|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Dva ve výtahu ::
 Šíma |
publikováno: 20.04.2010, 8:37
|
Workshop asi nebude! No, tak když už jsem napsal povídku do dalšího "WS-ka" na téma: Dva ve výtahu, tak ho sem dám jako "nesoutěžní text"! ;-)))
Není to nic moc, ale snad se bude líbit a šotkům zdar!!! |
| |
|
|
Bylo nádherné slunečné dopoledne, když Tomáš vstupoval do vestibulu vkusně vypadající finanční budovy v centru města. Prošel rozlehlou halou a zastavil se nedaleko centrálního jádra s výtahy, které rozvážely lidi sem a tam po budově jako neúnavní dříči. Zpoza zavřené dveře se k němu neslo tiché svištění kabelů a hučení elektromotorů. Tomáš se na okamžik otočil k Recepci, ve které za pultem stála pohledná mladá žena v bílé blůzce a kratší černé sukni, která jí sahala sotva do půli stehen. Zdálo se mu, že na něj zamrkala očima, když prošel dveřmi na fotobuňku, ale také ji mohl oslepit záblesk slunečních paprsků od chromovaného nárazníků některého z vozů na ulici, nebo jí jen něco spadlo do oka.
Tomáš si povzdechl a po chvíli pozorování prací zaujaté dívky se znechuceně odvrátil. Patrně se mu to jen zdálo. Dveře výtahu se otevřely a šum ve vstupní hale vystřídala tichá a nevtíravá hudba. Upravil si sako vycházkového letního obleku a vešel do kabiny. Vždy si zakládal na dobrém vzhledu a vystupování. Kdykoliv mohl být středem pozornosti, plně toho využil a snažil se z této situace vytěžit maximum. Opřel se o stěnu výtahu a stiskl jedno z tlačítek na panelu. Podle rozsvícené kontrolky bylo jasné, že míří někam do horních pater budovy, kterou začalo pomalu ohřívat nenechavé slunce. Ještě nyní na sobě cítil narůstající horko ulice. Ve výtahu, jakož i v celé budově, však byl snesitelný chládek. Na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl...
„Pardon, můžu se k vám přidat?“ zeptala se jej jakási mladá žena, které ze začátku ani nevěnoval sebemenší pozornost. „Jsem ráda, že jsem chytila váš výtah, musela bych jít po schodech, nebo čekat na další...“
„Zajisté!“ řekl, aby si následně promnul čelo plné vrásek.
„Starosti?“ zeptala se jej jeho spolucestující s neskrývanou účastí. „To znám...“
„Jo, starosti!“ souhlasil. „Kdo je dneska nemá, že ano?“
„Tak je hoďte za hlavu...“ zasmála se a odhalila přitom dvě řady bělostných zubů. „Neznáme se? Neviděli jsem se někdy?“
„Opravdu?“ zarazil se a dal se do studování nejen křivek její tváře.
„Ze školy?“ zeptala se. „Ne? Omlouvám se, ale jste mi nějak povědomý...“
„Ze základky určitě ne...“ pokrčil rameny. „Ze střední? Vy jste... Ty jsi... Jana Macháčková? Ta buchta, která ráda poslouchala klasiku i heavy metal?“
„Jo,“ přikývla a podala mu ruku. „Hele... Ty jsi Tomáš, že jo? Netušila jsem, že se někdy spolu ještě potkáme...“
„Já taky ne!“ souhlasil. „Byla jsi sice hezká holka, ale vždy se mi zdálo, že stojíš opodál všeho dění...“
„Jo, trochu zakřiknutá, že ano?“ zasmála se. „Dneska jsem rozvedená a bezdětná... A co ty? Máš ženu? Děti? Nestavíš si s nimi z Merkuru, nebo Lega? Vždy jsem věděla, že z tebe bude rodinný typ. Líbil ses mi, ale nějak jsem se bála tě oslovit? Vypadals tak... Něco z tebe vyzařovalo!“
„To se ti muselo jen zdát!“ rozesmál se pro změnu on. „Nakonec jsme spolu moc nemluvili...“
„To ne,“ zavrtěla hlavou. Pak náhle zhasla světla a výtah se nečekaně zastavil.
