obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalöra-27 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 28.03.2010, 21:12  
A je tu další díl příběhu o elfech. Dnes se podíváme za Dirielem, který odcestoval z Ladérionu na Vysočinu, aby našel ostatky Mëllindiných dětí.
Jak se našemu elfovi vede?
Najde Werden?
Jak na něj lidské městečko působí?
Podaří se mu vypátrat něco o tom co hledá?
Čtěte a uvidíte. Hezkou zábavu. :-)
 

XXVII. - Werdenské opatství.



Za rozbřesku, kdy obloha měla ještě modro oranžový nádech od předzvěsti vycházejícího slunce, se v lidské obci nenašlo živáčka, který by již byl vzhůru. Všichni pospávali v bezpečí svých domků a chýší. Dva muži v dlouhých pláštích opustili malý zakouřený hostinec pod rouškou začínajícího dne. Diriel byl nesmírně rád, že už byl z toho neútulného lidského obydlí pryč. Vůbec se mu v krčmě nelíbilo. Všechno tak podivně a odpudivě čpělo kouřem, přepáleným tukem, vyčichlým pivem, potem a některá místa páchla po zvratcích. Čistota místnímu hostinskému zřejmě nic neříkala. Všude prach, špína a vlhko zavánějící plísní. Elf vůbec nechápal, že to lidem nevadí. Jak jsou schopni v takovém bordelu vůbec vysedávat, pít, jíst a nocovat? Zavrtěl nevěřícně hlavou skrytou pod kápí.
„No jo, jiný kraj, jiný mrav,“ posteskl si v duchu.
Upravil si brašnu, kterou měl přehozenou přes rameno. První parsek slunečního svitu probleskl nad nedalekým lesem. Na nějakém dvorku zakokrhal kohout, aby oznámil příchod jitra a vytáhl z postelí místní obyvatele. Prošli zatím ztichlými ulicemi a po ujeté silnici opustili město. Vzdálili se ze Sirnaku a nějakou dobu kráčeli po cestě, dokud nebyli dost daleko z dohledu města. Pak na sebe Grygory vzal dračí podobu a s princem na hřbetě se vydal směrem, který jim včera večer poradili v hostinci. Diriel pohodlně seděl Grygorymu na zádech a pod nohami cítil, jak se drakovi při každém mávnutí křídel vlní a napínají svaly pod šupinatou kůží. Drak se vznášel ladně a neslyšně vzduchem, a sledoval lesknoucí se stuhu nedaleké řeky, která se vinula krajem. Elf se rozhlížel, zda někde neuvidí nějaké osídlení. Cestovali několik hodin, pozorovali měnící se krajinu, až Diriel pod nimi zahlédl shluk mnoha domů, statků a panské sídlo.
Přistáli pro jistotu na louce za lesem, který je odděloval od lidských obydlí, nechtěli zbytečně vyděsit zdejší lidi. Grygory se přeměnil z draka na člověka, aby mohl prince věrně doprovázet, jako jeho společník a ochránce. Prošli hvozdem a dál je vedla polní cesta. O tři čtvrtě hodiny později se ocitli na kraji bývalé vsi Werden, jež se za posledních pár set let rozrostla v malé městečko. Hrázděné domy vyrostly kolem prašných ulic s dřevěnými chodníčky a nahradily nízké hliněné a roubené domky, které tu kdysi stávaly. Nacházelo se tu mnohem víc krámků než za doby, kdy zde žila Mëllinda. I k původní kamenné tvrzi přistavěli její nynější majitelé nové budovy, obehnané kamennou zdí se střílnami a čtyřmi věžemi, takže teď připomínala spíše menší hrad. Grygory se svým drsným zevnějškem podobal lidem natolik, že byl téměř k nerozeznání. Elfský princ raději na své hlavě nechával kápi, aby jeho špičaté uši, vykukující mezi prameny plavých vlasů, zbytečně nebudily pozornost kolemjdoucích.
Procházeli ulicí, míjeli měšťany, prodavače i obyčejné sedláky, kteří přivezli na trh své výpěstky a zvířata. Ze všech stran se ozýval hluk, šramot a různé skřípavé zvuky, což elfovy uši snášely jen velmi těžko. Nikdy dřív si neuvědomoval, jak citlivé je má, dokud nenavštívil lidská města. Všichni byli tak šíleně hluční, že měl chvílemi pocit, že se mu hlava musí co nevidět rozskočit. Trvalo mu drahnou chvíli, než si na ten chaos alespoň trošičku přivykl. Ulice je dovedla na náměstí, které sloužilo i jako tržiště. Rozhlíželi se kolem sebe a snažili se uhodnout, která ze zdejších budov patří opatství. Zastavili se v blízkosti zelinářského krámku a oba byli příliš zadumaní, než aby si všimli zvídavého pohledu prodavačky, stojící kousek od nich.
„Vy nejste zdejší, že?“ otázal se všetečný ženský hlas.
Diriel si v té chvíli neuvědomil, že to platí na něj.
