|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392932 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: O hodném vlku Šediváčkovi ::
 ospre |
publikováno: 21.03.2010, 7:32
|
| Pohádka |
| |
|
|
O hodném vlku Šediváčkovi.
„Dědo… dědečku, pověz mi nějakou pohádku o zvířátkách. Maminka říkala, že jich znáš hodně… plosím, plosím,“ dotíral malý klouček, bezelstně si přitom utíraje nos do rukávu pyžama.
„A o jakém zvířátku by měla ta pohádka být, Jakoubku?“ opáčil děda s pohledem upřeným kamsi do dáli, jakoby tam někde právě hledal inspiraci.
„O vlkovi!“ vydechne kluk s očima navrch hlavy.
„Hmm… tak ty chceš slyšet o vlku?“ zatvářil se děda překvapeně a chvíli přemýšlel.
„Tak dobře. Pěkně si sedni a dávej dobrý pozor. Povím ti pohádku o hodném vlku Šediváčkovi.
Jakoubek si přisedl a ani nedutal napětím.
„Byl jednou jeden hustý, černý les. V tom lese velká, bílá skála, pod kterou měla své doupě vlčí smečka. Táta vlk s maminkou vlčicí, dva strejdové, jedna teta… a také čtyři malá, chundelatá vlčata. Tři kluci, a jedna holka. Prožívali báječné období svého života, plné her a skotačení. Jeden vlček byl ale jiný, než ostatní. Před lákavou hrou se sourozenci dával přednost samotě, kde o něčem pořád tuze přemýšlel. Svým zabarvením se trochu lišil od ostatních. Dostal tedy jméno, Šediváček.
Vlčci rostli, jako z vody, právě dospívali, když jednoho dne jejich táta-vůdce smečky usoudil, že jsou již dostatečně velcí a silní na to, aby je mohl vzít s sebou na lov. Všechna vlčata byla tím nadšena, těšila se na nové zážitky. Až na Šediváčka. Pořád někde zaostával, jakoby jej lovecká výprava ani nezajímala. Když se tátovi se strejdou podařilo skolit srnku, Šediváček jen vyděšeně hleděl na její oči, ve kterých se zračila hrůza z blízkosti smrti. Hluboko do jeho srdce se zaryl předsmrtný nářek uloveného zvířete, přehlušovaný jen tatínkovo vrčením a skučením, kvílením a funěním. Stejná lovecká scéna se opakovala ještě mnohokrát, až do chvíle, kdy Šediváček konečně našel odvahu promluvit si s tatínkem o tom, co jej trápí. Řekl mu, že takové počínání není ke zvířátkům spravedlivé, mají přece stejné právo na život, jako oni- vlci. Smečka by se mohla živit i jinak, například sběrem hub, malin a jiných lesních plodů. Mohli by také pojídat již zemřelá zvířátka… třeba jako medvěd.
Tatínek nad takovou řečí kroutil nechápavě hlavou. Zbytečně Šediváčkovi vysvětloval, že se mýlí. Mladý, skoro dospělý vlk si však pořád vedl svou, až nakonec uraženě opustil smečku s tím, že si bude žít tak, jak sám uzná za vhodné.
Jednoho krásného rána se rozloučil a odešel vstříc životu podle vlastních představ. I zavládl to veliký smutek pod bílou skálou, vlčka bylo všem líto, také se báli o jeho další osud. Nechtěli však bránit jeho svobodě.
Několik prvních dnů svítilo Šediváčkovi na cestu k samostatnosti ještě pořád teplé, podzimní sluníčko, bříško měl plné z doby, kdy se naposledy napapal u maminky. Rozvalil se tedy na mez, vyhříval kožíšek… a byl šťastný.
Netrvalo však dlouho, kdy bylo potřeba hledat něco na zub. Měl štěstí, natrefil na nemocného srnečka. Vypadalo to tak, že jej zakrátko nožičky ani neunesou… že zemře. I pravil mu náš vlček: „Srnečku, já mám hlad, potřebuju se napapat a ty za chvíli stejně umřeš. Byl bys tak hodný, a dovolil mi zkrátit tvé utrpení? Mám silné zuby, nebudeš se dlouho trápit.“
Vylekaný srnec jen vykulil oči na podivného vlka a než se ten nadál, kopl jej zadním během do čenichu, posbíral zbytek posledních sil a utekl.
Příštího dne potkal kulhajícího zajíčka, oslovil jej stejně, jako předtím srnečka. Zajíček pochopil, že není moudré hádat se s vlkem, proto moudře navrhl:
„Dobře vlku, sněz si mě… ale počkej, až umřu. Nebude to dlouho trvat, je mi moc špatně.“ Vlček pln radosti vydal se ihned za ním. Šli spolu jeden den, šli druhý… a zajíček pořád neumíral, stále měl ještě sil víc, než dost. Šediváček svou snahu raději vzdal, nezabije přece zajíčka proti jeho vůli!
Měl již takový hlad, že sotva pletl nožičkami. V nouzi pojídal červíčky… vyhrabával ze země kořínky. Jednou, krátce po ránu natrefil na modré bobulky, které kdysi s maminkou sbíral. Chutnaly tenkrát moc dobře. Neodolal. Spletl se však…Té noci bylo Šediváčkovi moc špatně. Bolelo jej bříško, blinkal… myslel, že nastala jeho poslední hodinka.
Ráno si smutně uvědomil, jak velkou pravdu měl tatínek. Maminka taky, i strejda s tetou. Musí se tedy pro příště chovat už jako opravdový vlk, nechce-li zahynout… uvědomil si.
Když se však rozběhl za zajíčkem, kterého se mu podařilo vystopovat, zjistil, že mu nestačí síly. Byl pomalý… hladem příliš zesláblý na to, aby jej ulovil…
Teskně vyl v naději, že jeho volání o pomoc dolehne k uším smečky, kterou tak lehkovážně opustil. Zoufale čenichal všude kolem ve snaze nalézt stopy, které by je přivedly k doupěti pod bílou skálou. Dva dny bez přestání pršelo, stopy dávno smyl déšť. Pozdě večer se mu konečně podařilo nalézt vhodný pelíšek pod smrčkem, kam unavený, hladový a celý promáčený zalezl, jako k mamince do postýlky. Schoulil se do klubíčka… spánek však nepřicházel…
Naříkal a plakal tak žalostně, že by z toho snad i kámen pukl… třásl se vysílením i zimou. Po půlnoci se vyjasnilo… na nebi zazářily hvězdičky. Když konečně ráno vyšlo sluníčko a svým jasným svitem ozářilo mrazem postříbřený smrček… bylo již všude ticho. Žádný pláč, žádné kňučení nebylo nikde slyšet. Nešťastný, hodný vlk Šediváček v té chvíli snil svůj věčný sen…“
Děda domluvil, popotáhl… rukou si promnul oči dojat vlastním vyprávěním.
„Dědo, ty pláčeš?“ optal se udiveně vnouček.
„Hm… Tak a teď Jakoubku rychle do hajan, ať se ti něco hezkého zdá.“
„A kdy se ten Šediváček probudil, dědo,“ nedal klučina pokoje.
„Nikdy se už neprobudil, Jakoubku. To se jen tak říká… když někdo umře, víš?“ vysvětlil smutně děda.
„A proč umřel Šediváček, dědo?“ začal natahovat moldánky vnouček.
„Protože neposlouchal maminku s tatínkem, víš?“ pravil děda.
„To je teda smutná pohádka…“ začal plakat kluk.
„To není pohádka, synku… dobré srdce často jen bídu a utrpení přináší,“ zašeptal plačící stařec spíš pro sebe…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
