|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: MTP 2009 - Vzpoura měsíců ::
 An!tta |
publikováno: 31.03.2010, 9:04
|
| Letos 16.-19. místo |
| |
|
|
Vzpoura měsíců
Kdysi dávno v dobách, kdy Země ještě nepatřila do rukou člověka, nás po celé dny i noci obklopovalo jen tiché pusto a prázdnota. Během několika desítek milionu let přišli na svět lidé a s jejich postupným získáváním zkušeností se dostali až do fáze, kdy svedli rozdělávat oheň, vyrábět všelijaké zbraně a leckdy s nimi i účinně bojovat.
Úspěšní vědci později přišli i s takovými nápady jako byl gramofon, raketa, letadlo či barevná televize nebo dokonce počítač.
Nyní se píše rok 50 600 a lidé na většinu starých vynálezů zcela zapomněli. Možná nosí v hlavě nějakou tu mlhavou vzpomínku z dějepisu, ovšem řekněme si to narovinu, kdo by se zabýval starou nevyspělou technologií, když původem holandský lékař a fyzik T. von Fredison přišel s takovým objevem, jako je kyslíková tabletka pro dvacetidenní výdrž bez jediného a to ať už jen třeba maličkého nádechu.
Mladá Alice z Prahy, postarší Pavel a jeho dvojče Petr z Hradce Králové, věčně žertující a dětinský Ostravan Láďa, silný Robert z Brna a Martin, třicátník z Plzně – tohle byla riskující šestka dobrovolníků, kteří se společně s moderátory Elen a Karlem z proslulého českého pořadu „Pár minut v kosmu“ vydali vstříc nebezpečné cestě na měsíc. Dobrá, říkáte si, jak je tahle celá situace prostá, ovšem když se podíváte pozorněji na naše cestující, není jediného, který by si s sebou táhl zásobu kyslíku. Zkrátka si to shrňme. V tělech všech účastníků se právě pozvolna rozpouštěla kyslíková tabletka.
*
Alice byla pohledná upovídaná blondýnka, věčně kdekým obletovaná. Martin se stal jejím pravým opakem. Byl tichý, uzavřený a věčně zamyšlený. Dokázal se velmi dobře soustředit, ať už šlo o práci v tom nejrušnějším prostředí.
Staří bratři Petr a Pavel se rozhodli pro let s kyslíkovou tabletkou kvůli pozdější slávě a penězům. Pavel měl v sobě povahu rozeného vůdce, zato Petr se nikdy nedokázal bránit a Pavlovi dělal doslova poskoka.
Robert byl svalovec. Krásný, vysportovaný, opálený, jak by ho většina jeho protějšků bez váhání nazvala. Ještě nikdo se mu neopovážil zkřížit cestu. Tvrdě by za to totiž doplatil. A pokud ne tvrdě, tak tedy alespoň pořádnou podlitinou v obličeji.
Šestici doplňoval padesátiletý Láďa. Synonymem tohoto chlapíka se stal humor.
Všichni jmenovaní cestující měli jedno společné. Do TV-show „Pár minut v kosmu“ byli pozváni jako hlavní redaktoři literárního serveru, už stovky let nazývaném SASPI. Až doposud si udržel svoji existenci a pořád se dál úspěšně rozvíjel.
Společně s oba moderátory a staršími astronauty, řidiči, právě opouštěli zemský povrch v astroflayi, jenž za sebou zanechával hlasité drnčení.
Astroflay byla novodobá raketa, složena z nově nalezených uranoplanelelektrických součástek a tetratyfotelenových drátků. Elektrická energie tvořila ničím nepřekonatelnou rychlost a speciální plyny uvnitř zařízení bránily cestujícím jakýmkoliv problémům způsobených touto jinak smrtící rychlostí.
Redaktoři se pohodlně usadili a čekali na bezpečnostní pokyny. Z reproduktorů je začal poučovat ženský hlas a po skončení svého proslovu je vyzval k zapnutí pásů.
