|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Povstání - MTP 2009 ::
| Můj příspěvek do MTP, se kterým jsem obsadil 6. - 7. místo |
| |
|
|
Procházet se nočními ulicemi Imperial City sice nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem, ale stejně to opakuji každý den. Bylo to totiž mnohem lepší než poté mít v těch samých ulicích službu.
I když se Imperial City honosí propagandistickým názvem „nejbezpečnější místo v celé Říši“, není to právě nejpravdivější tvrzení. Pravda, město chránil silový štít a ano, v galaxii existovala i horší místa, ale i tak tu máme mnoho práce.
Takže to „nejbezpečnější místo v galaxii“ platí maximálně o střední části, navazujících Horních patrech a přilehlém okolí, tedy okolí Paláce.
Na rohu vždy zatočím doleva a na konci ulice už je vchod do mé budovy. Samozřejmě to nemyslím tak, že by mi patřila. Když mluvím o ulici, určitě nemyslím tu na pevné zemi, kterou jsem viděl na holoprojekcích z historických filmů, na které mě stále tahá můj strýc.
Už jsem málem zabočil za roh, když jsem zaslechl nezaměnitelný zvuk nabíjené zbraně. Přitiskl jsem se ke zdi budovy po mé levici a sáhl po zbrani. Opatrně jsem vyhlédl za roh a spatřil tři postavy. Asi metr sedmdesát vysoký muž stál naproti dvěma přibližně stejně vysokým postavám, které však lidmi nebyly.
Obě na sobě sice měli tmavé pláště, ale dalo se to rozeznat podle toho, že jedna na muže gestikulovala čtyřma krátkýma rukama, zatímco té druhé vyčníval zpod pláště silný šupinatý ocas.
Zbraň držel v ruce muž a mířil s ní na obojživelného Phlegorina, příslušníka jedné ze tří nelidských ras obývajících Říši.
Phlegorin na muže něco zaprskal ve své vlastní řeči. Muž si sáhl za ucho a já okamžitě pochopil, že tam musí mít miniaturní komunikátor s překladačem, stejný, který jsem měl za uchem i já.
„Zboží vám dám, ale musel sem o polovinu zvednout cenu, takže mi nevyhrožuj, žabáku.“
Phlegorin zaprskal a vytáhl vlastní pistoli. V tu chvíli mi bylo jasné, že se do toho musím vložit, i když se mi vůbec nechtělo. Sevřel jsem v pravé ruce zbraň, rozsvítil světlo připevněné pod hlavní a do levé uchopil odznak s orlem svírajícím mezi svými křídly písmena ISB.
Zhluboka jsem se nadechl a obešel roh. Levici se odznakem jsem natáhl před sebe a namířil na trojici světlo pod hlavní.
„Říšská bezpečnost, ani hnout!“
Postavy se zarazily a pomalu se na mne otočily tři páry očí.
„Pomalu položte zbraně na zem a odstupte dva kroky dozadu!“
Ani jedna z postav na mou výzvu nereagovala a oba oponenti od sebe odskočili. Poté však Phlegorin namířil svou zbraň mým směrem a přinutil mne tím skočit zpět za roh.
Slyšel jsem však nejen výstřely z jeho zbraně, nýbrž i další: zbraň toho muže. Vyrazil jsem zpoza rohu a kryl se za nějakým kontejnerem. Viděl jsem muže kácejícího se k zemi po zásahu z mimozemšťanovy zbraně a dvě prchající postavy.
„Stůjte!“
To byl můj poslední pokus, už jsem musel začít jednat. Namířil jsem na Phlegorina a vystřelil. Tvor padl k zemi, kde sebou začal zmítat, protože jsem zasáhl jednu z jeho dolních končetin a jak je známo, Phlegorinové jsou extrémně citliví na bolest končetin. Druhá postava prchala dál a já se rozběhl za ní.
„Tady poručík Reywen Corso, číslo 220714, mám tu jednou 5:19 člověk a 4:22 Phlegorin, jeden z pachatelů na útěku, žádám o posily,“ diktoval jsem mezitím do komunikátoru.
„Rozumím, zaměřujeme vaši pozici.“
Mimozemšťan, kterého jsem pronásledoval (patřící k druhu Losarin – velcí, ještěrům podobní humanoidé a jelikož tento byl menší než já, byla to zřejmě žena), zabočil vpravo do vedlejší ulice a zmizel mi tak z očí.
Za chvíli jsem v ní byl také, ale po Losarince ani stopy. Ulice však končila zdí vysoké budovy, takže se musela někde schovat. Můj pohled se zastavil na potlučených dveřích, ke kterým jsem přistoupil a vzal za kliku.
Zamčeno.
Po dvou výstřelech bylo odemčeno a já vstoupil do spoře osvětleného skladiště. Opatrně jsem našlapoval a držel se blízko předmětů, které mi mohly poskytnout krytí.
To se ukázalo jako velice prozřetelné, protože v dalším okamžiku už kolem mne totiž začaly létat kulky. Prvního Losarina jsem zneškodnil ještě předtím, než jsem zapadl do úkrytu. A zatímco mne ten druhý neustále ostřeloval, slyšel jsem hlasité kroky té Losarinky. Mířily na druhou stranu skladiště, kde byl jistě druhý východ.
Vzal jsem do ruky menší železnou trubku a vyběhl z úkrytu v okamžiku, kdy střelec nabíjel. Trubku jsem rychle mrštil po prchající mimozemšťance a aniž bych se přesvědčil o přesnosti svého útoku, zacílil jsem na ozbrojeného Losarina.
Ten už měl nabito, ale já byl rychlejší. Přece jenom, členové ISB mají dobrý výcvik. Konečně jsem se podíval, co dělá Losarinka a zjistil, že se právě zvedá ze země. No ne, já ji tou trubkou nakonec opravdu trefil!
Doběhl jsem až k ní a namířil zbraň.
„Taky končí legrace. Ani hnout, jste zatčena pro nelegální obchodování, spoluúčast na útoku na člena Říšské bezpečnosti a vraždě člověka.“
„Tak proč mě rovnou nezassstřelíššš, no?“ zasyčela. „Tak jakosss zassstřelil je.“
„Mýlíte se. Všichni jsou jen zranění, i Phlegorin. Mrtvý je pouze ten člověk. A teď vstaňte.“
Poslechla mě a já jí spoutal ruce za zády silovými pouty. V tu chvíli byly oboje dveře vedoucí do skladiště vyraženy a dovnitř napochodovala zásahová jednotka s připravenými puškami.
