|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Solis 20. Iulia 2722 (MTP) ::
| Moje úplně první dodělané "scifko". Takže tvrdě do mě =-) |
| |
|
|
1+9+6+9 =25 posledních hodin
Červeň zapadajícího Slunce se odrážela na hladinách kaluží v prohlubních rozbitého dláždění ponuré ulice. Osiřelý prostor byl obklopen nízkými chatrčemi předměstského slumu. Bylo po dešti, a tak jindy společnosti chtiví obyvatelé zalezli do tepla svých chudých domovů. Okolní ghetto bylo světem uzavřeným do sebe, který nechtěl znát město za svými hranicemi. Místní lidé znali své sousedy jako vlastní příbuzné, ale “těch zvenčí” se štítili. Kdo si jednou vydobyl své místo ve slumu, už v něm zůstal napořád.
Slunce pomalu klesalo za obzor a jeho nízko jdoucí paprsky dopadaly na záda kráčejícího muže. Na vachrlaté dlažbě vrhala jeho postava dlouhý podivný stín. Chlapík se místním měřítkům na první pohled vymykal a dával to okázale najevo. Nebyl pohublý, neměl kosti pokřivené podvýživou, naopak jeho urostlé a rozložité tělo dávalo tušit, že se ve slumu nenarodil. Narozdíl od ostatních si nezakrýval hlavu, hrdě nosil dlouhé vlasy, válečnické copánky a plnovous.
Jeho těžká bota dopadla přímo doprostřed louže. Nedělal si nic z toho, že mu špinavá voda vystříkla na kabát. Zničehonic prudce zatočil a dlouhým krokem se ocitl u oprýskaných dveří. Zabušil na ně pěstí. A znovu, pořád dokola.
Luna pospíchala chodbičkou, div se nepřerazila o vlastní nohy. Hluk otřásajících se dveří jí nebyl zrovna příjemný. Bum, bum, bum, opakovalo se. Vztekle drapla po klice a trhla jí. Do temného prostoru vniklo večerní světlo. Jenže téměř celý výhled ven zakrýval obr se samolibým výrazem ve tváři.
„Brej večír,“ kývl Radouš blahosklonně hlavou.
Díval se dolů na o dvě hlavy menší bytůstku, která mu přišla otevřít. Do obličeje jí vidět nebylo, protože ho měla schovaný do ušmudlané kápě. Hromotluka pobavilo, že dnes měla nějaký divně tvarovaný hrudník. „Asi ti ujely vycpávky,“ rýpl si.
Hodila po něm zpod kapuce nasupený škleb a pozvala ho gestem dál. Má pravdu, pomyslela si, ty potvory se hnuly a já teď vypadám jak velbloud. S maskováním je konec.
Obr se musel ohnout, aby vůbec mohl vstoupit. Luna kousek couvla, on prošel do světničky a pak zavřela dveře. Když zamykala, zaslechla Radoušův hrubý hlas:
„Zdar a sílu, Haedi, co to tady kutíš?“
O chvíli později se k nim připojila. Teď, když nehrozilo, že ji uvidí někdo další, stáhla si z hlavy tu protivnou kousající kapuci. Už bylo jasné, proč nosí ji i vycpávky. Luna měla nezvykle malé tělo, jež tu správnou výšku dohánělo delším krkem. Na jeho konci seděla hlavička, která byla chundelatá jako severský poník. Luna vlastně vypadala trochu jako špendlík, jemuž na hlavě rostly dlouhé černobílé vlasy a ve tváři krátké bílé chloupky.
Žádná kráska to tedy rozhodně nebyla, alespoň podle Radoušových měřítek ne. Navíc ho pozorovala pronikavě oranžovýma očima. Nebyla odsud, z české kotliny, ale z dalekého severu.
Její společník, Haedi, jí byl dost podobný, jen o něco málo větší.
Luna zvedla ze stolu pár papírů a dala je Radoušovi. „Tohle si nastuduj, abys u toho chlapa měl o čem mluvit.“
Obr přikývl a rozhlédl se, kam by se mohl posadit. Ve skromné sednici na výběr moc neměl. Všechno tu bylo zabrané pomačkanými papíry s výpočty, kusy drátů a kabelů, krabicemi s podivným harampádím a součástkami pochybného původu. Na stole měl Haedi položenou tenkou stříbrnou bedničku s odklopeným víkem a cosi zuřivě ťukal do klávesnice.