Astrofly prudce vyrazil kupředu, což na chvíli reaktory i oba dva moderátory přitisklo k sedadlu, ovšem rychlé rozhoštění plynů v místnosti zajistilo okamžitou klidnou jízdu.
„Cítím se trochu omámen,“ řekl by s veškerou chutí Láďa, ovšem mluvení nebylo s takovým plynem bohužel možno. A to Láďu vytáčelo. Snažil se přemýšlet o literatuře, o svém právě rozepsaném sci-fi románu „Zapomnění“ či o své manželce, též spisovatelce, jenže jako by se jeho myšlení na dobro zastavilo a nechtělo se vrátit do normálu.
„Tak jsme na místě!“ zvolal po dvaceti minutách řidič a zaparkoval s Astroflyem poblíž uvítací cedule s neonově zeleným anglicky psaným nápisem „Welcome“.
„Díkybohu, že se dnešní cesty na měsíc o tolik časově zkrátili,“ pravil Láďa vděčně.
„Představ si, jak dlouho asi musela taková cesta trvat v minulosti,“ zasmál se Pavel, „to by byl dobrý námět na povídku.“
„Ano, to jistě,“ přitakal poslušně jeho bratr Petr, „škoda, že se nedochovaly nějaké podrobné záznamy.“
„To je mi také líto, kluci,“ vyrušila je rázně Alice, „ale nyní nás čeká průzkum okolí a reportáž s Karlem a Elen.“
Oba bratři se současně zasmáli.
„Nesměj se, když se směju já,“ zabručel okamžitě Pavel.
„Vždyť je to ponižující,“ sykl k Petrovi, který omluvně sklopil hlavu.
Ale to už Elen vytáhla mikrofon a Karel se chopil kamery.
„To máme ale štěstí, že už se v dnešní době dá pracovat s technikou,“ poznamenala Elen zkušebně do kamery.
„Funguje?“ vyzvídal Karel, když si Elen prohlížela záznam.
„Všechno klape,“ ohlásila s úsměvem, přičemž trochu povyskočila.
Její tělo se pomalu vracelo zase zpátky na povrch Měsíce.
„Tak jdeme na to,“ prohrábla si rukou vlasy, když konečně přistála na nohy a trochu si odkašlala.
Redaktoři se postavili kolem ní a nasadili milé úsměvy.
„Právě se nacházíme přímo na Měsíci jako tělesu samotném a věřte, že nejde o žádný hloupý počítačový trik. V tělech našich dnešních hostů se pomalu rozpouští kyslíková tabletka, jež nám umožňuje stát tady ve vesmíru konečně bez těžkých skafandrů,“ ukázala na redaktory.
„A nyní prosím přivítejme šestici literárních redaktorů proslulého českého serveru amatérských spisovatelů SASPI!“
Redaktoři postupně zamávali do kamery.
„Nejprve se zeptáme pana Ladislava Malého,“ rozhodla Elen.
„Láďo, jste už dlouho literárním kritikem, píšete sci-fi romány a lidé vás možná znají také jako redaktora literární stránky www.saspi.cz . Povězte divákům, jak se právě cítíte takhle na Měsíci bez skafandru! No není to zvláštní pocit?“
„Ano, Elen, to tedy je,“ rozesmál se srdečně Láďa, „cítíte se trochu stísněně ze strachu, že tabletka najednou přestane fungovat a vy se udusíte, ovšem zároveň vás naplňuje ničím nenahraditelný pocit volnosti.“
„A co vy pane Vrávoravý?“ obrátila se směrem k Martinovi, „jaké vy máte pocity?“
„Ó Elen, abych vám pravdu řekl, jsem tak trochu nejistý touto aktuální situací, ale jinak se mi tu velmi líbí. V hlavě se mi právě rodí námět na skvělou povídku z přesně takového prostředí.“
„A vy pane Veselý?“ vyptávala se Roberta, který se trochu mračil, jelikož čekal, že dotázán bude jako první.
