|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Kachnička ::
 Šíma |
publikováno: 05.04.2010, 15:50
|
Saspi rychlovka na následující témata (4v1):
DÁME VANIČKU...
VESELÁ KACHNIČKA
PODMOŘSKÁ STORY
... NEBO RADŠI DVĚ?
Text je sice dvojsmyslný, ale neobsahuje (kupodivu) žádné erotické scény... Pro někoho možná trochu "ukecané", ale snad se bude líbit. Šotkům zdar! ;-)))
P.S. Plně věřím, že tento text nebude propadákem, protože čím více jej pročítám, tím víc se mi nelíbí... :-( |
| |
|
|
Ten večer byl přímo kouzelný. Obývací pokoj se zataženými závěsy. Svátečně prostřený stůl, se svíčkami, které tiše hořely a komíhaly se v lenivě se pohybujícím vzduchu. Kdykoliv prošli okolo, rozvlnily se jejich plamínky nad stolem sem a tam. Nablýskané talíře z maminčina servisu trůnily u připravených židlí a vedle nich se hrdě leskl příbor, který se vytahoval jen několikrát ročně. Vše bylo připraveno, lahodný pokrm se tajemně skrýval pod kovovými příklopy a ani špetka jeho rafinované vůně nepronikla sebemenší škvírou ven. Vše bylo připraveno, čekalo se jen na hlavní aktéry, kteří byli stále bůh ví kde...
„Už měli přijít!“ postěžoval si ON v kuchyni a mrkl na NI. „Tví rodiče jsou dochvilnější, nevím proč jsme je nepozvali najednou...“
„Asi jim do toho něco přišlo!“ pokrčila rameny. „Třeba přijdou později, nebo zavolají... Počkáme... A dobře víš, že se navzájem moc nesnášejí!“
„Jo, realita je holt těžká...“ souhlasil. „Ale víš, co to dalo práce?“
„To určitě, ale...“ zarazila se. „Počkáme ještě hodinu a pak...“
„Pak to sníme i bez nich!“ řekl jí a políbil ji na nahá ramena. Ve svátečních šatech byla tak kouzelně přitažlivá, jako nějaká víla z pohádky. Připadal si jako v krásném snu, který snad nemá nikdy skončit. Tajemně se usmíval, když tu...
„Jau, kurňa fix! Do prdele práce...“ vyrušilo jej ze sladkého snění klení jeho milé.
„Co... Co se stalo, miláčku?“ zamračil se, div si nepolil oblek nachystaným punčem, který ležel ve velké a hluboké míse na kuchyňském stole. Ne nadarmo říkal: škoda každé kapky!
„Málem jsem si ufikla...“ zarazila se a strčila si prostředníček do pusy. Až příliš svůdně si jej cucala a přejížděla si s ním mezi rty sem a tam. Nemohl z její krásné tváře a prstu v ústech odvrátit zrak. Mírně se mu zrychlil dech a orosilo čelo. „...prst!“
„Bolí to?“ zeptal se zúčastněně. „Chudáček prstíček...“
„Tak vážné to zase není...“ uculila se a vytáhla z pusy pořezaný prstík, který už jen mírně krvácel. „Opravdu... Neboj, neumřu ti! Hele, ten pohled znám! Nedělej na mně oči...“
„Nemáš chuť si na chvíli od těch šatů odpočinout?“ navrhl jí a obešel celý stůl, aby k ní přistoupil zezadu a pomalu ji sundal ramínka z jejích odvážných večerních koktejlových šatů. Nahá ramena jej ještě více vzrušovala.
„Co to děláš?“ zeptala se překvapeně, ale jinak nijak nereagovala. Možná se jí to líbilo, možná nechtěla přerušit onu kouzelnou chvíli.
„Co takhle dát si vaničku, miláčku?“ zeptal se jí. Přitiskl si ji k sobě a ona ucítila pod zipem jeho kalhot ještě něco jiného, co se zvolna probouzelo k životu.
„Ale teď ne...“ řekla pomalu, ale laškovně, jako by se nemohla rozhodnout. „Co když zrovna zazvoní u dveří?“
„Už nepřijdou,“ řekl a díval se, jak jí spadly šaty k nohám. Pod šaty měla na sobě už jen kalhotky barvy večerní róby. Podprsenku nosila jen výjimečně. Vždy byla pyšná na svá středně veliká ňadra, které měla stále pevná, jako by jí bylo i nadále šestnáct let. Přejel jí lehce dlaněmi přes prsa. Jemně jako letní vánek, až lehce vzdychla.
