|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Měsíční vážka ::
 Šíma |
publikováno: 31.03.2010, 8:55
|
Dovoluji si vám (širokému publiku) představit svůj příspěvek do SCI-FI MTP 2009, hodnocení poroty znáte (10.-12. místo), nyní je na vás, abyste jej posoudili vy sami...
V textu je dost tágů, snad zapracují. Šotkům zdar!!! ;-) |
| |
|
|
Místo děje: měsíční povrch kdesi na MARE NUBIUM, nedaleko kráteru Nicollet.
Datum: 25. února 2043
*****
Max sebou náhle trhl a zhluboka se nadechl. Připadal si, jako by se právě narodil. Ochromila jej záře Slunce. Naštěstí byl k němu natočen pravým bokem, takže mu nesvítilo přímo do očí, jinak by byl patrně oslepl ihned po procitnutí. Jeho paprsky se odrážely od trupu lodě a okolního povrchu a bolestivě jej bodaly do očí. Sotva dokázal pohnout hlavou. Necítil své tělo. Nemohl se hýbat. Připadal si jako ve zlém snu. Dokonce ani netušil, co to slovo znamená. Sen! Nebyl schopen rozlišit, zda žije, či už zemřel. Očima bloudil po konzoli a díval se na měsíční povrch ozářený slunečními paprsky. Kamení s mírně zvlněnou krajinou vytvářelo po celé viditelné ploše různě zabarvené stíny. Nic z toho nepoznával.
Toužil ve své mysli zformulovat jedinou logickou otázku! Vlastně těch otázek měl na jazyku spoustu, ale nevěděl o nich. Jako by neurotransmitery v jeho mozku přestaly náhle fungovat. Patrně utrpěl hluboký otřes, ale nebyl si toho vědom. Musel se praštit pořádně do hlavy. Bylo zázrakem, že si nerozbil hledí přilby skafandru. Ono přirovnání k dítěti, které přišlo právě na svět zde bylo na místě. Nefungoval, jen přežíval. Zkusil pohnout rukama a nohama, avšak nebyl si vědom, že by nějaké ruce, nebo nohy vůbec měl. Necítil tělo. Neslyšel tlukot vlastního srdce. Bylo tu jen jeho zvolna se probouzející vědomí a... Takový zvláštní pocit klidu a míru.
Co? Co se... Co se stalo? První otázka byla na světě. Možná ji mělo předběhnout ono spásné zjištění, že žije, ale Max netušil, zda žije, či nikoliv. Proto si nemohl v duchu říci, že to přežil. Zvonilo mu v uších. Ne... Jde o nepřesný výraz... Neslyšel nic! Zhola nic. Jako kdyby se odvážil do Vesmíru bez skafandru. Registroval jen onu oslepující záři a pak ještě něco... Krev! Byla jeho? Bezpochyby. Mimo Maxe nebyl nikdo jiný na palubě. Na palubě čeho? Lodi? Měsíčního vozítka? Vznášedla? Jeho oči bezděčně klouzaly po okolí a skrze zakrvácené hledí helmy viděl... Co vlastně viděl? Poničený kokpit... A za ním? Za jeho okny? Měsíční povrch... Kamení a prach.
Jeho vědomí se zvolna, ale jistě probouzelo k životu. Postupem času začínal přicházet na to, že má ruce a nohy. Cítil se jako moucha lapená do pavoučí sítě. Avšak stejně jako nezkušená moucha ani on netušil, co pavoučí síť vůbec je. Jaký má účel a patrně také neviděl ještě žádného pavouka. Přestože o tom neměl ani tušení, zvonila mu ona pomyslná hrana a záleželo jen na Osudu, zda vyvázne z tohoto prapodivného spletence náhod. Prázdnotu v jeho uších vystřídalo hlasité zvonění a cinkání. Kdyby mohl, chytil by se za hlavu. Přestaňte s tím! Křičel by, ale on stále nedokázal formulovat slova, natož aby měl zdání, co které slovo znamená. Pak ucítil brnění v rukou a nohou.
Čas plynul lhostejně dál a ukrajoval z Maxova života další vteřiny a minuty. Co na tom? Čas je jen veličinou. Spolu s prostorem vytváří prostředí pro život Vesmíru. Ne ve Vesmíru, protože pro tuto existenci jsou nutné další složky. Vesmír však existuje sám o sobě, nehledě na to, jak vůbec vznikl. Ale v tuto chvíli to bylo jedno a Max nad tím neuvažoval, protože jeho myšlenky byly stále uvězněny kdesi v jeho mysli. Stále tápal v mlhavém moři nejasností a snažil se všemu přijít na kloub. Pak přestal vidět rozmazaně a všechny kontury nabyly na ostrosti. Začal rozeznávat drobnější předměty kolem sebe, avšak ani ona spousta obrysů mu nic neříkala. Netušil, jak je má pojmenovat. Zvonění v uších pomalu odeznívalo. Vystřídalo je podezřelé a tiché syčení. Kdyby věděl, oč se jedná, určitě by začal jednat, ale ve stavu, v jakém se nacházel, mu to bylo jedno. Prostě tuto skutečnost ignoroval, jako by nebyla na seznamu dne...
Kde to jsem? A proč? Zeptal se v duchu. Další otázky dorazily k cíli. Nyní již byly dvě, avšak bez odpovědí. Max tupě zíral skrze hledí na kokpit i okolní prostor. Nic z toho nepoznával. Všechno mu bylo cizí! Měsíc, sluneční svit i blikání nejbližších hvězd. A čas stále běžel. Nezrychloval, ani nezpomaloval, prostě dál tikal svým obvyklým tempem. Kdesi něco bouchlo a syčení ustalo. Na konzoli se rozblikalo několik červených kontrolek a nápisů. Splývaly mu však s rudou barvou krve na vnitřní straně jeho hledí. Kdyby byl v pořádku, věděl by, co tyto nápisy znamenají. On však namísto písmen viděl jen jakési podivné klikyháky bez ladu a skladu. Opravdu byl oním pomyslným dítětem, které se právě narodilo a začíná objevovat svět kolem sebe.
Chvíli mu trvalo, než si dal do souvislostí postavení jednotlivých písmen a slov. Dokázal již nyní spojit všechny znaky dohromady, ale přestože je dovedl přečíst, neměl ponětí, co si za jejich významem má vůbec představit. Měl sto chutí tyto blikající světla vypnout, ale nevěděl jak. Malinko svraštil čelo a pak to vzdal. Ne, ještě nepřišel ten správný čas. Patrně nešlo jen o ztrátu vědomí, ale zapomněl také na svou minulost i vše, co se po čas života naučil. Ať už se snažil sebevíc, měl v hlavě stále nic neříkající prázdno.
Po chvíli nastal klid a blikající kontrolky to vzdaly také. Možná došlo k poruše v elektrickém systému, některé kabely se přetrhly, nebo se vybily baterie. Maxovi to bylo jedno. Díval se na horizont a marně přemýšlel o tom, k čemu by tuto nádheru přirovnal. Slunce mu stále pražilo do zad a jemu začalo být ve skafandru poněkud horko. Netušil, že právě odešel – jak se s oblibou v technické hantýrce říká – klimatizační systém a on buďto zemře na nedostatek kyslíku, nebo se upeče zaživa, jako kus masa na rožni. Nemohl s tím nic dělat. Nemohl se hnout. Stále mu nic nedocházelo, jinak by jej určitě zachvátila panika.
Bylo mu divné, že se venku nic neděje a že je tam vše pořád stejné. Něco mu říkalo, že by tu měl foukat vítr, pohybovat se listí na stromech a stébla trávy by se měla komíhat sem a tam. Nic z toho se zde nedělo. Před očima měl jen vyprahlou poušť bez života. Pak mu do mysli dopadla malinká kapka poznání. Jsem na Zemi? Ne... Na čem vlastně? Zamračil se. V jeho mysli začalo zvolna pršet a další a další kapky bičovaly zemi jeho vědomí. Doslova v duchu slyšel, jak hlasitě dopadají a rozpadají se na všechny strany. Plesk... A znovu... Kapka za kapkou, avšak kýžené vysvobození z nevědomosti stále nepřicházelo!
Uvnitř hledí mu na malém panelu vyskočilo několik varovných nápisů a malinké diody mu předvedly svou světelnou šou. Díval se na jejich představení, ale nebyl schopen toto skutečnost pochopit. Co se tu děje? Zdálo se, že jeho mozek se pomalu rozjížděl, avšak bude mít dost času, aby naběhl na svůj provozní výkon? Vždyť Max ani netušil, jak se jmenuje. Co zde pohledával a jak se ocitl právě na tomto místě! V zemi nikoho pod dotěrnými slunečními paprsky a s nedostatkem vzduchu. Začal se potit na celém těle a cítil podivné horko v zádech a na pravém rameni a boku. Bolelo to jako čert! Jako když... Jako když někdo s neopatrnosti položí čirou náhodou ruku do vřící vody. Rozhlížel se kolem, ale nikde neviděl sebemenší náznak kouře, nebo ohně. Horko? Oheň? Blesklo mu hlavou. Vždyť nikde nehoří! Říkal si, aniž by mu plně došel význam těchto slov. Kdyby se alespoň mohl pohnout a uniknout tak slunečnímu žáru.
Vzduch ve skafandru začínal houstnout a on cítil, že se mu dýchá stále hůře a hůře. Teprve tehdy se mu spojila slova s jejich vlastním významem. Jako by někdo v jeho hlavě konečně sepnul ty správné obvody! Nebezpečí! Jaké nebezpečí? Přestalo mu brnět v končetinách a dokonce s nimi mohl začít pohybovat. Mohl hýbat rukama, otáčet se kolem své osy, ale od pasu dolů byl uvězněn mezi sedadlem a konzolí v pilotní kabině. Když se podíval do zrcátka na paži, zjistil, že došlo k narušení pláště lodi, který se na jedné straně odchlípl a propustil tak k němu horké sluneční paprsky, které jeho skafandr neodrážel, nýbrž z nějakého nejasného důvodu pohlcoval. Cítil i podivný tlak v žaludku a jakousi kovovou pachuť smíšenou s kyselostí. Bylo mu zle od žaludku? Patrně ano. Ještě nikdy se nepozvracel ve skafandru, avšak vždy je něco poprvé...
Nebezpečí dekomprese! Nebezpečí výbuchu! Nebezpečí přehřátí kombinézy! Křičely na něj jednotlivé nápisy, ale ačkoliv tušil, co znamenají, stále nevěděl, co by měl udělat. Namísto toho přemýšlel jak a proč se zde ocitl. Pak mu problesklo myslí, že někam letěl! Odkud a kam? V přihrádce nedaleko jeho levé ruky ležel malý zápisník. Pomalu jej vzal do rukou a začal v něm listovat. Zaschlá krev na skle hledí mu bránila v plynulém čtení, ale díky chybějící atmosféře si nemohl sundat helmu. Možná by bylo lepší, kdyby to udělal. Snažil se natočit horní polovinou těla nalevo, aby alespoň trochu unikl před bolestí, která stále sílila. V dávkovači automatického systému pro sledování zdravotního stavu v kombinéze došlo k vyčerpání anestetik a bylo jen otázkou času, kdy Max začne řvát bolestí. Pokud mu dříve nedojde vzduch.
Listoval v zápisníčku a hledal souvislosti mezi tím, co v něm bylo napsáno a co tato slova ve skutečnosti znamenala. Měsíc? Kráter Plato? Měsíční základna? Kráter Kies? Mare Nubium? Hodiny na palubní desce tiše odměřovaly čas, jejich displej však již sotva zářil. Náklad... Jaký náklad? Pro koho a odkud? Z Plata do Kies? Z měsíční základny pro výzkumné detašované pracoviště? Bylo to důležité? Sotva dýchal. Obraz se mu začínal znovu rozmazávat a ruce i nohy mu až nepřiměřeně těžkly. Co se to děje? Jde o docela banální nehodu? Ne tady na Měsíci! Na Měsíci? Já... Já jsem tu havaroval? Umírám? Na nedostatek vzduchu? Tato slova jím projela jako žeravý nůž. Neurčité kapky v jeho mysli se konečně spojily v malé jezero poznání. Vybavil si jméno společnosti, pro kterou pracoval a pak ještě něco... Odtrženou frakci odsouzenou k zániku. Takže to nebyla nehoda? Na Měsíci jsou... Teroristé?
Nedostatek kyslíku! Vysoká teplota! Nebezpečí! Svítily mu do očí výstražné kontrolky v helmě skafandru. Ano... Teprve teď to pochopil. Na okraji smrti se mu mysl na malý okamžik rozjasnila. Cestoval z jedné měsíční základny na druhou a zřítil se kdesi na Mare Nubium. Copak o mně nevědí? Jsem v tom sám? Sám vydaný napospas smrti? V uších se mu ozvalo znovu ono podivné zvonění. Jako by tisíc permoníků neustále a bez přestání bušilo do tisíců kovadlinek. Stále a znova! Zápisníček mu vypadl z rukou a tiše doplachtil na nakloněnou podlahu. Nyní byl jen bezcenným kusem papíru... Max už sotva dýchal. Soudnost jej pomalu opouštěla a jeho mysl se zvolna rozpouštěla jako kostka cukru ve studeném čaji. Snažil se vyprostit ze sevření již mrtvého stroje, ale byl zaklíněn mezi sedačkou a konzolí. Teprve teď jej přepadl pocit bezmoci a strachu. Zašklebil se bolestí, když se snažil dostat z tohoto pomyslného vězení, ale brzy mu došly síly. Vzdal to. Připadal si jako zvíře, které předem ví, že nastal jeho konec...
Jsem na Měsíci! A zemřu tady! Kvůli nějakému zkurvenému nákladu! Řekl si. Myslel na svou ženu, na známé a přátele. Nedokázal si však vybavit jejich tváře. Avšak před očima mu neproběhl celý jeho život, ani se nevydal duchem vstříc světelnému tunelu, prostě se jen propadl do temnoty a ztratil nadobro jakýkoliv pojem o prostoru a času. Pak vybuchly poškozené nádrže v zádi letounu a jeho náklad byl rozházen do širokého okolí. Snad jen díky absenci kyslíku nezačal vrak hořet. Ohnivá koule se rozplynula tiše do prázdnoty. Maxovo tělo zůstalo zaklíněné v pilotní kabině. Jednotlivé balíky nejprve zamířily do Vesmíru, ale jejich úniková rychlost nebyla dost vysoká, aby se vymanily z přitažlivosti Měsíce. Když jejich dráha dosáhla vrcholu, začaly se pomalu a neslyšně snášet k zemi. Jejich dopad do měsíčního prachu již Max neviděl.
„Tady záchranná mise ze stanice Kies na Měsíci, jak nás slyšíte?“ ozvalo se v Maxově kombinéze na velmi krátkých vlnách. Jeho vysílačka neměla daleký dosah. Záchrana byla tak blízko a času bylo tak málo. „Voláme Měsíční Vážku, slyšíte nás, Maxi? Jste při vědomí?“
Nastala krátká odmlka. Snad obsluha vysílačky čekala na zázrak. Vteřiny ubíhaly. V éteru bylo ticho, jako by člověk na druhé straně nemohl uvěřit tomu, že mluví do hluchého přístroje. Určitě mu bylo jasné, že Maxova vysílačka funguje, měl její nouzový signál v reproduktoru. „Tady je Kies, slyšíte mě? Jste naživu?“
Max se neozýval. Nemohl se ozvat, protože zemřel chvíli před explozí. Jeho tělo zůstalo zázrakem ušetřeno, přestože z lodi zbyla jen přední část a kus nákladového prostoru, který nyní zel prázdnotou. Měsíční Vážka. Tak se jmenovala jeho loď. Napůl raketa, napůl vznášedlo. Balíkům podobné speciální kontejnery se válely všude kolem v moři trosek. Jen málo z nich utrpělo nějakou újmu. Ať už toužil po tomto nákladu kdokoliv, zdálo se, že jej získá nepoškozený. Šlo o nehodu, nebo o sabotáž? To se patrně již nikdo na základně v kráteru Plato nedozví. Poslední slova z éteru v jeho helmě zněla takto: „Neodpovídá... Asi je už... mrtev... Zajedeme si pro náklad... Ať žije revoluce!“
Nadešel čas změn a přibudou další Maxové...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