„Jak už pravil můj kolega Martin, celá ta situace je velmi nebezpečná. Jsem rád, že na Zemi zůstala v bezpečí větší část našich spolupracovníků ze SASPI, alespoň v případě nečekaných poruch nepřijdeme o život všichni. Nesmíme se bát, musíme jít dál a věřit síle kyslíkové tabletky. Hrdinové se nevzdávají. A dnešními hrdiny tohoto pořadu jsme přece my,“ vyprávěl.
Elen se postupně dotázala všech účastníků tohoto nebezpečného zájezdů a dala pokyn Karlovi, aby zastavil kameru.
„A teď nám zbývá jenom doufat, že se nic neporouchá…“ usmála se nervózně.
*
Karel točil, Elen komentovala a redaktoři v čele s řidiči astroflye pomalu postupovali po chladném povrchu měsíce.
„Buďto mě prostě jen šálí zrak,“ zamumlal téměř nesrozumitelně Láďa do ticha, „ale támhle v dálce na nás kouká pěkně velkej kámen.“
„Kámen?“ změřila si ho nedůvěřivým pohledem Alice, „Já bych si tím nebyla zas až tak úplně jistá…“
„Tak o co se jedná?“ vyštěkl nervózně Martin, který je poslouchal z povzdálí.
Napjatě postupovali k záhadnému tělesu.
„Proboha,“ vydechla v zápětí Alice, „myslím, že jsme narazili na nějakou obří jeskyni…“
*
„Halóóó!“ zvolal dlouze do prostorů jeskyně Robert.
U zadní stěny v dálce se s cvaknutím rozsvítilo slabounké světlo.
„Nejsme tu samy,“ zašeptal obezřetně ke spolucestujícím.
Všichni si vyměnili vystrašené pohledy.
„Půjdu tam první,“ rozhodl nakonec Karel a zkontroloval, zda-li jeho kamera ještě pořád funguje.
Ostatní se po špičkách vydali za ním.
Uvnitř bylo pořádné chladno a z vrchu jeskyně se každou chvíli sesypalo něco, co na první pohled připomínalo písek. Pavel si potajmu odebral trochu do zkumavky, kterou nosil s sebou v cestovním batohu. Spokojeně zašrouboval víčko a uložil nález zpátky do batohu. Na zapnutí zipu se mu však příležitost nenaskytla.
Z klidného dumání nad záhadným pískem ho vytrhlo něčí zasípění.
„Kdo tam je!?“ zařval Karel a kameru upustil na zem. Bylo slyšet, jak vypadla baterka a odkutálela se kamsi do temnot jeskyně.
„Artiru strastr break ruktr piastr!“ dostalo se mu nesrozumitelné odpovědi hned poté.
Mimozemšťani, napadlo Karla. Okamžitě se sehnul pro kameru, ovšem baterka jako by si s ním chtěla hrát na schovávanou.
Vztekle zahodil přístroj a vypochodoval s nožem v ruce kupředu.
„Karle, neblbni,“ sykla na něj zděšeně Elen, jenže to už se Karel natáhl po něčem, co bezbranně kvičelo.
„Elen, to je ženská,“ pronesl udiveně, když na svůj nález posvítil baterkou „normální ženská.“
„Ukaž,“ převzala si Elen baterku a znovu posvítila na kvičící bytost.
„Go away!“ poručila si v zápětí a baterku moderátorům vztekle vytrhla.
