» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141471

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Sněhulák ::

Příspěvek je součásti workshopu: Sněhulák

justýna	publikováno: 21.03.2010, 23:46

Pro Vendulu


	Vendula zase seděla u okna v kuchyni a dívala se. Cizí životy v osvětlených oknech protějšího činžáku. Ta pilná, malá holčička zase hraje na piano. Asi vánoční koledy. Na rohu zatáhli závěsy. A vedle v okně už rozsvítili vánoční stromeček. V prvním patře koupají v pokoji, na stole, ve vaničce miminko. Asi mají studenou koupelnu. Nebo sprchový kout. Jako má ona. Tam často ze svého těla drhne doteky svého starého šéfa. Ale, může mu být vděčná. Nikoho jiného nemá. Nikomu na ní nezáleží. Je hnusná. Od pasu nahoru by to i šlo, i když, prsa žádná. Široký zadek a tlustá stehna. Řídké kudrnaté vlasy. Pihovatý obličej. Taky jí páchnou nohy. Pořád se potí. Je divná, odporná, na nic. Nikdo s ní nic nenadělá. I spolužačky se ji snažily vylepšit, marně. Zakoktává se. Trapná. Všechno poplete. Už má svůj vánoční dárek připravený. Láhev vodky a prášky. Od okna v kuchyni přešla do pokoje. Z okna pokoje je vidět začátek parku. Vendule tekly slzy a za oknem hustě padaly sněhové vločky. Tenkrát s tátou. Těšil se víc, než ona. Šli spolu na štědrý den stavět sněhuláka. Doma to vonělo, máma vařila a smála se na ně. Všechno je pryč a už se nikdy nevrátí. Ani oni dva. Kéž by byli, třeba nemocní. Starala by se o ně. Vendula otevřela ledničku. Našla mrkev a do kapes si nacpala kaštany, co měla v misce v předsíni. * Uválela druhou kouli a nemohla s ní hnout. "Co to tu děláte, paní?" Vendula se nejdřív lekla a pak měla zlost. Ne za tu paní, na tu byla zvyklá. Žádná slečna. Zase se jí bude někdo smát. Dva policajti. "Jdu domů, už máme stejně padla," řekl jeden a odešel. Ten druhý jí šel pomáhat. Pak spolu udělali ruce, oči z kaštanů, pusu a knoflíky. Sněhulák dostal i klacek do ruky. Mrkev nebyla tak krásná, jako ta s tátou. Vendula si sundala čepici a nasadila ji sněhulákovi na hlavu. Stejně ji už nebude potřebovat. Policajt vyndal z kapsy hrst rozinek. "Jím je, když se mi chce spát," řekl. "Uděláme mu z nich pihy, takové, jako máte vy!" Vendule se vůbec nelíbil, byl to taky takový sněhulák. Nos jako mrkev, předkus a divnou bradu. Ale sílu měl. A hezký hlas a oči. Vendule začaly téct slzy. "Doprovodím vás domů, stejně nikam nepospíchám. Zítra jsem si vzal zase službu. Nikdo na mě nečeká. Nenechám vás samotnou. Pojďte mně uvařit kafe, nebojte se. Všechno mně řeknete. Jo, a jmenuju se Matěj." Vendula brečela a nemohla přestat. Měla na sebe zlost. Normální. Tak je to přeci pořád. Je prostě nemožná, ale už je jí všechno jedno. * Sněhulák stál na kraji parku, veliký a krásný. Těšil se, jak se bude líbit. Za chvíli začnou chodit první pejskaři. A pak děti. Taky se těšil, jak za ním bude přicházet Vendula s Matějem a budou se o něj starat, aby byl dokonalý až do jara. Nezlobil by se, kdyby si Vendula zase odnesla čepici. Určitě by mu přinesla třeba hrnec. Představoval si, jak ti dva budou na jaře, spolu, hledat v trávě kaštany, které z něj spadnou. Taky, jak budou každé Vánoce na něj vzpomínat, na svého prvního sněhuláka. Budou třeba chodit stavět každý rok spolu nového sněhuláka, později se svými dětmi. Přiběhl zmrzlý boxer a označkoval si ho. Sněhulák se smál, až mu začaly padat pihy. * Sněhuláci jsou veselí. Svůj krátký život si užívají. Když se rozpouštějí, vědí, že za rok budou zase jinde a v jiné podobě a už se těší. Sněhuláci se rodí z lásky a radosti. Stavět sněhuláka s někým, kdo vás má rád a vy jeho, je krásný zážitek. * Fyzický popis hlavní hrdinky je autentický s mojí spolužačkou, Vendulou K. Den před štědrým večerem spáchala sebevraždu. Ona se svého sněhuláka nedočkala.