V tomhle bizarním domě Radouš poprvé v životě viděl notebook a pirátskou přípojku k internetu. On se narodil mezi Lučany jako válečník a u toho také hodlal zůstat. Nechtěl se vzdělávat v IT, víc než elektronice věřil staré dobré pušce a meči. Kdyby mu tenhle kšeftík nenabídl dobrý přítel, sám od sebe by se s podivínskými seveřany nikdy nespolčil.
Vyhlédl si stoličku, štítivě z ní odklidil misku s nějakým nohatým hmyzem v čokoládě, který Haedi jedl od rána do večera, a posadil se. Obr se zahleděl do Lunou napsaných řádků, a neslyšně si slabikoval slova.
„Hele Luno,“ podrbal se v pačesech, když dočetl, „já s ním vo tomdle mluvit nebudu. To se prostě nedá. Pozná, že vařím z vody,“ vrhl na ni vzpurný pohled.
Luna s Haedim se na sebe podívali. Radouš měl podle jejich plánu působit jako učenec, ale ani snaha o to neměla smysl.
„Víš co?“ nadzvedl Haedi odevzdaně obočí. „Zapomeň na to. Lepší bude, když ho rovnou praštíš po hlavě.“
Radouš s lehkým srdcem zahodil svůj text na podlahu. „Výborně,“ zajel si prsty do vousů. Byl rád, že ze sebe nebude muset dělat šaška. Jak bych se zrovinka já vydával za mudrce, když mě vychovali k boji, ušklíbl se sám pro sebe.
Haedi si povzdechl a vrátil se k programování. Do druhého notebooku hned vedle proudila data drátem, který visel z díry ve stropě. Seveřan čas od času oba přístroje propojil, převedl stažená data a snažil se je rozšifrovat. Zřejmě to nebyla žádná procházka růžovým sadem, protože se každou chvíli rozčiloval.
Radouš seděl na stoličce, broukal si a neustále se někde škrábal.
Luna odešla pryč. Odnesla si s sebou krabici těch divných součástek.
„Haedi?“ zamručel Lučan.
Oslovený se lekl a provedl něco, co nechtěl, protože počítač vydal varovný zvuk a Haedi vztekle praštil pěstí do stolu. „Ano?!“ zavrčel.
„Rád bych věděl, proč to vlastně děláme.“
„Můžu ti jen říct, že měsíčňany pěkně dopálíme. Kdybych ti sdělil víc, moji lidé by tě mohli zabít, protože bys toho věděl příliš mnoho. Chráním tvůj život.“
„Svůj krk si chráním sám,“ řekl válečník hrdě.
Seveřan si povzdechl, nemělo cenu diskutovat.
Mezitím začal oknem dovnitř svítit Měsíc. Jeho stříbřitá záře Haedimu připomněla, že by si měl pospíšit. Poslední data o luně, která pro něj zcizili seveřanští hackeři z centrálních počítačů měsíčního náboženství, už měl stažená. Teď jen zbývalo dokončit jejich rozkódování. Musel zjistit, jaké silové pole obklopuje zakázané nebeské těleso. Vlastně to zjišťoval už několik týdnů.
V okolním světě, za hranicemi slumu, ve kterém se Luna s Haedim skrývali, vládli kněží měsíčního náboženství. Kdysi dávno vzali do rukou otěže vlády římské říše a udělali z ní teokracii. Svět podle nich řídila měsíční bohyně a oni se prohlásili za její zástupce na zemi. Přestože se impérium nakonec rozpadlo na řadu menších států, jeho víra se šířila dál. Jen etnika v odlehlých krajích a vzdálené země se držely svých tradic. Z jednoho takového společenství v Bohemii pocházel i Radouš. Když byl ze svého kmene vyloučen a musel tak odejít do světa, ještě víc se přimkl ke starým návykům.
Přežíval ve slumu na okraji hlavního města Bohemie. V ghettu totiž nevládla agresivní měsíční víra a používal se starý římský kalendář, počítaný podle slunce. Podle něj byl Iulius, teplý letní měsíc, dvoutisící sedmistý dvacátý druhý rok od založení Říma. A Radouš právě teď seděl na stoličce v jednom ze zdejších domků, ve společnosti dvou seveřanů, kteří se nejspíš chystali provést něco neslýchaného.
