodlně se opřela, snad aby i její křivky měly dostatek prostoru. Sebejistá královna byla opět ve svém živlu, její hluboké hnědé oči zajiskřily.
„A proč bych to dělala?“ zeptala se skoro dotčeně. „Kaileen, ty mi nemůžeš vrátit ani polovinu toho, co jsem pro tebe dosud udělala a teď bych se navíc měla zaplést s bohy?“ upřímně se zasmála.
Mně to moc vtipné nepřišlo, když jsem zvážila situaci. Být já na jejím mísě, asi bych couvla a uvolila se vyhovět Kaileeninu přání.
„Nemám s nimi příliš dobré vztahy,“ pokračovala, „a jsem ráda, když nikoho z nich nevidím. Bo je výjimka,“ doplnila rychle, protože viděla, jak se Kaileen nadechuje k reakci a bylo jí jasné, že právě tuto záležitost by vytáhla, „jeho potřebuje moje země a tam u řeky jsi ho potřebovala ty i Lee. Vidíš? Já nejsem jako ty, já nespoléhám na to, že mě zachrání některý z bohů, když udělám hloupost.“
„Co tím chceš říct?! Žiju a poslouchám tvoje urážky, protože jsem nejlepší zabiják, ne proto, že by mě chránila Narat! Ona se vždy jen kochala mým uměním...“
„Zrovna teď se určitě kochá taky,“ rýpla si Corita.
„Začínáš mě rozčilovat,“ zasyčela Kaileen.
„Ó, klepu se strachy,“ vysmívala se. „Škoda jen, že tě nerozčiluje to tvoje dětinské chování, co poslední dobou předvádíš.“
„Já že se chovám dětinsky?!“
„A ne snad? Nejprve jsi neznala žádný cit a teď se motáš v tom, čemu nerozumíš. Ty pořád nechápeš, o co Narat jde. Pořád nemáš ponětí, proč jsme vás dvě chtěly rozdělit,“ snažila se ovládnout zlost.
„Nemusíš se namáhat, už jsem to zatrhla,“ osvětlila Kaileen a při pomyšlení, že dokáže ovládnout svůj pud, se cítila silnější.
„O to přece nešlo, co je na tom, proboha, tak složitého? Dovedeš ty vůbec používat hlavu?“
„Určitě ne tak dobře jako ty svoje tělo,“ zuřila Kaileen, jenže Corita už byla taky nepříčetná.
Prudce vstala, pohyb židle po podlaze vytvořil nelibý zvuk. Soy pozvedla obočí a mlčky se podivila. Nemohla jsem jí vysvětlovat nic z toho, o čem se mluvilo, protože obě nedávné sokyně se opět chystaly na vyřizování účtů.
„Kaileen,“ zkusila jsem ji stáhnout zpátky, zatímco kněžka se vzdalovala z bitevního pole a brala s sebou i havrana.
„Něco jsem řekla!“ ohnala se po mně.
„Nebuď k ní tak surová!“ zastala se mě Corita.
„No, prosím, ty k ní určitě budeš milejší,“ naoko ustoupila a obrátila se na mě. „Vážně, Lee, ona už má tolik zkušeností,“ usmála se pohrdavě.
Ty žárlivé plamínky v očích nevěštily nic dobrého. Když se Kaileen o něco bála, nevnímala ani to, co bylo do očí bijící.
„Moc mluvíš,“ ozvala se Corita.
„Ach tak, mělo to být překvapení, tak promiň,“ zašklebila se a vzápětí zaútočila.
Corita se nenechala zaskočit. Pokud jsem si v té rychlosti dobře všimla, stačily jí tři údery, aby Kaileen zneškodnila, což samo o sobě nebyla žádná novinka a popravdě jsem čekala, že případnou potyčku bez větších potíží vyhraje, zarazilo mě spíš, jakou techniku při tom použila.
Tři nejsilnější prsty zahnuté skoro jako orlí spáry se zakously Kaileen do paže, doslova si ji podala, aby posledním zásahem zachytila hrdlo a kdyby byla trhla... Kaileen se bránila, snažila se její ruky zbavit, ale Corita měla pevný stisk a její tvář naznačovala, že svou oběť nemíní pustit.
