|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: 1. kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Empatik
 Miky |
publikováno: 10.04.2010, 13:17
|
|
| |
|
|
Blížila se zlost.
Seděl na okraji lomu, pod nohama měl několik metrů vzduchu a pod ním černohnědou půdu rozbředlou tajícím sněhem.
(and I swear, you’re just like a pill-)
Vyndal z ucha sluchátko a ucítil poryv chladného, raně jarního vzduchu. Dech se mu zatajil. V mysli si znovu přehrával ten okamžik, na který myslel už od rána. Prodavačka u kasy nechtěla být protivná – byla natolik unavená, že by byla schopná usnout i vestoje. Proč ale? Je svobodná matka? Starala se o nemocné dítě, zatímco se snažila soustředit na učebnice z večerní školy? Nebo snad proplakala předešlých několik nocí kvůli smrti jednoho z jejich rodičů?
To netušil.
Jediné, čím si byl jistý, bylo to, že nechtěla být na ženu v obrovském chlupatém kožichu nepříjemná, vždyť on to cítil, kdyby mohl, řekl by jí to, té velké přerostlé lasičce…
„Čau,“ pozdravil ho za zády dobře známý hlas.
Ucítil to. Ucítil to právě teď, v okamžiku, kdy byl vyřčen onen obyčejný pozdrav. Čau – a země se zachvěla, prsty mu ztuhly a obličej se zkřivil do nepřirozené grimasy.
„Ahoj,“ odpověděl a roztáhl ztuhlé prsty. „Tak co jsi potřeboval?“
„No,“ usmál se potutelně Jakub a posadil se vedle něj, „Potkal jsem jednu holku.“
„Proč se usmíváš? Jsi naštvaný.“
„Ne, to nejsem.“
„Myslím, že jo.“
„Tomáši, říkám ti, že ne.“
„Dobře, dobře. Když ne, tak ne. Takže?“
„No, a… potřeboval bych tvoji pomoc.“
„To už jsi ze svého rukávu ‚Balící triky‘ vyčerpal všechny esa?“
„Myslel jsem, že bys mi mohl říct, co si o mně myslí.“
„Tak se jí zeptej. A pokud ne, zkus chvíli mlčet a jen poslouchat a pozorovat. To ti řekne hodně.“
„Aha,“ zabručel Jakub. „Víš, myslel jsem, že kamarádi si pomáhají.“
„Ale taky se navzájem nevyužívají.“
„Je to pro mě důležité. Chápeš?“
„Jo, chápu. Už asi posté.“
Znovu. Klouby se mu zastavily v jediné poloze a celým tělem mu projel bodavý mráz.
„Hele, víš co? Přestaň ze sebe dělat důležitého. Být přecitlivělý taky není žádná výhra.“
„Tys to prostě pořád nepochopil. A kromě toho – když nejsem důležitý, tak mě nežádej o pomoc.“
„Já jsem to nepochopil? Vždyť jen co jsem přišel, zanalyzoval jsi mě a první, cos‘ mi řekl, byla moje nálada, která stejně nebyla pravdivá! Jsi sobec, když si jen hraješ a zdokonaluješ svoje umění naštvat druhé.“
„Ale ne,“ zadíval se Tomáš Jakubovi přímo do očí, které se leskly ve světle slunce sklánějícího se nad obzorem. „Měl jsem pravdu.“
„Co?“
„Měl jsem pravdu, když jsem řekl, že jsi naštvaný.“
„Ale-“
„Tys totiž dopředu věděl, že řeknu ne. Tohle ale není normální, být už předem naštvaný.“
„Normální není vědět, co si kdo myslí.“
„Jaká je?“
Tušil to – Jakub ve vteřině zmrzl a nechápavě vrtěl hlavou. A on se nenáviděl.
Byl by dal cokoliv na světě za to, aby nepodlehnul. Cokoliv za to, aby měl možnost vše, co se kolem něj děje, vysvětlit. Vždyť on přece NEVÍ, co si lidi myslí. Nedokáže říct, co se komu honí hlavou a už vůbec ne, o kom ty myšlenky jsou. Nejsou to přece myšlenky, bliklo mu hlavou, když seděl nad večeří. Jsou to nálady. TO proto cítil zlost, než Jakub přišel – neslyšel nidke vzadu v hlavě hlásek ‚Jsem naštvaný, protože mi nepomůžeš a já to dobře vím‘. Jen to cítil. Jeho zrychlený tep, přerývavé dýchání, zpocené ruce – podle psychologie střední školy základní znaky trémy, strachu, nebo rozčílení. A on s jistotou věděl, že to bylo to poslední.
Vešel potichu do pokoje, který jeho máma využívala jako svůj umělecký ráj. Postavil se za ni a bez promluvení pozoroval, jak na plátně přibývají, zatím beze smyslu, tahy různými odstíny modré barvy. Po chvíli si všiml, že vedle malířského stojanu je ve váze trojice modrých květin, které však neuměl pojmenovat.
„Tohle je vážně krása,“ promluvil, aniž si uvědomil, že o něm mamka neví. Leknutím sebou trhla, malířské plátno to však přežilo bež jakékoliv újmy.
„Tohle už mi nedělej,“ hlesla a přidala další obrys okvětního plátku. „A děkuju.“
„Nemáš zač,“ šeptl Tomáš a stále nemohl spustit oči z horské krajinky, jejíž vyobrazení držel v ruce.
„Kde jsi vlastně byl odpoledne? S Kubou?“
„Jo. S kým jiným taky.“
„No, to já nevím. Aby ses nám jednou nevrátil ženatý.“
„Toho se neboj,“ nasadil nuceně pobavený tón – tyhle řeči nesnášel. „Až to budu plánovat, budete s taťkou první, kdo to bude vědět. teda pokud se do té doby vrátí. Je na odpolední?“
„Jo.“
„Stejně je to zvláštní, že ty, tak umělecky založený člověk, sis vzala taťku. Jste každý úplně jiný. Ty štětec, on kalkulačku. Ty knížku, on vývoj HDP. O čem si spolu prosímtě povídáte?“
„Třeba o tom, jak náš syn zdědil po každém z nás to nejlepší.“
„Pochybuju… ve výtvarce jsem byl rád za dvojky a když přede mě položíš příklad z matiky, je to jako bys mi dala hebrejskou větu a chtěla překlad.“
„Ale, nepřeháněj. Na matice a obrázcích svět nestojí.“
„Jo, nestojí, což je moje jediné štěstí.“
Neproměněný trestný kop – písemka se známkou pět – krém na dort se zdrcnul – kamarádka zrušila domluvenou návštěvu – ZKLAMÁNÍ.
Slovo, ozářené rudými neonovými světly, doslova lasvegaský styl jeho písmen – to slovo viselo ve vzduchu a nechávalo Tomáše, aby jej nedobrovolně hltal plnými doušky, a žaludkem jeho trávicí soustavy byl jeho mozek.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
