|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303520 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (54. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 06.04.2010, 16:04
|
|
| |
|
|
Pozornost Její Výsosti
Tři měsíce.
Když jsme se s Kaileen posledně rozdělily, uzavřela dohodu s Kharem, jejíž následky jsme horko těžko zvládaly. Co udělá teď, když jsem opustila já ji a ona ani neví, kam půjdu a jestli se vůbec vrátím? Až se znovu setkáme, bude chladná jako na začátku anebo si vzpomene, co měla?
Tak dlouho Kaileen v klášteře nevydrží ani náhodou. Kam ji Narat vezme? Provede ji po Azbonu, když už se tam stejně kdysi vetřela, nebo si společně zalaškují s Kharem? Možná se Kaileen dokonce objeví v nějaké vesnici, aby se pobavila lovem nic netušících obyvatel a až se ke dvoru opět donesou zvěsti o vražedné Lonshi a prostý lid bude prosit královnu o pomoc, budu vědět, že slitování a vůbec jakýkoliv cit už jsou jí cizí. Také já pro ni budu cizí?
I když už mě nebavilo běžet, nohy pořád udržovaly stejný rytmus a možná abych se necítila tolik unavená, bavila se mysl všelijakými obrazy minulosti, případně představami blízké budoucnosti. Místy jsem sice vnímala přírodu kolem, ale bylo mi úplně jedno, že se za námi pracující lid otáčí, že přemýšlí o dominantním postavení ženy v sedle a o té, která vedle ní běží a nejspíš za pár okamžiků zkolabuje.
Rolníci netušili, jak mě Kaileen honila po lesích a když jsem vyčerpáním padla na všechny čtyři a vyzvracela i to málo, co mi dovolila sníst, vrátila se ke mně, aby mi ukázala, kolik ještě snesu. Nemusela jsem se dívat do jejích ledových očí, cítila jsem ten rozzlobený pohled, že nejsem dost dobrá, abych se jí vyrovnala. Brzy jsem se naučila rozpoznávat, kdy se ke mně skloní, její silné ruce mě zachytí a vrhnou vstříc dalšímu úkolu nebo hůř, kdy mě srazí a vzápětí mi šlápne na hrudník, případně na záda. Připadala si neporazitelná, když se dívala na zmítající se kořist, připadala si dokonalá, když mi dovolila opět se nadechnout.
Oproti tomu se mi pořád ještě dobře dýchá, ještě to půjde, tenkrát to taky šlo, ještě zvládnu kousek běžet.
„Stůj!“ zvolala Corita a zastoupila mi cestu. Taktak jsem stihla zastavit, abych nenarazila do hnědáka. Popošel, jeho dobře viditelné svaly mírně zacukaly. „Přenocujeme tu, do Ishar dorazíme zítra. Jeden den už nás nezachrání.“
„Narat nebude čekat ani jeden den!“ namítla jsem a byla bych běžela nebo aspoň šla dál, i když jsem měla co dělat, abych vůbec stála.
„Ty jsi snad nezničitelná,“ s lehkým úsměvem zakroutila hlavou a seskočila. „Už se honíš dva dny. Odpočiň si, užij si poslední noc venku. V Ishar mne čeká mnoho povinností a mám-li se ti věnovat, musíš mi s nimi pomoci.“
„Potřebuju cvičit, zlepšovat se a ne se motat někde po paláci!“ nabývala jsem dojmu, že jsem udělala osudovou chybu.
„Potřebuješ hlavně přežít, tak na mě laskavě nezvyšuj hlas!“
V těchto okamžicích vždy nastane ticho, ale moje unavené tělo se hlasitě dožadovalo dalšího a dalšího nadechnutí a jak se na mě Corita mlčky dívala, pomalu se z jejích očí vytrácela zlost.
„Pořád se v tobě nemohu vyznat,“ ztlumila hlas. „Jednou jsi prudká a zuřivá, jindy bys mne ukolébala tou svou nevinností, tím prosebným pohledem, zrovna jako teď. Připomínáš mi zdivočelého psa.“
„Psa?!“
„Psa,“ potvrdila klidně. „Hledáš živou kořist, protože už tě nebaví dostávat zbytky. Nasycená, se srstí ulepenou od krve přicházíš kňučet před práh svého pána, věrně čekáš, až se dveře otevřou a sotva se tak stane, utečeš.“
„Pleteš si mě s Kaileen.“
„Nepletu, u ní je to naopak.“
„Nechme toho,“ obešla jsem ji. Měla jsem dojem, že další krok už nezvládnu, neměla jsem sílu se hádat.