„Zkus to ještě a já zase přitlačím,“ nesmlouvavě se dívala na Kaileen, „schválně, která z nás vydrží dýl.“
Muselo to být bolestivé, přítelkyně by se jinak nepřestala bránit. Rozpřáhla ruce v jasném gestu a čekala, co na to královna.
„A tak to má skončit?“ zákeřně se pousmála, vzápětí však zvážněla. „Ne, Kaileen, já ti ukážu, co teď skončí!“
Nečekaný úchop, nakročila a hodila Kaileen proti stolu. Naneštěstí narazila na vysoké opěradlo židle, teprve potom se praštila o hranu stolu, ale než se sesunula na zem, Corita byla u ní, znovu ji chytila a shodila na podlahu. Zatímco se Kaileen snažila rozhýbat naražené zápěstí, královna měla dost času, aby si pro ni došla.
Chtěla jsem zasáhnout, ale byla rychlejší. Klekla si k ní, Kaileen se i přes bolest musela nadzvednout, když se královská paže omotala kolem jejího krku. Viděla jsem ten rozzlobený pohled a když jsem uvážila, v jaké poloze jsou ruce Cority, zastavila jsem se a neriskovala, že by Kaileen zlomila vaz.
„Láska je svině, že, Kaileen?“ přitiskla ji k sobě, aby ukázala, že jí nezbude než poslouchat, protože dokud nedomluví, rozhodně ji nepustí. „Já to dobře vím. Milovala jsem svůj lid, a proto jsem pro ně teď děvka. Když jsem zrovna nebyla na cestách, držela jsem svému manželovi jako hárající čubka, protože jsem potřebovala armádu, abych mohla sekat a pálit takové jako jsi ty!“
Co se to s ní děje? Používá svůj slovník nebo pouze tlumočí řeč lidu, kterou někde zaslechla a celá ta léta s tím žila?
„Za každého z vás nejméně jedna noc, kdy jsem poslouchala jeho hekání, snášela pohyb jeho těla na svém, i přes bolest se vzpínala při jeho extázi, aby jeho prožitek byl silnější!“ zvyšovala hlas, prudce dýchala, Kaileen se neodvážila ani pípnout. „Ty neznáš to ponížení, když si tě muž vezme mezi snídaní a audiencí význačných osob! Jen tak, mimochodem, protože má chuť a ty nejsi nic!“
Kaileen nehybně poslouchala. Možná si představila, jaké by bylo slyšet křik svých obětí pokaždé, kdy by nemohla křičet sama. Možná už pochopila, jak bídně se královna cítí, když to, co toužila sdílet s Josefem, dostával král.
„Za víc jak třicet let jsem nepřišla na to, jak si to zpříjemnit,“ zasyčela Corita. „Kdybych byla zestárla, možná by o mě tolik nestál, co já vím, Narat mi to nedopřála. Tolik let,“ zamyslela se. „Dovedeš si to představit, Kaileen? Ach tak, ty neumíš počítat,“ odpověděla si sama a přitlačila, Kaileen se musela víc vzepřít. „Vysvětlím ti to. Uvaž, že jsem to trpěla skoro stejnou dobu, jak dlouho jsi na světě. Možná i tebe jsem měla nechat Yrovi, aby sis to vyzkoušela. Možná jsi měla stejně jako já trávit své tělo jedem, abys nepočala s tím, koho nenávidíš a možná jsi měla hledat útěchu u Narat a ona by tě odkopla ze stejného důvodu jako mě!“
„Musela...“ zkusila Kaileen promluvit, Corita mírně povolila sevření. „Musela mít jiný důvod,“ vysoukala ze sebe.
„Opravdu? Tak to vyzkoušíme, co říkáš?“ zle se usmála. „Nestojím o Yrovo území, ovšem jeho říše oplývá zdroji, které mne jako hlavu Pealu velmi zajímají. Vyměním tě za přístup k nim.“
„Ne!“
Kaileen se chtěla bránit, uvědomila si, že si ke Coritě nemůže dovolit všechno, ale bylo pozdě. Královna žádné překvapení nepřipustila. Přiložila loket k horní části páteře. Této technice jsem moc nerozuměla, Kaileen mi ji na nikom názorně neukázala, ale tušila jsem, k čemu by takový zásah vedl. Zarazila se, přerývaně dýchala, s pohledem upřeným do země čekala, zda se Corita odhodlá.
Probůh, proč Soy nezasáhne? Proč něco neřekne? Proč i ten zatracený havran jenom sedí na její ruce a nervózně přešlapuje?
