|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Království naděje - 1.kapitola, část 3. ::
 winkk |
publikováno: 03.04.2010, 9:08
|
| Přidávám další část mého příběhu. Zde už se začínáme více dostávat do děje. Vřele uvítám každý komentář... |
| |
|
|
Měla jsem pravdu, ráno se mi vůbec nechce vstát. Nejenom, že jsem se vrátila dost pozdě. Ale ještě jsem asi dvě hodiny ležela s otevřenýma očima a nemohla usnout. Přemýšlela jsem o Petrovi, kterého mi včera Alice připomněla. Ráda bych ho zase viděla. Ale pochybuji, že Alice nějaký sraz domluví. Jak ji znám, než došla domů, zapomněla na nějaké plánování a možná i na návštěvu u mě. Ona je hrozně impulsivní, pro něco se v jednu chvíli nadchne a za chvíli už o tom ani neví.
Vyhrabu se z postele a zamířím do kuchyně, kde se potkám s tátou. „Ahoj,“ pozdravím ho a nakouknu do ledničky, abych si vybrala něco k snídani.
Táta zvedne oči od denního tisku. „Nazdar. Snídani máš tady na stole. Máma včera koupila bábovku.“
„Nemám chuť,“ zabrblám a vezmu si radši nízkotučný jogurt. Bábovku bych si dala, ale ne kupovanou. Ty vůbec nejsou dobré. Jenže domácí bábovky se u nás doma jen těžko dočkám.
„Kde jsi byla včera tak dlouho?“ zajímá se táta, když zasednu ke stolu.
Divím se, že postřehl mou nepřítomnost. „U Davida. Koukali jsme se na video. Zapomněla jsem kolik je hodin,“ spustím hned, kdyby mi náhodou chtěl vyčítat pozdní příchod.
„Hm. A na co jste se dívali?“ ptá se dál s očima přilepenýma v novinách. Je už vypravený do práce, navoněný drahým parfémem, učesaný, na sobě má oblek, jen sako ještě visí přes židli. Je to fešák, i když se mu už blíží padesátka.
„Na krtečka v kalhotkách,“ zkusím, jestli mě táta vůbec poslouchá.
„Hm,“ pokývá hlavou. „Tak to jo.“ Zasměji se. Neposlouchá. Odkýval by mi všechno, co bych mu teď navyprávěla. No, je to lepší, než kdyby mi nenadával.
Do školy to stihnu jen tak tak. Sotva se přiřítím do třídy a zapadnu do lavice, vejde matikář Souček. „Dobré ráno, posaďte se,“ pokyne nám učitel a také se usadí za stůl. „Vyberte mi někdo domácí úkoly.“ Třídou zašumí. Tenhle profesor se chová jako by učil na základní škole a ne na střední. Divím se, že ty úkoly nechce ještě mít podepsané. „Tak bude to?“ rozkřikne se, když se nikdo k vybírání nemá. „Vyberu si je radši sám,“ rozhodne se a prochází třídu. Kupodivu mu všichni sešity odevzdávají. U mě se zastaví. „Novotná, sešit.“
„Nemám žádný úkol,“ řeknu. Včera jsem tu stejně nebyla.
„Jak je to možné?“
„Včera jsem chyběla,“ vymlouvám se.
„Ten úkol jsem zadával v pondělí, a to jste tu byla, ne? Tak kde ho máte?“
„Nikde. Prostě ho nemám.“
„Hm, to není poprvé, slečno Novotná. Měl bych vás za to nějak potrestat,“ přemýšlí. „Pojďte k tabuli. Vyzkouším si, jak zvládáte novou látku.“ Obrátím oči v sloup a šourám se k tabuli. To je ale pitomec. Zadá mi několik příkladů, které s jeho menší pomocí vypočítám. Naštěstí tuhle látku zrovna chápu. „No, žádná sláva. Píši vám dostatečně.“
„Cože?“ vykulím oči. „Vždyť jsem to vypočítala skoro sama.“
„No právě, skoro. Musel jsem vám pomoci,“ trvá na svém. „A upozorňuji vás, že tato známka vám hrozí i na vysvědčení. Běžte.“ Uraženě trhnu rameny a jdu zpět do své lavice. Pitomec jeden. Do vysvědčení času dost, vždyť je teprve březen. To si v klidu stihnu známky opravit.
O velké přestávce se za mnou staví Robert. „Čauky, Niky. Jak se máš?“ zdraví mě a sedne si na mojí lavici. Vysmátý jako vždycky, ale vypadá unaveně. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy.
„Nazdar,“ odpovím a dál luxuji látku v sešitě.
„Co je s tebou?“
„Ale nic. Nemůžu se s tebou teďka vybavovat. Musím se učit. Píšeme písemku z dopraváku a já jsem dutá.“
„Mám něco, co ti rozjasní hlavu,“ mrkne Robert.
„Fakt? No, něco bych potřebovala. Mám temno.“
„Tak pojď,“ zvedne se a vezme mě za ruku.
Vyjdeme ze třídy a Robert zamíří na pánské záchody. „Co blázníš? Tam já přece nemůžu,“ zarazím ho u dveří. „Někdo nás uvidí a bude průšvih.“
„V pohodě. Nikdo nás neuvidí, neboj,“ ujišťuje mě. Rozhlédne se, jestli na chodbě není někdo z profesorů a strčí mě dovnitř. Naštěstí je tu prázdno, připadala bych si před ostatními kluky pěkně trapně. A oni by asi nebyli zrovna nadšení mou návštěvou v těchto místech.
Zavřeme se s Robertem do jedné kabinky. Robert zašmátrá v batohu a vytáhne igelitový sáček se zelenými nadrcenými lístky marihuany. Z kapsy u džínsů vyndá peněženku, ve které má schované bílé cigaretové papírky. „Neboj, nedělám to tady poprvé, klid,“ utěšuje mě, když vidí, jak jsem nervózní. Tohle by byl sakra velký průšvih, kdyby nás tu někdo nachytal. Mám docela strach.
Robert naplní papírek voňavou drtí, olízne okraje, aby se přilepily k sobě a konce sežmoulá, jinak by marihuana vypadávala ven. Nakonec vyndá zapalovač a jeden konec cigarety zapálí.
„Vždyť to tady bude cítit,“ bojím se.
„Musíš to foukat do větráku,“ poradí mi a ukáže ke stropu na rezavou mřížku. Odvětrávání se spustilo jakmile jsme v kabince rozsvítili.
Robert slastně vypustí z úst kouř a podá mi jointa. Potáhnu tak jako to udělal Robert, co nejhlouběji do plic a kouř tam nějakou dobu držím. Nekouřím trávu poprvé, na našich mejdanech je to běžná věc. Robert mě vyzvedne výš, abych mohla fouknout přímo do větráku, jelikož při mých 165 cm bych tam nedosáhla.
Takhle se nám podaří vykouřit celou cigaretu. Cítím jak se mi motá hlava a zrak mám trochu rozostřený. „Tak jdeme?“ zeptám se Roba. „Za chvíli bude zvonit,“ sdělím mu se smíchem.
„Vydrž ještě chvilku, rovnou si tady něco rozdělím,“ zadrží mě ještě kamarád. Vytáhne z druhé kapsy malou plechovou krabičku. Otevře ji a ukáže mi další igelitový pytlík, tentokrát s bílým práškem.
Vykulím oči. „Co to je?“
„No mouka to není,“ uchechtne se. „Normálně, perník, ne?“
„Ty bereš perník?“ zděsím se. Z tvrdých drog mám strach. Všude nás poučují, jak jsou drogy škodlivé a co všechno mohou způsobit.
„Jenom občas,“ odpoví. „Podrž mi to,“ vrazí mi do ruky sáček. Připraví se několik dalších pytlíčku, aby do každého nasypal trošku toho bílého prášku.
„Robe, víš co ti to může udělat?“ zeptám se. „Drogy jsou svinstvo,“ varuji ho.
„Neměj péči, vím co dělám. Říkám, že si to dám jenom občas. Tak, hotovo,“ uklízí zboží do plechovky. „Jdeme. Jo a ne abys někde vykládala, cos tady viděla, jasný?“ Zaraženě přikývnu. Dobrá nálada z marihuany je ta tam.
Jsem docela v šoku. Myslela jsem, že Robert jen kouří marihuanu, jako my všichni z party. Ale ten pervitin mě teda dostal. Celou vyučovací hodinu na to musím myslet. Do písemky, na kterou jsem se o přestávce snažila učit se akorát podepíši a odpovím na první otázku. Na zbylých devět už nemám myšlenky ani vědomosti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
