|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Příběh X. Zahradní ::
|
| |
|
|
Byl to krásný den, ale obyčejný jako každý jiný. Stromy svítily, ptáci se kývali ve větru a slunce štěbetalo.
Vilém seděl na zahrádce a popíjel zcela nepatrné množství jablkového džusu, které si nedopatřením zakoupil v místní trafice, a ačkoli toho později litoval, tekutina byla kupodivu vskutku valné a výborné chuti.
Sedíc na své nově natřené lavičce z dubových prken, odpočíval a dával si pauzu. Normálně na zahrádce byla spousta práce, ale nyní, když musel válčit s nájezdy minipískomilů a obrovských vos, nezbylo mu nic jiného, než posedávat a čekat na odvetný útok.
Tentokrát však mělo být vše jinak. A když už se objeví tato věta, předznamenává jisté okolnosti, které nebude radno zanedbat.
Inu, toho dne na zahrádku zamířil ještě někdo. Byl to jeden pán, kterého by nikdo nikdy na zahrádce neočekával, ba ani sám Vilém, protože žádné dluhy vůči němu neměl.
Když se pan byrokrat zjevil za vrátky, vypadal jako Vilémova manželka Jarka. „Čau kotě!“ zvolala Vilda. Jeho manželka se zatvářila poněkud rozpačitě, ale ke konsternovaní to mělo poměrně daleko (asi byla zvyklá na spoustu věcí).
Paní vypadala úplně obyčejně. Na hlavě měla slušivý parník, po boku ji hopsala malá dýně a oblečena byla v halenu s žlutými knoflíky. Ve všech těchto věcech se shodovala s Vilémovou představou o jeho vlastní ženě, avšak přeci jen tady stále byl jistý element, kterého se nedokázal zbavit.
„Dobrý den, přeji pane Viléme Bystrohousko, jakpak se vám daří? Upřímně doufám, že ne moc dobře. Přišel jsem Vám totiž oznámit jednu velice nemilou, příjemnou novinu. (Tedy alespoň pro mne).“
„Tak spusťte! Už se nemohu dočkat.“
„Ano! Přesně tak, dočkat! Takže, jelikož jste dlouho plátcem na úřadu VVD dovolujeme si vám zabavit v náš prospěch tuto zahrádku, protože jakožto správný platič máte právo odevzdat do rukou našeho úřadu jednou ročně nějaký svůj majetek, a to ve prospěch nejen své osobní radosti, ale také ve prospěch celé potutelné společnosti VVD.“ Pravila jeho žena a usmála se.
„Tak to by ale nešlo. Prosím vás, mohla by jste mi vysvětlit, kdo jste a kde jste přišel na to, že jsem platičem VDV?“
„VVD! Od VDV se náš úřad distancuje. Jsem Alexandr Utopímtýnu, pocházím z Maďarska, ale na to nehleďte, nyní pouze hleďte mi odevzdat všechny potřebné lejstra a smlouvy k umožnění okupování tohoto pozemku.“
„Ach bože, Sašo, nemluvte tak úředně. To máte z té práce pro stát a pro vládu. Tak tedy Velmi Vysoké Daně? Ach, ano, už si vzpomínám, zadával jsem trvalý příkaz, ale co se dá dělat, nemohu opustit tyto vody, dokud nepochytám všechny všudypřítomné minipískomily a vosy.“
„To nás nezajímá.“ Řekla opět Alexandr, a za zády se jí objevil pískomil.
„Otočte se, slečnopáne.“ Stihl ještě zahlásit Vilém.
V následujících chvílích se dělo něco neuvěřitelného. Pískomil Alexandra nevyděsil. Tím pádem se Saša v šoku dostal na blízkou Vilémovu zcela bezvýznamnou višeň. Pískomil vesele pískal pod stromem a zákeřně pobíhal z nory do nory, aby tak přivedl Sašu k šílenství.
„Proradní hlodavci!“ zaklel Alexej.
„Myslím, že ano, myslím, že to byli právě oni, ti proradní hlodavci, kteří vás přiměli ke krádeži mé zahrádky, vy úřednická… hlodavče!“
Smutný Vilém se odporoučel domů sklíčen představou, že už nikdy neuvidí svůj kouzelný pozemek. Z celé té deprese si ani nevšiml, že když procházel okolo koupelny měl možnost zahlédnout vraždu své manželky. Tu objevil až nadcházející ráno, a vyhuboval ji, jak to, že nepřišla spát do postele.
Celý týden se Vilém cítil, jakoby mu uletěly vosy. Neustále měl nutkání intenzivně se vrtět, když jen pomyslel na to, že existuje jakási zahrádka, na které se nyní jakýsi úředník pase. Veškeré jsoucí věci okolní mu neustále unikaly, takže smutnit pro ztrátu manželky bylo zcela zbytečné a pro ztracený majetek se mu také nedostávalo slz.
Inu, jednoho krásného dne se rozhodl, že to všechno skoncuje. Vyskočil na most a chystal se stát mrtvolou.
Ovšem ve svém sebemrskačském stavu nepočítal s tím, že zrovínka okolo projížděl Karel a Lenka v modrozeleném kabrioletu.
„Podívej se na toho ubožáka!“ cekla Lenka.
„Ty jsi mi…“ utrousil Karel a přistavil auto u chodníku, čímž málem způsobil Vilémovi smrt.
„Copak se děje pane?“ otázala se Lenka volajíc policii vědoma si toho, že vidí potencionálního sebevraha.
„To bylo tak…“ řekl Vilém.
„Aha.“ Lenka se usmála a podala Vildovi ruku v bílé rukavičce. Vilém zmaten ji přijal a Lenka ho strhla a vášnivě políbila.
„Jeď!“
Karel započal opět svou agresivní jízdu a už mizeli v dáli.
Vilém spadl z mostu až po té, co se vracel domů a zakopl o jednu z pneumatik, které po sobě kabriolet zanechal. Jeho poslední slova před utopením byla: „Proklatí básníci!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