„A možná bys mi byla platnější, kdybych tě vystavila na náměstí v Ishar,“ zamyslela se Corita. „Chodila bych tě krmit, abys déle vydržela a možná by se některé noci našlo pár chlapů, kteří by stáli o mrzáckou Lonshi. Můžeš při tom vzpomínat na Lee, jako já jsem vzpomínala na Josefa. Co říkáš? Hm?“ naklonila se k ní blíž. „Nic? Zřejmě to budeme muset zkusit.“
Havran hlasitě zakrákal, vzlétl, ale neudržel se ve vzduchu a těžce dopadl na zem. Corita sledovala, jak se nemotorně postavil, jak jeho ptačí nožky ťapají po podlaze, když se šinul k nim.
„Já nejsem ty,“ vztekle se zadívala na Narat a odhodila od sebe Kaileen.
Těžko říct, co jí probíhalo hlavou, když ležela na podlaze, vyčerpaně oddechovala a havran se zobákem opatrně, skoro až něžně probíral jejími světlými vlasy. Nastalo ticho, nikdo nevěděl, co říct. Třeba i proto, že jsme žádná nemohly pochopit, čím Corita prošla, jaké bylo její téměř celoživotní peklo. Vyčítavě se na nás podívala a spěšně odešla.
„Nechám připravit koupel,“ ozvala se Soy, „odpočinete si a pak se poradíme, co dál.“
„První a druhý krok můžeme vynechat,“ odmítla jsem. „Co navrhuješ?“
„Počkáte tu, já promluvím s Raamem a pokusím se vyjednat pro Narat ještě trochu času. Bude-li svolný, vy samy se dohodnete, jak tuto situaci vyřešíte.“
„Proč by Raam zase ustupoval?“ nevěřila jsem, že by měl takovou trpělivost.
„Protože Narat jediná smí sestoupit až do Kharovy říše,“ ozvala se ze země Kaileen.
Seděla se zkříženýma nohama, havran okupoval její koleno a nechával se hladit.
„Prozíravý dáreček od vykutáleného strýčka. Myslel, že se Narat obrátí k němu, když odmítla Raama, jenže na to nebyla dost hloupá. A Raam? Dokonale této možnosti využívá. Nestojí o Narat, pouze její schopnost se mu náramně hodí.“
„Křivdíš mu, Kaileen,“ zamračila se Soy. „Raam s Kharem bojoval před Narat a dokázal by to i kdyby mu nebyla nápomocna. On i ostatní bohové mají jiný důvod, proč snáší její vrtochy, ovšem pokud Narat čeká omluvu nebo snad vyznání, mohu vás obě ujistit, že nic takového nepřijde. Vy bojovníci spolu také mluvíte jinak než ostatní lidé, právě vy byste měly nejlépe chápat gesta, která Raam a jeho potomci používají,“ zlobila se a bez dalšího vysvětlování opustila místnost.
Tíživé ticho se rozlezlo po velkém, ponurém prostoru jídelny, kde kromě nás stály jen dlouhé stoly a pečlivě zasunuté židle. Kaileen pořád seděla na zemi, se složenýma rukama zírala na podlahu, havran si přerovnával peří. Sedla jsem si naproti a mlčky čekala, až se Soy vrátí.
„Dovedeš si představit úplný mír?“ podívala se na mě.
„Asi jako ty.“ Odmlčela se, ale mně se nechtělo jen tak dřepět na místě a zírat do šedých zdí. „Neodneseme ji do chrámu? Třeba jí tam bude líp,“ navrhla jsem.
„Měly bysme zajít do zahrady,“ nadhodila.
„Proč?“
„Pro čerstvé kytky, to se přece nosí,“ vysvětlila rozpačitě.
„No, jestli zrovna tebe Narat uvidí s kytkou, vypadá jí všechno peří,“ vyletělo ze mě, načež se havran hlasitě rozčiloval a několikrát Kaileen klovl, možná jí Narat chtěla naznačit, že se zrovna po ptačím způsobu naparádila a nerada by o své lesklé peří přišla.
„Vidím, že by se to nesetkalo s pochopením,“ pokrčila rameny.