Až po přestřelce, samozřejmě. Má soukromá teorie o zásahových jednotkách říká, že vždy čekají za dveřmi do doby, než uvnitř utichne střelba a až poté zasahují.
„My už to převezmeme, poručíku,“ oznámil mi kapitán velící jednotce a nenápadně mi tak naznačil, že mám vypadnout.
„Samozřejmě.“
„Jelikož nejste ve službě, zítra se za vámi někdo zastaví, abyste sepsal hlášení.“
Má práce skončila, obviněné a zřejmě i všechny zásluhy převzala zásahová jednotka kapitána Sepiště hlášení. No co, vrátil jsem se na hlavní ulici a pokračoval v cestě domů.
„..., tudíž jsou práva nelidí v naší společnosti velice úzce spjata s právě vládnoucím císařem a jeho administrativou. Když se podíváme o sto let zpět, do období těsně po Velké válce, zjistíme, že tehdy tu panovala mnohem větší tolerance, neboť jsme se cítili jako vítězové a přijímali jsme nelidi ne jako poražené nepřátele, ale jako nové spojence. Ale i pouhých čtyřicet let nazpět nám ukáže mnohem větší vzájemnou kooperaci. Až s nástupem císaře Torrela IV se začaly schvalovat zákony potlačující práva nelidí a proto...“
Derreck Corso na okamžik vypnul diktafon a upil ze sklenky Analdeonské whisky. Ano, mohl by ji použít jako malý příklad zručnosti Torrů nejen při výzkumu a vývoji, ale i při přípravě potravin a nápojů.
Znovu aktivoval diktafon, když se ozvalo zabzučení. Přešel ke dveřím a stisknutím tlačítka vedle nich je otevřel.
„Á, vítejte. Pravda je, že bych vás tu nečekal. Co si přejete?“
Odpovědí mu byla hlaveň zbraně, kterou mu návštěvník opřel o hruď.
„To snad nemyslíte vážně, že?“
Neznámý ho zatlačil do bytu a zavřel vstupní dveře.
„A já vás před nimi obhajoval a dokonce vás chránil...“
Zbytek věty byl přerušen výstřelem z bezprostřední blízkosti.
Vzbudil mě bzučák u dveří, který se ozval i z reproduktoru u mé postele. Pomalu jsem se vyhrabal na nohy, oblékl si košili a kalhoty a třemi kroky se dostal z ložnice do malého obývacího pokoje.
Za dveřmi stáli dva muži v tmavých oblecích s kamennými pohledy. Kdyby byl jen jeden, možná bych ho mohl považovat za nějakého obchodníka nebo podobně, ale jelikož byli dva, musela to být tajná služba. Možná je také usvědčili jejich pohledy.
„Poručík Reywen Corso?“
„Měl by v mém bytě snad být někdo jiný?“
Ani se nepohnuli, zřejmě čekali na správnou odpověď.
„Ano, jsem to já."
„Pojďte s námi.“
„Proč? Co se stalo? Navíc musím podat hlášení o jistých včerejších...“
„Víme, můžete to udělat u nás.“
No co, výlet do sídla tajné služby se odmítnout nedá. Tedy, samozřejmě že dá, ale druhý den se už asi neprobudíte.
Vznášedlo se zastavilo před vchodem do vysoké prosklené budovy v Horních patrech. Tedy, abych se přiznal, není to právě nejlepší popis , protože všechny budovy tu vypadají téměř stejně, liší se pouze označením. Tato byla bez označení, což jí jasně označovalo jako sídlo IIS.
Počítal jsem, že mě zavedou tak do třicátého patra (počítáno samozřejmě od vrcholu) a to jen kdyby můj případ byl opravdu důležitý, což ve skutečnosti nebyl. Ale, co to plácám! Vždyť já ani pořádně nevím, co po mě chtějí. Kvůli včerejšku to zcela jistě nebylo, to byla věc ISB, ne IIS.
Patro jsem uhodl celkem správně, z výtahu jsme vystoupili v pětadvacátém. Ale jak se ukázalo za okamžik, nebyla to naše konečná. Přestoupili jsme do jiného výtahu, vedoucího pouze od tohoto patra výše.
Oba agenti vytáhli z kapes malé klíčky a zasunuli je do zdířek vedle ovládacího panelu. Vysunuly se malé klávesnice, na nichž každý z nich vyťukal desetimístný kód.
Když jsem viděl, jaké patro následně zadali, myslel jsem, že to se mnou na místě sekne.
Vystoupil jsem už sám a dostal se tak do krátké široké chodby zdobené mramorovými sochami s předříšskými motivy. Jen velice málo lidí se kdy touto chodbou procházelo, což mě docela trápilo.
Zastavil jsem se až u velkých dvoukřídlých dveří z podivného, mně neznámého druhu dřeva. Čekal jsem jen chvíli, než se obě křídla začala pohybovat. Současně mne obklopilo zlatavé, mírně hučící pole a já se vznesl asi půl metru nad podlahu.
Nemohl jsem se sice hýbat, ale stejně jsem proplul otevřenými dveřmi a zastavil se až před mohutným stolem. Za ním seděl muž, kterému nejen patřilo celé toto patro, ale počítal se i k malé skupině lidí, kteří se mohli nazývat přáteli Císaře.
Tallor. Admirál Gordon Tallor.
Pro to malé procento lidí z Okraje, kteří to jméno nikdy neslyšeli, uvádím, že je nejvyšším velitelem Říšské zpravodajské služby. Oblečen byl do sněhobílé admirálské uniformy, která mu končila až v půli krku. Ze starého obličeje s ostrými rysy ke mně vzhlížel pár chladných šedých očí. Jediný pohled na jeho krátce zastřižené bílé vlasy stačil na to, aby mohl případný pozorovatel odhadnout jeho vojenskou minulost.