„Lee,“ položila mi ruku na rameno, zlehka, přitom dost naléhavě, aby mě zastavila. „Slzy jedněch jsou spásou pro druhé – taková je válka, Narat i Kaileen. Ani řetěz to nezmění.“
Shrnula, u čeho nebyla. Jen občas, když jsme se potkaly, to mohla z našeho chování vyčíst a zřejmě to bylo natolik patrné, že jí těch nemnoho dní stačilo, aby to poznala. Nejspíš právě proto pak podporovala Narat v jejím pošetilém počínání, přestože soupeřem jí byl Xeros.
Kaileen se dusila a poslední dobou se nijak zvlášť nebránila, když jsem jí přitahovala řetěz. Možná se snažila oddálit okamžik, kdy mysl štěněte vystřídá zabijácký instinkt. Ale každé štěně jednou vyroste a už nikdy nebude schopno úpěnlivého pohledu, něžného okusování prstů, ani rozpustilého pobíhání kolem čehokoliv, co považuje za zajímavé. Myslí si snad, že takovou pozici nedokážu ustát? Sama jsem o tom někdy pochybovala.
„Co když to neovládnu?“
Tiché zašustění oděvu, když ke mně přistoupila, místo odpovědi jsem ucítila i druhou ruku na rameni – opět zlehka, klidně, stejně tak jak byla schopna mluvit o zabíjení a zodpovědnosti nejen za ty, nad nimiž jsme zvítězily, ale především za ty, které jsme z různých důvodu nechaly naživu.
Stála za mnou a nejspíš čekala, že řeknu něco krátkého a odhodlaného, ale dotek dlaní a chvilka ticha ve mně vyvolaly opačné dojmy. Chtěla jsem se nadechnout té známé, velmi jemné vůně, která mne doprovázela několik let, a dokonce se mi podařilo oklamat smysly a nabídnout jim, po čem toužily.
„Strach není odpověď,“ řekla tiše, snad aby nevylekala mírně se třesoucí tělo.
„To není strachem,“ vymanila jsem se, protože zaměňovat Coritu s Kaileen bylo nebezpečné a zahanbující pro obě strany.
„Kéž bys i jiné pudy měla takto vyvinuté. Brzy budeš mít jiné starosti.“
„Proto jsem si tě vybrala.“
I této noci, stejně jako dvě předešlé, mě Corita budila vyčerpanou víc než po téměř celodenním putování a chtěla vědět, jaká noční můra mě trápí.
„Nechceš mi něco říct?“
„Ne.“
„Proč sis mě vybrala, když mi nevěříš?“ prohodila uraženě a lehla si na bok zády ke mně.
Přestože jsem jí byla vděčná, že mě vytrhla ze zlých snů, nemohla jsem se smířit s tím, co se ve mně probouzí.
Pokaždé, když jsem usnula, objevila se ženská ruka svírající známou zbraň, slastné zavrnění přecházející v krátký výkřik, neznámé tváře prchajících obětí, dusot koňských kopyt. Kaileen nešetřila ani ty, kteří k ní byli otočeni zády.
Nářek zmrzačených a chroptění umírajících.
Sesedla, aby se pokochala. Kromě ní jsem jenom já zůstala bez zranění, upřela na mě lačný pohled, usmála se, vzrušeně dýchala, když kráčela ke mně. Jeden muž se zvedl a vrávoravě jí zastoupil cestu. Nezajímal ji, ale zavazel, s pohledem neustále upřeným na mě sekla. Tenký proud jeho krve zasáhl její tvář a vytvořil táhlou stopu od čela, přes obočí až skoro ke krku. Špinavá ke mně přistoupila, vtiskla mi do ruky svůj meč, dlaně ulepené potem a krví mě pevně sevřely, když řekla:
„Teď ty.“
Kéž bych chtěla raněné dorazit, kéž by mě ovládla potřeba zabíjet místo toho, co se mě zmocnilo, když stála tak blízko, v plné síle, nasycená strachem svých obětí.
S něčím tak zvráceným se přece nemůžu nikomu svěřit. Zvládnu to sama.
Zaposlouchala jsem se do rytmu Coritina tichého oddechování. Kaileen by řádila, kdyby viděla, jak se dělíme o malou deku a taky by se jí nelíbilo, kdybych ji v noci kvůli zlým snům rušila ze spánku. Ráno pak bývala nevrlá a nadávala, že je dokopaná. Zato mě obvykle udrželo celou noc vzhůru její chrápání, když si víc přihnula, ale zase jsem z toho neměla modřiny... Přemáhala mě únava, noční můra se znovu přiblížila, raději jsem se přesunula kus dál na holou zem, aby se aspoň Corita trochu prospala.