Haedi zkoumal Měsíc, který od vynálezu umělých silových polí jedno chránilo, aby zvědavci nerušili klid měsíční bohyně a nepřivolali tak na pozemšťany její hněv, jak to hlásali kněží.
Že by ti dva seveřané měli za lubem právě něco s nejbližším sousedem Země?
Už byla hluboká noc, když se Luna vrátila. „Já mám spraveno.“
„Já už to taky skoro mám, jen tady zlomit ty poslední dvě hesla,“ zafuněl Haedi od blikajícího displeje.
Luna se rozhlédla po místnosti, která byla plná nepořádku. Než odletí, bude ho potřeba uklidit. „Radouši, pojď mi pomoct to tu vysmýčit,“ kývla na hromotluka, který neměl co na práci.
„Tak moment, uklízení je snad ženská věc, ne?“ ohradil se válečník.
„Ale nošení krabic a stěhování ne,“ odbyla ho.
Neochotně se zvedl ze stoličky. „No jo, no...“ Když se postavil, přepadl ho známý stísněný pocit z místností s nízkým stropem.
Radouš se spokojil s tím, že shrnoval svou těžkou botou věci na hromady a Luna je ukládala do kovových krabic, které vytáhla z rozeschlé almary.
Po chvíli svou práci dokončil i Haedi. Smotal dráty, notebooky opatrně uložil do kufříků a se vším tím arzenálem zmizel venku. Radoušovi to začalo vrtat hlavou. Proč se všechno nosilo ven? To, že nevěděl téměř nic, ho pěkně štvalo. Pro bojovníka to bylo ponižující zacházení.
Luna mu naložila do náruče stoh kovových krabic a odvedla ho ven na chodbu. Prošli úzkým prostorem na dvorek velikosti veřejného záchodku. Kdyby Lučan přes svůj náklad něco viděl, byla by to plechová bouda, v níž se svítilo. Slepě následoval Lunu, a teprve když složil krabice na zem, aby si trochu odfrkl, uviděl šedivé těleso ve tvaru zrnka čočky. S tím malým rozdílem, že tohle bylo velké jako celá chatrč i s dvorkem.
Nechápal, jak se ta věc mohla ve slumu vůbec schovat, natož bez povšimnutí. Selský rozum mu našeptával, že je nemožné tak velký stroj dostat pod obyčejnou střechu. Pak si všiml, že ploché zastřešení z vlnitého plechu nemá ani žádné podpory. Podezření v něm začalo hlodat ještě víc. Buď to mohly být nějaké čáry, nebo dílo technických vymožeností.
Ale Luna ho nenechala v klidu přemýšlet. Musel zase vzít krabice, obejít čočkové zrno a vstoupit dovnitř. Když šlapal na nástupní rampu, nemohl uvěřit tomu, že ho udrží, tak křehce loď vypadala. A nepotěšilo ho, že chodby uvnitř byly úplně stejně úzké, jako v domku.
Složil svůj náklad v malém skladišti a ještě se vrátil pro pár beden. Čím delší dobu v létajícím korábu trávil, tím víc ho děsilo to klaustrofobní prostředí.
Luna právě přinášela poslední věci. Haedi vynesl z lodi ven jeden z kufříků, na zemi na něj položil notebook a zadal do něj kód.
Radouš nevěřil vlastním očím. Střecha provizorního hangáru se začala rozplývat jako mlha, až zmizela úplně a on se díval jen na zataženou noční oblohu. Napravo byla v mracích díra a v ní zářil obrovitý stříbrný srpek.
Haedi si všiml Lučanova užaslého výrazu. „To nebyla opravdová střecha, ale promítaná holografická iluze.“
„Mně je to stejně šumák,“ zabručel Radouš.
„Tak šup, šup,“ nahnal ho seveřan dovnitř, aby se konečně mohli vznést.
„Doleva, nahoru a rovně,“ řekl mu uvnitř, kam má jít.
Sotva se Radouš vyšplhal po schůdcích vzhůru, děs z úzkých chodbiček a miniaturních skladišť ho opustil. Ocitl se totiž ve vršku samotné čočky, v kruhovém pilotním prostoru, kde byla spousta místa. Kokpit neměl žádná okna, jen šedou kulovou úseč kolem dokola.
