» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141471

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Neocortext24 ::

kilgoretraut	publikováno: 04.04.2010, 15:00

Hu:


	„Co se děje? Ses ňák zasekl, ne? To dělá to pití – je to silnej materiál. Kdo ví, z čeho to dělaj. Říká se, že to je transformační lektvar, teda ne že bych tomu nějak věřil, ale je možný, že to mění člověka v Boha nebo se k Němu jen přiblíží. Jenomže to sou jen takový povídačky o věcech, kerý se blbě vysvětlujou,“ promlouvá k nám pan domácí jakoby z veliké dálky. Nejsme schopni odpovědi nebo reakce, zdá se, že všechno proudí kolem nás, aniž by se nás to dotklo. „Nám to bude vždycky jedno, že ano. Jsme jen národem srkačů polévek. V žilách nám koluje bramboračka a v mozku se převaluje moře svíčkový omáčky. To je celá národní podstata, ať jsme na to hrdí, neb v jídlu jest karakter lidský!“ už ani nevíme, kde se nalézáme, slyšíme jen hlas, luštíme jednotlivá slova, zvuk okolních věcí, jako jsou: hodiny, kapavka výtokovodních trubek, nesrozumitelný šepot omítky, hulákání protonů, že všecka filosofie by se měla sama pozřít a vyzvracet, a tímto se obnovit. „Když jsem se jednou vracel z nějaký obchůzky, zasraný hledači na mě pokřikovali, že jsem jenom blábolavej opilec vrávorající z hospody domů, a tak jsem se zasmál, ale to oni neslyšeli. Nejsou nastavení na komunikaci s okolím, jsou to takový konstrukti, co mechanicky popisujou to, co vidí. Jako stroje a od toho sou placený. Pak jsem přemejšlel, jakej je vlastně jejich účel, a k ničemu jsem nedošel, asi jsem měl jít jinou cestou, že ano,“ svítí nám do mozků a my se jako ve znovuzrozeném slunci děsíme toho, co všechno dokáže absolutní obětování – odvaha oddat se lásce. Časové jednotky obeplouvají naši zakotvenost ve struktuře Světa a ztrácejí souvislost jedna k druhé: jsou to pouhé charakteristiky nepojmenovatelného. „Tak dělám mrtvýho brouka. To je vono! Název toho časáku: Mrtvej brouk. Víte, už léta chci redigovat a vydávat svůj vlastní samizdatovej časopis – četl bych ho jen já; beztak to stačí. Kdybych to prosazoval, aby to bylo čtený, že jo, tak bych se prozradil. Našli by mě a to není dobrý: zařadili by mě. Musel bych to udělat tak, aby to bylo hermeticky uzavřený, nějaká komunita nebo svatá enkláva či co. Umělecká společnost, kerá tvoří a kecá vo tvorbě sama pro sebe, že ano. Něco jako onanie,“ doléhá k nám zurčení potůčku, jako tomu jednou bylo v parku, tu zvukomalbu nám už asi nikdo nezazpívá, tak jsme rádi za pouhou přibližnost, jsme do sebe zaklesnuti, duševně, třeba se mi nějak podařilo se zbavit hnojotvorného; kůže, kostí, všelijakých výstelek a podobně; a došel jsem si pro Ni: roztahuje ženství a nabízí hostinu, kdo kdy psal o rodičovském aktu sebelásky?, přikládám pomyslnou dlaň na Její břicho – pulsuje pýchou, že poskytuje úkryt něčemu vzácnému – a laskám místa červenání až se topím v potu a touze prožít peklo i ráj současně, protože teď jsem svůj vlastní Bůh. Našli jsme se v dutině. Už jsem téměř zapomněl, jakými krajinami jsou charakterizovány Její líce, brada, čelo, podivil jsem se ale nejen tímto vakuem představ: „Miláčku, máme to už zdárně za sebou? Jsi nějaká bledá – jak se cítíš?