» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141471

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::

:: DEVONINY KAMENY - kapitola čtvrtá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 21.03.2010, 23:29

Eliška


	„Tati! Do deseti budu doma, prosííím! Nedělej ze mě pořád malou holku, budou tam i daleko mladší než já! Tati...” „Už jsme si to snad vysvětlili, ne? Prostě nikam nejdeš. O tom už s tebou diskutovat nebudu. Na takové mejdany, nebo párty, či jak se tomu dneska říká, máš ještě času habaděj. To se na mě klidně mrač, jak chceš, ale máš zkrátka smůlu.” Tvářil se tak přísně, co to jen šlo a ona neměla ani tušení, jak je mu líto, že jí kazí radost. On ji ale pustit nemohl, příliš se o ni bál. Nechtěl ji ztratit z očí ani na malou chvíli. Bylo mu jasné, že by mu nejradši odsekla něco hodně ostrého. Byla koneckonců dcerou své matky. Musel ale uznat, že se drží obdivuhodně. Sebeovládání zdědila po něm, své nejhlubší city a pocity dávala najevo zřídka. Byla vážnější než Daniela a na svůj věk velice rozumná. Přesto se o ni bál a věděl, že ona to bere jako nedůvěru. Asi to tak musí být... Jejich malý soukromý vesmír se otřásl a oni kdesi v hlubinách jedné z jeho černých děr ztratili svou bezstarostnost a nedotknutelnost. Doposud poklidně plynoucí život napadl vetřelec a zneuctil ho. Pošpinil. Vyrval základní kámen jejich rodiny a jim nezbývá, než společně napnout všechny síly, aby znovu našli aspoň nějakou rovnováhu. Bude to moc těžká a dlouhá cesta. Oni dva jsou na jejím začátku. Otec a jeho dcera. Spolu a každý sám... * Ucukla, když chtěl smířlivě prohrábnout její krátké světlé vlasy, rozježené na všechny strany jako vrabčí hnízdo. „Takže mi to zakazuješ? Tvoje poslední slovo?” - v jejím hlase zaslechl první slzy. „Co si myslíš, že by se mi tam asi mohlo stát? Monika, Lída i Terka tam budou, proč ony můžou a já ne?” „Protože proto, princezno! Ty víš moc dobře, co všechno se může stát. Až budeš dospělá, stavěj se třeba na hlavu. Ale ještě pořád jsi dítě, moje dítě a já jsem za tebe zodpovědný. Takže s tvým dovolením, nebo i bez něho - já rozhodnu, co je pro tebe nejlepší. Je mi líto, že to nechceš pochopit. A pokud nemáš už nic na srdci, omluv mě, mám tady nějakou práci!” „Já tě nenávidím!”- procedila skrz sevřené zuby a konečně přestala zadržovat slzy. „Nenávidím!” Práskla za sebou dveřmi dětského pokoje tak, že skoro s jistotou čekala okamžitou reakci. Ticho. Musela uznat, že se její otec dovede ovládat. Věděla, že se k němu chová hrozně, nemohla si však pomoci, i když měla vztek sama na sebe. Že má o ni strach, to jí bylo taky jasné. Ani to mu nemohla vyčítat. Jenže jí bylo šestnáct a už toho na ni bylo moc. Chtěla jen na chvíli vypadnout z tohoto bytu, kde se cítila jako na skřipci. Každý kus nábytku, vázička, obrázek, knížka, každá z těch zbytečných drobností, které vytvářejí z obyčejného anonymního bytu domov, každá z těch věcí vyprávěla příběh. A ji z těch příběhů, z té mozaiky vzpomínek bolelo u srdce. Toužila aspoň na chvíli vypadnout, zavřít za sebou na pár hodin dveře bytu, ve kterém se usadil smutek jako nezvaný, nevítaný host, co neví, kdy se sluší říci sbohem. Chtěla zkusit, jestli se ještě dovede smát... Byla zoufalá, kopala kolem sebe jako divoké hříbě, zahnané do kouta. Ubližovala svému otci a ubližovala tím i sama sobě, protože ji to pak bolelo. Muselo mu být hrozně. Držel se kvůli ní. To všechno věděla! Ale... Ale byl tu ten zlomyslný a jízlivý hlásek, jenž jí ve chvílích zoufalství našeptával: „Kdyby šel tenkrát s ní, kdyby ji nenechal samotnou, kdyby u něj nebyla práce na prvním místě... kdyby... kdyby... kdyby...” Byl to nesmysl, nikdo nemohl tušit, co se stane. Mamka prostě byla v nesprávnou dobu na špatném místě. Mohl to být kdokoli jiný... On nosil v tajných zákoutích svého srdce tu výčitku taky, byla ostrá a rána, kterou tam vyryla, bolela a krvácela, tím si byla naprosto jistá. Nemohl za to. To věděla! Ale... * Svoji mámu moc milovala. Vzhlížela k ní, obdivovala ji, toužila být jednou jako ona, i když věděla, že to není možné. Nikdo nemohl být jako její maminka! Byla dokonalá: krásná, usměvavá, chytrá a vlídná. Jako anděl... Byly ovšem i chvíle, kdy z její svatozáře vykoukly raráškovské růžky. To se jí v očích, modrých jako ranní obloha, rozsvítily šibalské jiskřičky, a co se týče vyjadřování, občas si vůbec nebrala servítky. Byla pohotová, sarkastická, ironická. Ale nikdy ne zlá! Eliška byla hrdá na to, že je její dcerou. Toho, kdo ji o ni připravil, nenáviděla k smrti. Do té doby vůbec netušila, že by mohla být schopná takové zloby. Že by dokázala i zabít! To by dokázala! Bylo jí šestnáct, její mámu před třemi měsíci někdo zabil a s ní umřel i kus její duše!