Luna vzala za velkou páku na řídícím pultu a obrátila ji do horní polohy. V přístrojové desce cvaklo a kolem se rozsvítila světla. Loď ožila. Úseč se zbarvila, najednou na ní bylo vidět celé okolí, jako by byla ze skla.
Haedi vybídl Radouše, aby se usadil do křesla s pásy, a sám mu šel příkladem při zapínání. Lučanovi se meč v boku sedadla zaklínil, takže se pak nemohl ani hnout. Rozladěně zavrčel.
Haedi jeho bručení zaslechl a otočil se k němu.
„Co je to za verk?“ ulevil válečník svému hněvu.
„Sedíš v lodi naší země. Může se pohybovat ve vzduchu i v kosmu,“ řekla Luna víc, než musela, protože tušila, že Radouš by se stejně zeptal. „Teď poletíme za tím chlapem, kterého máš obstarat.“
Kterýho mám vobstarat, pěkně děkuju, pomyslel si Lučan. Ale byla to krutá pravda, Luna nebo Haedi to kvůli svému vzhledu udělat nemohli. Jim by ten mužský práskl dveřmi před nosem spíš, než Radoušovi. On tu prostě byl na špinavou práci. Oni pocházeli ze severské země, která bohatla na výrobě energie z tamních bažin a termálních pramenů. Nevyznávali měsíční náboženství a ze zásady nemluvili o tom, co mají v plánu. Pokaždé, když se Radouš zeptal, odbyli ho tím, že mu to nesmějí říct, jinak by ho jejich soukmenovci zabili. Zavánělo to spiknutím, ve kterém hrál nějakou roli Měsíc. Jakou, na to už byl Lučanův rozum krátký. Jemu stačila k motivaci odvěká nenávist pohana vůči měsíčňanům a vidina slíbené odměny.
Loď se tiše vznesla do noci. Radoušovi se z toho neznámého pocitu udělalo nevolno, takže mu záhy museli dát pytlík na zvracení. Na kulové úseči kokpitu se míhalo zamračené nebe. Krajina Bohemie byla ponořená ve spánku. Po chvíli únava přemohla i udatného válečníka.
Ve snech plul krajinou plnou lesů, sklízel obilí a bojoval v šarvátkách s jinými kmeny, když tu do něj někdo prudce strčil. Zamrkal očima a zklamaně zjistil, že pořád sedí v křesle uvnitř vesmírné lodi, celý ztuhlý a polámaný. Před obličejem se mu nevlnila domovská krajina, místo toho na něj zíral Lunin chlupatý obličej. „Fuj!“ podrbal se mimoděk ve vlasech.
Luna soustředěně přivřela oči. „Můžeš mi něco říct? Proč se pořád drbeš?“
Pokrčil rameny. „Svědí mě kůže. Možná mam svrab,“ mávl rukou.
„Chuťovka,“ řekla zhnuseně a odtáhla se od něj. Byla ráda, že v jejich chatrči nespal. Zato teď s nimi sdílel loď, takže se s Haedim budou brzy drbat také. „Hm,“ našla ztracenou nit, „vstávej a rozhýbej se, za chvíli půjdeš přepadnout toho Římana.“
„Mám docela chuť dát někomu přes hubu,“ zamračil se a protáhl si klouby v rukou, až to luplo.
„Hlavně ho dones v použitelném stavu,“ zchladil ho Haedi. Přemýšlel přitom, jestli je zodpovědné nechat Radouše pochodovat po Římě samotného. Ale sám se ven bál, měsíční kněží dobře věděli, že cizinci jejich víru nevyznávají. A tak vůči nim byli podezřívaví.
Lučan se vylodil na okraji velkoměsta. Sotva jeho noha opustila rampu, loď barevně zablikala a najednou nebyla vidět. Válečník se jejím směrem zamračil.