„Hej, pane, na něco jsem se ptala.“
Princ se udiveně podíval na malou kypře vyvinutou ženu v plátěných šatech se zástěrou a čepečkem na rusé hlavě. Na elfské poměry to nebyla žádná velká kráska, ale mezi lidmi patřila k těm hezčím ženám. Diriel ukázal na sebe prstem.
„To mluvíte se mnou?“ otázal se lidskou řečí s mírným zpěvavým přízvukem.
„Ano, s vámi, mladý pane. Jste cizáci, že?“
„Kdože?“ podivil se s pozdviženým obočím Diriel.
„Jste cizinci, viďte? Protože kdybyste byli zdejší, tak bych si vás určitě pamatovala. Takové fešáčky tady potká ženská jen jednou za život. Nechcete si koupit nějaké ovoce nebo zeleninu? Je čerstvá a křupavá a ovoce medově sladké.“
„Ne, vzácná paní, však děkuji za vaši milou nabídku,“ odvětil princ zdvořile.
Žena za pultem se mírně začervenala a pronesla.
„Vzácná paní? Vy jste mi řekl vzácná paní? To jste se spletl, mládenečku. Vždyť já sem jen prostá zelinářka. K dámě z vyšší společnosti mám setsakramentsky daleko. Jen se na mě mrkněte, cožpak tákhle vypadá vzácná paní, mladíku?“ otázala se a vesele jí zablýsklo v hnědých očích.
Elf se musel v duchu usmát tomu oslovení, které použila. Kdyby věděla, kolik mu je let, asi by ho takto netitulovala.
„Vznešenost nemusí být jen podle titulu, ctěná paní. Někdy je ctnost, důstojnost a laskavost v srdci víc vážená, než postavení mezi šlechtou.“
„Och aj, vy lichometníku, taková okrasná slovíčka byste si měl nechávat pro jiné,“ zapýřila se zelinářka. „Je vidět, že nejste vodsaď. Nu, když nestojíte vo moje zboží, tak třeba uvítáte radu.“
Diriel se zatvářil poněkud zmateně, protože nějak nechápal, na co ta žena naráží.
„Poztráceli jste něco?“ otázala se žena se zkoumavým pohledem.
„Ne, paní. Proč se ptáte?“
„Tož mám takový neodbytný pocit, že něco sháníte,“ odvětila vědoucně zelinářka.
„No, vlastně ano. Máte naprostou pravdu, paní, něco zde vskutku hledáme,“ připustil trochu neochotně elf.
„Co by to mělo být?“ zvídavě pozvedla obočí.
„Zdejší opatství.“
„Werdenské opatství?“ podivila se zelinářka. „Ale, mládenečku, jen mi neříkejte, že vy a váš švarný přítel se chcete stát mnichy? Bylo by vás pro ty fáterníky a kutny škoda, takový hezounci k pohledání a k nakousnutí. Přestože vy jste na můj vkus hubený jako párátko, ale snadno by se vás dalo vykrmit v slušnýho mužskýho. Ale i tak by vám ta kutna neslušela.“
Diriel se nyní usmál tak až se mu ve tvářích udělali dolíčky.
„Věřte mi, ctnostná paní, že ani jeden z nás o mnišský oděv nestojí.“
„Tak proč chcete do opatství?“ nechápavě se na ně podívala.
„Máme tam vyřídit jisté poselství,“ odvětil Diriel na její otázku.
„Ach tak.“
„Mohla byste nám ukázat, vážená, který z těchto domů je sídlem vašich moudrých kněží?“ požádal ji o laskavost elf.
Žena se zasmála, až jí poskočila vnadná hruď zahalená lněnou blůzkou.
„Drazí vašnostové, z těchto domů to nejní žádný. Opatství tu nenajdete, protože leží na kopci za městečkem,“ poukázala k úzké uličce, která se nacházela mezi jedním hrázděným domem a hradbou tvrze. „Když se dáte tou ulicí, co vede vokolo tvrze, tak se dostanete ke zdi panské zahrady, půjdete podél ní až na konec a potom už uvidíte svatý kopeček, na němž jsou budovy opatství. Na uličku navazuje štěrková cesta, která vede až k němu, nemůžete zabloudit.“
Diriel obešel několika kroky stánek, postavil se k ženě, která mu sahala sotva po ramena, mírně se sklonil, uchopil její prací zhrublou ruku a políbil ji gentlemansky na hřbet. Pak ji otočil dlaní nahoru a vtiskl do ní zlatý penízek.
„Děkuji vám za vaší laskavou radu, vzácná paní,“ řekl a obdařil červenající se zelinářku vřelým úsměvem, který nejedné ženě rozbuší srdce.
Prodavačka se podívala na štědrý dar a namítla: „Ale milost pane, tu minci si vod vás nemůžu vzít, dyť tolik si nevydělám za celej tejden, a ta rada nestála hani za zlámanou grešli.“
„Mýlíte se, vznešená. Zasloužíte si ji, protože některé rady jsou nad zlato. Velice jste mi pomohla, děkuji. Nashledanou, vzácná paní,“ pronesl elf melodickým hlasem, ještě jedenkrát se usmál, obrátil se a vrátil se před stánek.
„Sbohem, paní,“ řekl Grygory na rozloučenou a společně s princem nasměroval kroky k postraní prašné uličce, kterou jim žena ukázala.