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	01.02.2012, 21:11:51

Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi* ze dne 01.02.2012, 16:28:51* Ne, zadne klise. Jen si vzpominam na doby svych sestnacti let.

Siggi	01.02.2012, 16:28:51

Když rodiče něco zakazují, ať je to mejdan, společný výlet s přáteli a tak dále, tak snad všichni používají stejné věty, jako otec Elišky na začátku kapitoly. Předpokládám, že ta zombie, co se posledně vyhrabala z listí, je asi maminka co tady byla zabita. No, uvidíme, zda je moje doměnka správná. Jedna.


ze dne 01.02.2012, 20:42:11
Solitaire: To je pravda, asi jsem použila dost otřepané klišé... nějak mi tam pasovalo :-) Tyhle díly už jsou staršího data, od zveřejnění už prošly několika úpravami, bohužel jen v mém pc, takže se omlouvám za případné nesrovnalosti a nesmysly. Díky za návštěvu :-)

honzoch	20.04.2010, 15:31:47

Celkem pěkně se nám rozběhl děj, předchozí díly byly dobře napsány, ale deset takových s popisy bych asi nevydržel. Hned jdu na pokračování

Kaileen	22.03.2010, 11:02:47

Ke konci je tam maličko převykřičníkováno, ten poslední mi tam opravdu nepasuje, ale jinak dobře napsaná kapitolka.

maja52	22.03.2010, 10:52:10

Strhující čtení, kochám se krásou. Ahojky.

Ekyelka	21.03.2010, 23:27:50

Zdravím. Až na poslední výkřik - onen vykřičník v závěru - to je uvěřitelný, dobře strukturovaný text. Napětí, emoce, rozum a city, je to tam. O to víc mě právě ten závěr uhodil do očí, nejsem u tebe na podobné výlevy zvyklá. Navíc je to jediná věta, v níž jsou nakupené tři silné momenty. Opravdu bych promýšlela, zda by nebylo vhodnější ji koncipovat jinak... Ale ber to spíš jako promýšlení drobných detailů, než konstruktivní komentář. Bezprostřední reakce, která mi navíc i během psaní komentáře neustále visela před očima. :)


ze dne 22.03.2010, 2:16:02
Solitaire: Ahojky, díky za publikaci i za podnětný komentář. S tou poslední větou máš nejspíš pravdu, ale když jsem to psala, skočila mi tam tak nějak sama. Možná bych tě ale měla varovat, nějakému tomu výlevu se asi neubráním ani do budoucna:-) Přeji pevné nervy a zdravím. J.S.