Luna nalepila Radoušovi do ucha malé sluchadlo, kterým mu dávala příkazy. Válečník, který se musel učesat, vzít si jiné šaty a své zbraně schovat pod cestovní plášť, tak bez potíží dorazil do centra metropole. Cestou často nevěřil vlastním očím, protože nikdy nic takového neviděl. Úchvatné chrámy se střechami nesenými sloupy, s obrovskými kupolemi, zavěšené lávky a mosty, věžáky vysoké stovky metrů, malé lodě plující vzduchem, to všechno ho ohromovalo. Ale dláždění, po kterém šel, bylo naopak starobylé. Míjel i úzké uličky plné starých domů.
Před jedním takovým stavením se zastavil. Podle Luny v něm bydlel muž, jehož služby jim měl zajistit. Zda budou dobrovolné, či nedobrovolné, to už bylo jedno.
Podle dobrého zvyku zabušil na dveře pěstí, i když mohl použít elektronické klepadlo. Hodnou chvíli se nedělo nic, tak pozoroval okolí. Všiml si, že na zeď toho domu načmáral nějaký přespolní sprosťák “Roma merda”. V duchu s tím pisatelem souhlasil. Zasranej Řím, zasraný měsíčňani, přesně tak...
Konečně mu otevřel vrásčitý sluha s červeným nosem. Byl silně cítit vínem. Koukal na návštěvníka jako husa do láhve.
„Jsem správně v sídle Publiuse Claruse Sagittariuse?“ napřímil se Radouš co nejvíc, aby nemusel čichat ten smrad.
„Škyt, Publia Clara Sagittaria, jo,“ přikývl chlapík a zapotácel se. Lučan už myslel, že se mu zhroutí přímo k nohám, ale opilec svůj pád vyrovnal a zachytil se o zárubeň dveří.
„A ty jseš jeho sluha?“ improvizoval válečník.
„Jo, fousáči, co chceš?“
„Nesu ti šnaps, starouši.“
Sluhovi zasvítila očka. „Tak Lucius si vzpomněl?“
„Jo, ale venku ti to dávat nechci, vypadá to blbě,“ zavrtěl se Radouš.
Sluha mávnul rukou směrem dovnitř a kousek ustoupil.
Lučan naoko sáhl do pláště, ale ve chvíli vymrštil ruku a praštil staříkovi hlavou o zeď. Ten padl jako podťatý kmen. Radouš narychlo zaklapl dveře a kliku zaklínil stojanem na vycházkové hole. Svázal oběť cáry její vlastní tuniky.
„Dědka sem vyřídil, teď už jen sehnat pana šéfa,“ zabručel si pro sebe.
Prohlédl přízemí. Našel kuchyni, jídelnu a salónek. Hladově se podíval pod poklice hrnců, ale bublaly tam jen nějaké místní polévky. Clarus byl evidentně samotář, protože nikoho dalšího v přízemí nezahlédl.
Vydal se potichu do patra. Ale ať se snažil sebevíc, pod jeho úctyhodnou vahou každý schod přece jen skřípl. To ještě netušil, že v patře jsou prkenné podlahy. S každým dalším krokem je pak víc a víc proklínal.
Odvázal si z opasku meč i s pochvou, který hodlal použít jako kladivo. Nakoukl do ložnic, ale kde nic, tu nic. Až ve studovně se na něj usmálo štěstí. Ještě, že pána zastihl doma.
Šedovlasý muž byl plně ponořen do studia matematických vzorců. Co chvíli něco napsal na papír a pak to zadával do obrovského počítače. Oproti Haediho stříbrným notebookům byl tenhle přímo mamutí.
Teď, nebo za chvíli? Radouš chtěl využít momentu překvapení. Sevřel upocenou rukou kůži pochvy. Pořád se nemohl rozhodnout, najednou mu nějak chyběla odvaha. Pohnul nohou a podlaha pod ní zaskřípala.
Už neměl na výběr. Ještě, než vyrušený Clarus stihl zvednout hlavu, vtrhl do místnosti, rozmáchl se a zasáhl ho jílcem meče do hlavy. Zbraň zkosila svůj cíl a nádavkem srazila na zem i plochý monitor počítače. Ten se roztříštil a jeho obsah vytekl na podlahu.
Radouš si připnul meč a oprášil ruce. Pak zkontroloval, jestli Clarovi neublížil moc a svázal ho. Z jedné ložnice si přinesl přehoz, kořist do něj zavinul jako nemluvně a přehodil si ji přes rameno.