Zelinářka jen ohromeně hleděla na vzdalující se muže a v dlani svírala zlatou minci s podivnými klikatými znaky.
Princ a drak obešli tvrz i zahradu, a opravdu spatřili na malém kopci před nimi budovy opatství, postavené z šedého kamene. Byla to skupina dvoupatrových budov s věží, která byla obehnaná vysokou kamennou zdí s dvoukřídlou bránou. Vykročili na štěrkovou cestu vinoucí se nahoru do svahu.
Vzduchem se začalo rozléhat odbíjení zvonů na věži malého městského kostelíčka a i mocné dunění z věže opatství, neboť byly dvě hodiny po poledni a zvon v mužském klášteře svolával mnichy na odpolední modlitbu.
Výstup na kopec nebyl vůbec náročný, takže se Diriel s Grygorym ani nezadýchali. Přesto si sedli na trávník před zdí opatství, protože, když Diriel několikrát zabušil klepadlem na bránu, nikdo otevřít nepřišel. Všichni mniši byli pohrouženi do modliteb a ignorovali oznamovací signál, že se před branou nachází poutníci. Princ s Grygorym pojedli něco málo z toho, co si sebou přinesli a vyhřívali se na jarním slunci. Zde, v jižní části Vysočiny, bylo již tepleji než na severu, odkud přiletěli. Elf se zapřel rukama o čerstvě narostlou trávu, obličej natočil k nebi, a v koutku úst přežvykoval roztřepené stéblo traviny. Čekali téměř hodinu, než zaslechli za zdí opatství šramot a nějaké hlasy. Princ vyskočil na nohy, vyplivl stéblo a přistoupil k bráně. Grygory ho následoval. Diriel se chopil těžkého klepadla ve tvaru lví hlavy a rázně zabušil na vrata z dubového dřeva. Chvilku trvalo, než se kdosi došoural k bráně. Pak se ozvalo nepříjemně ostré zaskřípění při odsouvání závlačky, což málem připravilo Diriela o sluch a musel si citlivé uši přikrýt rukama.
„Och, všemohoucí Manar, to je hrůza. Měli by si ty panty namazat,“ zavrčel elf ve své rodné řeči. „Copak tobě to nevadí, Grygory?“
„Ne, můj pane, jsem na to zvyklý a lidé, jak víš, nemají tak citlivé uši jako ty,“ odvětil drak lidskou řečí.
„Za to mohou děkovat bohům, jinak by už dávno byli všichni hluší,“ zareptal Diriel a sundal dlaně z uší v domnění, že je těm nepříjemným zvukům konec. Chyba, velká chyba. Další kovové skřípění oznámilo odšoupnutí petlice na průzoru ve dveřích. Elf si opět zakryl uši a zaúpěl.
„Do skřeta, tohle mě zničí,“ zaklel nyní již v lidské řeči. Z toho příšerného zvuku se mu začaly dělat mžitky před očima.
Otevřelo se malé okýnko na vratech a vykoukla z něj velmi mladá tvář nějakého hocha. Novic si příchozí přeměřil zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Nejdřív mohutného chlapa s ryšavými vlasy v jelenicovém oděvu a s pelerínou přehozenou přes ramena, a potom stejně vysokého, ale o dost štíhlejšího muže, zahaleného do tmavého pláště s kápí na hlavě. Oba byly vyšší než obyčejní lidé, takže k nim novic musel nepatrně vzhlížet.
„Rušíte klid svatostánku. Co chcete?“ vyštěkl nevrle na venku stojící muže.
„Myslel jsem, že tohle je dům boží a každý příchozí poutník je zde laskavě přivítán,“ neodpustil si ironickou poznámku Grygory, protože Diriel se ještě vzpamatovával z nepříjemného sluchového zážitku.
Novic se nepatrně zastyděl.
„Promiňte,“ omlouval se hned. Jeho hlas už nezněl tak příkře, ale k otevření brány se moc neměl. „Co byste chtěli ve Werdenském opatství?“
Elf se už zmátožil a odpověděl na jeho otázku.
„Rád bych mluvil s vaším nejvyšším představeným opatem.“
„Zde je jen převor, a ten je nyní zaneprázdněn. Nemá čas na zaprášené poutníky. Jestli chcete almužnu, přijďte zítra ráno v době rozdávání milodarů,“ namítl novic a chystal se zavřít okýnko.
„Vypadáme snad jako nějací žebráci?“ zasupěl Grygory se zamračením.
„Ne,“ připustil novic.
„Tak nás koukej pustit dovnitř,“ houkl na něho drak.
„Ne, neb i vlk se může schovávat v rouše beránčím.“
„U všech svatých,“ zaklel drak a otočil oči v sloup. „Domníváš se snad, že mi dva chceme přepadnout a vyplenit váš klášter?“
„Ne.“
„To je dobře, takže otevři a zaveď nás k vašemu převorovi.“ Grygory se snažil o milý tón.
„Jak jsem řekl, převor nemá čas…“
To už elf nevydržel a skočil novicovi do řeči.
„Myslím, že na mne si rád čas udělá,“ pronesl nesmlouvavě s významně pozdviženým obočím.