celkové hodnocení autora: 96.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 9		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.6		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 18		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

40	10.12.2010, 13:32:21

S ročním zpožděním, nebo spíš ti samí sněhuláci na jiných místech. Hezké, silné. Sněhuláci - naznačeni jsou v mých "Domovech", první sníh na konci zimy, výlet s partnerkou a dvěmi kamarádkami. Postavili jsme sněhuláka a pak ještě jednoho, aby tam nebyl sám, ve vysídlené krajině. Přítelkyni jsem si vzal, jedna kamarádka se vrátila do Austrálie, druhá se s námi nějak rozkamarádila a odstěhovala na druhý konec republiky. S takovýmhle odstupem to snad nikdo už nebude číst, proto takhle osobní koment. Píšeš hezky, nejen tohle.


ze dne 02.01.2011, 0:57:10
justýna: Děkuju ti. I za tvoje "Domovy".

Ariadne	27.03.2010, 21:14:18

mám pocit jako bych četla dvě povídky spojené do jedné.. trošku bych ten text rozvedla, aby to bylo pochopitelnější.. hlavně ta poslední věta mě mate..

Vopice	26.03.2010, 9:09:32

Mně se to četlo dobře. Akorát, nemůžu si pomoct, ale ten poslední odstavec by byl možná lepší dát na úvod do perexu? Líbí se mi, jaký jsou v povídce kontrasty.


ze dne 26.03.2010, 22:20:40
justýna: Ahoj, jsem moc ráda, že se ti líbilo! A s tím posledním odstavcem máš pravdu.

Kitty	23.03.2010, 15:09:44

Tohle se hrozně těžko hodnotí, je to hodně osobní. Bolestná vzpomínka na nešťastného člověka prostřednictvím této povídky je pro Tebe asi víc, než povídka sama o sobě. Určitě mě to donutilo zamyslet se a uvědomit si, že jsou mezi námi lidé, kterým osud rozdal hodně špatné karty.


ze dne 23.03.2010, 23:28:59
justýna: Děkuju za zastavení a za komentář, hezky jsi ho napsala

čuk	22.03.2010, 19:38:15

Zdá se mi poněkud na hraně sentimentality a určitého klišé, ale poslední dvě věty ukazují, že to bylo nutné pro tragický kontrast. Opravdu mrazivé a smutné. Poslední odstavec jako by tam nepatřil, příliš poučující. Pro Vendulu: úmysl dobrý, ale provedení by asi V. příliš nepotěšilo, je trochu jednostranně zobrazena. Zařazení do WS není příliš citlivé. Lepší by bylo bez perexu a nechat trochu otevřenější konec.


ze dne 22.03.2010, 23:12:37
justýna: Děkuju, že jsi přečetl a komentoval

Sakora	22.03.2010, 18:46:26

Začala jsem číst... neb jsem Vendula, začátek psaný z pohledu hrdinky je velmi působivý a čtivý, seznámení s Matějem je fajn, jen trochu moc automatické ( ...všechno mi řeknete...). Asi bych se přimlouvala za dodržení Venduly jako vypravěče. I když sněhulák, smějící se až mu padají rozinky-pihy, mě moc pobavil. Poslední věta dramaticky zvyšuje naléhavost příběhu, být v perexu... asi bych četla s jiným pocitem než takto.

