|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 6.část - Tomáš ::
|
| |
|
|
Když Tom Linhart zmáčkl už nejméně popáté tlačítko vedle vchodových dveří, přičemž při posledním zazvonění přidržel ukazováček na zvonku dostatečně dlouhou dobu na to, aby tím probral k životu i mrtvolu, rezignovaně pokrčil rameny.
Zvuk zvonku byl neobyčejně dlouhý a sugestivní, simuloval temné odbíjení kostelních zvonů, zvěstujících příchod půlnoci. Tohle mu vždycky spolehlivě dokázalo přivodit husí kůži. Jenže jeho kamarád Alex byl odjakživa tak trochu zvláštní, tohle už byla jen taková malá třešnička na dortu.
No, asi tedy opravdu nebude doma. Divné, jestli někdy na něco opravdu nezapomněl, byly to jejich pravidelné společné akce. A když třeba někdy nemohl, dal mu pokaždé včas vědět. Asi se tedy muselo stát něco nepředvídaného. Snad ne nějaká nehoda!
Zkusil ještě naposledy mobil a pak se začal pomalu otáčet k odchodu, když ho přepadl nepříjemný pocit, že ho sledují něčí oči. Necítil se přitom zrovna nejlépe. Krátké, jemné vlasy vzadu na krku se mu naježily. Otřásl se. Slabý zvuk, který se ozval přímo nad jeho hlavou, ho přiměl vzhlédnout.
Oběma rukama opřený o ozdobně tepanou mříž balkónového zábradlí tam stál Alex a shlížel na něj dolů upřeným, znepokojivým pohledem svých tmavých očí. Na jednu prchavou, bláznivou chvíli ho ovládl pocit, že tento mladík je někdo cizí, někdo, kdo ho právě vidí poprvé v životě. Ten okamžik visel ve vzduchu nehybně jako dravec, jenž si právě vyhlédl svou nic netušící kořist.
„Tome...? To jsi ty?"
„A kdo by to měl být? Je snad neděle, ne? Ty jsi zapomněl?"
Alex si ho chvíli prohlížel. Výraz v jeho tváři Toma zneklidňoval, vypadalo to, že jeho kamarád má problémy s koncentrací. V jeden prchavý okamžik mu prolétlo hlavou, jestli snad není opilý, nebo pod vlivem nějaké drogy. Vypadal hrozně, i přes ten odstup, který od sebe měli. A taky tak nějak cize. Jak k němu skláněl hlavu, obličej, kolem kterého visely v rozcuchaných pramenech dlouhé vlasy, měl částečně zakrytý stínem, kterým prosvítaly horečně se lesknoucí oči. Šíleně... ano, to bylo to správné slovo. Alex Kvapil dnes očividně neměl svůj nejlepší den!
„No jo, neděle...vidíš! Měli jsme v plánu tu lezeckou stěnu... jasně! Promiň, kámo, je mi dneska nějak mizerně. Chtěl jsem ti volat, ale než se mi dobil telefon, usnul jsem a vzbudil jsi mě až teď ty. Dneska se budeš muset potit i za mě, do příště se z toho snad vyhrabu. A kdyby ne, taky žádná škoda! "- podivně se ušklíbl.
„Ty máš teda zase řeči! Jak nebyla škoda? Pro ty davy tvých oddaných fanynek by to byl hotovej konec světa. Ale v pohodě, nic se neděje, hlavně nech těch pohřebních řečí a koukej se hodit do kupy! Stěna neuteče. Hele a nechceš třeba s něčím píchnout? Nakoupit, nebo tak něco...?"
Alex žil v tom pěkném domě se zahradou už několik let úplně sám. Jeho rodiče, renomovaní výzkumníci v oboru molekulární genetiky, trávili valnou většinu svého života v zahraničí a svého syna, kterého snad zplodili pouhým nedopatřením, skoro ani neznali. Prarodiče, kteří ho vychovávali, už byli po smrti. Alex měl vždycky všechno, co si jen dítě může přát. A přesto z něho vyrostl zakřiknutý, tichý samotář, většinu času ponořený do svého vlastního světa. V jeho okolí bylo jen velmi málo lidí, které si alespoň trochu připustil k tělu. Tom byl jedním z nich. Kdovíproč si tihle dva naprosto odlišní mladí muži tak rozuměli.
„Ne, díky, nic nepotřebuju. Jedině snad zase zalehnout do postele. Je mi vážně na nic!"
„Tak jo, už tě teda nebudu zdržovat. Koukej se dát dohromady a já se tady za tebou zítra po škole stavím, ok?"
„Tak fajn, myslím, že zítra už to bude dobrý, bude to nejspíš nějaká ta rychlá viróza, teď tady těch breberek lítá... Tak ahoj zítra!"
„Čau...!"
Ještě chvíli postával pod balkónem, i když jeho kamarád dávno zmizel v útrobách svého pokoje. Něco tady nesedělo. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, zaboha na tu věc nemohl přijít.
Konečně se obrátil k odchodu a cestou k vrátkům před sebou po štěrkové cestě roztržitě kopal kulatý bílý oblázek. Když otvíral na zeleno natřenou zahradní branku, něco ho přimělo otočit se zpět k domu. Možná si to jen vsugeroval, ale zdálo se mu, že v tu chvíli někdo odskočil od okna v prvním patře, odkud ho pozoroval chladným pohledem, z něhož mrazilo v zádech. A ten pocit nebyl vůbec příjemný...
***
Jen tak tak stačil uskočit z dohledu. Opřel se zády o chladnou, bílou stěnu. Skoro stejnou barvu měl jeho obličej. Těžce a namáhavě dýchal a srdce mu v prsou divoce tlouklo.Ruka nervózně svírala kulatý, stříbrný předmět, který mu na masivním řetězu visel okolo krku... Nedařilo se mu uspořádat svoje myšlenky, měl dojem, že v jeho mozku někdo odpálil nálož dynamitu, který mu tam nadělal nepředstavitelnou paseku.
„Nebezpečí!"... Tohle slovo teď v jeho hlavě jako výstražná kontrolka rudě blikalo a zvonilo na poplach!
Mohl jen doufat, že si Tomáš ničeho nevšiml...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