„Kdo jste, že si myslíte, že vás převor přijme bez ohlášení?“ otázal se povýšeně hoch.
„Jsem královský herold,“ pronesl Diriel důležitě. Vždyť to byla v podstatě pravda. Zalovil ve vaku a ukázal novici glejt opatřený pečetí královského orla, jenž byl znak vládnoucího rodu na Vysočině.
„Královský posel?“ podivil se mládenec.
„Ano, takže otevři bránu a nech nás vstoupit dovnitř,“ přikázal mu klidným hlasem Diriel.
„Jestli se odtud vrátíme s nepořízenou, můj panovník tím potěšen nebude a jeho zloba nedopadne na nás, ale na tebe, mladíku. Být tebou, tak nás pustím,“ vložil se do hovoru s mírnou výhružkou Grygory.
„Jestli jste královští poslové, tak kde máte koně?“ otázal se podezíravě novic.
„V městských stájích,“ zavrčel podrážděně drak, protože mu tenhle človíček začínal lézt svými hloupými otázkami na nervy. Zamračil se na novice „Můj pán ti přikázal otevřít, tak to koukej udělat, natvrdlý holomku, nebo si myslíš, že je tento nositel glejtu málo vznešený, na to abys ho poslechl?“ rozčiloval se.
„Grygory, přestaň strašit toho nebohého chlapce,“ napomenul ho Diriel a obrátil se na novice s přívětivým výrazem na tváři. „Pust nás dovnitř, mladíku.“
„Ne, jděte pryč, pobudové,“ trval na svém novic.
„Víš ty vůbec, s kým mluvíš?“ obořil se na novice drak, protože ho zlobilo, že to lidské nedomrlé mládě se opovažovalo tak drze mluvit s elfím princem.
„S posly nebo spíš s vandráky? Také můžete být obyčejní lháři, šejdíři a podvodníci.“
„Ty opovážlivé lidské vyžle,“ rozkřikl se rozzlobeně drak a zrudl v obličeji, takže jeho tváře měly podobný odstín, jako jeho ryšavé vlasy a uhodil pěstí do vrat.
Novic leknutím o krok ustoupil od průzoru.
„Jak se odvažuješ urážet mého vznešeného pána, prince Diriela?“
„Takového prince neznám,“ tvrdošíjně odporoval nyní pobledlý mladík a zamračil se na zrzavého muže.
Diriel si povzdechl, tahle debata nikam nevedla, chtíc nechtíc musel odhalit svou totožnost. Sáhl na kápi a shodil ji dolů ze své plavovlasé hlavy, prsty si zajel do vlasů a odsunul je mírně stranou, aby ukázal své výrazně špičaté uši. Novic jen zalapal po dechu, když je spatřil.
„Elf,“ vyšlo mu z překvapeně pootevřených úst a rychle se pokřižoval, jako kdyby spatřil samotného ďábla.
„Ai, přesně tak človíčku. Jsem elfský princ, nejlepší přítel prince Doriena, což je bratr vašeho krále Calena a rád bych mluvil s vaším převorem ve velice neodkladné záležitosti. Pustíš nás dál?“
Novic bez dalších řečí přikývl. Zacvakl okýnko a začal otvírat těžká vrata. Během chvilky se jedno křídlo brány rozevřelo a mladík poukázal třesoucí se rukou dovnitř.
„Pro… promiňte mi vaše vý… výsosti, mou o… opovážlivost,“ zakoktal se chlapec v kutně. „Prosím, vstupte do Werdenského opatství a já vás ihned ohlásím u převora.“
Úslužně ustoupil stranou a nechal muže vejít za bránu areálu. Elf s dračím mužem se ocitli na maličkém dlážděném nádvoří, na něž navazovala úhledně udržovaná zahrada se záhonky, lavičkami a fontánou. Zahrada s nádvořím byla ze všech stran obklopena dvoupatrovými architektonicky strohými budovami s lomeným podloubím. Novic vedl návštěvníky pod arkádami, kde ve výklencích byly umístěny nepříliš umělecky vyvedené sochy, k velkým dveřím, vedoucím do přijímacího sálu. Vstoupili do hlavní síně a dveře se za nimi dunivě zacvakly. Vysoká úzká okna osvětlovala poněkud ponurou místnost s jednoduchým praktickým nábytkem a krbem, v němž hořel oheň.
„Prosím, vznešení pánové, chviličku sečkejte. Dojdu vás ohlásit převorovi.“ Novic je uvedl do přijímacího pokoje, pak chvatně prošel jinými dveřmi, vyběhl do chodby a zanechal prince s Grygorym o samotě v tichém sále.
Diriel se pomalu procházel místností a rozhlížel se po nenápadité výzdobě opatství. Stoly ani komody nepokrývali ubrusy či dečky, v křeslech nebyly okrasné polštářky a podušky. Zdi byly holé bez obrazů, tapisérií či fresek, jen vymalované světle šedou barvou. Po stranách oken viseli těžké tmavě hnědé lněné závěsy. Nábytek vyrobený z masivního dubového dřeva, nedovoloval pochybovat o jeho bytelnosti. Žádné koberce ani leštěné parkety, jenom studená kamenná podlaha. Jediná hřejivá věc v místnosti byl velký krb s plápolajícími plameny.
