|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Cirkus ::
|
| |
|
|
Loktem jsem pohnul klikou a celým tělem se pak opřel do dveří. Vešel jsem dovnitř, propletl se mezi baťůžkářema až k přepážce. Zahuhlal to svý: „Mutěnicestudentská“ a podivil se, že mladá paní na druhý straně okýnka perfektně porozuměla. Zaplatil jsem šedesát tři korun a obratem dostal jízdenku. Zbylo mi přesně dvacet sedm korun, což nebylo moc. Přátelsky jsem se uculil a zamířil ven. Na mým obvyklým místě v koutku nástupiště se muchloval mladej pár, nevěřícně jsem jejich počínání sledoval a po chvíli se spokojil s lavičkou naproti. Byl tehdy skoro jarní den, vzduch byl voňavej a vlahej a plnej života.
Motorák dorazil bez zpoždění. Usadil jsem se u okýnka proti směru jízdy. Svět za sklem se dal do pohybu a vlak stál pevně přibitej na místě. Moc jsem ven nekoukal, všechny ty míhající se sloupy, pražce, stromy a keře měly neblahej vliv na můj žaludek. Civěl jsem do země, přivíral oči a rekapituloval uplynulej tejden. No... Byl to docela typickej vysokoškolskej tejden, nemá smysl to nějak víc rozebírat.
Z Otrokovic jsem přesedl na osobák směr Hodonín. Čekala mne necelá hodinka jízdy. Za běžných podmínek bych čas vyplnil četbou nebo tupým vejráním z okna, ale ani na jedno jsem se tehdy necítil. Pokusil jsem se pohledem spojit s kráskou sedící naproti, ale nekoukla se, byl jsem červ zavrtanej pět set metrů pod zemí. Vyplázl jsem na ni jazyk a pak si pohrával s myšlenkou, že bych se zničehonic naklonil a políbil ji na rty. Vzhledem k tomu, že naprosto neuznávala mou existenci, jsem si nedokázal představit, že by se bránila byť jen symbolicky.
Do Hodonína jsem dorazil s drobným zpožděním a přípojnej vlak mi ujel přímo před nosem. Na další spoj jsem musel čekat dvě hodiny. Fajn. S dvaceti sedmi korunama v kapse jsem se coural kolem nádraží. Měl jsem štěstí. Dveře nádražní putyky se rozrazily a ven se vypotácel drobnej chlapík v mikině a čepici. Neomylně zamířil přímo k mojí maličkosti. Zastavil jsem a čekal, s čím se vytasí.
“Jsem jak dělo,“ zahuhlal ten čipera. A já mu to věřil. Zastavil se a bádavě mne prozkoumával pohledem. „Mám dost,“ dodal po chvilce. Uculil jsem se, ale ne moc. Stačilo to, ten chlápek by zaregistroval i ten nejdrobnější mimickej pohyb. „Piješ?“ zeptal se. Kývnul jsem, jako že jo, ale stejně se mu to moc nezdálo. „Víš proč jsem se tak vožral?“ zeptal se. Zakroutil jsem hlavou, jako že to nevim. „Stará mě vykopla z baráku, jmenuju se Vašek,“ řekl a podal mi ušmudlanou pracku. Ale to už jsem ho vnímal jenom tak napůl, protože jsem v dálce zahlídl svýho spolužáka Jirku. Beze slova jsem zmizel, později jsem toho trapnýho odchodu trochu zalitoval, ale bylo jasný, že Vašek si stejně nebude nic pamatovat.
„Nazdar Jirko! Kam pádíš?“ oslovil jsem starýho známýho.
„Na vlak, člověče. Do Zlína. Večer jdu na koncert s nějakýma dalšíma lidma, nechceš s náma?“
„No nápad to neni špatnej, ale momentálně jsem bez peněz.“
„Klidně ti nějaký to kilo půjčím, v tom by problém bejt neměl,“ řekl. Souhlasně jsem kývnul a Jirka zmizel v útrobách nadražní budovy, aby zakoupil jízdenky. Ani ne za patnáct minut jsme seděli v kupéčku a uháněli k Otrokovicím. Podobný situace se mi stávají poměrně často, nejsem totiž člověk, jsem kulečníková koule, do který šťouchá nešikovnej hráč a za boha se nemůže trefit do díry, lítám z jedný strany na druhou a už dávno jsem se přestal snažit korigovat dráhu, prostě si to užívám.