„Tak hotovo,“ řekl nahlas, „koukejte mi najít nějakou klidnou trasu, kde se nemotá moc lidí.“
Ve sluchátku zašumělo. „Dobře.“
Vyšel zadním vchodem do tiché uličky. Kradmě se rozhlédl. V horkém poledním žáru nikde nebylo ani živáčka.
Jeho nesnesitelnost brzy na vlastní kůži poznal i Radouš. Potil se jako kůň a Clarus byl nečekaně těžký. Lučan kráčel mílovými kroky a dýchavičně funěl. Nebýt toho, že ho Luna naváděla, myslel by si, že chodí pořád dokola. Slunce nemilosrdně pálilo a hřmotný válečník už spíš než směr vnímal mžitky před vlastníma očima.
Složil břemeno na zem, aby si ve stínu trochu odpočinul.
Zajatec se uvnitř přehozu pohnul. Ke vší smůle kolem zrovna procházel nějaký chlap v šedém hábitu. Radouše napadlo, že takové hadry vídal v Bohemii na vyznavačích měsíční víry, a zpozorněl. Opřel se rukou o koleno a palec druhé zastrčil za opasek tak, aby mohl okamžitě popadnout meč. Ale muž jen prošel kolem a zaujatě přitom v prstech počítal korálky růžence.
„Ten je mimo,“ ušklíbl se hromotluk. S lupnutím se protáhl a znovu popadl Clara, zamotaného v tuhé látce. Hodil si ho přes rameno, až hekl, a pokračoval v cestě dál.
Vyšel z uličky přímo na malé náměstí. Svázaný Clarus se hýbal čím dál víc, ale roubík v jeho ústech mu bránil Radouše prozradit. Obr si svůj náklad trochu posunul, takže se oběť ohnula v pase přesně jako srolovaný koberec.
Najednou se svázaný zavrtěl jako chycené sele a pokusil se vykřiknout. Lučan chladnokrevně otočil tělem tak, že Clarova hlava narazila do zdi. Rebel zvláčněl.
„Hej, pane!“
Válečník zastavil a předstíral, jakou námahu mu dá otočit se. Sotva to udělal, díval se na uniformu. Karabiník jako ze škatulky ho probodával pohledem, bez jakéhokoli respektu. To Radouše hluboce urazilo.
„Chci se podívat, co to nesete. Na balík látky je to nějak podivně živé.“
„Jo, to s tim asi hejbou štěnice. Ten koberec vevnitř je jich plnej.“
Strážce pořádku nadzvedl obočí. „Takže se zabavuje a půjde na, ehm, dezinsekci,“ zhoupl se v kolenech a nasadil úřednický výraz.
„To ne, zničíte mi barvy a kdo to zacáluje?“ Radoušovi bylo jasné, jak by to odhmyzení dopadlo.
„Nikdo to nezaplatí. Vyhláška nařizuje hubit parazity všemi prostředky a za všech okolností.“ Četník se tvářil nekompromisně.
Vzápětí dorazili jeho druhové ve službě. Když Radouš čelil už pěti strážcům veřejného blaha, začalo mu být nepříjemně. Natočil se k nim tak, aby je měl všechny pěkně v řadě.
„No dobře,“ chystal se podvolit, „poslužte si. Jenom si ho trochu srovnám, už mě tlačí za krkem,“ sklonil se k zemi. Strážníci natahovali krky, aby jim nic neuniklo.
Výborně, jako husičky, pomyslel si Lučan, když nenápadně sahal pod plášť. V příští vteřině už jeho meč hladil ostřím vzduch. Plynulým sekem přeťal krční tepny třem protivníkům.
V tu chvíli mu horká hmota olízla levý bok kabátu. Znovu ťal mečem a usekl útočníkovi ruku i s plazmovou pistolí. Četník ze sebe vydal nelidský skřek. Zhroutil se. Výtrysk krve z uťaté ruky kolem namaloval červenou křivku a soupeř během chvíle vykrvácel.
Poslední protivník však ještě zbýval. Lučan zařval hrdelním hlasem a zaútočil.
Obratně uskakoval před výšlehy žhavých částic, jako by mu záda netížilo žádné břemeno. Byl ve svém živlu. Hbitě útočil, mistrně se kryl a několikrát soka ošklivě zasáhl.
