» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141476

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 12 ::

:: DEVONINY KAMENY - 5.část - Sylvie ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 29.03.2010, 19:10


	Takhle mizerně se ještě nikdy necítila. V hlavě jí hučelo jako ve včelím úle, nemohla polknout a připadalo jí, že má obličej sevřený nějakou divnou škraboškou, která je jí malá a teď bolestivě svírá a napíná její kůži do nepřirozeného šklebu. Každý nepatrný pohyb mimických svalů bolel a vyvolával pocit, že jí co nevidět pokožka pukne jako zelená slupka zralého vlašského ořechu. Bála se otevřít oči. Nebyla si vlastně stoprocentně jistá ani tím, jestli je vůbec ještě naživu. Matně si vybavovala tíhu jakési nepříjemné studené masy na svém těle, snad listí, nasáklého podzimním deštěm. Skoro zase cítila ten lezavý chlad, zažraný do jejích kostí jako červotoč do podkrovních trámů staré chalupy... Teď už jí bylo teplo. Nepátrala po vysvětlení té záhady, na to neměla dostatek energie.Střídavě bděla a dřímala a dost neúspěšně se snažila mezi těmito dvěma stavy zorientovat a rozlišit realitu od poněkud zmatených snů. Po jednom takovém procitnutí měla pocit, že se na ni někdo dívá. Když se jí po delším úsilí podařilo dost bolestivě otevřít slepená víčka, konečně si uvědomila, kde vlastně je... a bylo to zjištění dost překvapivé. Myšlenky dostaly souvislejší spád a přestaly si v její hlavě jen tak nazdařbůh poletovat jako hejno poblázněných motýlů. Ležela ve svojí posteli a už si dokonce ( ó jaký úspěch ) vzpomínala na svoje jméno. I další vzpomínky se začaly jedna po druhé nesměle vracet. Jmenuje se Sylvie Fišerová, pracuje jako sestra tady nedaleko v dětském domově a ta věc, z které ji teď tak příšerně bolí celé tělo, se jí stala večer, cestou z odpolední směny. Celkem vzato, měla z pekla štěstí, že to přežila. Zahalena tajemstvím zůstávala hlavně jedna věc: jak se dostala domů, a hlavně jak vlastně domů trefila, neboť se jí neobyčejně živě vybavoval pocit naprosté paniky, když absolutně netušila, kdo je. Jako čertík z krabičky vyskočila i vzpomínka na kočku se zářivýma očima, které ji zvláštním způsobem uklidňovaly a konejšily. Vzpomínala i na intenzívní, iracionální pocit, že s ní hovoří někdo, koho nevidí. Že odpovídá na její otázky, které není schopná vyslovit. Že spolu mluví beze slov... Na ulici pod okny jejího bytu zazvonil povědomý dětský smích. Holky od Jirešů... chvíli přemýšlela, co je vůbec za den a jestli jdou ze školy, nebo jen tak dovádějí na čerstvém vzduchu. Nakonec dospěla k závěru, že je neděle a zřejmě už přinejmenším poledne. Musí zkusit vstát, jinak by tady taky mohla ležet do soudného dne. Ve svém podkrovním bytě žila sama, takže šance, že někdo dorazí, aby jí pomohl, byla značně mizivá. Sice ji občas navštívíla matka, když vyrazila do města na nákupy, ale jelikož to bylo právě před dvěma dny, tuto možnost mohla rovnou vyloučit. Nenakupuje častěji, než jednou týdně, protože čas, strávený tak nudnou činností, považuje za promarněný... neobvyklé, ale je to tak. Pocit, že v bytě není sama, ji neopouštěl. Překvapivě to ale nebyl špatný pocit, spíš naopak. Cítila se zase o trochu líp. Jako by do jejího těla proudila nějaká zázračná, životodárná energie. Pořád to ale nebyla žádná sláva. Zkusila rozhýbat nejdřív nohy, pěkně jednu po druhé. Potom ruce. Každý pohyb ji bolel, ale zlomeného neměla nic. Každopádně nemohla vyloučit vnitřní zranění, i když to si nemyslela. Přemýšlela, jestli zavolat záchranku, nebo zkusit požádat doktora Holého, který docházel za dětmi k nim do ústavu, jestli by ji nemohl prohlédnout on. Když vzala v úvahu ten výpadek paměti, třeštící hlavu a tu zaschlou krev na svém obličeji, bylo jí víc než jasné, že ji někdo pořádně bacil. Zřejmě i škrtil, soudě dle bolavého hrdla a namáhavého polykání. Možná bude mít otřes mozku. A právě když se po dlouhém zvažování pro a proti rozhodla, že nastala ta pravá chvíle vyzkoušet, zda je schopna dobelhat se k telefonu, v té chvíli znovu uslyšela ten hlas: „Na to zapomeň! Zůstaň ležet a dočkej času..." Tentokrát však zněl ten cizí, tichý hlas velmi unaveně a vyčerpaně.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	01.02.2012, 20:37:44