„Napustíme si vanu... Dáme do ní voňavou pěnu... Na skříňku vedle umyvadla postavíme vonné svíčky a taky tu veselou kachničku, která se ti vždycky tak líbila!“ řekl jí laškovně, zatím co se sehnula pro šaty a pověsila je zamyšleně na polstrovanou kuchyňskou židli. Využil této krátké chvilky, aby ji pohladil po zadečku.
„Ale... Jestli budu muset kvůli tvým rodičům vylézat z vany a...“ řekla mu, když se otočila, aby mu pomohla ze saka, košile a kalhot, až zůstal před ní stát jen ve slipech. Usmála se... Jeho šaty skončily na druhé židli, mezi kterými byl stul s punčem a nějakými dobrotami, na které si dělala zálusk poletující moucha. Bůh ví, kde se tam vzala. „A s pořezaným prstem...?“
„Nikomu nebudeme nic vysvětlovat!“ usmál se a zvedl ji ze země. Nesl ji jako malé dítě do koupelny, ze které se tiše ozývalo zurčení napuštěné vody. Ani nerozsvěcoval. „Sama si říkala, že se na to neumírá...“
„Tys myslel na všechno?“ usmála se. „Tys... to měl připravené? Tví rodiče byli jen zástěrkou? Neříkej, že...“
„Ano,“ postavil ji u vany na kobereček a svůdným pohybem ji zbavil kalhotek, které zůstaly ležet na podlaze. Nakonec vedle nich skončily i jeho spodky a oba vklouzli do horké vody s koupelovou pěnou. Seděli naproti sobě s nohama propletenýma jako kořeny dvou stromů, které se těšily svou vzájemnou přítomností.
„A ta kachnička je kde?“ povytáhla obočí. „Nešla ke dnu? Zkusím ji najít!“
„To nebyla kachnička!“ usmál se.
„Ne, na kachničku to bylo příliš tenké a dlouhé...“ dobírala si jej ve světle vonných svíček. „Na kachničku jsem si asi sedla, ale protože byla chudinka pod vodou, nevydala ani hlásek!“
„Snad to přežije!“ řekl jí. „A když ne, koupíme si novou...“
„A co hudební vložka?“ dala mu pusu na čelo, když si k sobě přitáhla jeho hlavu. „Já myslela, že na hraní jsem tu jen já...“
„Můžu ti zazpívat!“ řekl jí s úsměvem. „Ano jsi...“
„Jen to ne,“ zavrtěla hlavou. „To mě raději líbej a...“
„Budu tě hladit po celém těle... E-e!“
„E-e?“ zarazila se. „Copak se stalo? Že by?“
„Ne, ale sedím na špuntu od vany...“ řekl s kyselým úsměvem.
„Na špuntu?“ rozesmála se zvonivým smíchem. „A jaká je pointa?“
„No, sedím na něm pevně...“ rozesmál se. „Snad to můj zadek přežije...“
„Chudáčku můj malej!“ řekla mu a hladila jej po hlavě, zatím co on ji líbal na prsou. „Ty jsi ale číslo!“
„Nezahrajeme si na ponorku?“ zeptal se jí náhle, až zvedla překvapením jeho hlavu na úroveň svých očí a zasmála se jako když zvoní vánoční zvonky.
„A kdepak máš ten Nautilus?“ zeptala se jej tajemně a ponořila svou ruku pod pěnou pokrytou hladinu. Oba se usmívali a čekali na reakci toho druhého. Jen oni dva tušili, kde skončila její ruka. „Ještě nevyplul na hladinu, měl bys tomu kapitánovi pěkně domluvit!“
Přitáhl si jí k sobě. Seděli naproti sobě tak blízko, až jim z vody čouhala kolena, jako čtyři ostrovy v moři pěny, jako by se koupali v sargasovém moři. Hladili se navzájem a líbali kde to jen šlo a kam jejich hladové rty dosáhly. Voda šplouchala, svíčky tiše hořely a jejich vůně naplňovala celou místnost. Oba podvědomě čekali, kdy zazvoní zvonek u dveří...