„Působí to tu na mě velmi ponuře, chladně a depresivně. Chybí zde barvy, květiny, dekorace a obrazy. Zdejší lidé nemají žádný vkus,“ zkonstatoval Diriel, když ukončil obhlídku sálu.
„Tohle to je opatství a ne palác, můj pane,“ upozornil ho Grygory. „Mniši žijí velmi skromně a postí se. Složili slib čistoty a chudoby. Neobklopují se krásnými věcmi. Zříkají se veškerého tělesného potěšení,“ vysvětlil mu drak.
„V tom případě se nedivím této téměř smuteční výzdobě a slovní agresivitě toho mladíka, kterou nám předvedl na přivítanou. Když se nemůže vybít v posteli se ženou, tak si to kompenzuje na svém okolí.“
„Zřejmě to tak bude,“ přitakal Grygory a pokrčil rameny.
Dál byli oba mlčky pohrouženi do vlastních myšlenek. Jejich rozjímání přerušilo tiché vrznutí dveří. Diriel se otočil ke vchodu, kterým před chvíli zmizel novic a zadíval se na velmi starého muže, shrbeného věkem a opírajícího se o sukovitou hůlku. Byl oděný do hnědočerné lněné sutany, kterou měl v pase přepásanou provazovým páskem. Na jeho hlavě se nenalézal jediný vlas a tvář měl poznamenanou mnoha vráskami uplynulých let.
„Buďte vítáni, drazí přátelé. Jsem otec Morgan. Prosím, omluvte nepřijatelné chování bratra Juliána. Je to novic a neví, jak se má správně chovat. Je mladý a horlivý, ještě se musí hodně učit, co je to laskavost srdce, vstřícnost k bližním a pokora,“ řekl starý muž chvějícím se hlasem. Jak šel, jeho hůlka vyťukávala pravidelnou melodii na kamenné dlažbě.
„To je v pořádku, převore, ten mladík se nám již omluvil.“
„Prosím, říkejte mi otče Morgane,“ požádal návštěvníky. „Povězte, slyšely mé staré uši dobře zvěst, že nás poctil svou vzácnou návštěvou královský herold a elfský princ v jedné osobě?“ Převorův baryton se chvěl a byl zastřený únavou věků, když se kulhavou chůzí blížil k hostům.
„Vaše uši slyšely velmi dobře, otče Morgane.“ Elf i drak se uctivě poklonil, „Jsem princ Diriel, syn krále dračích elfů Darnela a též jeho herold. Toto je můj přítel Grygory z rodu rudých draků,“ představil sebe a svého druha, aby převor věděl, s kým má tu čest mluvit.
„Elf a drak na návštěvě zde, hm, taková čest se naskytne jednou za mnoho set let. Velmi mě těší, že vás poznávám. Je to již velice, převelice dávno, co ve Werdenu byl někdo ze vznešeného národa.“ Představený opatství se doloudal ke křeslu a složil své staré, unavené kosti do fotelu. Pokynul princi a jeho příteli rukou k volným sedadlům naproti němu u krbu. „Prosím, posaďte se vznešení.“
Princ ochotně přijal nabízené místo a usadil se do jednoho z hrubě opracovaných křesel. Převor se tázavě zadíval na draka, který poněkud nervózně přešlapoval na dlažbě.
„Vy si nesednete dračí příteli?“
„Děkuji za milou nabídku, otče, ale pokud to nebude vadit, raději bych počkal venku na čerstvém vzduchu. Víte, nemám ve velké oblibě uzavřené místnosti. Princ je ten, kdo přišel se žádostí, já ho jen doprovázím,“ odvětil Grygory na převorův dotaz.
„Samozřejmě, že mi to nevadí. Jen klidně jděte,“ řekl převor.
„Můj pane?“ požádal prince pohledem o svolení odejít ze sálu a Diriel souhlasně přikývl.
Grygory se tedy vytratil z místnosti a zanechal prince ve společnosti starého muže. Převor se zahleděl na elfa a pečlivě ho studoval pohledem svých světle hnědých očí.
„Co přivádí vznešenou bytost do lidského kláštera?“
„Prosba, otče Morgane.“
„V čem vám mohu být nápomocen, výsosti? Čeho se vaše prosba týká?“ zajímal se starý převor.
„Jde o jisté ostatky, které by měly být uloženy někde zde ve Werdenu.“
„Ostatky, říkáte?“ podivil se stařec.
„Ano, rád bych je vyzvedl a převezl do elfské země. Vím, že se nehodí rušit klid mrtvých, ale jde o značně choulostivou záležitost.“
„Víte, že bez povolení vám to dovolit nemohu?“
„Vím. Mám glejt psaný princem Dorienen, který vám mám předat, v němž je povolení k nahlédnutí do matričních záznamů v archívu a souhlas k otevření hrobu či hrobky a přemístění oněch ostatků.“ Vyňal pergamem z torny u svého boku a podal ho převorovi. Starý muž ho přijal, rozlomil pečeť, rozložil papír a s přimhouřenýma očima se začetl do jeho obsahu. Po chvilce pokýval hlavou, složil listinu a upřel svůj zrak na prince.