„A do prdele...“ řekl do ticha.
„Jejda!“ souhlasila. „Doufám, že tu nebudeme stát věčně...“
„Uvidíme...“ řekl si pro sebe.
„Je, je, je...“ začala si tiše zpívat a v duchu myslela na to, zda by dokázala být s Tomášem na opuštěném ostrově. Vlastně šlo v jejím případě o tajný dívčí sen, jen ona, on a panenská příroda, avšak Tomáš nebyl Hugho Grant, přestože by v tomto případě i dokázala něco ze svých nároků slevit.
„Zpíváš si?“ zeptal se se smíchem, kterým chtěl zakrýt určitou nervozitu.
„Ano, jen si tak zpívám...“ řekla. „Kdysi jsem zkoušela i profesionální dráhu, ale nakonec jsem skončila jako učitelka zpěvu... A co děláš ty?“
„Já?“ zarazil se. „Já... Dělám v jedné firmě kancelářskou krysu...“
„Aha, takže manažér?!“ řekla, aby řeč nestála. „A?“
„A? Jo, tak...“ zasmál se trochu nervozně. „No, sice to vynáší, ale moc tu práci nemiluju...“
„To se stává!“ řekla. Pak chvíli za světla z mobilu chrastila v kabelce, aby z ní vytáhla malou láhev Coca-Coly a napila se. „Nechceš taky?“
„Copak?“ zeptal se jí, když do něj nechtíc vrazila rukou s otevřenou lahví limonády.
„Colu?“ řekla. „Promiň, málem jsem ti polila sako... Jsem to ale... Vážně si nedáš?“
„Ne, díky!“ odmítl ji. „Neber to osobně, ale nemám ji rád... Je taková...“
„Přeslazená?“ řekla věcně.
„Jo,“ přikývl. „Šéfová mě zabije...“
„To přežiješ!“ řekla mu. „Takže jsi svobodný?“
„Jo,“ souhlasil. „Jsem a ženit se nehodlám, alespoň ne hned!“
V duchu si představoval, jaké by to bylo, kdyby s ní ležel v jedné posteli... Byl si vědom faktu, že od puberty již něco prožil, ale jeho tajné klukovské sny v něm zůstávaly stejné. Měl v hlavně jeden velký sen, prožít noc se dvěma ženskýma najednou, nejlépe tanečnicemi z Tahiti. Kdo z mladých lidí na to nemyslí, alespoň několikrát za den? Vždyť ony ďábelské svody na lidské pokolení číhají na každém kroku. Nastalo krátké a tíživé ticho...
„A nějaká... Je na obzoru?“ zeptala se.
„Těch bylo!“ mávl rukou do tmy. „Ještě se ti líbím?“
„No... Ani nevím...“ zamyslela se. „Třeba nejsem tvůj typ?“
„Hm...“ vydal ze sebe. Pak se rozsvítilo světlo, zazněla znovu hudba a výtah sebou škubl, aby se vydal vzhůru do vyšších pater.
„To bylo!“ usmála se na něj. „Nepolila jsem tě?“
„Ne, ne...“ usmál se. „Rád jsem tě znovu viděl!“
„Já taky,“ souhlasila, když ji pohltily dveře na jejím patře. Ještě než se zavřely, mrkla na něj spiklenecky okem. Nakonec nevypadala zase tak zle. Usmál se a zamával jí na pozdrav. Pak se zamyšleně podrbal na hlavě. Ano, ten vlak ve stanici jménem Život nebude čekat věčně! Když vystoupil z výtahu na svém patře, chvíli pozoroval jeho prázdnou kabinu, jako by chtěl přivolat něco, co se již nikdy nevrátí. Možná šlo jen o závan citu... Prostou náklonnost? Znovu si upravil sako a vydal se do své kanceláře. Výtah tiše odsvištěl někam dolů a s ním i jeho myšlenky na bývalou spolužačku, o které toho zase tolik nevěděl, natož zda tu někde pracuje, nebo přišla jen na návštěvu...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 18 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 37 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 68 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