Na stole měl položený datapad a ze své vyvýšené pozice jsem velice zřetelně viděl, co je zobrazeno na displeji. Byla tam holografie muže s krátkými světlými vlasy a inteligentníma modrýma očima. Tedy má.
„Vítejte, poručíku Corso. Nabídl bych vám místo, ale jak vidíte, moc nábytku tu nemám,“ usmál se Admirál, jak se mu běžně říkalo.
Absolutně jsem netušil, proč mi to říká, když bylo všeobecně známé, že každý z mála návštěvníků této kanceláře je po celou dobu uzavřen v jednosměrném silovém poli. To znamenalo, že mě ublížit mohl, ale já jemu ne. Velice vynalézavé, není liž pravda?
„Zřejmě se divíte, proč jste skončil až u mne. Nuže, není to kvůli vaší včerejší akci. I když jeden zatčený a tři mrtví povstalci je věc veřejně prospěšná...“
„Počkat, tři mrtví? Jen jsem je zranil, tím jsem si jist!“
„Uklidněte se, poručíku. Jejich smrt jste skutečně nezavinil. Během převozu na stanici Bezpečnosti se otrávili. Zřejmě měli jed v čelistech, ještě stále se to vyšetřuje.
Ale jak jsem už řekl, kvůli tomu tu nejste. Bohužel vám musím oznámit, že váš strýc byl včera ve večerních hodinách zavražděn.“
To není možné!, byla má první myšlenka. Ještě včera jsem mu volal, chtěl dodiktovat část své nové knihy. A kdo by ho mohl chtít zabít? A hlavně, proč mi to oznamuje šéf tajné služby?
„Musím říct, že jsem očekával spoustu nevěřícných výkřiků a tak podobně,“ poznamenal Tallor.
„Kdyby to nebyla pravda, asi bych se tu teď nevznášel. Jak se to stalo?“
„Byl zastřelen ve svém bytě.“
„Máte podezření, kdo to udělal?“
„V podezření jsou nelidští povstalci.“
„Ovšem. Máte nějaké důkazy?“ poznamenal jsem ironicky. Strýc mě celý život vychovával tak, abych na jiné rasy hleděl jako na sobě rovné, ale převážná většina mých kolegů sdílela názor Císaře, totiž že lidé jsou rasou předurčenou k vládnutí galaxii.
„Ten tón si vyprošuji, poručíku. Ostraha budovy zastřelila jednoho z útočníků, nalezli jsme mrtvého Losarina. Bohužel pracovník ostrahy byl rovněž zabit, zřejmě dalším útočníkem. Jeho kolega dorazil pozdě, mohl už jen zavolat Bezpečnost. A také máme svědectví vašeho strýce.“
„Nerozumím.“
„Když byl zabit, stále fungoval jeho diktafon. A zachytil jeho reakce na vraha.“
Když byla nahrávka, kterou mi pustil, u konce, Admirál se opět ujal slova.
„Jak jste sám slyšel, váš strýc identifikoval vraha jako někoho, koho dlouhá léta obhajoval. A nenapadá mě nikdo jiný než nelidé, o jejichž práva se zasazuje už více než deset let. Motiv je nám zatím neznámý, ale podařilo se nám zjistit, že mrtvý Losarin z budovy patřil ke stejné skupině jako ti, které jste zneškodnil včera večer.“
„Ale i kdyby za tím byli nelidé, proč to vyšetřujete vy? Ano, můj strýc byl sice známý vědec, ale vedl přece pouze výzkum života za hranicemi Říše, že? Tak proč se o jeho smrt zajímá IIS?“
„Máte pravdu, váš strýc vedl výzkum života za Okrajem, ale měl i trochu jiné povinnosti. Pracoval totiž pro nás.“
„To snad není možné, co si na mě vymyslíte příště? Že jsme příbuzní Císaře? To je přece úplný blábol! Můj strýc se stranil všech vládních složek, vždyť vás kritizuje v každé své knize!“
„Omyl. Derreck nekritizoval naši organizaci, ale vládu. My jen vykonáváme jejich rozkazy. Také věřil, že zevnitř dokáže něco změnit.
A něco skutečně dokázal. Bohužel vám nemohu říct víc než to, že jeho objev otřese samotnými základy Říše. Je to ale přísně tajné.“
„Tak proč jste s tím proboha začínal?“
„Doufal jsem, že byste pokračoval v jeho práci.“
„Snažíte se mě naverbovat? Myslel jsem, že rekruti musí projít náročným výcvikem.“
„Ale no tak, viděl jsem vaše výsledky. Už dávno jste se mohl sám přihlásit. Navíc vím, že Derreck sám dohlížel na vaši výuku. Jste taková jeho mladší kopie. To vás činí na tento úkol ideálním kandidátem. Derreck byl navíc mým dobrým přítelem a před pár měsíci mi dokonce řekl, abych se o vás postaral, kdyby se mu něco stalo.“
„Nepotřebuji, abyste se o mě staral. Ale vaši nabídku si rozmyslím.“
„Nepřemýšlejte dlouho, Reywene.“
Přemýšlel jsem o té nabídce celý zbytek dne a také dlouho do noci. Bylo známo, že IIS dělá někdy velice tvrdá opatření proti povstalcům, ale já byl vychován naprosto odlišně.
Ale potom, co udělali mému strýci si nelidé žádný respekt nezasloužili. Začínal jsem chápat Tallorovy motivy a postupy, které jsem dříve kritizoval. Chtěl jsem se povstalcům pomstít. Když mohli zabít takového obhájce nelidí, jak by mohli brát ohledy na obyčejné lidi?
Jakmile jsem se ráno probudil, měl jsem jasno. Zvedl jsem ze stolku komunikátor, který mi dal jeden z agentů, při mé jízdě zpět domů.
„Ano?“ ozval se z druhé strany Admirál.
„Beru to.“
„Samozřejmě, nic jiného jsem ani nečekal. Váš starý komunikátor můžete dále používat, ale pouze pro soukromé účely. Toto bude váš nový služební komunikátor. Stejně jako naše ostatní komunikátory nemůže být zaměřen ani odposloucháván, za okamžik za vámi přijde agent se složkou o výzkumu vašeho strýce. Až se tím proberete, ozvěte se.“
Ani jsem nestihl komunikátor položit na stolek a už se ozvalo bzučení ode dveří. Poté už jsem si na svém datapadu pročítal datakartu, kterou mi agent přinesl.