Následujícího dne jsme dorazily k dočasnému cíli, před námi se rozkládalo impozantní královské město Ishar. Vlajka Pealu se třepotala nad palácem zastrčeným až kdesi na druhé straně. Prudký vítr a šedivá, místy až nachově zbarvená obloha mě varovaly, že pokud se rozhodnu vstoupit, opustím toto dokonale opevněné území pouze s požehnáním královny. Při pohledu na výhrůžně vyhlížející dominantu země by Khar určitě zaplesal.
Vedla jsem Gira, Corita trůnila na jeho hřbetě. Seděla vzpřímeně, vypnutá hruď, mírně se pohybovala v rytmu koňské chůze a pozorovala obchodníky a jiné cestovatele, kteří přijížděli do města nebo jej právě opouštěli. Měl by ji někdo namalovat, zachytit ten okamžik, kdy byla majestátnější než celé nejdůležitější strategické místo před námi. Rozhodně by měl.
„Když má bojovník štěstí, myslím opravdu štěstí, pozná mistra.“
Tak dokázala Kaileen mluvit o Coritě a já jsem si připadala uboze. Chtěla jsem mít zpět svůj meč, být čistě oblečená, umytá a ne mít tělo ulepené potem a kráčet pouze s dýkou, když jsem doprovázela to nejcennější, co tato země kdy nosila – jejich královnu a mého mistra.
Hlídkující vojáci nás zahlédli, podle použitých gest určitě poznali svoji paní, krátce se poradili a jeden hned odběhl. Ostatní stáli v pozoru na svých místech. Hlasitý pozdrav s nepřehlédnutelnou stopou oddanosti mě utvrdil, kým se stanu, až se mnou Corita skončí. Mlčky jim kývla, s lehkým úsměvem, jaký ovládají jen nemnozí šlechtici, očividně potěšena takovým přivítáním.
Nejprve si nás lidé nevšímali, ale pár desítek metrů za branou se k nám přidal průvod vojáků. Obstoupili nás ze všech stran, aby se ke královně nikdo nedostal. Čtyři muži před námi „čistili“ cestu, s jejich pomocí jsme se nemusely proplétat mezi starousedlíky, trhovci či náhodnými poutníky.
Corita s kamennou tváří sledovala práci svých mužů.
„Ustupte! Královna přijela!“ řvali, zatímco zmatení obyvatelé přebíhali přes ulici.
„Na kolena! Všichni na kolena!“ oháněli se surově.
Nikoho nešetřili, ani žebráka, který chtěl královnu pozdravit, ale opíraje se o sukovitou hůl nestačil pokleknout, než se k němu vojáci dostali. Nevybíravě ho srazili na zem, přímo před nás. Giro sebou trhl a mírně couvnul, zato Corita se ani nehnula, nebylo na ní znát žádné pohnutí. Pouze čekala, až kmeta někdo odtáhne z cesty. Byla bych se k němu sehnula a pomohla mu vstát, ale její nekompromisní stisk mě zadržel.
Během chvilky jsme pokračovaly v cestě, zatímco vojáci nebohému starci ručně vysvětlovali, jak se má ke královně příště zachovat. Příliš se nezdrželi, brzy nás doběhli, přesto i těch pár úderů si podle mého soudu mohli odpustit.
Brzy jsem přestala hluk vnímat, o to víc jsem registrovala všechny mladé i strhané tváře kolem; krásná a nejspíš nedávno postavená obydlí i chajdy na spadnutí, které nesměle vykukovaly z bočních uliček. Míjeli jsme odstavené vozy s různým nákladem, občas se na zemi válelo rozsypané ovoce, vnímala jsem i smetí křupající pod nohama a prohlížela si stánky trhovců s nejrůznějším zbožím – od hrnků, přes proutěné koše a perníková srdce až po všelijaké jiné serepetičky, okolo nichž se točily především nafintěné slečinky a jejich doprovod.
Když jsme míjely hlouček klebetících korpulentních dam, vítr ke mně přinesl nepopsatelný odér. Ze směsi parfémů a nejspíš zanedbaných těl mě málem porazilo a letmo jsem zkontrolovala Gira, jestli se mu nepodlamují nohy. Kdyby Kaileen „voněla“ něčím takovým, nemusela by se Narat rozčilovat.