„A co je to vlastně za koncert?“ zeptal jsem se do pravidelnýho rachotu ubíhajících pražců. Byl to uklidňující tlumenej zvuk. Ne jako ve starých mašinách, kde je to protivný bušení, který vás vyhazuje metr do výšky.
„Já ani nevim. V tý kapele hraje Hančin kamarád.“
„Kdo je Hanka?“
„Holka, kterou miluju.“
„Jedeme tam kvůli ní?“
„Přesně tak.“
„A znáš ještě někoho z tý party?“
„Ne. Právě proto jsem rád, že jsem tě potkal. Bude dobrý, když tam nebudu uplně sám.“ Zvláštní. Ve škole jsem s Jiřím nepromluvil ještě ani slovo.
„Ví o tom, že ses do ní zakoukal?“
„Nevim, myslím, že to poznala. Ty mrchy to vždycky poznaj. Maj na to čuch.“
„V čem je problém?“
„Její frajer je problém. Nevypadá to, že by ho hodlala nechat.“
„Tak to vypadá docela bledě.“
„To jo.“
„Není dobrý upínat se na jednu holku,“ solil jsem z rukávu rady do života. „Měl by ses porozhlídnout jinde, takhle se jí stejně jenom zprotivíš, když budeš její věčnej ocas.“
„Jo. Já vím,“ řekl. A fakt věděl, prostě si nemohl pomoct. Nebylo to nic originálního, byla to standartní šachová pozice, ze který se dá postupovat několika způsoby, ale neexistuje žádná kombinace, která by hráče překvapila. Překvapený budou možná tak figurky, kterých se to týká.
„Měl by ses na to vysrat a otočit to zpátky. Nebo večer jít prostě někam jinam. Tohle přece nikam nevede,“ mudroval jsem.
„Jo. Taky si říkám,“ pokrčil rameny. Dál už jsme se o tom nebavili. Ve stanici Napajedla se vlak zastavil a znova se rozjel až po čtvrt hodině. Motorák v Otrokovicích pochopitelně nečekal a my měli volnou hodinku, než pojede další. Fajn.
„Ahoj, kluci,“ ozval se za náma ženskej hlásek. Byla to Eva. Jirka ji znal z volejbalu a já ji znal bůhvíodkud, patrně z nějaký chlastanice. Koukal jsem na její postavu a obdivoval, kolik smyslných křivek se vešlo do tak drobného človíčka, bylo to k neuvěření. „Kam jedete?“ zeptala se.
„Jsme na cestě do Zlína. Ale nějak nám to tu frnklo,“ chopil se slova Jirka.
„Tak to je škoda. Mám v Břeclavě sraz s bývalejma spolužačkama. Klidně jste se mohli přidat,“ mrkla laškovně Eva.
„Možná bysme to otočili,“ vmísil jsem se. „Rádi pojedem s tebou,“ kývnul jsem na Jirku. Moc nadšeně se netvářil, ale nic neřekl. Fajn. Za dvacet minut už jsme rychlíkem uháněli směrem na Břeclav. Eva se pochlapila flaškou slivovice a za pár minut bylo naše putování hned o něco veselejší. Já jsem pomocí přenosnýho počítače obstaral trochu hudby a Jirka přispěl domácí bábovkou. Svítalo na lepší časy.
„Je mi s váma fajn, kluci,“ chrochtala blahem Eva. „Nejradš bych se na to vykašlala. Sama se divim, že tam vůbec jedu. Střední školu jsem si musela protrpět. Jedna kráva vedle druhý, ani si je nepřejte poznat,“ řekla vážněji. „To je Joe Cocker, že jo?“ mrskla hlavou směrem k mýmu noťasu.
„Jop. Starej dobrej Joe,“ ujistil jsem ji.
