» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2141477

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Probdělá noc ::

Radmila Kalousková	publikováno: 05.04.2010, 16:06

Je to taková vzpomínka na dost nepříjemný zážitek...


	Probdělá noc Konečně malá usnula a kluk se dívá v klidu na televizi. Stejně usne za deset minut. Jó, kdyby malá usínala stejně dobře jako její starší bráška Radek, který minulý týden oslavil své desáté narozeniny! Romance jsou čtyři roky a nejraději by byla vzhůru do půlnoci. Dnes ale usnula už před půl desátou. Můžu si jít natáhnout záda a podívat se na nějaký seriál. Určitě budou dávat nějakou Kriminálku New York nebo Miami, u které jako vždy usnu. Manžel leží v posteli už od půl osmé, prouzdá po internetu a tváří se jakoby se ho starání o děti vůbec netýkalo, ostatně jako vždy. Ale za těch deset let manželství jsem si na to zvykla. Popravdě si neumím představit, že bych byla sama. I po těch deseti letech neusne manžel jinak, než že mě objímá. Lehnu si a s chutí se ponořím do mého světa snů. Vytěsním veškeré starosti a myšlenky o tom, co vše musím další den zařídit, aby vše fungovalo tak, jak má. Je krásný prosluněný den, loudám se po louce a dole u potoka vidím cizí lidi oblečené do šatů tak ze třicátých let. Téměř každá dáma drží v ruce slunečník a děti jako ze škatulky pobíhají mezi rozloženými dekami a piknikovými koši. Pokračuji dál a vidím, jak na mě z dáli s úsměvem mává kamarádka, kterou jsem neviděla už tolik let. Oplatím ji stejně. Najednou mě připadá, že se na mě někdo dívá. Pootočím se a spatřím hluboké modré oči. Jsou to oči nějakého muže, jeho obličej však nevidím. Dívá se na mě a já cítí příjemné mravenčení, které jsem už tak dlouho necítila. Začíná kdesi v podbřišku a rozlévá se do celého těla. Je mi tak hezky…. Ale co je to za rány? Rány, jakoby někdo bouchal do plechu, do plechových vrat. Takových jako má naše garáž. Ano, někdo cloumá vraty naší garáže… Posadím se na posteli a zaposlouchám se. Nezdálo se mi to, ten zvuk tu byl a dokonale mě probudil. Všechny mé smysly jsou ihned v pohotovosti. „Zlato, někdo nám cloumá garáží!“ snažím se vzbudit manžela. „To je vítr,“ zamručí a spí dál. „Jo vítr,“ mumlám si pro sebe a vyskočím z postele. Sundám květináče z parapetu, potřeboval by umýt, a otevřu okno. „Tak co je?!“ zakřičím na celé kolo. Okamžitě je všude klid. Poslouchám, zda neuslyším kroky či nezahlédnu stín. Okno mám totiž za rohem. Ale nic, jen ticho noci. Je půl třetí ráno. Rychle přeběhnu do chodby a rozsvítím, aby byl vidět nějaký pohyb v domě. Vrátím se k oknu, ale už je klid. Zavřu ho a vrátím se do postele. Vím, že jen tak neusnu. Ležím, uši mám napjaté a pátrám po každém šumu a cizím zvuku. Někdy zvednu hlavu, abych se ujistila, že je skutečně klid. Ach jo, už jsou tři hodiny pryč. Najednou se celá zatřesu, něco slyším, tiché kroky blížící se k posteli. „Mami, mami!“ slyším hlas dcerky. Cítím, jak se nade mě někdo naklání… Celá sebou škubnu, až se probudím. „Mami,“ volá Romanka. Asi má žízeň nebo také špatný sen. „Jo, moment,“ zavolám, aby se uklidnila. Snažím se trošku probrat, je půl čtvrté. Dojdu k malé a dám jí napít. Počkám chvíli, než usne. Pak ještě zkontroluji synka, protože je určitě zase odkopaný a jdu zpátky do postele. Zase poslouchám a držím „svoji stráž“. Honí se mi hlavou nejrůznější myšlenky, které přechází v krátké noční můry, než mě vždy vytrhnou ze spánku. Už je půl páté a ve čtvrt na šest stávám. To už snad ani nemá smysl jít spát. Nakonec přeci jen ještě usnu, ale vím, že celý den a minimálně dvě následující noci budou stát za kulový. Jak málo stačí, aby mi někdo narušil můj pocit bezpečí. A třeba to byl jenom vítr. Je tak jednoduché, aby se strach a obavy vloudily do mé hlavy, usídlily se tam a hlodaly jako malí červíčci. Uvědomím si, jak jsme zranitelní a bezmocní, alespoň v mém případě. Sousedy před měsícem vykradli, když spali. Co když se to stane i nám? A co by udělal v panice zloděj, kdyby se Radek nebo Romanka vzbudili, potkali ho na chodbě a začali řvát? To nechci ani domyslet!!!


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tonyend	19.08.2010, 9:01:29

Někdy vidíme a slyšíme...co vidět a slyšet sami chceme. Představivost skloubená s dávkou nejistoty a vkrádajícího se strachu dělá divy. Třeba z pohybujícího se závěsu u otevřeného okna... a náhlého poryvu větru. Húúú! Někdo tam je! Ale dovedu si představit ten strach, že se v noci někdo vloupal do sklepa, garáže... Co teď?

čuk	05.04.2010, 16:05:22

Příjemně psáno, idylicky. Zabudování snů by mělo být odrazem předchozích bdělostí (alespoň je to dobrý postup pro prokleslení psychiky). Vybudované napětí není dotaženo (nedozvíme se, že to byl vítr), naopak se objevuje motiv dětí. Pocit zranitelnosti je logický a psychologicky pravdivý, ale v kontextu prózy je proklamování pocitu trochu zklamáním, jakýmsi politím vodou neromantické reality, aniž by vneslo nečekaný pohled. Čekala se pointa nebo větší rozvedení, třeba až do hororu (třeba jen v náznaku). stávám


ze dne 06.04.2010, 11:03:58
Radmila Kalousková: Děkuji za komentář. Nakonec to zřejmě přece jen nebyl vítr, ale určitě jsem to mohla vše daleko víc rozvést. Bylo to takové chvilkové nutkání rychle to ze sebe dostat a napsat. Příště se budu snažit dotáhnout to do konce... :-)