Až ke Coritě ten smrad asi nevystoupal, jinak by si tak klidně nehověla na Girově hřbetě. Bezděky jsem zrychlila, ale opět silný stisk a nasupený pohled královny mě ujistil, že přesně tímto pomalým tempem dorazíme až na královský pozemek.
Vysoké sídlo obrostlé plazivými rostlinami na mě působilo poněkud strašidelně. Z nádvoří vedla jedna cesta do zahrady, jiná kamsi za roh, kde se ve stínu mohutných stromů rýsovala menší protáhlá budova.
Vevnitř žádný přepych, všechno sladěné převážně v odstínech hnědé, přesně podle Coritina vkusu. Pomalu jsme vyšlapaly nemálo schodů, šla klidně, jako by z ní spadlo nějaké břemeno. Taky jsem toho věčného cestování měla plné zuby a byla jsem ráda, že pár dní zůstanu na místě a nebudu se muset nikam trmácet.
Prohodila pár běžných vět se služebnictvem, aby o nás bylo postaráno, ale přitom se nijak nezdržovala. Bylo na ní vidět, že si potřebuje odpočinout. Sotva jsme dorazily do místnosti, kde se kromě pár vycpaných zvířecích hlav zdobících stěny nacházel pouze dlouhý masivní stůl, pověsila pochvu s mečem na opěradlo židle. Úlevně vydechla, když se konečně posadila, s rukama za hlavou a nohama nataženýma na druhé židli čekala, až sluha něco přinese. Působila na mě spíš jako Kaileen než jako královna, ovšem hned mě vyvedla z omylu.
Když se otevřely dveře, vstoupil mladík v těsných, tmavě hnědých kalhotách a světlé vestě, která mírně odhalovala jeho mužnou hruď. Coritu pohled na něj zjevně potěšil, už míň se jí však líbilo, co přinesl. Když položil na stůl velký tác, prostřel a odkryl obsah buclatého, květinami zdobeného hrnce, byla jsem zklamaná, zato královnu pohled na bezmasé jídlo vyloženě vytočil. Dobře jsem si všimla toho pro mnohé nenápadného přimhouření očí.
„Jsem ráda, žes cestou sem nezabloudil,“ rýpla si, že mu to trvalo. „Pověz mi, chlapče, cos nám přinesl.“
Zaváhal, přesto pravdivě odpověděl a ukázalo se, že ani on nezaměňuje polévku s masem.
„Tak polévku,“ pokývala hlavou. „Hezké. Obětoval jsi zbytky ze svého oběda?“
„To nejsou zbytky,“ vycítil, že se jí něco nelíbí. „Nikdy bych si nedovolil...“
„Tak ty by sis nikdy nedovolil!“ vyskočila a třískla do stolu, až se hladina v poloprázdném hrnci zčeřila. „A přinést mi polévku místo masa, to si dovolíš?! Výslovně jsem chtěla maso a když přikážu, že zároveň s tím přinesete víno, neočekávám, že tu budu sedět na suchu!“
„Paní, nebyli jsme připraveni,“ koktal a ustoupil. „Netušili jsme, že přijedete.“
Vyvalila oči, jako by nemohla uvěřit, že opravdu něco takového vyslovil. Vzápětí se téměř hystericky rozesmála a podívala se na mě:
„Oni netušili, že přijedu,“ opakovala několikrát, kroutila při tom hlavou a vypadala, že se zbláznila. „Zřejmě je příliš troufalé, když královské sídlo navštíví královna.“
Mladík zmateně těkal pohledem od ní ke mně, ale já jsem se mezi ně raději nepletla. Corita tu vládla, já jsem byla pouhý host.
„A co lázeň?“ částečně se uklidnila. „Co, můj maličký, bude připravena včas nebo mám snad počkat, až se vykoupete vy ostatní?“
„Hned to zařídím,“ vyhrkl a chtěl vyběhnout, ale zastavila ho dýka, která se zabodla do dveří.
„Neřekla jsem, že můžeš jít,“ zavrčela a přešla k němu. Beze slova stál a zíral na tmavé dřevo před sebou. „Nejdřív přineseš maso a nezkoušej mě odbýt rybou nebo něčím takovým...“ Otočila se na mě, protože si nemohla vzpomenout, jak to formulovat.
„Hladným?“
„Hladným, přesně tak,“ přikývla a opět se věnovala sluhovi. „Přineseš pořádné maso!“
„Ano, paní,“ konečně našel odvahu podívat se jí do očí.
