obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915783 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392932 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: O hodném vlku Šediváčkovi ::

 autor ospre publikováno: 21.03.2010, 7:32  
Pohádka
 

O hodném vlku Šediváčkovi.

„Dědo… dědečku, pověz mi nějakou pohádku o zvířátkách. Maminka říkala, že jich znáš hodně… plosím, plosím,“ dotíral malý klouček, bezelstně si přitom utíraje nos do rukávu pyžama.

„A o jakém zvířátku by měla ta pohádka být, Jakoubku?“ opáčil děda s pohledem upřeným kamsi do dáli, jakoby tam někde právě hledal inspiraci.

„O vlkovi!“ vydechne kluk s očima navrch hlavy.

„Hmm… tak ty chceš slyšet o vlku?“ zatvářil se děda překvapeně a chvíli přemýšlel.
„Tak dobře. Pěkně si sedni a dávej dobrý pozor. Povím ti pohádku o hodném vlku Šediváčkovi.

Jakoubek si přisedl a ani nedutal napětím.

„Byl jednou jeden hustý, černý les. V tom lese velká, bílá skála, pod kterou měla své doupě vlčí smečka. Táta vlk s maminkou vlčicí, dva strejdové, jedna teta… a také čtyři malá, chundelatá vlčata. Tři kluci, a jedna holka. Prožívali báječné období svého života, plné her a skotačení. Jeden vlček byl ale jiný, než ostatní. Před lákavou hrou se sourozenci dával přednost samotě, kde o něčem pořád tuze přemýšlel. Svým zabarvením se trochu lišil od ostatních. Dostal tedy jméno, Šediváček.

Vlčci rostli, jako z vody, právě dospívali, když jednoho dne jejich táta-vůdce smečky usoudil, že jsou již dostatečně velcí a silní na to, aby je mohl vzít s sebou na lov. Všechna vlčata byla tím nadšena, těšila se na nové zážitky. Až na Šediváčka. Pořád někde zaostával, jakoby jej lovecká výprava ani nezajímala. Když se tátovi se strejdou podařilo skolit srnku, Šediváček jen vyděšeně hleděl na její oči, ve kterých se zračila hrůza z blízkosti smrti. Hluboko do jeho srdce se zaryl předsmrtný nářek uloveného zvířete, přehlušovaný jen tatínkovo vrčením a skučením, kvílením a funěním. Stejná lovecká scéna se opakovala ještě mnohokrát, až do chvíle, kdy Šediváček konečně našel odvahu promluvit si s tatínkem o tom, co jej trápí. Řekl mu, že takové počínání není ke zvířátkům spravedlivé, mají přece stejné právo na život, jako oni- vlci. Smečka by se mohla živit i jinak, například sběrem hub, malin a jiných lesních plodů. Mohli by také pojídat již zemřelá zvířátka… třeba jako medvěd.

Tatínek nad takovou řečí kroutil nechápavě hlavou. Zbytečně Šediváčkovi vysvětloval, že se mýlí. Mladý, skoro dospělý vlk si však pořád vedl svou, až nakonec uraženě opustil smečku s tím, že si bude žít tak, jak sám uzná za vhodné.

Jednoho krásného rána se rozloučil a odešel vstříc životu podle vlastních představ. I zavládl to veliký smutek pod bílou skálou, vlčka bylo všem líto, také se báli o jeho další osud. Nechtěli však bránit jeho svobodě.

Několik prvních dnů svítilo Šediváčkovi na cestu k samostatnosti ještě pořád teplé, podzimní sluníčko, bříško měl plné z doby, kdy se naposledy napapal u maminky. Rozvalil se tedy na mez, vyhříval kožíšek… a byl šťastný.

Netrvalo však dlouho, kdy bylo potřeba hledat něco na zub. Měl štěstí, natrefil na nemocného srnečka. Vypadalo to tak, že jej zakrátko nožičky ani neunesou… že zemře. I pravil mu náš vlček: „Srnečku, já mám hlad, potřebuju se napapat a ty za chvíli stejně umřeš. Byl bys tak hodný, a dovolil mi zkrátit tvé utrpení? Mám silné zuby, nebudeš se dlouho trápit.“

Vylekaný srnec jen vykulil oči na podivného vlka a než se ten nadál, kopl jej zadním během do čenichu, posbíral zbytek posledních sil a utekl.

Příštího dne potkal kulhajícího zajíčka, oslovil jej stejně, jako předtím srnečka. Zajíček pochopil, že není moudré hádat se s vlkem, proto moudře navrhl:

„Dobře vlku, sněz si mě… ale počkej, až umřu. Nebude to dlouho trvat, je mi moc špatně.“ Vlček pln radosti vydal se ihned za ním. Šli spolu jeden den, šli druhý… a zajíček pořád neumíral, stále měl ještě sil víc, než dost. Šediváček svou snahu raději vzdal, nezabije přece zajíčka proti jeho vůli!

Měl již takový hlad, že sotva pletl nožičkami. V nouzi pojídal červíčky… vyhrabával ze země kořínky. Jednou, krátce po ránu natrefil na modré bobulky, které kdysi s maminkou sbíral. Chutnaly tenkrát moc dobře. Neodolal. Spletl se však…Té noci bylo Šediváčkovi moc špatně. Bolelo jej bříško, blinkal… myslel, že nastala jeho poslední hodinka.

Ráno si smutně uvědomil, jak velkou pravdu měl tatínek. Maminka taky, i strejda s tetou. Musí se tedy pro příště chovat už jako opravdový vlk, nechce-li zahynout… uvědomil si.

Když se však rozběhl za zajíčkem, kterého se mu podařilo vystopovat, zjistil, že mu nestačí síly. Byl pomalý… hladem příliš zesláblý na to, aby jej ulovil…

Teskně vyl v naději, že jeho volání o pomoc dolehne k uším smečky, kterou tak lehkovážně opustil. Zoufale čenichal všude kolem ve snaze nalézt stopy, které by je přivedly k doupěti pod bílou skálou. Dva dny bez přestání pršelo, stopy dávno smyl déšť. Pozdě večer se mu konečně podařilo nalézt vhodný pelíšek pod smrčkem, kam unavený, hladový a celý promáčený zalezl, jako k mamince do postýlky. Schoulil se do klubíčka… spánek však nepřicházel…

Naříkal a plakal tak žalostně, že by z toho snad i kámen pukl… třásl se vysílením i zimou. Po půlnoci se vyjasnilo… na nebi zazářily hvězdičky. Když konečně ráno vyšlo sluníčko a svým jasným svitem ozářilo mrazem postříbřený smrček… bylo již všude ticho. Žádný pláč, žádné kňučení nebylo nikde slyšet. Nešťastný, hodný vlk Šediváček v té chvíli snil svůj věčný sen…“

Děda domluvil, popotáhl… rukou si promnul oči dojat vlastním vyprávěním.

„Dědo, ty pláčeš?“ optal se udiveně vnouček.

„Hm… Tak a teď Jakoubku rychle do hajan, ať se ti něco hezkého zdá.“

„A kdy se ten Šediváček probudil, dědo,“ nedal klučina pokoje.

„Nikdy se už neprobudil, Jakoubku. To se jen tak říká… když někdo umře, víš?“ vysvětlil smutně děda.

„A proč umřel Šediváček, dědo?“ začal natahovat moldánky vnouček.

„Protože neposlouchal maminku s tatínkem, víš?“ pravil děda.

„To je teda smutná pohádka…“ začal plakat kluk.

„To není pohádka, synku… dobré srdce často jen bídu a utrpení přináší,“ zašeptal plačící stařec spíš pro sebe…


 celkové hodnocení autora: 94.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Resmmett 03.04.2010, 22:48:56 Odpovědět 
   moc hezky napsané, líbí se mi to, je to až dojemné. Bohužel, krutě pravdivé, dnes, aby se člověk někam dostal, musí ostatním šlapat po hlavě. zrovna tak musel i vlk zabít svou kořist
 ze dne 07.04.2010, 10:50:47  
   ospre: Moc děkuji za krásný koment, Resmmette.
 Anna 21.03.2010, 21:16:30 Odpovědět 
   ... ad tragické pohádky - neřekla bych, že by byly nemístné, naopak. "Moderní" bezzubé pojetí, které z pohádek vyškrtalo veškeré náznaky sexu, násilí a ostatních negativ běžně vládnoucích v mezilidských vztazích, je sice zdánlivě zbavilo "škodlivin", ale s nimi i života.
V dětství mi byl odjakživa milejší Andersen, Erben či Grimmové (bavíme se o původním neproškrtaném vydání) než přihlouplá Honzíkova cesta, kde se všichni mají bez výhrad jen rádi a ani průměrně inteligentní děcko tomu při nejlepší vůli nemůže uvěřit... Takhle to přece NENÍ.

K publikovanému textu: škrtala bych co do rozsahu, podobenství má svůj potenciál, ale snaha o "pohádkovost" mnohdy styl zbytečně šroubuje.
Na posledních dvou větách by se dalo zapracovat, někdy příliš konkrétně vyřčené pravdy ztrácejí sílu tím, že je řekneš naplno. Vždyť právě v podobenství je síla pohádky, už z principu je koncipována tak, aby si čtenář domyslel i bez doslovného poučení...
 ze dne 21.03.2010, 22:57:47  
   ospre: Dík za návštěvu a za obsáhlý koment, Anno. Souhlas, dnešní pohádky jsou impotentní, bezpohlavní, takové "krtečkovské".

S tím koncem, máš pravdu, dalo se na něm trochu ještě popracovat, pral jsem se s ním dost dlouho. Kdybys viděla, jak vypadal předtím... :-)
 Sakora 21.03.2010, 18:00:44 Odpovědět 
   Čtivý příběh, ale... pohádka? Poučení "když nezabiješ, tak umřeš" se mi hodí víc do temné gangsterky či westernu než do příběhu pro děti.
Věřím, že pohádka může mít i třeba hororové prvky, ale na jejím konci bych čekala pohádkové rozuzlení. Rčení jak z minulého století a plačící stařec nebyl (aspoň pro mne) ten správný závěr.
 ze dne 21.03.2010, 22:54:37  
   ospre: No ono, když vlk nezabije, tak doopravdy umře... Dík za návštěvu a za koment.
 Ariadne 21.03.2010, 16:26:56 Odpovědět 
   jo teď koukám v perexu, že to je pohádka.. no tak to je stejně smutná a tragická pohádka jako Andersenovo Děvčátko se sirkami.. pro děti by se měly psát jen veselé věci, protože na krutost světa mají dost času..
 ze dne 21.03.2010, 22:52:53  
   ospre: Ano, vždy jsem miloval Andersena. Takový Bronzový kanec...
 Ariadne 21.03.2010, 16:23:01 Odpovědět 
   proč takový defétismus.. já bych to s tím lidstvem neviděla tak špatně.. ono na ty "hajzlíky" je víc vidět, proto máš pocit, že jich je většina..
nevím, jak text uchopit, zda-li jako bajku, v tom případě zde není ponaučení typické pro bajku ...
ta poslední věta až moc hraje na city, takže má spíše opačný účinek...
jinak napsáno citlivě a hezky
 ze dne 21.03.2010, 22:50:23  
   ospre: Dík za návštěvu a za koment, Ariadne. Já jsem to myslel trochu jinak...
 Šíma 21.03.2010, 10:25:09 Odpovědět 
   Taková "milá pohádka se smutným koncem"! ;-) Jo, jo, nedělej druhým dobře, nebude ti zle! Jedna až Dvě.
 ze dne 21.03.2010, 12:08:26  
   ospre: Děkuji Ti, Šímo, za návštěvu a hodnocení. Smutný konec? Ne. Jen odvaha pohlédnout pravdě do očí...

"dobré srdce často jen bídu a utrpení přináší" copak tohle není pravda? Zvlášť v dnešní době? Růžové brýle dolu z očí, Šímo...
 čuk 21.03.2010, 7:31:58 Odpovědět 
   Pohádkový příběh spěje k pesimistické pointě a nabádá k nevysmeknutí se zákonu přírody a smečky.Pro lidi to tak úplně neplatí. Výchovné působení nevede zrovna k odvaze, spíš straší neposluchy. Vysvětlení otce vlka nebylo, jak se říká, fundované. Poučení z pohádky mělo být jiné. Pro dobrotu na žebrotu je také jednostranné.Je tam dost sentimentu (plačící stařec).
tatínkovo vrčením?
 ze dne 21.03.2010, 8:04:45  
   ospre: Děkuji za koment a za hodnocení. Poučení z pohádky je přesně takové, jaké si přál autor, aby bylo... Život totiž není žádnou pohádkou. Ano, je tam hodně sentimentu. Uznávám, že cit a sentiment je v dnešní době spíš diskvalifikující vadou, než nějakou kladnou hodnotou.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Mačka v kine
Beduín
Roj - 1. část
Ronkar
Dračí legenda -...
Koralína
obr
obr obr obr
obr

Balada o mouchách
Wavik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr