|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Dopis z budoucnosti ::
| Můj soutěžní příspěvek do MTP 2009, který se umístil na 13. místě. |
| |
|
|
Zdravím tě, vážený čtenáři tohoto dopisu, ať jsi kdo jsi.
Tento dopis nemá konkrétního příjemce. Vlastně je to spíš takový výstřel z budoucnosti. Zcela zbytečný výstřel řekl bych, ale já stejně nemohl odolat a musel ho napsat a poslat zpět. Nevím, kolik tento dopis v tobě může vyvolat důvěry. Já si myslím, že prakticky žádnou. Ovšem účelem není změnit budoucnost, nebo něco na ten způsob. Prostě tě připravuji na to, co vás všechny čeká.
Máš rád Měsíc? Já ho zbožňoval. Jako kluk jsem trávil pár hodin z noci nalepený u okna, když zrovna byl vidět a fascinovaně jsem pozoroval jeho krásu a neúnavné odrážení světla sem na Zem, kde mdlé měsíční světlo utěšovalo tmou zahalenou noc. Že to zní trochu poeticky? Je to možné. Vždy, když jsem kouknul na Měsíc, se mé srdce zaplnilo blahem a obdivem, který se nedal naznačit ani poezií. Zním jako blázen a dal bych ruku do ohně za to, že jsem za něj pro tahle slova již párkrát byl označen.
Když už ze mě vyrostl chlap, ani tehdy jsem nezapomněl noc co noc, kdy byl Měsíc vidět, jej sledovat. Je neuvěřitelné, jak mě dokáže uchvátit něco… něco stále stejného. Nikdy mě nefascinoval kvůli svým vlivům na přírodní jevy zde na Zemi, ale svou krásou (někteří přátelé mi říkali, že bych stejně tak neúnavně mohl obdivovat zeď). Ovšem postupem času se k tomu přidala touha po poznání nepoznaného (tedy, alespoň pro mě nepoznaného), a sice Měsíce jako vesmírný objekt, objekt nesčetných nových možností.
Jednoho večera se stalo něco, co později ovlivnilo můj pohled na něj. Byl to telefonát, že jsem získal práci na projektu RecreationalMoon. Hned vysvětlím, o co jde. Vývoj pospíchal rychlým a nezastavitelným krokem (ostatně takhle tomu bývalo vždy) a v době, kdy mi poprvé začaly rašit první vousy (spíš chmýří), už bylo cestování do vesmíru stejně tak dostupné, jako dovolená na Karibiku. Samozřejmě mnohem dražší, ale i přesto se našla spousta lidí, kteří utratili nechutnou sumu peněz za pouhý výlet mimo Zemi. A to si žádalo další vývoj. Tehdy se začalo pracovat na projektu RecreationalMoon. Rekreační Měsíc, trochu úsměvný název, nemyslíš? V podstatě šlo o vybudování pár měsíčních základen, rekreačních středisek, kde by se lidé mohli zastavit i na několik dnů a strávit dovolenou mimo planetu. Pochopitelně jako většina lidí i já se o tento projekt zajímal. Bylo to něco nového a vlastně revolučního.
Můj zájem vzrostl o to víc, co se mi do rukou dostaly prospekty. A povím ti, není nad to, mít přátele na vysokých místech. Dlouho před dokončením projektu jsem měl možnost nahlédnout do seznamu potřebných pozic. Po prolistování jsem zjistil, že už většina míst je zabraná, takže mě opouštěla naděje, ale já přece jen na konci seznamu, kde se ještě dalo vybírat, našel pozici přesně dělanou pro mě.
A to už jsem se na Měsíc díval jinak. Stále ne ve špatném, jak tomu bylo později. Tehdy mě už při měsíčku (kromě blaha) zaplavovala i pýcha. Kdo by se pýchou nenadouval, kdyby pracoval mimo planetu. Vždycky mě bavilo pozorovat zmatené a následně nevěřící výrazy lidí, když se mě zeptali, kde pracuji a já místo odpovědi zapíchnul prst do nebe a pokud byla situace přívětivá, tak přímo ukázal na Měsíc. Ale nedivil jsem se počáteční nedůvěře ostatních. Koneckonců i já měl občas problémy uvěřit svému zaměstnání. Po nějakém čase ovšem nebylo nic extra být zaměstnaný na měsíci. Když jsi někomu oznámil, že pracuješ na Měsíci (se zbytky pýchy, která ti zůstala), bylo to jako se pyšnit z práce taxikáře.