“ trochu jsem balancoval, popadl mě záchvat jakési závratě, ale Má stála klidně, s lehkým úsměvem vhodným spíše do lenošky či houpací sítě si se slovy pohrála: „Nikdy mi nebylo líp. Chci, aby to neskončilo. Kde to vlastně jsme?“ tak tak se mi podařilo zůstat na nohou, začala se mě zmocňovat touha si lehnout, prostě si odpočinout od kloubů, zaúpěl jsem: „Už to nevydržím! Ten náš slavnej zájezd se pěkně zamotává, neníliž pravda? Až se z toho dostaneme, slibuju, že vyžádám storno, ale nejprve musíme najít východ, myslím, že tudy...“ ukazuji na úzkou kruhovou chodbu za námi. „Drahý, oba víme, jak jsi na tom s orientačním smyslem – zabloudíš i ve svym vlastnim bytě! Nech to na ženský intuici,“ zamítla můj odvážný návrh: jsem objevitel, nikoliv průvodce. Mé cesty jsou ve znamení náhody, tímto je celý život dobrodružstvím. Objevy. Kdysi jsem četl knihu a v té stálo: „Neplatí, že už bylo všechno napsáno a že nikdo už nenapíše nic nového. Ve skutečnosti jsou všechna umělecká díla a jejich tvary dané, tudíž v jistém smyslu nové – umělci jejich podstatu objevují ve stavech božského osvícení, jsou to vykladači božího díla, které bylo ustanoveno na počátku Všeho. Tak se umělci dělí na dobré a špatné interprety Díla: ten dobrý má veliký dar vnímavosti neboli talent, ten špatný jej nemá, a proto se snaží napodobovat interpretační techniky těch dobrých. Dílo se může zjevovat ve snech nebo ve chvílích jasnozřivosti: vždy v pouhých zlomcích, protože spojnice mezi člověkem a Bohem je nestálá. Úloha umělce je tedy objevitelská, neboť on sám otvírá cestu sobě samému a tímto i všem ostatním.“ Nevím, proč mi ta pasáž zůstala v hlavě, natož proč jsem si ji teď vybavil, možná kvůli naší nemilé zkušenosti s tím kecalem, co, kecalem! Rovnou Broukem Pytlíkem! Jak nás ten dryák, nebo snad kouzlo v něm uvězněné, dostal do této mokvavé situace? Mokvavé, protože: „Fuj, na co jsem to šlápla? Tady to ňák lepí, ble... a teď to i smrdí!“ přešlapuje a vrávorá podobně jako já, ale s noirovou elegancí kočičí ženy, jen ten latex chybí. „Tak co navrhuje tvá intuice?“ naučil jsem se dělat si lehkou legraci z Jejího těžkého humoru, jinými slovy: neutralizace ironie ironií. „Vlastně tu je jen jeden východ, tak dem!“ následuji Madonu s lehce lenošským úsměvem, ale už bez pocitu blaha.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

animovaný medvídekPú	20.04.2010, 21:13:48

Lehce odlehčená,přesto zanechává patrnou stopu. Nevím,jestli už jsem tu myšlenku dříve vyslovil,ale napadla mě až teď (možná je až trochu sprostá,doufám,že zapůsobí jako lichotka): při čtení tvých věcí se vlastně píše kniha v každém z nás :-)

čuk	04.04.2010, 14:59:37

Těžko je něco nového dodat: snad jen to, že první osoba vyprávění ustupuje do pozadí, objevuje se další, přehršel možností se poněkud omezuje v jednotnější proudy: nespokojenost se současným světem, hledání spojení se sci-fi tematikou nebo vesmírnými objekty psanými velkými písmeny. Objevuje se určité zlehčení, zlidovění, ovšem k lidové hrabalovštině je ještě daleká cesta, ale už jsou tam v moři intelektuálské postmoderny její ozvuky. A absurdita už není tak osobně vázána, už není tolik překombinovaná.Duševní síly redaktorovy s postupující nemocí valem ubývají a tím i koment je povrchnější. Ale co dělat: fronta příspěvků je velká a redaktorů málo.