Strážník už sotva zvládal odrážet zuřivě dorážejícího hromotluka, jenže válečníka ten mečový tanec také unavoval. Bylo příliš velké horko. Jeho pohyby byly stále pomalejší, nohy měl čím dál těžší.
Radouš zaslechl pisklavý, sotva slyšitelný zvuk a cosi explodovalo v jeho koleni. S řevem divoké šelmy padl na bok. Nad uneseným ztratil kontrolu. Clarus, svázaný a zamotaný v přehozu, se bezmocně odkutálel pryč.
Válečník, přemáhající krutou bolest, zvedl hlavu a uviděl tu spoušť. Z kolena mu trčely kosti rozlámané na třísky, jako by je rezonující síla doslova rozštípala. Koutkem oka ještě zahlédl dva další strážníky, jak se zvedají zpoza blízké kašny a opatrně míří k němu. Jeden z nich držel v rukou složitě profilovanou rouru.
Radouš vzhlédl k nebi, ale sluneční bůh dnes zářil příliš silně, než aby válečník snesl jeho pohled. Vzal meč, nasadil si špičku ostří mezi žebra. „Moji čest si nevemete,“ dodal si nahlas odvahy. Nadechl se a naposled bodl.
Oba karabiniéři vstali zpoza kašny, za kterou se kryli a přišli blíž. Čtyři z jejich kolegů leželi na zemi v krvi, pátý právě vysílením padl. Vedle něj umíral muž, který si před chvílí vrazil do hrudi vlastní meč.
Rozpárali svitek látky, kvůli kterému to všechno vzniklo. Jaké bylo jejich překvapení, když v něm našli přidušeného starce.
„Děkuji vám, pánové,“ plival teoretický fyzik Publius Clarus Sagittarius vlákna z roubíku, když ho osvobodili. „V životě bych nepomyslel, že se dočkám nového Sacco di Roma!“
...
Luna vztekle praštila sluchátky s mikrofonem. „Zpackal to, ten neandrtálec to zpackal!“
Haedi mlčky seděl na svém místě. Sledoval ji, jak zdrceně přechází sem a tam. Jejich plán ztroskotal. Mohli se vrátit poraženě domů, ale tam by je čekalo popraviště. Sloužili vlasti? Sloužili. A tsar je vybral na sebevražednou misi. Mělo větší smysl zahrát si na mučedníka nebo na odsouzence k smrti?
„Nezbývá, něž udělat to podle rozkazu,“ řekl po dlouhé chvíli ticha.
Luna na něj vrhla nasupený pohled. „Nebo rovnou pláchnout někam do vesmíru.“ Byl to její nápad, vtáhnout do operace Radouše a Clara, aby si s Haedim zachránili život.
„To jsem neřekl. Není v našich silách vyndat ze sebe ty sledovací čipy. On teď přesně ví, kde jsme, a že přešlapujeme na místě,“ vstal a přešel k řídícímu pultu. Otočil startovací páku do horní polohy, protože Luna k tomu evidentně neměla sílu.
„Jsme zoufalci,“ řekla.
„Nemáme na výběr,“ opravil ji a zvedl loď do vzduchu.
„Jak se chceš dostat přes to pole? Ochromí loď a my se rozbijeme o měsíční skály,“ přešla k palubnímu počítači.
Neodpověděl. Soustředil se teď, aby vymanévroval z ochranné zóny nad Římem. Do pásma nad městem totiž směly jen vzdušné koráby impéria. Vyhýbal se neviditelným paprskům detektorů a pásmům citlivým na narušení. Zahlédl i několik menších křižníků na hlídce.
Konečně se vymanil z nebezpečné zóny. „Mám stažená data o tom elektromagnetickém poli, už jsem zkoušel sestavit rovnici jeho vln. Není úplná, ale dá se z ní odvodit alespoň částečná podoba rušivého signálu. Kdyby se nám povedlo unést Clara, jistě by to spočítal mnohem lépe, takhle bude průchod polem takový řízený pád.“
„To nám zničí baterie a vůbec všechno,“ prohlásila Luna skepticky.
„Zničí, ale stejně už je nebudeme potřebovat,“ pokrčil rameny. Bez Clarových výpočtů neměli naději na návrat.
Zvedl tah motorů a jejich čočkovitý korzárský šíf vzlétl vysoko do oblak.