„Božský,“ vydechla a lokla si z láhve. „Božský...“
Někdo nahoře nás musel mít moc rád, protože v Hodoníně se porouchala mašina a průvodčí nám suše bez emocí oznámil, že vlak pojede dál nejdřív tak za hodinu. V lahvi zbýval slabej centimetr tekutiny a my se vydali do blízkýho obchůdku pro další alkohol. Když jsme se vraceli zpátky, míjeli jsme řadu laviček. Na jedné z nich seděl chlapík v mikině a čepici, kterej začal něco brblat, když jsme kolem něj procházeli. Byl to Vašek a vypadal o několik řádů střízlivěji než ráno.
„Hele, pomůžete mi s takovou maličkostí, hodný lidičkové?“ mumlal Vašek.
„Dejte nám pokoj,“ řekla Eva.
„Co bys potřeboval?“ zeptal jsem se ho. Bylo mi ho líto. V jádru to byl myslím hodnej kluk, bylo vidět, že posledních pár dnů s ním zamávalo.
„Nebav se s ním,“ špitla mi Eva do ucha.
„To je Vašek, můj známej.“
„Ten otrapa je tvůj známej?“
„Neni to žádnej otrapa. Stará ho vyhodila z baráku,“ vysvětloval jsem trpělivě.
„Tak co potřebuješ, Vašku? Prachy?“ zapojil se Jirka do debaty.
„Jo,“ potvrdil Vašek. „Přesně to potřebuju. Doma mam spoustu peněz, ale nemůžu se k nim dostat. Nestih jsem se ani sbalit.“
„Jak ti můžem pomoct?“ zeptal jsem se.
„Stačí, když mě jeden z vás pomůže dostat na balkon v prvním patře. Zbytek už bude sranda. Oknem dovnitř, vezmu si svoje věci a pak seskočim dolů. Jednoduchý jak facka.“
„To je všecko?“
„Když budu vevnitř, bude třeba zabavit manželku. Je celkem jedno jak, ta stará kráva se chytne na všecko. Můžete si hrát na Jehovisty nebo na obyčejný cesťáky, na tom fakt nesejde. Je celá znuděná z toho celodenního vysedávání před televizí, bude vděčná za jakýkoliv spestření.“
„Nelíbí se mi to,“ řekla Eva. „Tohle je vloupání.“
„Hloupost,“ zavelel jsem. „Tady za Vaška ručím. Známe se už léta. A jeho ženská je stará běhna.“ Po několika minutách dohadování jsme se vydali k bytu. Nebylo to daleko. Akce proběhla přesně podle plánu. Vaškovi jsem pomohl nahoru a Eva s Jirkou zabavili jeho starou. Za krátkou chvíli Vašek dopadl vedle mne s igelitkou přes rameno. Vyšlo to.
„Díky vám, lidičkové,“ řekl Vašek.
„Co budeš dělat teď?“
„Kašlu na ni. Kašlu na celej hnusnej Hodonín. Pojedu do Vizovic. Mám tam bejvalou, určitě mě ráda uvidí. Do tejdne si mě k sobě nastěhuje, ještě mi furt zobe z ruky, to vám povídám.“ Vašek si odkašlal. „Ale předtím se trochu poměju, jídlo, pití, jenom to nejlepší zbožíčko, s penězma už problém nebude. Pojeďte se mnou, dlužím vám to. Jste mými hosty.“
Mrkli jsme na sebe a bylo jasno. Za pár chvil už jsme uháněli zpátky k Otrokovicím. Tradičně jsem si vybral místo proti směru jízdy, je to takovej můj zlozvyk.
Dráhy tehdy neměly zrovna šťastnej den, protože do přestupní stanice jsme opět dorazili se zpožděním. Nikoho už nepřekvapilo, když nám motorák ujel. Zapadli jsme do restaurace U Skleničky a hodili do sebe rundu škopků. Byli jsme teď čtyři. Já, sympaťák Jirka, krasavice Eva a otrhanec Vašek. Začínali jsme tvořit docela podivnou partičku.
„No jak vám říkam, nikdy jsem nepoznal tak vášnivou ženskou,“ burácel Vašek.
„O kom je řeč?“ zeptal jsem se. Začínal jsem se v tom trochu ztrácet.
„No přece o Magdě, hergot. Poslouchá vůbec někdo?“
„To je ta jeho bejvalka z Vizovic,“ upřesnil Jirka.