„Už jednou jsem ti říkala – opovaž se donést kytku a ty nedáš pokoj. Co to s tebou je? Ale na druhou stranu aspoň v něčem se s Narat shodneme.“
A zase se ta černá havěť rozčilovala. Hlasité krákání už mi lezlo na nervy nemluvě o tom, že z toho bolely uši. Na hloupou otázku, zda by se nemohla projevit jinak, mi bylo stejně hloupě a hlasitě odpovězeno, druhý pokus jsem raději zamítla.
„Aspoň víme, že nám rozumí,“ uzavřela Kaileen, nabídla havranovi lepší posezení než koleno a zvedla se.
Cestou do chrámu jsme trochu zabloudily, jak jsme se motaly tmavým sklepením osvětleným sem tam loučemi, přesto jsme dorazily, ještě když byla Soy u oltáře. Co čert nechtěl, přítomna byla i Corita a zle se na Kaileen zadívala.
Hned u vchodu jsme se odzbrojily a položily meč i dýky na nejbližší lavici, abychom mohly beztrestně vstoupit na místo, jehož chladné kamenné zdi ozařovalo mihotavé světlo loučí a několika málo svíček stojících na oltáři z bílého kamene, po jeho stranách čekaly Soy a Corita.
Rozhlédla jsem se, avšak všechny čtyři lavice byly prázdné, ani dnes tedy žádná z jeptišek nebude přítomna. Při pohledu na dva kamenné strážce s lidským tělem a vlčí hlavou, kteří navíc třímali kopí a hlídali obloukovitý výklenek u pravé zdi, mě mírně zamrazilo, i Kaileen se otočila jejich směrem a taky se na ně zadívala všelijak, více ji však zajímala královna.
Chtěla, abych teď já dělala nosiče, a tak jsem natáhla ruku a nechala havrana, aby si přestoupil na moje prsty. Připadala jsem si jako zdvořilý šlechtic, když vyzývá vyvolenou dámu k tanečku.
Soy dosud nepromluvila a stejně tak tiše sledovala, jak se Kaileen postavila až těsně před Coritu a podívala se jí do očí. Po chvíli pohled odvrátila a když se na ni znovu podívala, královna mírně kývla a souhlasně přivřela oči.
„Takže můžeme začít,“ pronesla Soy, otočila se ke kamenným strážcům a vyslovila několik slov, kterým jsem vůbec nerozuměla.
Ozval se skřípavý zvuk, pomalu se pohnuly nejdřív jejich ruce s kopími, poté se mírně otočily i jejich vlčí hlavy a nehybné pískovcové oči si prohlédly přítomné. S rachotem valícího se kamení vykročili proti Soy.
„Pojď sem,“ otočila se na mě, abych přinesla havrana.
Když se usídlil na ruce jednoho se strážců, ten druhý udělal pomalé krouživé gesto kopím a výklenek, který před pár okamžiky nehybně hlídali, se změnil v poschodí. Tentokrát jsme nešly s nimi, sami se s Narat odebrali do jiné dimenze.
Ulevilo se mi. Jakékoliv povinnosti nebo zkoušky jsem mnohem raději plnila na zemi než v prostoru, který byl přirozenější bohům či dokonce Kharovi.
„Posaďte se,“ vyzvala nás mladá kněžka. „Teď nezbývá než trpělivě čekat.“
Dlouho se nic nedělo a když jsem pohledem prozkoumala téměř celý malý chrám, podle mě spíš kapličku, a podrobně se seznámila snad s každou nerovností v kameni, pozorovala jsem ostatní. Kaileen jako obvykle klepala nohou, Corita si pohrávala s prsty na rukou, na Soy nebyly znát žádné emoce. S rukama založenýma v rukávech žlutého roucha se dívala na oltář a poskakující světélka svíček.
Tichem se rozlehl zvuk bortící se skály – strážci se vraceli. Přivedou i svoji paní nebo se opět na ruce jednoho z nich přinese havran?
Kromě dvojích kamenných nohou se daly zahlédnout i třetí, Narat se tedy vracela po svých. Teď se rozhodne, prolétlo mi hlavou a uslyšela jsem téměř pekelnou hudbu, která by mohla její příchod doprovázet.
Kaileen vyskočila a napjatě sledovala matku. Šla pomalu, svaly na jejích obnažených nohou ukázkově pracovaly, pomalu se objevoval zbytek spoře oděného, mohutného těla, které se kromě pořádných svalů pyšnilo několika krvácejícími ranami. Ty na krku částečně překrývaly tmavé vlasy, ale ty na paži byly velmi dobře patrné a poměrně hluboké.