„Kde máš tu ponorku?“ řekla mu škádlivě do pravého ucha. „Nebo ji zdolala ta teplá voda? Copak bude s naším malým podmořským dobrodružstvím?“
„To víš, sehnat na poslední chvíli celou posádku, to není žádná sranda!“ řekl jí mezi polibky. „A vyplout s podstavem, to zavání pěkným průserem, ne-li katastrofou...“
„To je fakt!“ kousla jej do ucha. „To bude katastrofa, až zůstane v docích a podmořská tajemství zůstanou neprobádaná...“
„Čeká se už jen na hlavního strojníka, miláčku! To víš, atomová ponorka není žádná lodička na klíček!“ řekl jí tajemně a přitáhl si jí ještě blíž k sobě. „Ta tvoje podmořská skaliska... To je balada... Ty oblé tvary... Ty podmořské hřbety a hřebeny...“
„A copak ty hlubokomořské příkopy, miláčku!“ sýkla mu do ucha, zatím co ji hladil na zadku. „Jestli teďka nevypluješ, tak se potopím na dno jako podmořská sopka a bude po všem, miláčku!“
„Vybuchneš?“ zeptal se jí.
„Jo, unesu tu tvou ponorku, vyhodím jejího kapitána a sama sednu ke kormidlu. A pak...“
„A pak?“ zamračil se, zatím co jej laskala v místech, kde měl přístav pro své podmořské plavidlo. „A co bude pak?“
„Pak teprve vybuchnu a ty...“ štípla jej do zadku, když se k ní naklonil. Nemít velkou vanu, zůstali by v ní uvěznění jako nezkušení tuleni mezi skalisky...
„A já?“ zašeptal, když ucítil, že jeho podmořský člun vyplul vstříc hlubinám širého oceánu.
„Ty to asi nepřežiješ!“ řekla mu tajemně. „Jestli zase vypustíš ta torpéda předčasně, tak tě utopím i s tvou ponorkou...“
„Neboj, miláčku...“ pohladil ji po stehnech. „Mám jich v zásobě dost a dost...“
„Jedno?“ zeptala se jej škádlivě. „Být tebou, vydám se na průzkum té tajemné jeskyně, třeba v ní číhá nějaká ta chobotnice, nebo jiná mořská příšera!“
„Nebo raději dvě?“ zazubil se. „Počkej...“
„Copak? Přehřály se ti...“ zamračila se. „Reaktory?“
„Ne, ale ten špunt mě děsně tlačí, co kdybychom trošku popojeli na tvou stranu?“
„Čert vem nějaký špunt!“ řekla naoko a poslušně mu pomohla se přesunout dál z onoho pomyslného minového pole. „Tak co?“
„Dobrý,“ přikývl. „Hlásil se kapitán Nemo, prý našel nějakou neprobádanou jeskyni pod mořskou hladinou a myslí si...“
„Že tam najde nějaké poklady?“ nadzvedla se. Chvíli se převalovali jako velryby, než našli pohodlnější pozici pro svá rozpálená těla.
„Už jsem blízko, nechceš Nema pozdravit?“ strčil svou ruku pod hladinu pro změnu on a snažil se najít místo, kde nechal tesař díru.
„Nechám se překvapit...“ řekla mu. „Ten tvůj kapitán se nějak vyzná...“
„To víš, není žádný začátečník...“ řekl tiše.
„Ale čím to je, že to má nejraději zespoda? Co kdyby tvrdě narazil a poškodil si loď?“
„Má výkonné radary a sonary!“ zasmál se. „Už ti někdo řekl, že máš tělo jako šestnáctka?“
„Ano řekl...“ zavlnila se v bocích. „Každou chvíli někdo!“
„A?“
„Imponuje mi to...“ usmála se. „Hele, copak to tvá ponorka táhne za sebou? Hlubinné pumy?“
„Cože?“ zarazil se.
„V té kožené síti!“ rozesmála se.
„To je jen pojistka pro případ nouze, neboj, vybuchují jen v určité hloubce!“ řekl jí vážným hlasem a sotva potlačoval smích. „Nemáš strach, že se ta ponorka v té jeskyni ztratí?“
„Na to jsem se také chtěla zeptat... Počkej... Neslyšíš něco?“
„Copak?“ zeptal se. Šplouchání vody ustalo. Oba sotva dýchali. Zdálo se, že někde zvoní zvonek, nebo mobil.
„Slyšíš to taky?“ zamračila se.
„Asi jo... Ale třeba to není u nás!“ pokrčil rameny. „Tebe už to podmořské dobrodružství nebaví? Zrovna když jsem celý nažhavený!“
„Ale jo, jen netuším, co řekneme, až se nás zítra zeptají, kde jsme byli a co jsme dělali!“ řekla mu zamyšleně, jako by jej chtěla vydráždit svou nečinností a chladností. „Nakonec, mohou jít ke tvé sestře, bydlí nedaleko...“
„Přesně tak...“ souhlasil. „A nakonec, jsme oba dospělí a oni taky nemusí vědět všechno!“
„O čem?“ zeptala se.
„O tobě a o mně!“ uculil se. „A už toho nech... Hauuuu, jsem tu jen já a ty a..."
„O čem?“ zazubila se. „Hele... Tys tu večeři zrušil? Nebo... Ne? “
„O mém Nautilovi a tvé jeskyňce...“ řekl jí a pak už byla jen ona, on a napuštěná vana se zvolna chladnoucí vodou, kterou pokrývala pěna do koupele. Svíčky na skříňce zvolna dohořívaly a když bylo poslední tajemství dobyto, zpívala mu tiše do ouška svou tesknou melodii jako bájná mořská pana a vůbec jí nevadilo, že k tomu nemá svou oblíbenou kytaru, která ležela kdesi vedle skříně v obývacím pokoji, kde také pomalu a neslyšně stydla sváteční večeře na svátečním stole.
„Miláčku, ani nevíš, jak je dobře, že naši nepřišli...“ vyřkl ve slastné chvilce.
„Já taky... Jsi borec...“ zašeptala. Voda ve vaně se vlnila jako při bouři a pak se to stalo...
V kuchyni přestala bzučet moucha a... V zámku zarachotil zvuk klíčů. Bylo to, jako blesk z čistého nebe. Lavina. Výbuch sopky a chvíle láskyplného opojení se v mžiku změnilo v ohromné překvapení.
„Cože?“ zarazila se překvapeně. „Tys jim dal náhradní klíče a já o tom nevím?“
„Do prdele!“ vydechl a přitiskl se ke své milé. „Dal miláčku a zapomněl jsem na to jako na smrt. To byly ty klíče, o kterých jsme si mysleli, že jsme je ztratili...“ Zašeptal jí do ouška: „Promiň! Fakt jsem myslel, že už nepřijdou...“
Oba si připadali jako puberťáci, které rodiče přistihnou v posteli při hrátkách na doktora. Čekali, kdy prozkoumají byt a vtrhnou do koupelny. Nestalo se tak, ozvalo se jen nesmělé a diplomatické zaklepání.
„Drž mě, nebo mě z toho klepne!“ rozesmála se a zaprosila: „Drž mě ještě chvíli, než se to provalí... Zabít tě můžu později!“
„Ano, mami, jsme tady!“ řekl hlasitě a přitiskl se k ní vší silou. „Kde jste byli tak dlouho? Proč jste nezavolali na mobil?“
„Volali, ale marně... Nechcete nějaké oblečení?“ ozvalo se zpoza dveří spolu s přidušeným smíchem. „Kuchyň je ho plná... My se zatím vrhneme na ty dobroty v obýváku! A v punči vám plave moucha...“
„Chudáček moucha!“ políbila jej na tvář. „Nevylezeme z vany, miláčku? Ponorka už dávno odplula a rodiče na nás čekají...“
„Jasně!“ zamrkal očima a chvíli se na ni díval v umírajícím světle dohasínajících svíček. „Té mouchy je fakt škoda, ty moje kachničko! Utopit se v punči, co by na to řekl kapitán Nemo?“
„To nevím, ale co na to řekne ten punč?“ usmála se, když vylézali z vany a utírali se velkými ručníky. „A naši, když ji našli chudinku plavat na hladině!“
„Kachničku?“ zeptal se rošťácky, která vyplula tiše na hladinu a ve ztrácející se pěně vypadala jako žlutá ponorka s červeným zobákem. A večeře čekala...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 31 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