„Je to prostě klenot, nechápu, jak sem moh bejt tak blbej, když jsem se na ni vykašlal,“ kroutil hlavou Vašek. „Jasně, že má svoje chyby, ale kdo je nemá, no ne?“ V jeho vystupování bylo něco, co poutalo pozornost. Byl by to dobrej řečník nebo tak.
Pomyslel jsem si, že ta jeho Magda je patrně jenom další bláznivej přelud určující správnej životní směr.
Přestal jsem poslouchat debatu u stolu, opilý řeči se nikdy neliší, jsou nezávislý na věku, dosaženým vstupni vzdělání nebo na čemkoliv jiným. Zakoukal jsem se na dívku sedící u vedlejšího stolu. Byla v partě trochu bokem, jela na jiný vlně, to bylo jasný na první pohled. Měl jsem ji na dosah. Stačilo by trochu natáhnout paži. Otočila hlavu a zakoukala se mi do očí. Četla moje myšlenky a líbilo se jí to. Byla v mojí hlavě jako doma.
„Ahoj,“ zašeptal jsem.
„Ahoj,“ odpověděla a zasmála se očima.
„Udělám pro tebe cokoliv,“ řekl jsem.
„Pojeď s náma. Strávíme spolu víkend,“ odpověděla. Pohladil jsem její ruku a dívčí prsty něžně spolupracovaly. Nebyl problém přemluvit i ostatní ke změně plánu...
Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to. Bylo to všechno neskutečný, ale něco podobnýho už jsem zažil. Je to jenom taková blbá asociace... stejnej pocit jako kdysi...
...tehdy jsem byl ještě dočista malej kluk. Napral jsem se cukrovou vatou a tureckým medem. Ve střevech jako bych pak měl klubko ostnatýho drátu. Snažil jsem se na bolest břicha nemyslet a i s našima jsem zapadl do barevnýho stanu. Sotva jsme se usadili, představení začalo. Obecenstvo ztichlo. Nakráčel principál v rudým obleku a mohutným hlasem zaburácel několik vět, nerozuměl jsem mu dohromady ani slovo, ale nevadilo to.
Celej program se v mý paměti vlastně slil dohromady. Nevím, co bylo dřív, jestli krasojezdci nebo klauni na kole. Jenom ten divnej pocit z toho všeho zdánlivýho zmatku zůstal.
Žonglér začal se dvěma kuželkama, pak házel třema a nikoho později už nepřekvapilo, když si přidal další. Pokračovalo to dál a dál. A když to člověka začínalo krapet nudit, číslo se změnilo, přišlo další malý překvapení. Mohlo se to táhnout donekonečna, ale venku už postávaly lidičky čekající na večerní představení...
...vlastně dost dobře nechápu, proč jsem si na to vzpomněl, ale to se prostě stává. Za chvilku jsme vyšli z hospody a jeli s druhou partou do Brna. Jasně, že všechno dopadlo úplně jinak a my se zase vraceli zpátky. Trochu se to zamotávalo.
Začínalo se stmívat a my zrovna seděli v kupéčku, uháněli krajinou. V kupé samozřejmě nebyli úplně všichni, většina lidí ze skupiny postávala venku na chodbičce.
„Hele,“ oslovil mě Jirka rozespale. „Kam teď vlastně jedeme?“
„Cože?“
„Jedem k Hodonínu nebo od Hodonína?“
„Já nevím,“ řekl jsem popravdě. „Záleží na tom?“
„Myslíš, že někdy někam dorazíme?“
„Já nevím.“
„Problém je v tom, že nikdo z nás vlastně nemá reálnej důvod někam jet,“ řekl Jirka. „Jenom hledáme nějakej ukazatel, kroužíme a tápeme kolem sebe.“
„Zavři oči, blbe, seš celej nevyspanej a plácáš kokotiny.“
„Je to celý holej nesmysl,“ nenechal se odradit Jirka. „Ale je to furt lepší, než jenom tak sedět na zadku. Aspoň - “ Zívnul. „Aspoň to zkoušíme,“ dopověděl myšlenku Jiří. Neměl jsem odvahu zeptat se, co že to podle něj vlastně zkoušíme a raději jsem sám usnul. Bláhově jsem doufal, že se ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jenom hodně špatnej sen.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