Navíc ani nikdo nevěřil, že zahradník jak já, dokáže najít uplatnění na Měsíci. Ale našel. Kromě nějakých expertů a laboratorních krys přes rostliny, si žádali i zahradníky, kteří by se především starali o hlavní měsíční park. Já, s bohatou praxí, byl vybrán hned. Myslím si, že jako plus mi byl přičten můj svobodný stav, ačkoliv podle zákona už to dávno nemělo být předmětem rozhodování.
Já se tedy přestěhoval na Měsíc. Bylo mi dovoleno, skoro bych řekl přikázáno, být po dobu dovolené na Zemi. Počítal jsem s tím, že ta práce nebude nic speciálního. Viděl jsem až moc sci-fi filmů, nebo přečetl hodně sci-fi tvorby. Navíc já měl dělat to, co bych mohl dělat na planetě Zemi. Ten park, který jsme měli my, zahradníci, na starost, to bylo téměř to samé, jako na Zemi. Člověka to dokázalo zblbnout, pokud nebyl zvyklý; a to nebyl ze začátku nikdo. Začínal jsem jako poskok, ale protože jsem za svůj život nasbíral hodně zkušeností, nedělalo mi problém se propracovat výš. Propracoval jsem se až na zástupce „šéfa“ zahradníků. Pochopitelně to pár let trvalo, ale já nikam nespěchal. Vlastně nebylo kam spěchat. Svojí práci jsem měl rád.
Nebudu tě zatěžovat mojí prací, už se propracovávám k jádru pudla. Objevil se nový trend, a sice roboti. Já vím, jak strašně šokující poznatek. Roboti byli všude možně už před tím, ale to byli takoví… omezení? Asi ano, mnohem omezenější než tihle. Svým způsobem další taková revoluce. Bylo rozhodnuto, že první místo, kde je otestují, bude na Měsíci. Tak je naprogramovali pro práci poskoků na různá zaměstnání a došlo k hromadnému propouštění. Ze zahradníků letěli všichni, kromě šéfa, který tam měl posloužit jako kontrola, zdali ta práce, kterou dělají roboti, je dobře. Já coby asistent neměl šanci se tam udržet. Šéf přes marné hulákání na vedení, že potřebuje aspoň asistenta a nejlíp ještě pár lidí, protože nemá šanci to sám uhlídat, neuspěl, a tak sám odešel z pozice. Já nevěděl, co si o tom myslet, ale práci šéfa jsem pochopitelně přijal. Čekal jsem pořádnou makačku, když říkal, že nemá šanci to uhlídat a to byl člověk, pro kterého nebylo nic problém. Nebylo to tak hrozný.
Dostal jsem do týmu dva údržbáře, kteří o kytkách nevěděli vůbec nic. Alespoň dohlédli na údržbu robotů. Povím ti, s těmi roboty to byla hrůza. Svojí práci dělali dobře, až na pár chybek, ale nikdo není dokonalý. Jenomže už to nebyl člověk. Bylo to stádo plechových workoholiků. Já věděl, že až skončí testovací období těch robotů, poletím taky ze svého místa a nedělal jsem nic proto, aby tomu bylo jinak. Práce před tím byla trochu pustá, ale po pár letech na Měsíci si člověk zvykl na hodně věcí, a konec konců jedním z důvodů, proč jsem zůstával od začátku, byly ty prachy, kterých bych si za stejnou práci na Zemi vydělal desetkrát míň. Navíc jsem si tu našel pár přátel, bohužel většinu z týmu zahradníků, kteří byli propuštěni, a většina z nich se vrátila na Zemi. Přestalo se mi tam líbit.
Od té doby jsem už Měsíc (když jsem byl zrovna zpátky na Zemi) neměl moc rád. Vždycky jsem o něj pohledem zavadil, ale už ve mně nevzbuzoval pocity klidu, obdivu či pýchy. Tyto pocity byly nahrazeny nekompromisní pustotou a nechutí. Ano nechutí. Návraty do práce byly těžké. Já se tam těšil už jen na dvě věci: na polední oběd se svým přítelem z řad techniků a na večerní hospodu, kde jsme se u stolu slezli ti nejlepší kámoši, kteří jsme zůstali na Měsíci. A pro mě to byl většinou celkem smutný pohled, když jsme se všichni vešli k jednomu stolu. Ale neříkám, že jsme si zábavy i tak neužili. Užívali jsme si jí jako nikdy jindy. Možná jsme tak nějak vycítili blížící se konec naší práce.
Jednou při obědě, kdy jsem jedl se svým kamarádem, kolem nás prošel jeden robot, aby zkontroloval keře ve vestibulu. Já dostal nápad, že ho trochu zpéruji. Kamarád se smíchem souhlasil. Aspoň jsem si mohl vyzkoušet svoje šéfování v pořádné praxi. Navíc já měl rád, jak ti roboti ztuhli a čekali na instrukce, když se jim dalo najevo špatné provedení práce.
Tak jsem se tedy k němu vydal, přikradl se mu za záda komickým způsobem, jak znám ze starých kreslených filmů, za doprovodu kamarádova chechtání. Zostra jsem na robota křiknul. Co následovalo potom, mě slušně vykolejilo. Robot ne že by ztuhnul a dožadoval se dalších instrukcí, jak bývalo zvykem. On s sebou cuknul a prudce se ohlédl. Já se divil, že to jeho mechanický krk vydržel, ale co mě zaujalo mnohem víc, nebyl ani tak krk, jako jeho oči. Vždycky, když se jim dívám do míst, kde normální člověk má oči, připadám si, jako kdybych koukal do fotoaparátu, nebo do kamery. Ty jejich oči vypadají jako čočky fotoaparátu. Jenomže já v nich viděl víc, než jen mrtvou šeď techniky. Já v nich, a tím jsem si jist, viděl strach. Vím, připadá ti to jako blbost, mně samotnému to později taky tak připadalo. Určitě vím, že v tu chvíli jsem si tím strachem byl jist. Snažil jsem se přesvědčit, že si se mnou zahrávala fantazie. Možná jsem byl zblbnutý jeho cuknutím, což pro změnu vystrašilo mě.
Co já věděl, tak roboti už delší dobu neprocházeli úpravou, nebo nějakou aktualizací a takhle se nikdy nechovali. Tohle by pochopitelně naprogramovat šlo, aby vypadali víc reálně, ale pochybuji, že by to někdo dělal. Jenomže ty oči… ty se naprogramovat nedaly. Asi se při těchto řádcích mlátíš dlaní do čela, protože ti to přijde jako dožadovat se nějaké viditelné emoce v čočce fotoaparátu, nebo rovnou ve skleněné kouli. Co se pak stalo, mě utvrdilo v tom, že to nebyl jen přelud.
Snažil jsem se na to upozornit vedení, programátory, kohokoliv kdo mě napadl, ale já tím nezmohl nic. Řekli mi, že se stalo něco s nějakým obvodem, nebo co, že se jedná pouze o chybu. Chyba to možná byla, ale určitě nebyla obyčejná. Bylo to všechno čerstvě po té události a mých myšlenek se začaly ujímat různé teorie typu, co když to byl skutečný strach, a různé katastrofické scénáře. Já se samozřejmě se svými paranoickými obavami netajil. Musel jsem vypadat jako při záchvatu hysterie.
Nakonec mě poslali na léčení, kde mi vysvětlili, že jsem přepracovaný a podobné kraviny. Já jim uvěřil. Poslali mě na pár týdnů mimo Měsíc, abych si odpočinul. Během té doby jsem pomalu propadal beznaději a opět špatným myšlenkám, kdy jsem zase začínal věřit své teorii. Svěřil jsem se jednomu svému rodinnému známému. Byl to velice uznávaný vědec, a co já věděl, měl většinou podobné názory, a dokonce se mi jednou svěřil i ohledně svého strachu z robotů. Vedli jsme dlouhý rozhovor, přičemž já byl především zpovídán. Nakonec mi řekl, abych ještě nedával výpověď a přesvědčil mě, abych se tam vrátil odpracovat ještě to, co mi zbývalo, než moje místo nahradí další plechová tlama. Což nikdo netušil, jak dlouho to může být. Já i přesto souhlasil a zároveň jsem odkývnul dohlédnutí na chování robotů.
V práci mě nepřijali nějak vlídně a vlastně spíš s obavami. Snažil jsem se vedení dokázat, že jsem způsobilý a po psychické stránce v pořádku. Pochopitelně já zase (obzvlášť po rozhovoru se svým známým) věřil svým pocitům, ale najevo je nedal. Sledoval jsem chování robotů každý den. Zdáli se mi každou chvíli podivnější a podivnější. Snažil jsem se dívat co nejstřízlivěji, protože já věřil, že mě paranoia a strach ovládají, jenomže jsem si nemohl pomoc.
Zaměstnaný jsem vydržel kupodivu ještě pár let. Udržoval jsem pravidelný kontakt se svým známým, tím vědcem. Já už hodně krát měl sto chutí z té práce odejít, ale prakticky jsem nemohl kvůli hlídání robotů. Skoro jsem začal věřit, že mě tam nechají až do důchodu. A zrovna když jsem se s tímto faktem smířil, to přišlo (Díkybohu?) a byl jsem vyhozen. Na moji pozici dali robota a zahradnictví, stejně jako většinu dalších oborů, měli kompletně obsazené roboty. Roboty, kteří se po těch letech po onom incidentu chovali opět tak, jak se chovat měli. To už mě obavy a strach pozvolna opouštěly.
Já měl nahrabáno hodně peněz, takže jsem si začínal užívat předčasného důchodu. Ale neužíval jsem si jej dlouho. Pár dnů po mém propuštění mě z dřímoty probudil telefon, který jsem bez váhání zvednul. Byl to můj rodinný známý. Ten, který se netajil strachem z robotů. Řekl mi dvě věci, přičemž jedna byla svým způsobem šokující, ale nešokovalo mě to tak, jak jsem čekal. Jen mi to oprášilo staré známé obavy a strach.
Došel jsem na verandu, zapálil si cigaretu (po tom všem se ze mě stal kuřák) a zadíval se na Měsíc. Nenaplňovala mě ani pýcha, ani blaho, ale ani pustota. Koukal jsem na něj jako na něco, co by pro nás nesvítilo, kdyby to bylo možné. Něco, co zůstalo tady ze zdola stejný a přesto už to není naše. Roboti se jali vedení. Údajně projevili velikou nespokojenost s jejich zacházením a začala vzpoura. Svoji nespokojenost projevili vyvražděním lidského personálu, který nestihl utéct zpět na Zem. Nebudu říkat, že mě to nepřekvapilo. Určitě mě to nešokovalo. A prý jsem blázen. Teda řekli přepracovaný, ale v podstatě mysleli to samé. Jak si někdo může myslet, že by roboti mohli něco cítit. Jedině naprostý magor.
Za pár hodin jsem byl u svého známého (pozvání k němu byla druhá věc, kterou mi sdělil do telefonu) v jeho utajené laboratoři. Tohle už mě ale šokovalo. Utajovaná, soukromá laboratoř, v podzemí, takového rázu, to jsem čuměl jak puk. Představil mi svůj vynález. Stroj času. No vida, další šok.
Za nějakých pár let se mému známému podařilo, co se vládě nepodařilo za desítky let. Stroj času. Ovšem byl nějaký velice skromný, ačkoliv vypadal jako mimozemská zbraň z nějakého podprůměrného sci-fi filmu. Jeden vědec mě seznámil s tím, co to je a k čemu to je (jako by mě to nenapadlo). Ale na co jsem opravu nepřišel, byl fakt, že zatím to dokáže přenést v čase jenom něco. Třeba pouhý papír. Ta laboratoř už tam byla dvacet let, tak popsaný dopis vrátili o dvacet let takovým způsobem, aby ten přenesený papír byl uschován na bezpečné místo tím, kdo ho najde. Byly tam trochu pochyby, jestli neskončí v koši. Neskončil a vědci jej našli tam, kde jej najít měli. Všechny výsledky ukázaly, že papír byl úspěšně přenesený do minulosti. Ale to bylo vše, krom ještě dalších maličkostí. Člověka by to prý nepřeneslo a koneckonců tenhle přístroj by velikostí nepřenesl ani mimino.
Já jen doufám, že se brzy (jak vědci tvrdili) podaří udělat stroj, který by dokázal přenést něco tak složitého, jako je člověk. Přenést se tam, kde nám bude dobře. Ne, že by nám tady dobře nebylo, ale situace se začíná zhoršovat. Roboti na Měsíci, který kompletně obsadili, začali vyhrožovat zničením Měsíce, pokud se budou opakovat další pokusy o jeho získání zpět. Jak komicky to znělo… lidi si přivlastnili něco, co jim vlastně nepatří, teď to měli roboti a my chceme zpátky to, co pořád není naše a už vůbec ne robotů.
Každý večer se teď dívám na Měsíc. Sice s obavami a nechutí, ale dívám. Nejsem znechucen obsazením Měsíce roboty, ale tím ostatním. Tou lidskou nenažraností. A věřím, že my, coby lidská rasa, se toho Měsíce jen tak nevzdáme, že ho budeme chtít zpátky. Doufám, až dojde k jeho zničení, že už budeme pryč.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