Tak jsem se fakt tesil na ozivlou mrtvolu a ona je to zivola. No jo, tak zase dal. Koukam, ze vlastne predstavujes jednotlive aktery, nebo se pletu?


ze dne 01.02.2012, 20:44:47
Solitaire: Správná dedukce! Zatím je to taková předváděčka, věci se začnou dít vlastně až za pár kapitol... P.S. Živola mě dostala :-)

Kaileen	30.03.2010, 15:11:33

V ději jsme se tedy neposunuli... Co se tvoření atmosféry a popisů týká, jsi na to šikovná, ale tady je toho pro mě až moc a příběh to brzdí. Devoniny kameny jsou prostě textem, v němž musí dojít ke kolizi Tvého a mého stylu psaní, to byla jen otázka času. Dřívější kapitolky jsem brala jako takové chystání si půdy pro další děj, ale už jsi v páté kapitole a příběh jako takový se nepohnul. Čtenáři pode mnou si v tom sice libují, takže si teďka připadám jako barbar, přesto bych byla za ono známé: "Popojedem." Jenom drobnost: "Zahalena tajemstvím zůstávala hlavně jedna věc: jak se dostala domů, a hlavně jak vlastně domů trefila..." - dvakrát "hlavně" mi tam nepasuje. Když je něco hlavní, je to důležitější než ostatní, tady se ten efekt popírá.


ze dne 08.04.2010, 6:42:19
Solitaire: Ahojky, díky za připomínky, máš naprostou pravdu... v konečné úpravě (pokud k ní někdy dojde) to všechno zřejmě ještě přehodnotím a vyškrtám. Když se dílo nechá trochu uležet, taky pak na mě působí trošku jinak, než za čerstva :-) Ovšem jestli to bude příklon k větší akci, opravdu nevím, to není zrovna moje silná stránka. Zdravím a děkuji za přečtení...

maja52	29.03.2010, 23:21:14

Toto se dá jen chválit. Jasná 1. Ahoj.


ze dne 30.03.2010, 1:47:09
Solitaire: Ahojky... děkuji moc, vážím si tvé přízně. J.S.

Adam Javorka	29.03.2010, 20:27:07

Výborne čítanie... pustil som sa do čítania a neopustil Silviu... až do konca


ze dne 30.03.2010, 1:44:09
Solitaire: Zdravím a jsem moc ráda, že zaujalo :-)

Ekyelka	29.03.2010, 19:09:53

Zdravím. Další díl a návrat k jedné z postav - výborně, aspoň se čtenář nenudí. Já si cvičně odskočila zpět, abych osvěžila paměť (tohle máme očividně se Sylvií společné), a nelitovala jsem. Dobré čtení to bylo. :) Jedinou výhradu mám k tomuto odstavci: "Musí zkusit vstát, jinak by tady taky mohla ležet do soudného dne. Ve svém podkrovním bytě žila sama, takže šance, že někdo dorazí, aby jí pomohl, byla značně mizivá. Sice ji občas navštívíla matka, když vyrazila do města na nákupy, ale jelikož to bylo právě před dvěma dny, tuto možnost mohla rovnou vyloučit. Nenakupuje častěji, než jednou týdně, protože čas, strávený tak nudnou činností, považuje za promarněný... neobvyklé, ale je to tak." Chvílemi není až tak jasné, kdy se věty týkají Sylvie a kdy její matky: nejspíš bych uvažovala o vložení Sylviina jména, případně slova "matka", kde je to vhodné. Tato dvě slova by totiž ustálila celý odstavec a dodala mu vnitřní (slovní) logiku, nejen tu dedukční, která slouží čtenáři. :) Ovšem je to spíš rýpnutí jiného autora s jiným stylem práce, než markantní vrčení na chyby. O:-)


ze dne 30.03.2010, 1:43:25
Solitaire: Ahojky... díky za pěkný komentář i za publikaci. Máš pravdu, trochu jsem se v tom inkriminovaném odstavci zamotala, teď už to taky vidím! Posílám krásný pozdrav. J.S.