„Pak vyhledáš Arna a pošleš ho za mnou, tedy pokud vůbec dorazil,“ prohodila spíš pro sebe. Chaos a nepřipravenost služebnictva naznačovaly, že v této budově správce chybí, případně nevládne příliš pevnou rukou. „Teprve potom zařídíš, aby v mých lázních bylo vše připraveno. A když říkám vše, myslím vše!“ prudce vytrhla dýku ze dřeva a ustoupila, aby mohl projít.
„Spolehni se,“ přikývl, uklonil se a doslova vypálil na chodbu.
„A teď ty,“ obrátila se na mě. „Nikdy se nestane, abys reagovala bez mého svolení jako dnes ve městě. Moje slovo pro tebe bude svaté! Jakýkoliv rozkaz splníš a upozorňuji tě, že pokud se jen jedinkrát zeptáš proč, tvůj výcvik skončil. Jasné?“
„Jasné.“
„Tak,“ uklidnila se a znova se uvelebila, „teď budeme čekat, jestli se vůbec někdo uráčí nás obsloužit. Mám dojem, že o tvého koně je postaráno lépe než o nás.“ Odmlčela se, ale pohled na hrnec před ní ji rozčiloval. „Poskytla jsem Arnovi svou osobní gardu, aby se bezpečně dostal až sem. Museli dorazit už před měsícem, ale není mi jasné, co mí nejlepší muži celou dobu jedli, když královně se podává toto,“ brblala podrážděně.
Měla jsem hlad, polévka mě lákala, ale říkala jsem si, že se nacpu ochucenou vodou a pak budu závidět Coritě, jak se láduje masem. Nicméně kdybych byla polévku snědla, stihla bych dvakrát vytrávit, než se otevřely dveře a v nich se spolu s mladým sluhou objevila Ana.
Corita hladově pozorovala blížící se maso a sotva se oba zase vytratili z místnosti, změnil se pozdní oběd v boj o porci. Jestliže mě Kaileen nejednou označila za žrouta, tak ještě neviděla, kolik dokáže spořádat Její Výsost. Majestát byl ten tam, zásad stolování si vůbec nevšímala a držela se hesla: ruce – příbor králů.
„Určitě víš, že tvůj výcvik začal ve chvíli, kdy jsme opustily klášter,“ ozvala se, když dojedla a spokojeně se vyložila, aby ulevila plnému břichu. Nechtěla jsem prozradit, že jsem trochu mimo, samozřejmě jsem přikývla. „Nepředpokládám, že by ses mi vzepřela, dnes se tedy budeme věnovat odměnám, kterých by se ti za dobrý výkon mohlo dostat. A protože po pořádném jídle je třeba si odpočinout, vezmu tě tam, kam se obyčejný člověk, vyjma mých osobních stráží, nedostane.“
Počkaly jsme, až Ana a mladý sluha přijdou uklidit. Beze slov mu na velký tác naskládala zbytky a chtěla jej poslat pryč, nicméně Corita byla proti.
„Zařídil jsi, co jsem ti přikázala?“
„Ano,“ přikývl.
„Příště by ses mohl obtěžovat a oznámit mi to. Nemám celý den na to, abych tu vysedávala a čekala, až se uráčíš splnit můj rozkaz.“
„Promiň mu, je tu nový,“ zastala se ho Ana.
„Nový?!“ prudce vstala. „Pamatuji si, jak jsem ho přijímala. Tyto záležitosti obvykle vyřizuje Teodor, takže když už udělám výjimku, jsem si jí dobře vědoma. Lhaní a protivení se mým příkazům nebudu trpět ani tobě, Ano,“ varovala ji a přestože mezi nimi bylo zvláštní pouto, myslela to vážně. Poté se příkře podívala na zmateného sluhu: „Ty mě nerozčiluj a ztrať se!“
„Doprovodím tě do tvých lázní, odpočineš si po dlouhé a jistě únavné cestě,“ uklidňovala ji Ana. „Tobě i Lee se dostane veškerého pohodlí, přinesu vám nové šaty, zřejmě jsi prošla těžkou bitvou,“ naznačila, když si prohlédla naše nepříliš čisté oblečení. „A kde je Kaileen?“
„Mám lepší otázku. Kde je Arno?“ Krátké zaváhání prozradilo, že se opět děje něco, co by se jí nelíbilo, a tak se odpovědi raději vzdala. „Ať za mnou přijde, až bude mít čas,“ pronesla poněkud trpce a kývla mi, abych šla s ní.