„Martine,“ otočil se Karel okamžitě, „ty mluvíš skvěle anglicky. Promluv si s ní!“
Martin se na zlomek vteřiny zatvářil zděšeně, ovšem po všech těch smutných pohledů spolucestujících si odkašlal a nervózně začal:
„Can I help you? Did you get lost?“
„No, I didn‘t,“ zasyčela bytost a opovržlivě se odtáhla od Karla, „This cave is my home. Man, I live here, do you understand me? Come here. Are you looking this exit? Well, so go away!“
Jakmile bytost vyšla ke vchodu a ozářila ji trocha světla, Karel si opět všiml jasně viditelných lidských rysů. Žádná chapadla či anténky.
„Zeptej se jí, odkud pochází,“ radil šeptem Martinovi.
„Where are you from?“ zvolal poslušně Martin k bytosti. Jeho slova se několikrát vrátila v podobě ozvěny.
„Atri,“ dostalo se mu krátké odpovědi.
Všichni spolucestující si vyměnili udivené pohledy.
„Where is …Atri?“ pokusil se Martin získat další podstatnou informaci.
„It’s a moon,“ zašeptala bytost.
*
„Well, you’re telling me Atri’s a moon where you lived few years ago?“
Martinovi se bytost pojmenovaná Trea, jak se později dozvěděl, svěřila téměř se vším, na co si vzpomněl. Seděli pár metrů před jeskyní a horlivě spolu diskutovali. Ostatní jen mlčky přihlíželi.
Trea přikyvovala, kroutila hlavou, občas něco zamumlala.
„And you? Where are you from?“ zeptala se nakonec zvědavě Martina.
„From Czech Republic. I live on the Eart,“ prozradil.
„Planet, it’s a planet…“ opakovala si po celý zbytek jejich konverzace tiše pro sebe.
Martin se ke spolucestujícím vrátil se zdrceným výrazem ve tváři.
„Co je, kamaráde?“ poplácal ho Láďa po rameni, když si všiml, jak se tváří.
„Napadlo by vás někdy v životě, že se zdejší obyvatelé cítí ukřivděni kvůli postavení měsíců vůči planetám?“ svěsil hlavu.
„Doteďka ne, abych se přiznal,“ neskrýval pravdu Láďa.
„Jakmile tito obyvatelé dokončí svojí veškerou technickou výbavu, zmordují nás raz dva. Myslím všechny planety, jež budou na dosah. A s dnešní vyspělou technologií se obávám, že to nebude problém.“
„Cítí se podřazeni?“
„Přesně tak,“ přikývl Martin, „připadají si jako obyvatelé méněcenného vesmírného tělesa.“
„A co my s tím? Máme přemlouvat astrology, aby přejmenovali měsíce na planety?“
„Jestli nechceš přijít o život, budeš muset začít jednat,“ varoval ho Martin.
„V tom případě mám jedno řešení,“ prohlásil Láďa. „A to pěkně po spisovatelsku.“
*
„Vzpoura měsíců“. Tak vypadal následujícího dne velký červeně psaný titulek v aktualitách na stránkách SASPI, poté co se redaktoři bezpečně vrátili zpátky na Zem. Z reportáže sice nic díky poničené kameře, se kterou hodil Karel na Měsíci o zem, nebylo, ovšem redaktoři mohli sepsat varování před zánikem všech planet. Nikdo nevěděl, jak daleko ti měsíční lidé s technikou jsou a zda-li už se chystají do útoku či ještě vyčkávají na vhodnou chvíli.
Čtenáři okomentovali článek spíše humorně, ovšem našli se i tací, kteří situaci nebrali na lehkou váhu a okamžitě sepsali na toto téma rozsáhlou úvahu.
O rok později, kdy se Martin probudil z děsivé noční můry o předčasném zániku Země, se redaktoři SASPI rozhodli inspirovat svými čtenáři a společně se pustili do padesátistránkové úvahy, kterou pak následně Martin přeložil do angličtiny. I když už se knihy prodávali pouze na disketách, nechali spis vytisknout jako malou knížku i s věnováním pro měsíční obyvatelstvo a odvezli ji k jeskyni.