jane05	22.03.2010, 17:05:12

Mám z toho takový zmatený pocit, chvíli vypisuješ bolest a ústrky, pak zabrousíš do vzpomínek a najednou z nich vyleze pokus o románek. Možná, kdyby nebyla tvá sdělení poznamenaná tak smutnou událostí, nebylo by tvé dílko tak strohé a více by sis s ním pohrála.... takhle je to takové "chci, ale není to úplně v mé moci..."


ze dne 22.03.2010, 22:50:29
justýna: No,vymýšlela jsem co by bylo "kdyby", aby to tak nedopadlo, jak to dopadlo.Děkuju ti za hodnocení

Aini	22.03.2010, 16:23:49

Justý, jsem si tak říkala, že i když je zadání o sněhulákovi, nemůže se jednat o vypsání pouze jeho osobního prožitku. V tomto duchu mi povídka plynula až do chvíle, než jsem došla k poslednímu odstavci. V něm lze spatřovat již něčí osobní pohnutky pro další děj. Zní silně a přesto jako němý výkřik v důsledku tragédie. Zdráhám se uvěřit nutnosti vložit obsahu sdělení posledního řádku právě do povídky se zadaným tématem workshopu. Rozhodně mi téma posledního odstavce zní naléhavěji, než povídka jako taková. Obsahově se mi sice líbí, ale známkovat nebudu. Tímto se omlouvám a děkuji za nabídku Tvé výborné snahy o tvorbu pro čtenáře. Je vidět, že se nebojíš jít do věci, povídky se zadáním i bez něho se mi osobně zatím moc často nedaří vymýšlet.


ze dne 22.03.2010, 22:45:26
justýna: Jsem ráda, žes mi napsala

Rockwood	22.03.2010, 12:09:49

Zdravíčko, No povídka se to zdála být depresivní, ale zajímavá. Ale taky se mi tam nelíbilo pár věcí, jako byl ten skok z té holky na toho sněhuláka... u mě to prostě způsobilo, že mi to připadalo svým způsobem nedokončený v tom špatném smyslu. A ta úplě závěrečná věta mi to taky trochu zkazila. Jak už Šíma řekl, bylo by lepší ji nezahrnovat do textu ale mimo.


ze dne 22.03.2010, 22:43:29
justýna: Děkuju za komentář, je to tak

Šíma	22.03.2010, 0:59:46

Tak... Až po předposlední odstavec se mi textík líbil, pak náhle změnil směr i charakter celé povídky, škoda. Příběh jako celek není napsán špatně. Má své kouzlo a pravdu. Ve dvou se to lépe táhne a svět je hned veselejší. Držel jsem hrdince pěsti! ;-) Konec povídky čtenáře svrhne zpět do tvrdé reality, nejenže je mírně poučný, ale také celé "kouzlo" sněhuláčího příběhu trochu pokazil... Osobně bych dal úplně poslední odstavec do Perexu, tam by lépe vynikal, nebo bych jej výrazněji oddělil od těla textu samotné povídky, aby s ní nesplýval, ale to je jen můj osobní názor... Dvojka? Jedna až Dvě? P.S. Tuto část textu bych vypustil, nebo přepracoval: ... Sněhuláci jsou veselí. Svůj krátký život si užívají. Když se rozpouštějí, vědí, že za rok budou zase jinde a v jiné podobě a už se těší. Sněhuláci se rodí z lásky a radosti. Stavět sněhuláka s někým, kdo vás má rád a vy jeho, je krásný zážitek. ... a nechal konec s větou: Sněhulák se smál, až mu začaly padat pihy. (jako sen, který se nikdy nenaplnil, protože život, nebo snad osud zasáhl jinak, než by kdokoliv chtěl)


ze dne 22.03.2010, 22:42:44
justýna: Děkuju za připomínky, vážím si jich a máš pravdu