Zavedla mě do nízké přilehlé budovy. Po úzkém schodišti jsme sestoupily až do míst, kam se denní světlo dostávalo pouze okénky zasazenými téměř u stropu, přesto na úrovni chodníku. Bylo tu překvapivě teplo, mystickou atmosféru doplňovaly rostliny zavěšené na stěnách, několik svícnů a příjemná vůně s lehkou příměsí skořice, která se nesla vlhkým vzduchem.
„Teď tu počkáš,“ zastavila mě Corita, do dalších dveří hodlala vstoupit beze mne. „Dostane se ti téměř všech výsad, jaké pobírají členové mé gardy, ovšem ani oni nemají přednost přede mnou.“
„Rozumím.“
„Postarej se o mého hosta,“ přikázala jedné ze dvou dívek ležících na prostorné pohovce. „Přeji příjemný pobyt,“ usmála se a odešla v doprovodu druhé dívky.
Brunetka vstala a jemným gestem naznačila, abych si udělala pohodlí. Když ladně odkráčela ke kulatému stolíku, aby mi podala čerstvé ovoce a nalila bílého vína, říkala jsem si, že členové osobní stráže jsou zřejmě šťastní muži. Bylo zde dost prostoru, aby se sem všech osm vojáků vešlo, aniž by se museli omezovat, přičemž obsluhou určitě zklamáni nebyli. Chtěla bych vidět chlapa, kterému by se nelíbilo být obsloužen mladou dívkou ve volně splývavých bílých šatech, které navíc dráždivě odhalovaly její rameno.
Nemluvila, začínala jsem se nudit a byla jsem ráda, že se konečně otevřely dveře a ta, která doprovázela Coritu, mě vyzvala, abych vstoupila do první komnaty ráje. Málokdo by zde byl zklamán, ta pozornost a jemná péče několika dívek by zřejmě učarovala mnohému muži a Corita byla už zvyklá, že ji svléknou, omyjí i zabalí do osušky, nicméně já jsem je poslala pryč. Stejně jako Kaileen jsem nebyla nadšená z představy, že by na mě někdo cizí sahal. Bohatě jsem si vystačila sama a nikdo mě nerozptyloval, když jsem se rozvalila v teplé vodě, nadechla se všudypřítomné vůně a poslouchala tiché šplouchání, které však brzy úplně zaniklo.
Po dalších procedurách, kdy se dámy postaraly o moje vlasy i pleť a trpělivě čekaly, až si nedůvěřivá cizinka prohlédne nové prostředí a dovolí jim použít obsah některé z pestrobarevných misek, dóz a lahviček, jsem se konečně dostala do poslední místnosti.
Corita ležela na břiše a vychutnávala masáž, bílá rouška překrývající bedra kontrastovala s její tmavou pokožkou, všudypřítomnou vůni skořice vystřídala jiná, o poznání svěžejší. V tom tichu působilo cvaknutí dveří poměrně rušivě. Corita se po mně ohlédla, ale hned zase zavřela oči.
„Nestůj tam a lehni si, ona tě nekousne,“ prohodila nezúčastněně. „To je rozkaz.“
Byla bych radši, kdyby mi někdo podal oblečení, napadlo mě totiž, co bude Její Výsost za tolikou pozornost chtít, přece mi to všechno neposkytla jen tak?
Nechala mě, abych vstřebala první dojmy, než započala rozhovor.
„Tak co, malá Lee, spokojená?“ otočila hlavu ke mně a samolibě se usmála.
„Jistě, jenom by tu nemuselo být pořád takové ticho.“
„Celý den na mě někdo mluví, chci mít občas klid.“
„Tví muži si nežijí špatně,“ dodala jsem, aby to nevypadalo, že jsem jí prve odpověděla jen ze slušnosti.
„Vidíš, co všechno jsi mohla mít.“
„Řekla bych, že pořád ještě můžu,“ odhadla jsem a snažila jsem se předvést jistotu, s jakou se mnou mluvila ona.
„Možná,“ připustila, „ovšem teď už by tě to něco stálo.“
„Co si o tom popovídat u skleničky? Nepochybuju, že tvé sídlo skrývá ještě další zajímavá místa.“
„Ty si vždycky vybíráš to složitější, že?“ Její oči zářily jako vždy, když zvítězila. „Budiž, sejdeme se večer, někoho pro tebe pošlu,“ beze studu se zvedla, podala si osušku, do níž zahalila většinu své štíhlé postavy, a klidně odešla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