Nás ostatní také její přítomnost přinutila vstát, neslušelo se sedět, když bohyně stála. Nepohledná barbarka si nás prohlédla, nikdo nepromluvil. Strážci se postavili na svá místa, schodiště opět zahradil původní výklenek.
Kaileen chtěla jít k ní, ale Narat ji gestem zastavila, místo toho vyzvala mě. Ne příliš sebejistě jsem předstoupila, jak si přála. Byla jsem proti ní tak malá...
„Co žádáš za moji záchranu?“ zeptala se, bylo znát, že případné přání by mi splnila s velkým sebezapřením.
„Ty víš, co pro mě má cenu.“
„O Kaileen se bavit nebudu!“ příkře se na mě podívala. „Takže co chceš?!“
„Narat,“ promluvila vlídně, až podřízeně Soy, „vzpomeň na podmínku, za jaké tu můžeš nyní stát. Dej jí příležitost.“
„Příležitost?!“ rozčílila se, síla jejího hlasu mě přinutila ustoupit. „Měla jich už tolik a pokaždé jsem viděla tentýž výsledek!“
„Každý bůh žádá oběti, co chceš ty? Přivedu ti kohokoliv, dej mi ještě jednu šanci.“
„Dej mi sebe, takovou oběť ráda přijmu,“ navrhla s výsměšným úšklebkem.
„Můj život si musíš zasloužit,“ nedala jsem se zastrašit.
„Chceš se mi znovu postavit? Ty?!“ zasmála se. „Vždyť se mě bojíš, a to jsem se ještě ani nepohnula!“
„Kdybys nebyla bohyně, ukázala bych ti, čeho se bojím!“ rozčílila mě.
„Ale já jsem bohyně!“ rozpřáhla a vychutnala si svoje postavení.
„Pak se zachovej spravedlivě, bojuj jako člověk a změřte síly,“ navrhla Soy.
Zadívala se na kněžku, přimhouřila oči, otočila se na mě a zřejmě jí hlavou bleskl z jejího pohledu geniální nápad.
„Budiž,“ souhlasila. „Vyber si – Corita nebo Kaileen?“
„Corita,“ vylétlo ze mě bez váhání.
Proč? Možná jsem podvědomě věděla, že se poslední zkouška bude týkat boje, v něm mi Corita mohla pomoci víc než Kaileen. Pro věrnost a ušlechtilé city nebylo dostatek prostoru ani času, musela jsem jednat chladně.
„Jak dlouho?“ zeptala se Cority.
„Tři měsíce,“ odpověděla rozhodně, bez sebemenšího zaváhání.
„Stane se,“ přikývla Narat. „Nebudu na vás čekat o ani jediný den déle a je mi jedno, co nebo kdo vás zdrží. Chceš-li se mnou změřit síly, přijdeš včas,“ věnovala mi přísný pohled.
„Budu tu.“
Myslela jsem, že zmizí a my se alespoň rozloučíme se Soy i s Kaileen, jenže Narat se na mě dívala, jako bych tu neměla co pohledávat, jako bych překážela. Corita už čekala u východu, zasunula meč do pochvy, shýbla se ještě pro dýku. Narat na mě kývla jako na sluhu, Kaileen stála beze slova, v její tváři nebylo ani stopy po jakýchkoliv emocích. Nemrzelo mě to, nerozčílilo, prostě byla taková jako na začátku a mně nezbylo než popadnout svou zbraň a se stejně uzavřeným nitrem se odporoučet z chrámu.
Mlčky jsme se motaly labyrintem sklepních chodeb. Temné prostory mě přinutily přemýšlet nad různými variantami toho, co by mě mohlo potkat, ale byla jsem si jistá, že Narat vymyslí něco, co mě nenapadlo. Něco jednoduchého se skrytým smyslem. Určitě, alespoň něco takového naznačovala Corita.
Když jsme se dostaly na nádvoří, stmívalo se, přesto jsme se nezdržovaly. Přivedla jsem Gira a sotva se královna usadila do sedla, vyskočila jsem za ni. To bylo taky naposled, co jsem se vezla, od dalšího dne jsem šlapala po svých, ale většinou mě nechávala běžet a jediné, na co jsem celou cestu myslela, bylo:
„Přijdu včas.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