Tradovalo se, že naše Říše, stejně jako všechny ostatní, vznikla na základech jiné, ještě starší. Je to už přes dva tisíce let, co první Císař Corrol I. ustanovil Říši, ze začátku sice jen v Terranském sektoru, ale která se postupně rozrostla až v nynější Galaktickou Říši, když do sebe vstřebávala menší celky a po Válce další tři rasy.
Už tehdy bylo Císařům divné, že lidi potkávali na mnoha různých planetách, až se ukázalo, že před galaktickou Říší tu byla jiná říše, mnohem starobylejší a mocnější, než je ta současná. Z neznámého důvodu ji civilizace, jenž ji spravovala, nechala zaniknout a dala tak možnost ke vzniku Galaktické Říše pod vedením Císařů z Terry. Až donedávna byli tvorové objevující se ve starých spisech a učící první lidi o vesmírné technologii považováni za mýtus. Je ale možná, že to právě oni vládli této prastaré říši.
Toto bylo stručné shrnutí celého obsahu datakarty. Nechápal jsem, proč kvůli tomu dělali takové tajnosti. No a co, že tu před Říší byla nějaká starší civilizace? A co to má společného s mým strýcem?
Dozvěděl jsem se to až za dvacet minut, kdy jsem opět byl v kanceláři admirála Tallora. Rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem seděl v křesle naproti němu.
„Takže, Reyi, mohu vám tak říkat?“
„Jistě.“
„Jak už jsem chtěl říct předtím, jste prvním člověkem, který v mé kanceláři sedí. Ale teď k věci. Prošel jste si ty záznamy, co vás v nich tedy zaujalo?“
„Absolutně nechápu, co to má společného s mým strýcem. Co dělal s tím, že před naší Říší tu byla nějaká jiná?“
„Nenapadlo vás, kam se ta civilizace poděla? Derrecka ano. A dokonce ji před půl rokem objevil. Na planetě na hranici mezi Okrajem a Neznámými oblastmi objevil známky pobytu První rasy.
Poprvé to sice byly pouze trosky nějakých chrámů, ale když jsme tam poslali sondu s lepším vybavením, objevili jsme loď. Nijak velkou, ale zcela jistě starou už několik tisíc let.
Zatím stále chystáme diplomatické kroky a právě toto ve skutečnosti dělal váš strýc. Měl se stát naším hlavním vyslancem.“
„Proto byl tedy zabit?“
„Nejsme si úplně jisti, ale možné to je. Asi před měsícem pronikly ven informace o Projektu První rasy a povstalci okamžitě zorganizovali nájezd na naše informační skladiště po celém Terranském sektoru.
Získali celý jeho výzkum a všechny informace o Projektu. Poté, co zabili Derrecka, samozřejmě chtěli tu rasu kontaktovat dřív, než se my stačíme rozhoupat. A skutečně se jim to podařilo. Kontaktovali je a dokonce už s nimi zorganizovali setkání. To, pokud víme, ještě neproběhlo, ale jelikož loď opustila planetu, nemůže to dlouho trvat.
A jistě si umíte představit, jakou zkreslenou verzi historie jim podají. Už od dob Povstání stále uskutečňují teroristické útoky jak proti našim důstojníkům, tak i proti obyčejným civilistům. A jelikož si to Stavitelé, jak jim říkáme, nemohou nijak ověřit dřív, než se k některé straně přidají, musíme Povstalce zastavit.“
„Jak?“
„Z té zajaté Losarinky se nám díky našim výslechovým metodám podařilo dostat, kde je jejich hlavní základna. Znovu se ukázalo, že pod svícnem bývá největší tma. Základna Povstání je totiž na Měsíci.“
„Na Měsíci? Myslel jsem, že je tam jen nějaké důlní zařízení a základna Flotily.“
„Vypadá to, že je tam i to krysí hnízdo. Zřejmě leží hluboko pod povrchem Měsíce a tunely je propojeno s důlním zařízením.“
„No dobrá, ale co bude mým úkolem?“
„Společně s naším dalším agentem proniknete na jejich základnu a zjistíte, jestli je naše podezření pravdivé a oni už Stavitele kontaktovali. Pokud ano, zjistíte, kde se s nimi mají setkat a znemožníte jim to. Jelikož je planeta Stavitelů blízko Neznámých oblastní a místo setkání jistě bude někde poblíž, musí mít povstalci dobře vyzbrojenou loď, aby se ubránili pirátům. Nejspíš to bude nějaký starý křižník z dob Velké války. Ten by měl stačit k tomu, aby piráty odradil. Rozumíte?“
„Ano, pane. Mám jen jednu otázku. Jak máme tu jejich základnu najít?“
„Ta Losarinka, mimochodem, jmenuje se Sorsha, vám tu základnu ukáže. Přesvědčili jsme ji, že je v jejím nejlepším zájmu nám pomáhat.“
„Jak se vám to podařilo?“
„Nejnovější metody našeho výzkumného oddělení. Ale to nechme stranou. Jste připraven vyrazit ještě dnes odpoledne?“
„Ano, pane.“
„Výborně. Tímto jste oficiálně povýšen na kapitána Říšské zpravodajské služby. Odznak i zbraň vám dá váš nový partner, agent Lorn. Měl by na vás čekat na dvacátém patře. Můžete odejít.“
Agent Andrew Lorn byl o něco menší než já, což mě upřímně potěšilo. Všichni kolem, agenty co mne přivezli počínaje a samotným admirálem Tallorem konče měřili více než můj metr osmdesát dva.
Z protáhlého obličeje s orlím nosem orámovaného delšími černými vlasy na mne hleděl pár chladných modrých očí.
„Kapitán Corso? Jsem poručík Lorn. Tady je váš odznak, následujte mě prosím do zbrojnice.“
„To je vše? Nebude žádné přivítání?“ prohodil jsem sarkasticky.
„Aha, jistě. Vítejte,“ pronesl agent a hodil mi odznak. Okamžitě se otočil a rychlým krokem vyrazil k ocelovým dveřím na druhé straně patra.
Rychle jsem si prohlédl odznak a zjistil, že se téměř neliší od odznaku Bezpečnosti. Pouze orel měl na hlavě imperiální korunu a svíral písmena IIS. Pod ním byla samozřejmě uvedena má hodnost a číslo, stejné jako u Bezpečnosti.
Následoval jsem Lorna ocelovými dveřmi do zbrojnice, kde se nás ujal malý holohlavý mužík, jenž se mi představil jako Jason Gorforth.
„Tak co byste rád, mladý muži?“ zeptal se poté, co si mě svýma hnědýma očima prohlédl od hlavy k patě. I když jsem si ve svých třiatřiceti letech nepřipadal zrovna jako mladík, nechal jsem to být.
„Prý bych tu měl dostat novou služební zbraň.“
Gorforth se podíval na Lorna a až po jeho souhlasném přikývnutí položil na stůl mezi námi zbraň.
„Co jste používal předtím?“ zeptal se ještě než zbraň pustil z ruky.
Beze slova jsem na tentýž stůl položil svou pistoli.
„Á, ano. Roliks & Webster PN, model 34. Poloautomat, zásobník na třicet střel NDS 9 mm. Oblíbená u Říšské bezpečnosti. Tak to se vám bude s PP dvaasedmdesátkou zacházet dobře. Je trochu lehčí, ale zásobník má téměř dvojnásobnou kapacitu. A samozřejmě nestřílí kulky, jak už jste asi pochopil.“
„Jistě. Ale nevěděl jsem, že už se plasmové pistole používají.“
„No to je přece dobře!“ zasmál se Gorforth.
Podal mi ještě tři zásobníky o něco menší než do klasické pistole, naplněné svítivě modrou hmotou.
Před budovou jsme nastoupili do dalšího vznášedla, jenž nás vzalo na soukromou odletovou rampu na samém okraji Imperial City. Zde na nás čekal obyčejný dvoumístný dopravní raketoplán, jehož řízení mi bylo po malém zaváhání svěřeno.
Měsíc se na průzoru přede mnou stále zvětšoval. Čím blíž jsme byli, tím jsem rozeznával stále více detailů členitého povrchu Měsíce i budovy důlního zařízení. Před pár minutami už jsem videofonem oznámil náš příjezd. Vydávali jsme se za bezpečnostní inspektory, což nám umožní pohybovat se svobodně po celém komplexu.
Příslušná hesla i oprávnění jsme samozřejmě měli, krása tajné služby.
Jakmile jsem s raketoplánem přistál na určené plošině a přešel k výstupní rampě, znovu jsem spatřil tu Losarinku, kterou jsem nechal zatknout.
Stála vedle Lorna bez jakýchkoli pout a nové na ní byly jen dvě vědci. Malý stříbrný obojek kolem jejího krku a prázdný pohled jejích očí.
„Co se to s ní stalo?“
„To není váš problém, Corso. Má nám pomoci najít povstalce a to je její jediný účel. Co se s ní stane potom už nás nemusí zajímat.“
„Vaše metody se mi moc nelíbí, Lorne.“
„Corso, myslel jsem, že vám povstalci zabili strýce, je to tak?“
„Ano, to je pravda, stalo se to včera večer.“
„V tom případě bych si myslel, že se budete snažit, aby to samé nemuseli prožít další nevinní občané Říše.“
„Samozřejmě, samozřejmě. Ale vaše metody se mi přesto zdají příliš drastické.“
„Někdy musíme pro dosažení velkého dobra obejít jisté etické principy. Ale teď máme práci, ne?“
„Jistě, máte pravdu. Pustíme se do toho.“
Losarinka šla asi dva kroky před námi a neomylně zamířila z přistávací plochy do spletitého komplexu chodeb. Lorn okamžitě hladce vklouzl do své role, vytáhl datapad a začal si poznamenávat nějaké údaje. Chvílemi jsem mu diktoval podrobnosti o zaměstnancích pracujících všude kolem nás, ale většinu času jsem se jen pozorně rozhlížel.
Trochu mne znepokojovalo, že kolem pracovala naprostá menšina lidí. Bylo to tudíž dokonalé místo pro sídlo povstání, kterého se sice účastnili i lidé, ale v mnohem menší míře. A navíc teď, když jsem v každém cizinci okamžitě viděl povstalce, bylo to pro mne o to víc znepokojující.
Výtahem jsme sjeli o šest pater níž, na spodní patro důlního zařízení. Zde byla těžba už automatizovaná a zdržoval se tu jen personál, jenž stroje obsluhoval.
Naše nedobrovolná průvodkyně nás dovedla až k panelu, který označoval firmu EAC jako majitele celého zařízení. Ten byl však na každém podlaží a mne skutečně zajímalo, co je na tomhle zvláštního.
Povstalci ho zřejmě nějak upravili a on nyní sloužil jako ovládání skrytého vchodu do jejich hlavní základny. To byla má první myšlenka a okamžitě se ukázalo, že naprosto správná. Losarinka na něj položila dlaň a část zdi vedle něho prostě zmizela.
Celou dobu to byla iluze řízená odněkud ze vnitřku panelu. Rychle jsme vchodem prošli a vypadalo to, že si nás nikdo z cizinců nevšiml.
Když jsme dorazili na konec krátké chodby, ocitli jsme se v kruhové místnosti s hologramovým stolem uprostřed. Kolem něj byly rozestavěné obyčejné kovové židle, ale nikdo tu nebyl.
Po zemi ležely poházené datakarty a celkově to vypadalo, jako by místnost opustili ve spěchu. Lorn přistoupil k terminálu u holostolu a rychle našel mapu zařízení včetně základny povstalců a stáhl ji do datapadu.
„Nejspíš už se připravují k odletu. Musíme rychle do hangáru! A mějte připravenou zbraň.“
Poslechl jsem ho a vzal do ruky svou novou plasmovou pistoli. Na rukojeti jsem ji však přepnul jen na omráčení. Nechtěl jsem zatím střílet na tyto tvory, dokud se neprokáže jejich vina.
Rychle jsme postupovali chodbou a Losarinka potichu klusala za námi. Lorn držel v ruce datapad a studoval mapu. Následoval jsem ho různými zákruty a zatáčkami, určitě se v mapě vyznal lépe než já.
V jedné chodbě končící zatáčkou vlevo se Lorn zastavil a na mapě mi ukázal, žer právě za tou zatáčkou je vstup do hangáru.
Společně jsme vrazili do chodby a já rychle omráčil dva strážné u vchodu. Proběhli jsme kolem nich a konečně spatřili povstaleckou loď.
Admirál měl s jejím určením pravdu. Byl to starý říšský křižník z dob Velké války, konkrétně třídy Ceradon. Samozřejmě jsem jeho přes kilometr a půl dlouhý trup posetý šrámy z bitev a po zásazích mikrometeoritů nemohl vidět celý, ale stačil mi pohled na jeho klenutý předek, abych ho poznal.
Tento křižník byl téměř v každém holofilmu o Velké válce, které jsem jako malý přímo hltal.
Problém byl ale v tom, že už se vznášel u stropu hangáru dvacet metru nad podlahou. A my stáli přímo pod výstupem z hangáru, který krylo světle modré energetické pole. Ale jelikož se loď očividně chystala odstartovat, pole za chvíli zcela jistě zmizí.
A všechno, co v hangáru není připevněno magnetickými svorkami, vyletí ven do chladné temnoty vesmíru.
Včetně nás.
Naštěstí nedaleko od nás stálo několik strojů schopných letu vesmírem, bylo to pět starších stíhaček Tyranno – Mk II. Jakmile jsme k nim dorazili, skočili jsme do kokpitů a startovali.
V duchu jsem děkoval strýci, že mě už v patnácti letech učil pilotovat lehčí civilní stroje. Stíhačka se od nich lišila jen dvěma laserovými děly na křídlech.
Aktivováním antigravitačního motoru se stroj vznesl dva metry nad zem. V tu chvíli zmizelo energetické pole a povstalecký křižník se dal do pohybu. S Lornem po boku jsem proletěl kolem pohybující se lodi ústím hangáru a jakmile jsme opustili umělou gravitaci hangáru, spustil jsem primární iontový pohon.
Namířili jsme si to zpět ke křižníku, konkrétně k jeho levému hangáru, samozřejmě krytému silovým polem.
„U těchto starších křižníků je obvyklé, že silové pole hangáru je napojeno na samostatný zdroj energie. Bývá umístěn napravo od vstupu, kde je plášť o něco slabší, aby ho bylo možno lehce opravit. Vidíte to?“
Skutečně jsem napravo od hangáru viděl část trupu s trochu odlišným plátováním než jeho zbytek. Bylo to ale příliš malé, asi metr na metr.
„Lorne, děláte si srandu? Jak to chcete zasáhnout?“
„Já ne, to vy. Jste mnohem lepší pilot než já, Corso, to je vidět. Takže bude vaším úkolem otevřít nám cestu do hangáru.“
„Ale nezpůsobí přerušení toku energie do pole automatické uzavření supraocelových vrat hangáru?“
„Strýc vás učil důkladně. Ano, máte pravdu, musíme se jednoduše dostat dovnitř dřív, než se vrata zavřou. A teď už se do toho pusťte!“
Jednou jsem kolem toho místa cvičně prolétl, podruhé už jsem plánoval střílet. Takhle malé místo se samozřejmě nedalo zaměřit, budu to muset udělat naslepo.
Byl jsem mnohem překvapenější než Lorn, když plasmové torpédo neomylně zasáhlo střed plátování a rozmetalo ho do okolního prostoru. Rozpálená plasma zasáhla citlivé obvody energetického zdroje a štít chránící hangár vypadl.
Okamžitě se začala zavírat vrata hangáru, ale naše dva stroje už byly na cestě. Prolétli jsme mezi ocelovými bloky blížícími se seshora i zespoda a bezpečně přistáli v hangáru.
Rychle jsme vystoupili a připravili si zbraně. Hangár byl však nestřežen a ostraha ještě nedorazila. Až teď jsem si všiml, že Losarinka s námi z Měsíce neodletěla. Později se Lorna musím zeptat, co jí přikázal.
Přesunuli jsme se k východu a vstoupili do chodby. Nevěděli jsme, kolik povstalců na lodi je, ale zcela jistě nás svým počtem i výzbrojí mnohonásobně převyšovali.
„Jak loď sabotujeme?“
„Nestačí ji jen sabotovat. Musíme také zjistit, kam míří. Musíme Stavitele najít, než se pro nás stanou příliš velkou hrozbou. Já vyřadím motory, zatímco vy se musíte nějak dostat na můstek a získat ty informace. Cestu znáte?“
„Půjdu za nosem.“
Rozdělili jsme se a zatímco Lorn zamířil do zadní části lodi, já zamířil na příď, kde na této lodi můstek ležel. Neměl jsem ani tušení, jak se na něj nepozorovaně dostanu. Netušil jsem, jestli povstalci používají nějaké uniformy, které bych mohl použít.
Usmálo se však na mě štěstí. V chodbě před sebou jsem slyšel kroky a jakmile jsem se ukryl, vešel do ní člověk bok po boku s Torrem.
Torr, příslušník poslední ze tří mimozemských ras obývajících naši Říši, byl asi metr vysoký, s narůžovělou pletí, holou lebkou a křehkým tělem.
Skutečně na sobě měli jakési modré uniformy s vojenskými insigniemi na ramenou. Oba jsem je omráčil dřív, než si mě vůbec stačili všimnout. Odtáhl jsem bezvládná těla do prázdné komory a převlékl se do uniformy, která mi překvapivě padla jako ulitá. Někdy mám prostě štěstí.
Sebevědomým krokem jsem zamířil k můstku a jen jsem doufal, že se všichni členové posádky navzájem neznají. Po chvíli kolem mne proběhla pětičlenná jednotka s blaserovými puškami v rukou.
Jen letmo pohlédli na mou uniformu a pokračovali dál. Jestli takhle vypadaly jejich běžné bezpečností protokoly, nedivím se, že Povstání není moc úspěšné.
Když jsem vstoupil na můstek, dostalo se mi stejného letmého pohledu jako od bezpečnosti, po kterém se všichni přítomní otočili zpět k holografickému stolu v zadní části můstku. Bylo tu stále několik volných míst, tak jsem se posadil. Nikdo si mě už nevšímal a já mohl nerušeně pozorovat povstaleckou poradu.