„Ano, máte pravdu. Poznávám rukopis jeho milosti prince a budu se snažit být vám nápomocen.“
„Byl bych vám za to nesmírně vděčný.“
„Jen se divím, o čí ostatky se může jednat, protože si nejsem vědom, že by v našem kraji byl pohřben někdo ze vznešených,“ zahloubal se v myšlenkách převor, ale nic ho nenapadalo. „Čí ostatky vlastně hledáte?“
„Pátrám po dětech slečny Mëllindy z Unquë Ehtelin,“ řekl Diriel.
„To mi nic neříká,“ zavrtěl pomalu hlavou otce Morgan.
„Možná ji zde budete znát spíše jako paní Mëllindu, kdysi bývala ženou pána Rindona z Werdenu,“ upřesnil Diriel.
„Paní Mëllinda, paní Mëllinda, to je mi nějaké povědomé,“ podrbal se přemýšlivě na holé bradě a pak mu v očích zablýsklo poznání. „Och ano, už si vzpomínám. Je to opravdu již hodně dávno. Tenkrát to bylo hrozné neštěstí, smrt té nebohé dívenky, vražda pána tvrze a těžké, téměř smrtelné, zranění jeho ženy. Mnoho lidí to tehdy zasáhlo, především ty vesničany, jež měli rádi paní. Nikdo přesně nevěděl, co se tenkrát stalo, většinou se to neštěstí přičítalo najatým vrahům, protože nikdo nechápal, proč by někdo zabíjel to nevinné miminko. Hrozné, opravdu hrozné, neštěstí,“ politoval převor události minulých let.
„Vy si na to pamatujete?“ podivil se upřímně Diriel.
„Ano, sice drobet mlhavě, byl jsem tenkrát ještě malý, asi sedmiletý, chlapec, když se to stalo.“
„Jak je to možné, vždyť se to událo před více než pěti sty lety?“ otázal se princ nechápavě.
Starý muž se chraplavě pousmál.
„Och, to je poněkud složité na vysvětlení, výsosti, patřím k dlouhověkým lidem a krom toho v mém rodě je dlouhověkost podpořena zbytkovým množstvím elfské krve. Jeden z mých vzdálených předků byl půlelf, který si vzal za ženu mou prapraprababičku. Je mi úctyhodných pět set patnáct let. Nezbývá mi už moc času na tomto světě, cítím, že mě čas dohání a já brzy předám své místo převora svému nástupci.“
„Tak to hodně vysvětluje.“
Převor se zadíval do oranžových plamenů hořících v krbu a zamyšleně pronesl: „Vzpomínám si na paní Mëllindu. Byla to kouzelná žena s laskavým srdcem. Po té tragédii jsem ji už nikdy neviděl. Tehdejší doktor ji odvezl pryč, a když se vrátil, řekl všem, že je v dobrých rukách svých rodných. Moc by mě zajímalo, zda přežila či zemřela.“
Princ pozoroval vrásčitou tvář starého muže a věděl, že mu musí o Mëllindě říct.
„Paní Mëllinda žije, sice po té tragédii ztratila schopnost mluvit, ale jinak je zdravá a nyní pobývá v Ladérionu.“
„Tak to mě těší. Jak se jí daří?“ otázal se se zájmem otec Morgan.
„Poměrně dobře, ale trápí se. Má srdce zlomené žalem, protože neměla možnost pochovat své děti podle našich starodávných tradic a nemůže je oplakávat, neboť nemá přístup k jejich hrobům. Proto chci vyzvednout jejich ostatky a převést je do nové hrobky, která pro ně bude připravena v zahradách chrámu bohyně Ladérian,“ pronesl elfský princ posmutnělým hlasem. „Víte, je to má dobrá přítelkyně a mrzí mě, když vidím její zármutek a bolest. Rád bych ji toho bolu zbavil, aby se její srdce mohlo zotavit, neb trpí již příliš dlouho.“
Plameny v krbu tiše zapraskaly a oranžová zář osvítila elfovu jemnou bezvěkou tvář. Převor chápavě pokýval lysou hlavou.
„Rozumím vám, výsosti, musí být opravdu nesmírně mrzuté a bolestné přijít o své děti a nemoci řádně uctít jejich památku. Sám si to nedokážu představit, protože jsem nikdy nebyl obdařen ženou ani dětmi, přesto tomu žalu rozumím. Je-li tato žádost ta jediná věc, kterou mohu pro paní Mëllindu udělat, pak ji učiním rád,“ řekl chvějící se soucitný baryton starého mnicha. Převor se na okamžik odmlčel a pak dodal: „Pravdou je, že nebýt ochrany našeho opatství, tak by stará krypta pánů z Werdenu úplně zchátrala a byla zničena. Po smrti zemana Rindona zdědil toto panství jeho vzdálený bratranec a přenechal ho svému druhorozenému synovi. Nechali si v jiné části opatství vystavět novou hrobku a o své předky se více jak čtyři století nezajímají. Myslím, že nikomu nebude vadit, když starou kryptu otevřeme a vyjmeme uložené ostatky toho nebožátka. Nikdo nemůže nic namítat, neb k tomu máte oprávnění.“
Elf si poposedl, složil ruce k sobě a propletl si navzájem prsty a zahleděl se na převora.