Loď pronikala vrstvami atmosféry jako nůž rozměklým máslem a mířila do vesmíru. Sotva se vnější plášť začínal rozžhavovat, otočil červenou páku u levé ruky o devadesát stupňů. Palubní systém okamžitě začal varovně houkat, ale seveřan na to nereagoval. Musel nabít plazmová děla, dokud bylo odkud brát energii. Teplo z třením rozžhaveného pláště korábu teklo přes zesilovače přímo do kruhových generátorů a měnilo plyn v plazma. Haedi schválně nechal částice přehřát téměř až na bod fúze, aby si co nejdéle udržely svou sílu. Zbytek energie přesměroval do záložních baterií.
Opustili horkou termosféru a jak plynný obal Země zřídl, zchladl i povrch vesmírné lodi. Vystoupali na zemský orbit a před nimi se v celé své kráse vyloupl Měsíc. Jeho tvář, natočená ke Slunci, zářila stříbřitou šedí.
Na průhledné kulové úseči byl vidět okolní prostor, plný různých družic, poletujícího smetí a vesmírných korábů, plujících temným nekonečnem. Haedi spoléhal na to, že se ve vymezených koridorech ztratí mezi ostatními loděmi. Měsíčňané se totiž nepohybovali v okolním vesmíru sami.
Řídili se trasou na hvězdné mapě, dokud se nepřiblížila k Měsíci. Ve vhodném místě Haedi vybočil ze směru letu a vytáhl výkon motorů na maximum. Na cestě k cíli už ho nemohlo nic zastavit.
Měsíc se rychle blížil. Každou chvíli se museli srazit s ochranným polem zapovězeného tělesa. Luna si z celého srdce přála, aby si to Haedi rozmyslel. Ten však dál vedl loď vpřed.
Počítač vydal další varovný signál, světla zablikala a některé přístroje vypověděly službu. Motory zaškytaly a zakrátko utichly úplně. Koráb se rázem propadl o mnoho metrů níž. Slabší měsíční gravitace nebyla o nic milosrdnější, než ta zemská. Povrch, plný členitých skal, se přiblížil. Luna stiskla pevně rty. Haedi duchapřítomně spustil rušivý signál. Na promítací úseči v kokpitu bylo vidět, jak se na oběžné dráze Měsíce shlukly hlídkové lodě stoupenců měsíční víry, ale neodvažovaly se proniknout hlouběji za nimi. Místo toho jako hyeny sledovaly, jak se vetřelci rozbijí o krátery.
Luna se nečekaně vzchopila a několika dotyky na správných spínačích se jí podařilo koráb stabilizovat. Už se neřítil volným pádem ke zkáze, ale jen volně klouzal. Jejich iontové motory stále odmítaly poslušnost, stejně jako přídavné trysky.
Haedi vytušil, že už nemůže déle čekat. Převedl plazmová děla na ruční ovládání. Pevně uchopil naváděč, stiskl spoušť a proud žhavých částic vypálil do měsíčního povrchu obrovskou roztavenou rýhu. Když se mu zdála dost dlouhá, přerušil proud plazmatu, zacílil jinam a znovu stiskl. Čáru za čárou tak vyrýval do nebeského tělesa jejich memento, které ho mělo jednou provždy znesvětit.
Začínaly jim pomalu selhávat baterie. Proud z plazmových děl byl čím dál slabší. Chybělo už dokončit jen jedno písmeno. Těsně před koncem jeho křivky děla selhala.
„Škoda, že Radouš si ty peníze neužije,“ řekla Luna zničehonic do vypjatého ticha. Z očí jí tekly slzy.
„Stejně, jako my svůj klid,“ povzdechl si Haedi, který se se vším dávno smířil.
Měsíční povrch se nezadržitelně blížil. O chvíli později čočkovitá loď škrtla o první skály a v podobě vybuchující ohnivé koule dokončila písmeno na povrchu.
Když se toho večera podívali věřící k obloze, aby se pomodlili ke své bohyni, zahlédli na její tváři kostrbatá rouhačská písmena. „Bohyně je lež.“ Podle římského kalendáře byla neděle, 20. července 2722. Expanze tsarovy severské říše do držav měsíčního náboženství mohla vypuknout.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