„Předpokládám, že už jste uhodli podstatnou část našeho úkolu. Máme se pokusit kontaktovat rasu, která podle říšských archeologických záznamů obývala naší galaxii před více jak dvěma tisíci lety, tedy ještě před Říší. Nevíme, proč ani jak odtud odešli, je dokonce možné, že se jen skrývali. Nyní je však jisté, že se opět objevili na hranici Neznámých oblastí.
Pokud je kontaktujeme jako první, je tu možnost, že by nám mohli pomoci svrhnout Císaře a ukončit jeho tyranickou vládu. Zde vidíte koordináty systému za hranicí Neznámých oblastí. Tento systém nám byl určen Staviteli jako místo setkání.“
Jakmile se Torr, který stál za holostolem, odmlčel, poznamenal jsem si souřadnice do datapadu a už jsem jen čekal na Lornovu akci. Ta mi poskytne rozruch potřebný k nenápadnému opuštění místnosti.
Nemusel jsem čekat dlouho, za několik sekund se loď mohutně otřásla a já spadl ze židle.
Byl jsem mezi prvními, kdo můstek opustili a pár minut jsem pobíhal chodbami s bezpečnostním týmem, kterému jsem nakonec rozkázal vrátit se a střežit můstek. Beze slova mě poslechli a jakmile byli z dohledu, nechápavě jsem zakroutil hlavou.
To si skutečně myslí, že s takovouhle organizací a nedostatečným výcvikem něco zmůžou proti všemocné Říši?
Rychle jsem zamířil k hangáru s našimi stíhačkami. Před vchodem už čekal Lorn, v ruce komunikátor s dlouhým dosahem.
„Kde...“
„Není čas. Máte ty koordináty?“
Podal jsem mu datapad a Lorn souřadnice okamžitě odvysílal.
„Výborně. Teď odsud musíme rychle vypadnout. Z hangáru už se doufám dokážeme nějak prostřílet.“
Jakmile jsme však prošli vchodem do hangáru, každého z nás popadl pár silných Losarinských paží. Zpět na můstku jsem byl rychleji, než bych si před pár minutami pomyslel. Tentokrát už samozřejmě ne jako člen posádky, ale jako odhalený říšský agent.
Byli jsme posazeni do křesel u holostolu, za kterým stál stejný Torr, který vedl instruktáž.
„To vy jste sabotoval naše motory?“ obrátil se na Lorna. „Váš kolega to být nemohl, protože si ho pamatuji z našeho brífinku. Musím vám poblahopřát k vašim hereckým schopnostem.“
Úsměv jsem mu neoplatil, naopak jsem následoval Lornova příkladu a nepohnutě hleděl před sebe.
„Podle vašich odznaků už samozřejmě víme, že jste z IIS. Asi mi nebudete chtít říct, co všechno jste už stihli odvysílat, že?“
Oba jsme mlčeli, jak se na agenty sluší a patří.
„Mučit vás samozřejmě nebudeme, nejsme přece Říše. Motory zanedlouho opravíme a budeme pokračovat v cestě. Teď si vás jen prověříme, abychom věděli, s kým máme tu čest.“
Nemělo smysl se bránit odebrání vzorku krve, když každého z nás držel jeden z Losarinů. Za okamžik si Torr stáhl výsledky do datapadu a zadíval se na první z nich.
„Poručík Andrew Lorn. Už sedm let příkladný agent IIS. Před rokem vyznamenán Hvězdou Říše za mimořádné služby vlasti. To jste dostal za zabíjení nelidí?“
Lorn mu oplatil kamenným pohledem a nehnul ani brvou.
„Teď se podívejme tady na pana herce. To...to nemůže být pravda! Reywen? Reywen Corso? Co tady proboha děláš? Mysleli jsme, že jsi v Imperial City!“
Stále jsem na něj upíral pohled, ale neodpověděl jsem.
„No tak, nejsi přece němý. U Lorna to chápu, je to věrný sluha Říše, ale ty Reywene? Jak pro ně můžeš pracovat, když tvůj strýc...“
„O něm radši nemluvte!“ rozkřikl jsem se. „On vás obhajoval! Bránil všechny nelidi před předsudky lidí a mě celý život učil to samé! A vy přitom...“
„Agente Corso, zachovejte ticho,“ otočil se na mne Lorn.
„Nech ho mluvit, ty císařská kryso!“ vyštěkl asi osmadvacetiletý muž s krátkými černými vlasy a zelenýma očima. Byl o něco vyšší než já a od začátku mi byl nepříjemný. Nechápal jsem, jak se jako člověk může účastnit povstání.
Ale jakmile se Lorn lhostejně otočil stranou, pokračoval jsem.
„Jsem tu proto, abych svého strýce pomstil. Jsem tu proto, abych vám zabránil kontaktovat Stavitele, které chcete poštvat proti Říši. Celý život jsem byl vychováván tak, abych ostatní rasy nejen toleroval, ale abych je bránil před násilím ze strany lidí. A takhle jste se mému strýci odvděčili? Nedal jste k tomu náhodou sám příkaz, co?“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš. Vždyť Derreck byl...“
Zbytek věty už jsem nevnímal, neboť jsem padl k zemi, čímž jsem se vytrhl Losarinskému strážci a rychle se překulil dozadu. Proč jsem to udělal jsem zjistil okamžik nato, když se Lornův strážce skácel přímo na toho mého a povalil ho na zem.
Lorn namířil Losarinův blaser na velícího Torra a nápadně přepnul intenzitu zbraně na maximum.
„Dost keců. Za pár minut do systému vstoupí říšský křižník. U výslechu si pak můžete popovídat co hrdlo ráčí. Polohu vašeho cíle jsme už stačili odvysílat Flotile a nyní už se k té lodi blíží další tři křižníky. I kdyby byli Stavitelé sebevyspělejší, s takovou palebnou silou se zcela jistě nemohou měřit.
Prohráli jste.
A konečně přestaňte pochybovat o loajalitě agenta Corsa, je totiž naprosto věrný Říši.