„Víte, otče Morgane, rád bych odvezl pozůstatky obou dětí. Jak dívenky, tak i onoho chlapečka.“
„Chlapečka? Jakého chlapce máte na mysli?“ podivil se převor a jeho vrásčitá tvář se zdála být zmatená. „V kryptě leží pouze dcera pána Rindona a žádný syn. Nemýlíte se, princi? Opravdu hledáte ostatky dvou dětí?“
„Ano, paní Mëllinda nejdřív přišla o syna a teprve až později o dceru,“ odpověděl mu Diriel na vysvětlenou.
Převor zavrtěl hlavou.
„O tom bohužel nic nevím, není mi známo, že by nějaký takový hrob existoval. Však nemohu vědět vše, už jsem příliš stár a paměť mi neslouží tak, jako za mlada. Můžeme se podívat do matričního archívu a zkusíme ty údaje najít tam. Bylo-li to zaznamenáno, pak to jistě najdeme. Možná se i já potom na něco upamatuji.“
Otec Morgan se začal pomalu ztěžka zvedat z křesla. Elf hbitě vyskočil na nohy a přispěchal starci na pomoc.
„Chyťte se mne, otče Morgane, pomohu vám,“ nabídl se ochotně, když viděl roztřesené pohyby mnicha.
„Och, děkuji, výsosti. To víte, stáří nikomu z lidí na pružnosti nepřidá, spíš ubere,“ prohodil převor s pousmáním, když narovnával věkem zkřivená záda a postavil se na vratké nohy. „Pojďte, princi, zavedu vás do archívu hned, ať na nic nezapomeneme.“
„Mohu vám nabídnout oporu svého rámě?“ otázal se Diriel vetchého muže.
„Ne že bych to nějak potřeboval, ale rád přijmu vaší nabídku, výsosti,“ zavěsil se převor levou rukou do princova nabídnutého předloktí a pravou se opíral o hůlku, když společně opouštěli sál a vycházeli na dvůr opatství.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 03.11.2010, 11:46:36 Odpovědět 
   Hi, kyprá zelinářka s pěkně přoříznutou pusou a řádně drzý hoch, který má víc odvahy než rozumu. To se mi líbilo. Takhle odporovat vznešenějším lidem. Škoda jen, že se mu ten drak neukázal ve své pravé podobě.
 ze dne 03.11.2010, 19:54:09  
   Annún: Díky Kondrakare,
jo máš pravdu, ale kdyby se drak ukázal ve své pravé podobě, tak neviděsil jen drzého novice, ale i celé město a to by asi moc ku prospěchu věci nebylo.
 Šíma 28.03.2010, 22:13:25 Odpovědět 
   Pěkné! ;-) Snad bude další díl navazovat na tento a nepřenese čtenáře zpět do elfího města... Jsem zvědavý, jak se to celé po tolika staletích "zašmodrchalo"! Jednička. ;-)
 ze dne 29.03.2010, 18:11:54  
   Annún: Díky Šímo,
neboj příští díl bude návazný na tento, aby se zachovala dějová linie a nebyla příliš přerušovaná, pak by v tom byl slušný galimatiáš. Každá zašmodrchaná věc se dá rozmotat a princ Diriel to jistě bravůrně zvládne.
 Ekyelka 28.03.2010, 21:10:29 Odpovědět 
   Zdravím.
Mít v příběhu několik různých dějových linií je vždycky fajn - nejen, že text získává více rozměrů a daný svět pak funguje i ve struktuře provázaných informací, ale je to i čtenářsky poutavější. A ne každý má tu odvahu se takhle velkoryse rozepsat.
Co mi však stále ještě vadí jako čtenáři, je práce s odstavci. Viz zde příklad za všechny:

Přistáli pro jistotu na louce za lesem, který je odděloval od lidských obydlí, nechtěli zbytečně vyděsit zdejší lidi. Grygory se přeměnil z draka na člověka, aby mohl prince věrně doprovázet, jako jeho společník a ochránce. Prošli hvozdem a dál je vedla polní cesta. O tři čtvrtě hodiny později se ocitli na kraji bývalé vsi Werden, jež se za posledních pár set let rozrostla v malé městečko. Hrázděné domy vyrostly kolem prašných ulic s dřevěnými chodníčky a nahradily nízké hliněné a roubené domky, které tu kdysi stávaly. Nacházelo se tu mnohem víc krámků než za doby, kdy zde žila Mëllinda. I k původní kamenné tvrzi přistavěli její nynější majitelé nové budovy, obehnané kamennou zdí se střílnami a čtyřmi věžemi, takže teď připomínala spíše menší hrad. Grygory se svým drsným zevnějškem podobal lidem natolik, že byl téměř k nerozeznání. Elfský princ raději na své hlavě nechával kápi, aby jeho špičaté uši, vykukující mezi prameny plavých vlasů, zbytečně nebudily pozornost kolemjdoucích.