Trea je uvítala se zachmuřeným pohledem. Vzala si knížku a beze slov zašla zpátky do jeskyně. Vypadalo to, že na Měsíci žije stále sama.
„Send it to Atri please. For your president,“ vzkázal jí prosebně ještě Martin, i když nepředpokládal, že to Trea udělá. Doufal, že ho alespoň slyšela.
*
Téhož večera se na Zemi ve Spojených státech amerických před prezidentem objevil atriiský prezident Reul Tekrsk a v rukou pevně svíral doručenou úvahu. Za ním se rýsovalo obrovské vojsko přímo z Atri a výhružně kolem sebe mířilo zbraněmi.
„Do you remember?“ zamával úvahou přímo před očima americkému prezidentovi.
„N-no, I didn’t write it!“ bránil se pisklavým hlasem prezident.
Prezident Reul zalistoval úvahou a prstem ukázal na vydavatele.
„What place is it?“
„Czech Republic,“ přečetl americký prezident poslušně místo vydání.
*
Reul si uvědomil, že udělal chybu a zastavil se na nesprávném místě. Konec konců měsíce bývali mnohem menší nežli planety, a tak si říkal kilometr sem kilometr tam, co se může stát, vždyť to dojdu po svých.
Ovšem jak mu došlo, Česká Republika ležela skoro na opačném konci Země. Nasedl tedy s vojskem do ratrasku, což bylo zařízení nemálo podobné astroflayi, ovšem asi tak přibližně dvacetkrát rychlejší.
Na Václavském náměstí v Praze poté úspěšně zaparkoval bez jakýchkoliv škod či nehod. Jelikož v Praze bydlela jen Alice, dozvěděla se o tomto skandálu jako první. Okamžitě na přenosném přístroji vytočila čísla svých kolegů a pomocí disket zabudovaných hluboko v mysli (plastická chirurgie a technologie za tu dobu pokročila na velmi vysokou úroveň) se s nimi telepaticky spojila.
S velkou dávkou napětí se redaktoři co nevidět sešli na náměstí.
Reul stál v čele celého vojska a mával před sebou knižně vydanou úvahou.
„Redaktoři literárního serveru SASPI?“ zeptal se nejistě, když se Alice s kolegy zastavili těsně před ním.
„Hádáte správně,“ usmála se rozpačitě Alice, i když ke smíchu měla opravdu daleko.
Lidé šíleli. Najednou si to kolem sedmé večer přiletí armáda s prezidentem v podivné raketě a tváří se, jako by chtěla každou chvíli rozpoutat válku.
„To vás napadlo sepsat úvahu o zavedení rovnoprávnosti mezi měsíci a planety?“ zeptal se nevěřícně.
„Ano, pane prezidente“ přikývl Martin, „Copak není těleso jako těleso? Proč nemůžou být měsíce nazývány také planety?“
„Protože je to z astrologického hlediska nepřípustné?“ typoval Reul.
„Možná, že ano, ovšem z hlediska dnešní společnosti to přípustné zcela je, pane prezidente,“ věnoval mu přátelský úsměv.
A v tu chvíli si uvědomil, že všude kolem postávají televizní reportéři a situaci s potěšením nahrávají.
Astrologové se k Reulovu návrhu vyjádřili nakonec kladně. Veškeré články o měsících byly ihned přepsány. Válčení bylo v minulosti přece dost. Planety a měsíce se nakonec nestřetli tváří v tvář, jak se předpokládalo. Redaktoři SASPI byli znovu pozváni na Měsíc, kde slavnostně obdrželi vlastní pozemek s vyrytým názvem svého literárního serveru.
„Páni, copak si počneme s pozemkem na Měsíci?“ rozesmál se srdečně Láďa, když se mu dostalo této zprávy.
„Tak třeba uspořádáme dalším rokem zase mistrovství tvůrčího psaní a někomu ho darujeme jako výhru…“ napadlo Martina.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