„Teď ještě možná ano. Ale určitě neví to samé, co vy. Nemám pravdu?“ pronesl jízlivě černovlasý muž a aktivoval holoprojektor.
Obraz jsem okamžitě poznal, byl to byt mého strýce. Skrytá kamera byla umístěna na stropě pokoje blíže ke dveřím. Odehrával se tam stejný rozhovor, jaký mi pouštěl Admirál, jen tentokrát s obrazem. Nebylo to ale k ničemu, vrah stál za prahem otevřených dveří a nebyl vidět.
Až když Derreck Corso učinil pod nátlakem útočníka několik kroků zpět, dostal se člověk (ano, skutečně člověk), do výhledu kamery.
Admirál Gordon Tallor zavřel dveře bytu a položil prst na spoušť pistole.
„A já vás před nimi obhajoval a dokonce vás chránil...“
Admirál zblízka vystřelil a přerušil tak zbytek věty, kterou chtěl můj strýc říci.
Jediný pohled na Lornův obličej mi stačil k tomu, abych pochopil, že to celou dobu věděl. Nepotřeboval jsem k tomu ani pohyb jeho paže, když otáčel zbraň proti mně.
Byl jsem ale rychlejší.
Než zbraň urazila polovinu ze své cesty, už jsem letěl vzduchem a za okamžik jsme se oba váleli po podlaze. Lornův výcvik byl možná delší a náročnější než ten můj, ale já měl na své straně moment překvapení.
Kdyby neměl v rukávu schovaný nůž, byl bych ho zabil sám. Takhle jsem ale krvácel z rány na rameni, kam mne svou novou zbraní bodl, a hleděl na lesknoucí se ostří, které se rychle blížilo k mému krku.
Toto byl okamžik, od kterého jsem se přátelil s Rickem Kallarnem, neboli černovlasým povstaleckým generálem. Poté, co mne přesnou ranou ze svého blaseru zachránil před jistou smrtí mi dokonce pomohl na nohy a jako první přijal mou omluvu.
„To probereme později. Pokud je mi známo, zatím jste o život nepřipravil žádného člena Aliance a svých ostatních činů jste se zjevně dopustil díky říšským dezinformacím. Abych vám to ujasnil, Derreck byl ve skutečnosti jedním z vrchních velitelů Aliance. Už dávno jsme chtěli Admirála odstranit, ale on byl přesvědčen, že jen plní rozkazy a ve skutečnosti s císařovou vládou nesouhlasí. Bohužel se mýlil. Teď musíme...“
„Do systému vstoupila další loď, je to říšský křižník,“ ozvalo se z opačné strany můstku. Pokud mě nešálil zrak, stála u senzorového pultu ta samá Losarinka, kterou jsme nechali na Měsíci.
„Máme hyperpohon?“
„Opravy stále probíhají.“
„Nikdy se jim nemůžeme ubránit,“ pronesl pochmurně Torr.
„Mám plán,“ usmál se generál Kallarn.
„Plukovníku, vězni jsou na palubě a povstalecká loď je prohledána. Další rozkazy?“ otázal se velitel výsadku menšího muže s krátkým černými vlasy sedícího ve velitelském křesle.
Plukovník Maxmillian Arroc, vrchní velitel říšského křižníku Deflector, upřel své malé hnědé oči na starý trup povstalecké lodi.
„Zničte ji.“
Ve chvíli, kdy loď vybuchla, vešel na můstek další člověk.
„Á, kapitán Corso. Výborná práce. Škoda, že poručík Lorn při akci zahynul, ale taková je už služba, že? Slyšel jsem, že budete povýšen hned, jak se vrátíme na Terru.“
„Nemůžeme se vrátit, máme tu ještě nějakou práci.“
„Prosím?“
„Z databáze povstalců se mi podařilo získat naléhavou informaci. Povstalci se chystají vojensky ovládnout blízkou říšskou soustavu, která je prakticky nechráněná. To nesmíme dopustit.“
„Mám ale jiné rozkazy.“
„Právě jsem je změnil.“
„To nemůžete, já jsem velitel této lodi!“
„Kapitáne, mohl byste mi citovat Císařův rozkaz ohledně pravomocí IIS nad loďmi Flotily?“ otočil jsem se na prvního důstojníka.
„Jistě, pane. Důstojníci Říšské výzvědné služby mohou v případě potřeby zabavit jakékoli plavidlo, zbraň či objekt, o jejíž zabavení požádá. Zabavená věc bude navrácena nebo náležitě uhrazena v případě...“
„To stačí, děkuji. Plukovníku, tímto zabavuji vaši loď.“
„Pane, přišla zpráva z Terry.“
Plukovník Arroc se na mne s rozzuřenou grimasou otočil a když jsem kývl na souhlas, zprávu spustil.
„Hovoří admirál Gordon Tallor. Stabilita a bezpečnost Říše byly ohroženy. Všem lodím Flotily se tímto přikazuje shromáždit se v Terranském systému. Naše suverenita se ocitla pod útokem neznámé agresivní civilizace, která spojila své síly se zrádci z našich vlastních řad.
Těmto silám se podařilo zákeřně zničit tři říšské křižníky, které bránily bezpečnost občanů Říše v jednom z našich okrajových systémů. Ačkoli jsme byli přístupní mírovému a diplomatickému řešení, agresoři vpadli přímo do srdce naší vlasti a zaútočili na sídlo Císaře.
Ačkoli jsme bojovali proti mnohonásobné přesile, podařilo se nám díky hrdinství vojáků Říšských ozbrojených sil hlavní město ubránit a nepřítele zahnat na útěk.
Jelikož se Císař nyní věnuje obnově pořádku a bezpečí svých poddaných, pověřil mne, abych k vám promluvil místo něho, jak jsem nyní učinil. Agresory potrestáme a zajistíme Říši další léta míru a klidu!“
Touto větou Admirál svůj proslov ukončil a obrazovka pohasla.
„Pane?“ otočil se první důstojník na svého velitele.
„Je jen jeden důvod, proč mluvil Tallor a ne Císař,“ prohodil jsem k Arrocovi.
„Ano, máte pravdu. Útočníci nebyli odraženi, pouze splnili svůj úkol a zmizeli. Císař je zcela jistě mrtvý, Imperial City padlo. Jsme ve válce.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