Jeden odstavec, kde měly být tři. Příliš mnoho informací v jednom bloku, které na sebe sice navazují logicky, ne však stylisticky. Pořádně bych si text naporcovala - pokud se autor nebojí hrábnout do textu a smysluplně ho přeskupit, dodává mu čtivost.
Drobnosti jako zapomenuté čárky neřeším, vesměs jde o sporná místa nebo přehlédnutí, v případě titulů si však dávej pozor: Výsost, Veličenstvo atd. - králové a jejich rodiny mají zajištěné zvláštní zacházení i v jazyce. Stejně tak bych uvažovala o velkém počátečním písmenu i u titulu rasy (Vznešení), neboť byť se tak sami oficiálně nenazývají, lidé je takto mají pojmenované jako rasu a zároveň národ (ekvivalent třeba k Tuaregům).
Ještě jsem si vzpomněla na jednu drobnost z příběhu: chování novice - poutníci jistě neměli odraný oděv, spíš naopak. Úroveň odění se snadno odvodí nejen z ozdob, ale také z použitého materiálu - a pochybuji, že by Grygory nebo princ používali lidské látky. Proto především mne zarazilo, že je novic nazval "vandráky". V dané situaci by spíš - vzhledem k tomu, že v daném světě žije a jistě viděl vzorky vandráků, měšťanů i movitějších osob - usuzoval na obchodníky, movitější žoldáky.
Ona nálepka "fantasy" by neměla znamenat "udělej z postav hlupáky, co neznají jemné odstíny vlastního světa", právě naopak. Práce s detaily a především jejich domýšlení jsou často tím, co odděluje ty lepší (propracovanější, poutavější, uvěřitelnější, čtivější... etc.) texty od průměru. Je dobré dát stranou předsudky získané ve škole i jinde a občas nahlédnout i do knih o historii odívání, zbraní, běžného života - je to dobrý zdroj informací pro pozadí fantasy světa, který je založený na podobě lidské feudální společnosti.

Za strohý tón komentáře se omlouvám; soustředila jsem se na text.
 ze dne 29.03.2010, 18:52:44  
   Ekyelka: Zarovnání do bloku viditelnosti druhého odstavce dvakrát nepomáhá, takže nápověda: druhý odstavec začíná slovy "O tři čtvtě hodiny..."
 ze dne 29.03.2010, 18:51:48  
   Ekyelka: Přistáli pro jistotu na louce za lesem, který je odděloval od lidských obydlí, nechtěli zbytečně vyděsit zdejší lidi. Grygory se přeměnil z draka na člověka, aby mohl prince věrně doprovázet, jako jeho společník a ochránce. Prošli hvozdem a dál je vedla polní cesta.
O tři čtvrtě hodiny později se ocitli na kraji bývalé vsi Werden, jež se za posledních pár set let rozrostla v malé městečko. Hrázděné domy vyrostly kolem prašných ulic s dřevěnými chodníčky a nahradily nízké hliněné a roubené domky, které tu kdysi stávaly. Nacházelo se tu mnohem víc krámků než za doby, kdy zde žila Mëllinda. I k původní kamenné tvrzi přistavěli její nynější majitelé nové budovy, obehnané kamennou zdí se střílnami a čtyřmi věžemi, takže teď připomínala spíše menší hrad.
Grygory se svým drsným zevnějškem podobal lidem natolik, že byl téměř k nerozeznání. Elfský princ raději na své hlavě nechával kápi, aby jeho špičaté uši, vykukující mezi prameny plavých vlasů, zbytečně nebudily pozornost kolemjdoucích.

Minimálně takhle by měl původně jeden odstavec vypadat. V první části totiž píšeš o dvojici, v druhé popisuješ (navíc s posunem v čase) Werden, ve třetí se opět vracíš k poutníkům. Už vidíš ten rozdíl?

Ad novicova reakce: pokud je to tak, neměl text o pomačkaném a zváleném oděvu, připodobněném k lidskému nést zmínku? ;) Čtenář ti do hlavy nevidí, má k dispozici pouze text: proto pak vzniká tolik rozporuplných reakcí (viz rejpavá Sedmimorka a Šíma)
 ze dne 29.03.2010, 18:09:03  
   Annún: Děkuji Ekyelko, za komentář okem kritika.
Víš já asi mám velký problém pochopit ty odstavce, nějak stále nevím na co narážíš. Snažila jsem se to pochopit, ale nějak nevidím v čem tkví problém.

Jinak asi máš v některých věcech pravdu, ohledně toho novice. Možná že jejich oběvbyl z jiných látek než používají obyčejní lidé, ale když nechtěli budit přílišnou pozornost, tak museli svůj oděv přizpůsobit tomu lidskému, takže byl více méně alitským okem k nerozeznání. Další věc, přecejen cestovali, takže byly poněkud pomačkaní a nějaký ten prach na nich též usadil. Mladí lidé bývají horlivý, málo přemýšlí a zapomínají občas na slušné vychování. Toť k obhájení novice.

Na velká písmenka u titulů si příště dám větší pozor. Díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Slová milému
Beduín
Mrchožrouti
tynuska37
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr